USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce R. M., zastoupeného Mgr. Tomášem Krásným, advokátem se sídlem v Ostravě, Milíčova 1386/8, proti žalovanému J. K., zastoupenému JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, U Roháčových kasáren 1555/10, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 177/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2023, č. j. 28 Co 272/2022, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen uhradit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Radka Jonáše, Ph.D., advokáta.
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 7. 2022, č. j. 9 C 177/2020-165, určil, že žalobce je vlastníkem podílu o velikosti id. 1/2 pozemku p. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, podílu o velikosti id. 1/2 pozemku p. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a podílu o velikosti id. 1/2 pozemku p. č. XY, vše v k. ú. a obci XY, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY,
a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 2. 2023, č. j. 28 Co 272/2022-201, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud po zopakování a doplnění dokazování vzal za prokázané, že žalobce a E. K. byli manželi od 16. 5. 1988 do 29. 3. 1999. Dne 20. 7. 1995 koupili rodiče E. K. předmětné nemovitosti (vyjma tehdy ještě neexistujícího domu). Následně dne 18. 12. 1995 vyhotovili prohlášení, že si od ní půjčili částku odpovídající kupní ceně předmětných nemovitostí a že se zavazují takto nabyté nemovitosti do 30. 6. 1996 převést na E. K., což učinili darovací smlouvou ze dne 31. 5. 1996. Po rozvodu manželství žalobce a E.
K. byla zahájena stavba domu na nově odděleném pozemku, stavebníkem pro účely stavebního řízení a kolaudačního řízení, stejně jako objednatelem podle smlouvy o dílo byla E. K. Po její smrti nabyl předmětné nemovitosti do vlastnictví žalovaný jako závětní dědic. Odvolací soud provedl dokazování dopisem ze dne 8. 11. 2001, kterým E. K. sdělila, že o pobytu žalobce nemá dlouhodobě žádné informace, ví pouze o tom, že se chystal do zahraničí, dva roky se na její adrese nezdržuje. Dopisem ze dne 31. 3.
2003 E. K. odmítla vykonávat funkci opatrovníka žalobci a sdělila, že o něm nic neví, přičemž před několika lety s ním přerušila veškeré kontakty. Z výslechu zhotovitele, který prováděl stavbu domu pro E. K. vzal odvolací soud za prokázané, že smlouvu o dílo uzavřela E. K., která cenu stavby uhradila bankovními převody.
Podle odvolacího soudu darovací smlouva, kterou rodiče E. K. na ní převedli vlastnické právo k nemovitostem nebyla zastřeným právním úkonem, neboť neměla všechny náležitosti úplatné smlouvy o převodu a nemohla tak vyvolat zamýšlené zastřené právní účinky. Odvolací soud má darovací smlouvu za platnou, přičemž na jejím základě nabyla E. K. nemovitosti do svého výlučného vlastnictví, a proto se nemohly stát součástí bezpodílového spoluvlastnictví E. K. a žalobce. Dům netvořil předmět podílového spoluvlastnictví žalobce a E. K., neboť nebyla dána vůle účastníků vytvořit věc (stavbu) společně a nabýt ji do podílového spoluvlastnictví s rovností podílů. Dům nabyla výstavbou, tj. originárním způsobem do svého vlastnictví E. K. a následně na základě její závěti žalovaný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále opět jen „o. s. ř.“), neboť podle jeho přesvědčení rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále na otázkách hmotného práva, které dle dovolatele dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu otázky, které považuje za dosud v jeho praxi neřešené, a to:
- 1) zda může darovací smlouva jako simulované právní jednání (právní úkon) vyvolávat účinky ve smyslu § 143 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), tedy představovat výjimku z nabytí věci do podílového spoluvlastnictví manželů;
- 2) zda může nabytí majetku do bezpodílového spoluvlastnictví vyloučit skutečnost, že nebyla platně uzavřena kupní smlouva, přestože fakticky byl majetek nabyt úplatně. Dále má dovolatel za to, že se odvolací soud odchýlil v otázce vzniku spoluvlastnictví k nemovité věci od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozhodnutími ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, ze dne 30. 11. 1992, sp. zn. 3 Cdo 111/92, ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 498/2011, a ze dne 25. 3.
2015, sp. zn. 22 Cdo 3610/2014. Odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí je překvapivé a že selektivně hodnotil provedené důkazy, čímž měl podle dovolatele porušit jeho právo na spravedlivý proces. S tímto odůvodněním navrhl, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Žalovaný navrhl dovolání odmítnout. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „o.
s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až § 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Dovolání není přípustné. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, tj. že pro napadené rozhodnutí bylo určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Má-li být určitým právním úkonem, to jest konkrétně právním úkonem předstíraným – učiněným naoko (tzv. simulovaným právním úkonem) – zastřen jiný právní úkon (tzv. disimulovaný právní úkon), je simulovaný právní úkon pro nedostatek potřebné vůle subjektů jej uzavřít neplatný. Zásadně proto platí tento jiný, tj. zastřený právní úkon. Podmínkou však je, že zastřený právní úkon odpovídá vůli subjektů, a dále, že jsou u něj splněny i všechny ostatní náležitosti požadované zákonem pro jeho platnost (viz Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M.
a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 217). Požadavek písemné formy smlouvy je splněn, pokud jsou v písemném projevu vůle účastníků vyjádřeny podstatné složky jejich projevu vůle (viz rozsudek býv. Nejvyššího soudu SR z 30. 1. 1975, sp. zn. 1 Cz 129/74, publikovaný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970-1983, č. IV, Praha 1986). Podstatné náležitosti, tvořící obsah smlouvy o převodu nemovitosti, musí být proto vyjádřeny v písemné formě; ústní nebo konkludentní ujednání, týkající se podstatných náležitostí, nejsou součástí smlouvy, pro kterou je předepsána písemná forma.
Uzavírají-li účastníci kupní smlouvu ohledně nemovitosti, musí být skutečnost, že jde o prodej a koupi, vyjádřena v písemné formě; jinak kupní smlouva platně nevznikne. Proto v případě, že účastníci uzavřeli simulovanou písemnou darovací smlouvu ohledně nemovitosti, kterou chtěli zastřít prodej této nemovitosti, není kupní smlouva platná, pokud nebyla uzavřena písemně a z jejího znění není zřejmé, že šlo o prodej a koupi. Náležitosti této smlouvy je třeba posuzovat bez ohledu na skutečnost, že jde o zastřený právní úkon (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 102/99, Soudní rozhledy č. 8/2000). V daném případě, k čemuž dospěl i odvolací soud, z písemné smlouvy uzavřené mezi E. K. a jejími rodiči nevyplývá, že by mělo jít o kupní smlouvu, a proto nelze dospět k závěru, že byla taková smlouva v písemné formě uzavřena. Vzhledem k tomu, že předmětná smlouva nenaplňovala náležitosti platné kupní smlouvy, nelze v souladu s § 41a odst. 2 obč. zák. učinit závěr, že šlo o platný prodej nemovitosti. Vzhledem k tomu, že darovací smlouva nebyla simulovaným právním jednáním, otázky ad 1 a 2 tak nemůžou založil přípustnost dovolání, neboť na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo.
Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá vytýkaný rozpor hodnocení důkazů odvolacím soudem v otázce vzniku spoluvlastnictví ke stavbě domu. Výhrady žalobce, který na základě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá odlišnou skutkovou verzi, směřují proti skutkovým zjištěním, na nichž odvolací soud založil své právní hodnocení věci. Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového zjištění, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.
Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotný způsob a výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soud při rozhodování vycházel, nelze úspěšně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19.
5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Dovolací soud neshledal hodnocení důkazů odvolacím soudem v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry a nemá za to, že hodnocení důkazů nese znaky libovůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že je jeho rozhodnutí překvapivé a nepředvídatelné, a že vydání rozsudku předcházely procesní vady, na základě kterých byl zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – je-li jimi řízení skutečně postiženo – přihlíží dovolací soud pouze v případě, jedná- li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost jeho dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o.
s. ř.). Žalobce v dovolání výslovně uvedl, že jím brojí proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy také proti jeho nákladovému výroku, ve vztahu k němu však v dovolání žádné konkrétní výhrady neuplatnil; ostatně podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti výrokům o nákladech řízení přípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).