Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Miluše Králové, zastoupené JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem, sídlem Na Florenci 1332/23, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. srpna 2025 č. j. 95 Co 296/2025-209 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 10. dubna 2025 č. j. 25 C 300/2023-186, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a Petry Winter-Arora a Ing. Aleše Klaudyho, sídlem Masarykovo náměstí 191/18, Děčín, bývalého správce konkurzní podstaty úpadce Petra Wintera, zemřelého dne 9. 12. 2016, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem okresní soud zamítl (vůči oběma vedlejším účastníkům jako žalovaným) žalobu na určení, že stěžovatelka jako žalobkyně má za první vedlejší účastnicí jako žalovanou 1) pohledávku ve výši 8 311 000 Kč, která odpovídá finančním prostředkům vedeným na bankovním účtu správce konkurzní podstaty u druhého vedlejšího účastníka, bývalého správce konkurzní podstaty úpadce Petra Wintera, zemřelého dne 9. 12. 2016, jako žalovaného 2) (výrok I.), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit první vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 337 665,02 Kč (výrok II.) a dále uložil stěžovatelce povinnost zaplatit druhému vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 330 293,70 Kč (výrok III.). Výroky o povinnosti k náhradě nákladů řízení odůvodnil okresní soud odkazem na § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť vedlejší účastníci měli ve věci plný procesní úspěch a přísluší jim proto náhrada nákladů řízení v plné výši.
3. Proti nákladovým výrokům II. a III. rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozsudek okresního soudu ve výroku II. změnil tak, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 286 990,22 Kč (výrok I. rozsudku krajského soudu) a ve výroku III. rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 279 618,90 Kč (výrok II.
rozsudku krajského soudu). Ve výroku III. krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud poukázal na to, že stěžovatelka nesprávně dovozuje, že tarifní hodnota pro určení odměny advokáta se nemá odvíjet od předmětné pohledávky. Podle § 8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká.
Pohledávka je nehmotnou movitou věcí (§ 496 a § 498 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Okresní soud podle krajského soudu při stanovení tarifní hodnoty sporu správně vycházel z výše předmětné pohledávky. Krajský soud však stěžovatelce přisvědčil v tom, že seznámení se s obsahem spisu (nahlížení do spisu) nepředstavovalo samostatný úkon právní služby, za nějž náleží odměna. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl krajský soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s.
ř., neboť ani stěžovatelka ani vedlejší účastníci nebyli v odvolacím řízení zcela úspěšní.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že způsob, jakým soudy rozhodly o nákladech řízení, pro ni byl nečekaný a nepředvídatelný. Stěžovatelka poukazuje na to, že při zahájení řízení jí byl vyměřen soudní poplatek podle položky 4 bodu 1 písm. c) Sazebníku soudních poplatků. Soudní poplatek byl tedy stanoven nikoli podle tzv. hodnoty sporu, ale z hodnoty podle povahy určovací žaloby, tedy jako soudní řízení, jehož předmětem není peněžité plnění. Podle výměry soudního poplatku a postupu stanovení a kvalifikace předmětu sporu měla stěžovatelka legitimní očekávání, že v případě neúspěchu ve sporu bude náhrada nákladů řízení k její tíži vypočítána z tarifní hodnoty [určené podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu] a nikoli z výše pohledávky. Soud při rozhodování aplikoval odlišná hlediska, aniž by tento postup odůvodnil, a jeho postup tak byl pro stěžovatelku nepředvídatelný a neodůvodněný.
5. Krajský soud se v napadeném usnesení nevypořádal se zásadní námitkou stěžovatelky, že měla oprávněně legitimní očekávání, že náhrada nákladů řízení bude určena podle stejných kritérií, jaká byla použita při stanovení soudního poplatku, a nedostál tak své přezkumné povinnosti. Takový postup zasáhl do práv stěžovatelky, zejména do principu právní jistoty, legitimního očekávání a do práva na spravedlivý proces. Současně stěžovatelka zdůrazňuje, že byl-li by soudem vyměřen soudní poplatek podle tarifní hodnoty výše pohledávky, jejíž určení vlastnického práva si stěžovatelka podanou žalobou nárokovala, byla by nucena od pokračování v řízení upustit, neboť úhrada takto vysokého poplatku by zásadním způsobem přesáhla její finanční možnosti. Skutečnost, že soudní poplatek byl vyměřen z tarifního základu 65 000 Kč, vytvářela u stěžovatelky legitimní očekávání, že i náhrada nákladů právního zastoupení bude určena ze stejného tarifního základu. Takové očekávání bylo v souladu s dosavadní praxí soudů.
6. Popsaným postupem obecných soudů bylo dále zasaženo do vlastnického práva stěžovatelky ve smyslu čl. 11 Listiny, neboť došlo vyměření vysoké a pro stěžovatelku likvidační povinnosti nahradit náklady řízení více než 500 000 Kč za současného stavu, kdy se již řadu let snaží domoci svého nároku na vydání alespoň nějaké částky za majetek, který byl konkurzními správci dvakrát nezákonně zapsán do konkurzní podstaty, v důsledku čehož stěžovatelka po řadu let nemohla se svojí nemovitostí nakládat, užívat ji a ani z ní požívat výnosy. Stěžovatelka dále v odvolání požádala, aby v případě, že by krajský soud nepřisvědčil její odvolací argumentaci a rozhodl o její povinnosti nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení podle tarifní hodnoty stanovené hodnotou pohledávky, rozhodl o její povinnosti hradit náklady ve splátkách s tím, že na výzvu soudu je stěžovatelka připravena doložit své majetkové poměry. V této souvislosti stěžovatelka zdůraznila, že pobírá starobní důchod, jehož výše nepostačuje k úhradě všech jejích životních nákladů. Na výzvu soudu byla připravena svoji aktuální finanční situaci doložit, což opakovaně zdůrazňovala i ve svém odvolání proti rozsudku okresního soudu. Současně stěžovatelka výslovně upozornila na možnost postupovat podle § 150 o. s. ř., tedy zvážit umírnění výše náhrady nákladů řízení, a to s ohledem na její specifickou osobní a finanční situaci, jakož i na skutečnost, že obecné soudy namísto toho, aby poskytly ochranu jejím vlastnickým právům, naopak svými rozhodnutími do jejího vlastnického práva nepřípustně zasáhly. Krajský soud se však možností aplikace § 150 o. s. ř. zabýval pouze formálně, když pouze stručně konstatoval, že stěžovatelka svou špatnou sociální situaci nedoložila, a to navzdory tomu, že ze spisu již vyplývaly podklady založené k její žádosti o osvobození od soudního poplatku. Krajský soud se tak touto otázkou odmítl zabývat.
7. Stěžovatelka opakovaně poukazovala na svoji nepříznivou finanční situaci a na to, že je ve starobním důchodu. Přesto se soudy těmito skutečnostmi nezabývaly a k možnosti aplikace § 150 o. s. ř. se nevyjádřily. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 2189/09 (N 124/57 SbNU 551) a ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2456/13 (N 168/74 SbNU 451); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Rozhodnutí obecných soudů byla pro stěžovatelku překvapivá a nepředvídatelná. Takový postup je v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudních rozhodnutí a s principem legitimního očekávání, který je součástí práva na spravedlivý proces. Napadená rozhodnutí současně zasahují i do práva stěžovatelky vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť uložená povinnost náhrady nákladů řízení má likvidační finanční dopad a vede k nevratnému zásahu do její majetkové sféry.
8. Ústavní stížnost byla ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
9. Ačkoli stěžovatelka podanou ústavní stížností napadá a navrhuje zrušení rozsudku okresního soudu a usnesení krajského soudu v celém rozsahu, z ústavní stížnosti vyplývá, že brojí pouze proti nákladovým výrokům napadených rozhodnutí. Ve vztahu k výroku I. rozsudku okresního soudu týkajícího se věci samé ostatně stěžovatelka žádnou ústavněprávní argumentaci v ústavní stížnosti neuplatňuje, navíc proti tomuto výroku nepodala ani odvolání. Ve vztahu k výroku I. rozsudku okresního soudu je proto podaná ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procení prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
10. Ve vztahu k výrokům II. a III. napadeného rozsudku okresního soudu, které se týkají nákladů prvostupňového řízení, ovšem nejsou procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti rovněž splněny. Napadeným usnesením krajského soudu byl rozsudek okresního soudu ve výrocích II. a III. změněn. Ústavní soud není příslušný rušit rozhodnutí, které již bylo změněno, tudíž "odklizeno". K projednání ústavní stížnosti v části směřující proti výrokům II. a III. rozsudku okresního soudu proto není Ústavní soud příslušný.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že ze systematiky advokátního tarifu a z dikce jednotlivých ustanovení vyplývá, že je-li předmětem řízení plnění penězi ocenitelné, je třeba při určení výše náhrady nákladů řízení postupovat primárně podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu a nikoli z tarifní hodnoty stanovené v § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Přitom je zřejmé, že § 9 odst. 1 advokátního tarifu je v jistém smyslu "zbytkové" ustanovení, které se pro výpočet odměny použije ve všech ostatních případech, kdy předmět právní pomoci není možné podřadit pod jiné ustanovení advokátního tarifu [srov. nález ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2108/21
(N 15/110 SbNU 136)]. Toto ustanovení by mělo být aplikováno až jako poslední možnost, kdy nelze posuzovanou věc podřadit pod žádné jiné ustanovení advokátního tarifu, a to dokonce i tehdy, kdy by se takové řešení nabízelo jako nejjednodušší možnost. Například v nálezu ze dne 4. 7. 2021 sp. zn. II. ÚS 598/2000
(N 100/23 SbNU 23) Ústavní soud vyslovil, že nelze bez dalšího vycházet z tarifní hodnoty stanovené v případě věcí či práv, které nelze vyjádřit v penězích nebo je lze zjistit jenom s nepoměrnými obtížemi, ale je třeba zkoumat, zda lze předmět právního úkonu ocenit, a v závislosti na tom stanovit i výši náhrady nákladů [obdobně též nálezy ze dne 15. 1. 2003 sp. zn. I. ÚS 712/01
(N 6/29 SbNU 41), ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 2811/08
(N 141/53 SbNU 747), ze dne 16. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 2886/07
(N 53/56 SbNU 571) či ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. II. ÚS 538/10
(N 54/60 SbNU 671)].
13. I když se problematika nákladů řízení může jevit ve srovnání s vlastním předmětem řízení jako méně významná, je třeba vzít v úvahu, že právo na přiznání přiměřené a právním předpisem stanovené náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, jde-li konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny [srov. nálezy ze dne 31. 3. 1999 sp. zn. IV. ÚS 15/99
(N 50/13 SbNU 359) či ze dne 4. 7. 2021 sp. zn. II. ÚS 598/2000
].
14. V předmětné věci krajský soud v napadeném usnesení přiléhavě připomněl závěr Ústavního soudu, podle kterého je-li předmětem řízení věc penězi ocenitelná, je z hlediska práva účastníka řízení na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny - pro výpočet náhrady nákladů řízení nutné zásadně aplikovat § 8 odst. 1 advokátního tarifu (srov. nález ze dne 25. 3. 2025 sp. zn. II. ÚS 3292/24
). Okresní soud při stanovení tarifní hodnoty sporu proto správně vycházel z výše předmětné pohledávky. Krajský soud současně zdůraznil, že v řízení nešlo o určení pravosti, výše či pořadí pohledávky (nešlo o incidenční spor), ale o určení vlastnictví peněz, resp. pohledávky. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
15. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy měly v předmětné věci aplikovat § 150 o. s. ř. Ústavní soud poukazuje na to, že podle tohoto ustanovení soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Ustanovení § 150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Uvedené ustanovení umožňuje ve výjimečných případech (kdy by se uložení povinnosti podle § 142 odst. 1 o.
s. ř. jevilo jako nepřiměřená tvrdost) z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníkovi, který by jinak právo na náhradu nákladů měl, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznat. Při zkoumání, zda jsou důvody dány, se přihlíží zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení. Významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a podobně. [srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 37/02
(U 4/25 SbNU 357)].
16. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek použití citovaného ustanovení v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro použití daného ustanovení (srov. usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05
). Jde o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Na obecném soudu je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přiznání nákladů řízení je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným. Ústavní soud však opakovaně uvádí, že úvaha (závěr) soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek [srov. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06
(N 162/42 SbNU 339)].
17. V předmětné věci stěžovatelka ve svém odvolání uvedla, že důvod k aplikaci § 150 o. s. ř. spatřuje ve skutečnosti, že majetek byl konkurzními správci dvakrát nezákonně sepsán do konkurzní podstaty a stěžovatelka s ním nemohla nakládat. Výnosy v podobě nájmů přijímal bez právního důvodu druhý vedlejší účastník. Stěžovatelka dále uvedla, že pobírá pouze důchod, který jí nestačí ani na pokrytí všech životních nákladů, musí jí vypomáhat syn. Krajský soud v napadenému usnesení ke stěžovatelkou namítaným důvodům svědčícím pro aplikaci § 150 o. s. ř. vysvětlil, že neúspěšnost stěžovatelky v předmětném sporu při uplatnění jejích tvrzených nároků takovým důvodem není, přičemž špatnou sociální situaci stěžovatelka za účelem případné aplikace § 150 o. s. ř. nedoložila. Ani uvedená úvaha krajského soudu nevybočila z mezí ústavnosti.
18. Ústavní soud v této souvislosti připomíná mechanismus fungování soukromého práva, který je vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých práv a zájmů právně relevantním chováním. V řízení před obecnými soudy obecně platná zásada "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura scripta sunt), podle níž je každý účastník odpovědný za průběh řízení a za uplatňování svých práv a oprávněných zájmů (uvedená zásada předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici).
Tato zásada je neoddělitelně spjata s oblastí ústavně zaručených lidských práv a vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými a procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že stěžovatelka byla v předmětném řízení zastoupena právním zástupcem. Bylo přitom na stěžovatelce, aby své majetkové a sociální poměry doložila, žádala-li soud, aby v předmětné věci přistoupil k aplikaci § 150 o.
s. ř.
19. Odkazy stěžovatelky na nálezy ze dne 10. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 2189/09
a ze dne 16. 9. 2014
sp. zn. I. ÚS 2456/13
, které se týkají překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, neshledal Ústavní soud v předmětné věci případnými.
20. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
21. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů ve vztahu usnesení krajského soudu nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost v části směřující proti výrokům II. a III. rozsudku okresního soudu odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť k projednání této části ústavní stížnosti není příslušný. Ústavní stížnost v části směřující proti výroku I. rozsudku okresního soudu Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. prosince 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu