372/2011 Sb.
Kategorie rozhodnutí: E
Podána ústavní stížnost.
25 Cdo 3179/2024-274
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) nezletilá AAAAA (pseudonym), b) M. A., c) D. A., všichni zastoupeni MUDr. Mgr. Igorem Piňosem, CSc., advokátem se sídlem Široká 25/6, 110 00 Praha 1, proti žalované: Mělnická zdravotní, a. s., IČO 27958639, se sídlem Pražská 528/29, 276 01 Mělník, zastoupená JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem Velkopřevorské nám. 644/1a, 110 00 Praha 1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 63998530, se sídlem Pobřežní 665/23, 186 00 Praha 8, o zaplacení 304 672 Kč, 200 000 Kč a 200 000 Kč, vše s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 15 C 25/2023, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2024, č. j. 25 Co 77/2024-246, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení každý 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky JUDr. Moniky Novotné. III. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejší účastnicí nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobci b) a c) se domáhali odčinění nemajetkové újmy (zaplacení zadostiučinění každý ve výši 200 000 Kč) spočívající v zásahu do jejich osobnostních práv, a to do jejich soukromí a rodinného života v důsledku pochybení žalované při poskytnutí zdravotních služeb, který měl spočívat v tom, že neprovedla císařský řez žalobkyni b), ačkoliv byl indikován. Žalobkyně a) se domáhala náhrady újmy na zdraví ve výši 304 672 Kč, a to bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění, jež jí bylo způsobeno žalovanou při porodu porušením cervikobrachiálního nervového plexu s úplnou denervací.
2. Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 14. 12. 2023, č. j. 15 C 25/2023-209, zamítl žalobu, jíž se domáhala žalobkyně a) zaplacení 304 672 Kč (výrok I), žalobkyně b) zaplacení 200 000 Kč (výrok II), žalobce c) zaplacení 200 000 Kč (výrok III), vše s příslušenstvím, zamítl rovněž žalobu na uložení povinnosti zaplatit žalobcům b) a c) náklady na léčbu a rehabilitace žalobkyně
3. K odvolání všech žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2024, č. j. 25 Co 77/2024-246, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení VI, VII a XI (výroky I až III), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve věci samé ve výrocích I až V, VIII až X, XII a XIII (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky V až X).
4. Soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně b) a žalobce c) jsou rodiči žalobkyně a). Žalobkyně b) byla přijata dne 5. 7. 2020 do zařízení žalované k programovanému porodu. Žalovaná před preindukcí a indukcí porodu žalobkyně b) disponovala informacemi o výšce žalobkyně b), která činila 157 cm, její léčbě astmatu, které se v průběhu těhotenství zhoršilo, o jejím poranění obratle, výhřezu ploténky, o větší odhadované porodní hmotnosti (pod 4 500 g) plodu [žalobkyně a)], o otoku horních i dolních končetin, o kolísání tlaku a plodové vody. Porod vedly atestované lékařky plně způsobilé k vedení porodu. Komplikace nastaly v průběhu druhé doby porodní, během které muselo být přistoupeno k extrakční operaci vakuumextraktorem a při ní došlo k dystokii ramének žalobkyně a). Žalobkyně a) se narodila s porodní hmotností 4 620 g, v první minutě života bez akce srdeční, byla resuscitována, včetně nepřímé masáže srdce. V důsledku komplikací během porodu se žalobkyně a) narodila s těžkou porodní asfyxií a parézou brachiálního plexu, která bude mít pro žalobkyni a) následky i do budoucna. Znalec prof. MUDr. Zdeněk Hájek, DrSc., vypracoval znalecký posudek, v němž se přiklonil k závěru, že v důsledku významných rizik na straně žalobkyně b), která však přímo neindikovala císařský řez, měla žalovaná přistoupit k provedení císařského řezu. V průběhu výslechu před soudem však znalec změnil závěr písemného posudku tak, že postup žalované nebyl v rozporu s pravidly vědy a uznávanými medicínskými postupy, neboť nebyla zjištěna taková kumulace rizik, která by vedla k závěru o nutnosti provedení císařského řezu. Při právním posouzení soudy postupovaly podle § 81, § 2910, § 2911, § 2914, § 2636, § 2643, § 2645, § 2951, § 2955, § 2956, § 2958 a § 2960 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a § 4 odst. 5, § 28 odst. 2, § 31 odst. 1 písm. a) a § 34 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, (dále jen „zákon o zdravotních službách“) a dospěly k závěru, že nárok žalobců není důvodný, přičemž odkázaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 83/2019 a Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 27/19. Doporučení k preindukci a indukci porodu bylo správné. Lékařky postupovaly lege artis, když rozhodly o provedení porodu vaginálně, neboť nebyla dána indikace k provedení císařského řezu. Nepochybily ani v okamžiku, kdy nastaly komplikace, a řádně použily příslušné manévry k co nejrychlejšímu vyproštění ramének a vybavení plodu. S poskytnutím lékařské péče vyslovila žalobkyně b) informovaný souhlas.
5. Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I, II, IV, VI a VII napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že otázku vyřešenou v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 83/2019 by měl dovolací soud přehodnotit a posoudit jinak, a to s ohledem na specifika skutkového stavu, doby uplynulé od vzniku původních odborných podkladů a rozvoje stavu medicínského poznání i stále se dotvářejícího pohledu na přirozená práva pacienta jako samostatné bytosti. Jako
dovolací důvod dovolatelé uvádí nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem soudu o přesvědčivosti vyjádření znalce, podle kterého neexistovalo dostatečné množství indicií, které by měly vést k provedení císařského řezu, neboť toto jeho vyjádření při jednání stojí v rozporu s písemným vyhotovením posudku. Namítají, že by zkušený porodník, který se ale k žalobkyni b) nedostavil, po jejím vyšetření zvolil císařský řez. Žalobkyně b) navíc o jeho provedení žádala a měla všechny důvody obávat se vaginálního porodu.
Závěr o udělení informovaného souhlasu a nesdělení požadavku žalobkyně b) na provedení císařského řezu se zakládá na zdravotnické dokumentaci, kde celá řada údajů není uvedena dle skutečnosti, což chtěli žalobci prokazovat výslechem zaměstnanců žalované, ale soudy jejich návrhům nevyhověly. Některé klíčové části zdravotnické dokumentace byly vytvořeny až ex post se znalostí tragického výsledku – narození dítěte ve stadiu klinické smrti. Tvrzení o hladkém zvládnutí dystokie ramének neobstojí ani před laickým pohledem.
Dystokie ramének navíc není až tak běžnou porodnickou komplikací. Není pochopitelné, proč se k porodu nedostavil nadřízený odborník, ačkoliv rizika byla známa. Pochybení soudu spatřují dovolatelé i v tom, že soud neprovedl dokazování k tvrzeným modřinám a že nevyslechl žalobkyni b). Její souhlas s programovaným porodem nemůže znamenat, že se nedožadovala císařského řezu. Rozhodnutí navíc stojí na více než 10 let starých závěrech, že dystokie ramének není předvídatelná a preventibilní, což dovolatelé považují za neudržitelné.
K tomu provedení císařského řezu na přání rodičky není zakázáno. Podle dovolatelů by dovolací soud měl posoudit znovu, zda práva pacienta dle Listiny a Úmluvy o biomedicíně lze zúžit jen na možnost pouhého odmítání zákroku nebo postupu, anebo zda by lékaři měli brát jeho přání v úvahu i v případech, kdy pacient (rodička) se domáhá jednoho ze správných postupů, i když odlišného, než zvolili lékaři zdravotnického zařízení. Rizika plánovaného císařského řezu jsou podle dovolatelů srovnatelná s riziky vaginálního porodu.
Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího považuje za správná, a dále vyvracela námitky obsažené v dovolání. Navrhla odmítnutí nebo zamítnutí dovolání.
7. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobců není přípustné.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
10. Přípustnost dovolání spatřují dovolatelé v tom, že právní otázka vyřešená dovolacím soudem ve věci sp. zn. 25 Cdo 83/2019, by měla být posouzena jinak. Poukazují přitom na větu z odůvodnění citovaného rozsudku: „…dystokie ramének je komplikací porodu vedeného přirozenou cestou a nezakládá obecnou odpovědnost zdravotnického zařízení za vzniklou újmu. Shodně tak uvedl Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 27.12.2019, sp. zn. III. ÚS 27/19. Bezprostřední příčinou vzniku újmy nezletilé žalobkyně a) byla samotná dystokie ramének, a nikoliv postup žalované při poskytnutí zdravotní služby…“, a namítají, že uvedený závěr by měl být změněn vzhledem k době uplynulé od vzniku původních odborných podkladů, rozvoji medicínského poznání i stále se dotvářejícího pohledu na přirozená práva pacienta jako samostatné bytosti.
Je však třeba zdůraznit, že ve věci sp. zn. 25 Cdo 83/2019 byla řešena právní otázka existence příčinné souvislosti mezi postupem poskytovatele zdravotních služeb non lege artis, který spočíval v tom, že nebyl proveden indikovaný císařský řez, a komplikací dystokie ramének, jež může nastat při porodu přirozenou cestou. Nejvyšší soud v té věci uzavřel (z důvodů v něm podrobně vysvětlených), že nastala-li jiná komplikace spočívající v dystokii ramének, není mezi pochybením lékařů a újmou na zdraví příčinná souvislost.
V nyní posuzované věci se však rozhodnutí odvolacího soudu zakládá na závěru, že lékaři nepostupovali non lege artis, pokud císařský řez neprovedli, protože nebyl indikován. Je tedy zjevné, že ve věci sp. zn. 25 Cdo 83/2019 byla řešena zcela jiná právní otázka než ve věci nyní projednávané, a proto není dán žádný důvod, pro který by měly být závěry uvedené v odkazovaném rozhodnutí jakkoli měněny. Tato námitka proto přípustnost dovolání nezakládá.
11. S ohledem na obsah dovolání připomíná dovolací soud svou ustálenou judikaturu, podle které specifikum sporů o náhradu škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče spočívá v tom, že otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat za pomoci znalců – lékařů, a podkladem pro závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace.
Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého posouzení, tedy dokazováním. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování (srov. Holčapek, T. Dokazování v medicínskoprávních sporech, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 96; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4223/2009, ze dne 27.
5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 259/2012, nebo ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3386/2018). Znalecký posudek je tedy skutkovým podkladem (jedním z více podkladů) pro právní závěr soudu o postupu (non) lege artis (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014).
12. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, vyplývá, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž bylo třeba se vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s jinými provedenými důkazy a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Soud při hodnocení znaleckého posudku musí rovněž zkoumat, zda provedený úkon byl učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel soudem uložené zadání (odpověděl na otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory atd.). Zjistí-li soud, že znalec nedostatečně splnil úkol, který soud vymezil, případně jej nesplnil vůbec, podle okolností případu posoudí, zda znalce zaváže k doplnění tohoto neúplného (nedostatečného) posudku, nebo zda za účelem posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví jiného znalce (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4323/2010, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013).
13. V posuzovaném případě odvolací soud i soud prvního stupně dostály požadavkům stanoveným judikaturou, když v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů posudek ve spojení s výpovědí znalce hodnotily a dospěly k závěru, že je jasný, úplný a po výslechu znalce rozporů prostý a s námitkami dovolatelů se v odůvodnění rozhodnutí vypořádaly. Pro úplnost dovolací soud podotýká, že znalec v písemném vyhotovení znaleckého posudku mimo jiné uvedl, že zvolení vaginálního porodu bylo správné, neboť indikace primárního císařského řezu nebyla podpořena žádným doporučeným postupem, nevyloučil však, že by takový postup (císařský řez) mohl zvolit zkušený porodník. Pokud znalec při svém výslechu tento závěr upřesnil, nelze dovozovat, že písemný znalecký posudek je v rozporu s výslechem znalce.
14. Námitka, že se k porodu měl dostavit nadřízený lékař, není důvodná vzhledem k odbornému závěru, že vaginální porod nebyl kontraindikován (respektive císařský řez nebyl indikován). Jde-li o tvrzenou žádost žalobkyně b) o provedení císařského řezu, nemá zjištění této skutečnosti na posouzení věci vliv, neboť i kdyby žalobkyně b) o císařský řez žádala, nebyl by to důvod, aby lékařky rozhodly o jeho provedení. Stanovení vhodného léčebného postupu je totiž povinností i odpovědností poskytovatele zdravotních služeb [§ 46 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách], přičemž navrhovaný léčebný postup může pacient odmítnout, což se však v daném případě nestalo. Nelze přisvědčit ani námitce týkající se nesprávného vedení zdravotnické dokumentace žalovanou, která podle dovolatelů neodpovídá skutečnosti. Z námitky totiž není patrné, jaké údaje prokazující, že žalovaná měla provést císařský řez, v dokumentaci chybí. Pokud by mělo jít o žádost žalobkyně b) o provedení císařského řezu, již bylo vyloženo, že tato informace není pro rozhodnutí ve věci podstatná.
15. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Proto zpochybňují- li dovolatelé hodnocení důkazů provedené soudem nebo zjištěný skutkový stav (zejména doplňování zdravotnické dokumentace ex post, tvrzení o četnosti komplikace spočívající v dystokii ramének při porodu, apod.), neuplatňují jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, neboť zjištěným skutkovým stavem je dovolací soud vázán a není oprávněn jeho správnost přezkoumávat (§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.).
16. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolateli namítanými vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
17. Ve vztahu k tvrzené existenci opomenutých důkazů v řízení dovolací soud pro úplnost poznamenává, že s návrhem žalobců na provedení důkazu výslechem svědkyně R. B., lékařek MUDr. Škarohlídové, MUDr. Kapenové a MUDr. Amrillaeva i výslechu žalobkyně b) a žalobce c) se soudy vypořádaly. Dostály přitom požadavkům, které na ně klade judikatura, neboť řádně odůvodnily, proč navrhované důkazy neprovedly, a proto nelze existenci opomenutých důkazů v řízení konstatovat (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. II.ÚS 182/02, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2319/2018).
18. Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
19. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
20. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 8. 2025
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu