Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) nezletilé A. A., 2) B. A., a 3) C. A. (jedná se o pseudonymy), zastoupených Mgr. MUDr. Igorem Piňosem, CSc., advokátem, sídlem Široká 25/6, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2025 č. j. 25 Cdo 3179/2024-274 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2024 č. j. 25 Co 77/2024-246, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Mělnické zdravotní, a. s., sídlem Pražská 528/29, Mělník, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé 2) a 3) se domáhali odčinění nemajetkové újmy (zaplacení zadostiučinění každý ve výši 200 000 Kč) spočívající v zásahu do jejich osobnostních práv, a to do jejich soukromí a rodinného života v důsledku pochybení žalované vedlejší účastnice řízení při poskytnutí zdravotních služeb, který měl spočívat v tom, že neprovedla císařský řez druhé stěžovatelce, ačkoliv byl indikován. Nezletilá stěžovatelka se domáhala náhrady újmy na zdraví ve výši 304 672 Kč, a to bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění, jež jí bylo způsobeno vedlejší účastnicí řízení při porodu porušením cervikobrachiálního nervového plexu s úplnou denervací.
2. Okresní soud v Mělníku ("okresní soud") rozsudkem ze dne 14. 12. 2023, č. j. 15 C 25/2023-209, tuto žalobu v plném rozsahu zamítl ve vztahu k nezletilé stěžovatelce (výrok I), druhé stěžovatelce (výrok II) i třetímu stěžovateli (výrok III). Okresní soud současně zamítl rovněž žalobu, jíž se stěžovatelé domáhali zaplacení nákladů na léčbu nezletilé (výrok IV).
3. K odvolání stěžovatelů ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze ("krajský soud"), který v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu ve věci samé potvrdil. Krajský soud uzavřel, že nedošlo k pochybení vedlejší účastnice při poskytnutí zdravotních služeb při vedení porodu a nenastal tak základní předpoklad pro vznik její odpovědnosti za újmu.
4. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř.").
5. Stěžovatelé s rozhodnutími Nejvyššího soudu a krajského soudu nesouhlasí, navrhují jejich zrušení, přičemž se dovolávají porušení svých základních práv zaručených čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
6. Namítají selektivní přístup soudů k důkazům, což dokumentují mj. odmítnutím revizního znaleckého posudku. Mají za to, že soudy řízení zatížily deficitem tzv. opomenutých důkazů. Stěžovatelé opakují, že druhá stěžovatelka výslovně žádala provedení porodu císařským řezem, což jí ovšem nebylo umožněno, v čemž spatřují postup non lege artis.
8. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky ("Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), který se s ohledem na své ústavní postavení řídí zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů (srov. již nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99
). Skutečnost, že soudy zaujímají k věci jiný právní názor než stěžovatel, nevede sám o sobě k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ostatně není garance úspěchu v řízení (srov. např. usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1171/20
).
10. Ústavní stížnost je z podstatné části zpochybněním hodnocení skutkového stavu ze strany soudů, což v posuzované věci není způsobilé založit opodstatněnost a důvodnost ústavní stížnosti. Ústavní soud není ve vztahu k obecným soudům nadřízenou soudní instancí, která by byla oprávněna přehodnocovat jimi zjištěný skutkový stav věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Z ústavněprávního hlediska může být Ústavním soudem pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečný a rozumný základ, zda právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je ústavně konformní (srov. např. nález ze dne 23. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 262/06
). Ústavní soud - navzdory odlišnému názoru stěžovatelů - přitom nezjistil žádný z výše uvedených nedostatků.
11. Soudy v nyní posuzované věci dospěly k závěru, že bylo-li by přistoupeno k primárnímu císařskému řezu, ke komplikaci v podobě dystokie ramének u nezletilé stěžovatelky by zcela jistě nedošlo. Nicméně na základě posudku znalce současně dospěly k závěru, že ošetřující lékařky postupovaly lege artis, rozhodly-li o provedení porodu vaginálně, neboť zde nebyla dána indikace k provedení císařského řezu, resp. vaginální porod nebyl kontraindikován. Co se týká stěžovatelky 2), mohlo by potenciálně být zasaženo do jejích osobnostních práv v případě, že by jasně vyslovila přání pro určitý způsob vedení porodu a tento by byl prokazatelně odborně shledán v konkrétním případě alternativou ke zvolenému způsobu.
Dovolává-li se v těchto souvislostech stěžovatelka pouze toho, že vyjádřila přání, aby byl porod proveden císařským řezem, toto tvrzení není důkazně podložené (srov. rozsudek krajského soudu, bod 26). Stěžovatelům nelze přisvědčit ani v tom, že by soudy provedené důkazy byly vnitřně rozporné (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 13 a zde hodnocený tvrzený rozpor mezi písemným znaleckým posudkem a navazujícím výslechem znalce). Soudy se vypořádaly rovněž s námitkou tzv. opomenutého důkazu a stěžovatelům vysvětlily, že nyní posuzované řízení tímto deficitem netrpí (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 17).
12. Protiústavnost konečně Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovateli podaného dovolání. Stěžovatelé totiž v dovolání řádně nevymezili předpoklady jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl.
36 odst. 1 Listiny. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, tj. i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno, neboť stěžovatelé spíše jen předkládali vlastní skutkové závěry a neuvedli žádnou spornou otázku hmotného nebo procesního práva.
13. Lze tedy shrnout, že napadená rozhodnutí jsou náležitě odůvodněna a argumentace v nich obsažená je jasná, rozumná a logická. Soudní řízení jako celek nevykazuje ústavněprávní deficit a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi. Tím, že stěžovatelé koncipují ústavní stížnost převážně do oblasti přehodnocení provedeného dokazování, situují tak Ústavní soud do role běžného odvolacího soudu, což mu však nepřísluší.
14. Ústavní soud neshledal, že by postupem a rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. ledna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu