Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Kateřiny Ronovské a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelů Jitky B., Tomáše B., nezletilé Anežky B., nezletilého Pavla B. a nezletilého Dušana B. (jedná se o pseudonymy), zastoupených JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2024 č. j. 25 Cdo 2410/2023-420, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Oblastní nemocnice Kladno, a. s., nemocnice Středočeského kraje, sídlem Vančurova 1548, Kladno, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 89 odst. 2 Ústavy a dále v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelé jako žalobci se v řízení před obecnými soudy domáhali po první vedlejší účastnici jako žalované zaplacení finanční náhrady za duševní útrapy a zásah do práva na soukromí a práva na rodinný život. První stěžovatelka jako žalobkyně a) požadovala zaplacení částky 3 000 000 Kč, druhý stěžovatel jako žalobce b) požadoval zaplacení částky 1 500 000 Kč, čtvrtý stěžovatel jako žalobce d) a pátý stěžovatel jako žalobce e) požadovali každý z nich zaplacení částky 1 000 000 Kč, první stěžovatelka a druhý stěžovatel požadovali každý z nich rovněž náhradu škody ve výši 7 226 Kč a třetí stěžovatelka jako žalobkyně c) požadovala náhradu bolestného a ztížení společenského uplatnění ve výši 30 000 000 Kč, které jim měly vzniknout postupem první vedlejší účastnice při poskytování zdravotní (porodní) péče při porodu třetí stěžovatelky první stěžovatelkou.
3. Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") mezitímním rozsudkem ze dne 10. 12. 2021 č. j. 20 C 67/2020-212 rozhodl, že nároky uplatněné jednotlivými stěžovateli jsou co do základu důvodné (výroky I. až V.) a že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok VI.). Okresní soud dospěl k závěru, že první vedlejší účastnice postupovala non lege artis, jestliže vzhledem k okolnostem (zkalené vodě III. stupně a suspektnímu monitoru) její zaměstnanec odpojil první stěžovatelku od monitoru CTG (kvůli jejímu odchodu na toaletu), aniž by zajistil přiměřenou délku odpojení. Pochybení první vedlejší účastnice způsobilo bolest i trvalé následky na zdraví třetí stěžovatelky. Vzhledem k tomu, že celá rodina je omezena speciální péčí o třetí stěžovatelku a její netolerancí k sebemenšímu diskomfortu, častými návštěvami lékařů, sourozenci trpí nutností speciální pozornosti na jednoho člena rodiny, je dána příčinná souvislost mezi jednáním první vedlejší účastnice a škodlivým následkem spočívajícím v duševních útrapách a zásahem do rodinného a soukromého života všech stěžovatelů i mezi jednáním první vedlejší účastnice a vzniklou majetkovou škodou.
4. Proti rozsudku okresního soudu podala první vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 22. 2. 2023 č. j. 25 Co 49/2022-388 změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných okresním soudem, avšak pro rozpor mezi znaleckými posudky dokazování doplnil o revizní ústavní znalecký posudek vypracovaný Ústavem pro péči o matku a dítě, výslech zástupce jeho zpracovatelů a zopakoval výslech svědka N.
za účasti znalce. Na rozdíl od okresního soudu dospěl krajský soud po doplnění dokazování k závěru, že při posouzení vedení porodu první stěžovatelky první vedlejší účastnicí nebyl shledán z odborného hlediska takový postup, který by svědčil o porušení povinností první vedlejší účastnice poskytovat péči první stěžovatelce v souladu s příslušnými medicínsky uznávanými postupy (který by musel být prokázán s pravděpodobností hraničící s jistotou) a byl by v příčinné souvislosti se stavem třetí stěžovatelky.
Výslovně přitom uvedl, že "po doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem z důvodu sporných znaleckých posudků předložených stranami, výslechu zpracovatelů znaleckého posudku a zopakování výslechu svědka N. za účasti znalců, má najisto postaveno, že žalovaná jako zdravotnické zařízení, jehož předmětem činnosti je provádění zdravotních výkonů a péče ve smyslu § 2636 odst. 1 o. z., postupovala v řešené věci v souladu s pravidly svého oboru ve smyslu české zákonné úpravy i dle Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, podle níž je nutno provádět jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy, a za újmu vzniklou žalobcům neodpovídá."
5. Proti výroku I. rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení uvedl, že stěžovatelé v dovolání namítali, že krajský soud pochybil tím, že rozhodl pouze na základě znaleckého posudku, který nechal vypracovat v odvolacím řízení, s jehož závěry stěžovatelé nesouhlasí, přičemž pominul ostatní důkazy (výpovědi účastníků, již dříve vypracované znalecké posudky a nevypořádal se s hodnověrností svědka N.), s nimiž jsou závěry tohoto posudku v rozporu, posudek je vnitřně rozporný a jeho závěry byly ovlivněny nečitelně vedenou zdravotní dokumentací.
Z důvodu nečitelné zdravotní dokumentace mělo dojít k tzv. obrácení důkazního břemene. Podle Nejvyššího soudu se stěžovatelé těmito námitkami domáhají přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí krajského soudu. Nesprávnost právního posouzení odvozují nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž nesouhlasí. Nejvyšší soud poukázal na to, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o.
s. ř. však nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. I kdyby tedy krajský soud provedené důkazy hodnotil nesprávně, tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže (§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.). Stěžovatelé spatřovali přípustnost dovolání (kromě odklonu od ustálené rozhodovací praxe) i v tom, že jde o otázky, které dosud nebyly vyřešeny. Avšak žádnou takovou otázku v dovolání nepokládají. Jestliže stěžovatelé žádnou konkrétní právní otázku nevymezují, trpí v této části dovolání vadou (§ 241a odst. 2 o.
s. ř.), pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelé poukazují na to, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že v případech, kdy není možné prokázat, že konkrétní opomenutí poskytovatele zdravotních služeb tvoří se škodlivým důsledkem ničím nenarušený vztah, je výrazně oslabeno postavení pacienta. Přitom je to právě poskytovatel zdravotních služeb, který má v tomto vztahu převahu, a proto by měla být pacientova práva chráněna důsledněji. V usnesení ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 3312/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016 sp. zn. 30 Cdo 1144/2014, z něhož plyne, že obecné pravidlo o rozložení důkazního břemene lze v odůvodněných případech modifikovat, neboť striktní dodržování standardního rozložení důkazního břemene by v ojedinělých situacích vedlo k neudržitelnému zatížení strany, která je nese, protože ta objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech důležitých pro rozhodnutí ve sporu. Nedojde-li k takové modifikaci důkazního břemene, může mít tento nesprávný přístup za následek rozpor se zásadou, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu.
7. Stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud dezinterpretoval závěry krajského soudu a v důsledku toho dovolání stěžovatelů odmítl. Podle Nejvyššího soudu krajský soud po doplnění dokazování výslechem znalce dospěl k závěru o absenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním první vedlejší účastnice a vznikem škody na zdraví třetí stěžovatelky. Stěžovatelé jsou však toho názoru, že takto kategorický závěr ze znaleckého posudku Ústavu pro péči o matku a dítě pro obor zdravotnictví s rozsahem znaleckého oprávnění gynekologie, porodnictví, neonatologie a z výslechu znalce nevyplývá.
8. Stěžovatelé jsou toho názoru, že se zřetelem ke skutkovým zjištěním, která vyplynula ze znaleckého posudku znaleckého ústavu, a z výslechu znalce před krajským soudem nelze akceptovat názor krajského soudu o jednoznačném skutkovém závěru o absenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním první vedlejší účastnice a škodou na zdraví třetí stěžovatelky. Krajský soud své právní posouzení založil na závěru, že stěžovatelé neprokázali příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním vedlejší účastnice a škodou na zdraví třetí stěžovatelky. Neúspěch stěžovatelů v předmětném sporu nebyl dán tím, že by byl závěr o příčinné souvislosti vyloučen, ale neunesením důkazního břemene stěžovateli. Podle principů o povinnosti nést důkazní břemeno stěžovatelé dovozují, že důkazní břemeno je nemělo s ohledem na protiprávní jednání dalšího účastníka vůbec tížit.
9. Za dané situace bylo podle stěžovatelů namístě, aby se Nejvyšší soud zabýval jimi položenou otázkou procesního práva, která je krajským soudem rozhodována rozdílně, zda může zdravotnické zařízení procesně těžit z nedostatků ve vedení zdravotnické dokumentace. Takový závěr podle stěžovatelů odporuje základní zásadě soukromého práva, podle níž nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, vyjádřené v § 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, která byla součástí českého právního řádu i před 1. 1. 2014. Nejvyšší soud měl v předmětné věci vytvořený prostor pro věcné posouzení dovolání stěžovatelů, avšak neučinil tak. Takový postup je podle stěžovatelů projevem svévole vedoucí k odepření práva stěžovatelů na soudní ochranu.
10. Provedeným dokazováním bylo podle stěžovatelů jednoznačně prokázáno, že nepřenesení důkazního břemene na dalšího účastníka v situaci, kdy další účastník porušil svoji povinnost vést zdravotnickou dokumentaci pacienta (§ 67b zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů a § 53 a násl. zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů) způsobem, ze kterého by byl objektivně seznatelný postup dalšího účastníka při poskytování zdravotnických služeb bez nutnosti jejího jednoznačně sporného upravování a opravování v odstupu několika let, došlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces.
11. Stěžovatelé poukazují na to, že podle čl. IV.C-8;109 odst. 3 návrhu společného referenčního rámce Draft Common Frame of Reference (DCFR) se v případech, kdy poskytovatel zdravotní péče nezpřístupní pacientovi zdravotnickou dokumentaci, má presumovat jak to, že řádná péče nebyla poskytnuta, tak i příčinnou souvislost mezi tímto porušením povinnosti a vzniklou újmou na zdraví pacienta. V daném případě nejde o situaci zcela obdobnou, neboť poskytovatel tuto zdravotní dokumentaci sice zpřístupnil, ale tato dokumentace byla vedena způsobem, kdy ani tři znalečtí odborníci nebyli schopni bez dalšího zákonem nepředpokládaného (výkladu a doplňování lékaře tuto zdravotní službu poskytujícího) způsobu z ní učinit závěry o tom, jak poskytovatel zdravotní služby tuto službu poskytl. Byl-li by tento postup obecně aprobován, pak by šlo o rezignaci na povinnost zdravotního zařízení tuto dokumentaci vést zákonem předvídaným způsobem, neboť by tuto zdravotní dokumentaci mohl poskytovatel zdravotní služby vždy "dotvořit". Stěžovatelé dovozují, že Nejvyšší soud i krajský soud tím, že v rozporu se základní zásadou soukromého práva, podle které nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, nepřipustily v poměrech předmětné věci obrácení důkazního břemene, zasáhly do jejich práva na rovnost účastníků řízení zaručeného čl. 37 odst. 3 Listiny a do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
15. V nyní posuzované věci vyšel krajský soud ze skutkových zjištění provedených okresním soudem, avšak pro rozpor mezi znaleckými posudky doplnil dokazování o revizní ústavní znalecký posudek vypracovaný Ústavem pro péči o matku a dítě, o výslech zástupce jeho zpracovatelů a zopakoval rovněž výslech svědka N. za účasti znalce. Znalecký ústav první vedlejší účastnici vytkl, že zdravotní dokumentace byla obtížně čitelná, proto krajský soud za účasti zástupce znaleckého ústavu zopakoval výslech svědka N., který (kromě jiného) objasnil těžko čitelné části dokumentace. Poté, kdy byla tímto způsobem dokumentace upřesněna, zástupce znaleckého ústavu potvrdil závěr ústavního znaleckého posudku, že postup první vedlejší účastnice při vedení porodu první stěžovatelky byl v souladu s uznávanými medicínskými postupy a lékařskými standardy. Ústavnímu soudu, jak z výše uvedeného vyplývá, nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry a posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, nezjistí-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, který by opodstatňoval jeho zásah. Ten však v posuzované věci zjištěn nebyl.
16. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud poukazuje na to, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích [srov. např. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)] vyslovil, že čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů.
17. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání, protože není přípustné, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Úkolem Ústavního soudu je také posoudit, zda rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky řádného procesu, odůvodněno (srov. usnesení ze dne 12. 7. 2022 sp. zn. III. ÚS 1495/22 ).
18. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20 ).
19. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.) uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
20. V nálezu ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 3285/22 Ústavní soud vyslovil, že právní koncepce dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku je založena na principu jeho zásadní přípustnosti proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, nejde-li o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v § 238a o. s. ř., současně však zdůraznil, že vždy však zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně § 237 o. s. ř. Teprve shledá-li Nejvyšší soud jejich naplnění (tedy že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak), rozhodne o přípustném dovolání věcně.
21. Mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Důvod dovolání (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Ve všech případech musí jít o řešení určité otázky hmotného či procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a kterou je dovolatel povinen konkrétně vymezit (§ 237 o. s. ř.).
22. Nesplní-li dovolatel tuto svoji základní argumentační povinnost vůči Nejvyššímu soudu, Nejvyšší soud odmítne dovolání v daném bodě jako vadné, jelikož pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť je obsahovým vymezením a právní konstrukcí uplatněného dovolacího důvodu vázán. Nejvyšší soud se trváním na dodržení náležitostí dovolání nedopouští přepjatého formalismu, když jeho rolí není přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední (k tomu srov. např. usnesení ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. I. ÚS 1744/20 , zejm. body 10 a 13). K zákonem vymezeným vadám řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. pak Nejvyšší soud může přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání vyhodnoceno již jako přípustné (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20 ).
23. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé v ústavní stížnosti žádnou relevantní ústavně právní argumentaci ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu neuplatnili a ani Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto směru vykazovalo nějaké nedostatky.
24. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí ve vztahu k námitkám stěžovatelů předně přiléhavě poukázal na to, že na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatelé od 1. 1. 2013 k dispozici nemají (viz § 241a odst. 1 o. s. ř.). Nedostatky skutkových zjištění nejsou přípustným dovolacím důvodem. K tomu Ústavní soud dodává, že skutkové otázky nemohou být předmětem přezkumu Nejvyššího soudu, neboť ten vychází ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem (viz bod 4 shora). V souladu s § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ústavní soud dále konstatuje, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí současně řádně vysvětlil, že ke skutkovým vadám však, bylo-li by jimi řízení skutečně postiženo, dovolací soud přihlíží pouze v případě, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.), tento předpoklad však v předmětné věci splněn není [srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. III. ÚS 3717/16 (N 179/86 SbNU 845)]. Uvedené závěry Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Podstatou přezkumu dovolacího soudu nemůže být samotné přehodnocování skutkového stavu, takovéto kontrole lze podrobit "jen" vlastní proces zjišťování skutkového stavu soudy nižších stupňů, to za předpokladu, že relevantní právní otázka (jako otázka procesního práva) bude splňovat podmínky stanovené v § 241a odst. 1 až 3 a § 237 o. s. ř. (viz bod 18 nálezu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3432/15 ).
25. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dále zdůraznil, že nezbytnou náležitostí dovolání je vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), ale i vymezení konkrétní právní otázky, v jejímž řešení spatřuje dovolatel důvodnost dovolání, tedy nesprávnost rozhodnutí krajského soudu, a jejímž vymezením je Nejvyšší soud při přezkumu vázán (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř.). Vymezení důvodu dovolání směřuje k právní argumentaci a konstatování, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud poukázal na to, že v posuzované věci stěžovatelé spatřovali přípustnost dovolání (kromě obecně uvedeného odklonu od ustálené rozhodovací praxe) i v tom, že jde o otázky, které dosud nebyly vyřešeny, avšak žádnou takovou otázku v dovolání nepoložili. Nejvyšší soud proto ústavně konformním způsobem dovodil, že nevymezili-li stěžovatelé žádnou konkrétní právní otázku, trpí v této části jejich dovolání vadou (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
26. Z napadeného rozhodnutí jakož i z dovolání stěžovatelů, které měl Ústavní soud k dispozici, vyplývá, že Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatelů řádně zabýval, avšak po přezkoumání dovolání dospěl k závěru, že dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., když v něm stěžovatelé řádně nevymezili důvod dovolání, který je obligatorní náležitostí dovolání. Namítají-li stěžovatelé v ústavní stížnosti, že Nejvyšší soud se nezabýval jimi položenou otázkou procesního práva, která je krajským soudem rozhodována rozdílně, a to, zda může zdravotnické zařízení procesně těžit z nedostatků ve vedení zdravotnické dokumentace, Ústavní soud k tomu dodává, že tato otázka v jejich dovolání vymezena nebyla a ani z předloženého dovolání stěžovatelů nevyplývá, když ve vztahu k zdravotnické dokumentaci v dovolání namítali pouze provedení opakovaného výslechu ošetřujícího lékaře N. za účelem objasnění nečitelných částí zdravotnické dokumentace a postup odvolacího soudu, který se v té souvislosti "nevypořádal s otázkou věrohodnosti tohoto svědka, který byl soudem prvoinstančním považován za zcela nevěrohodného" (bod V. dovolání). Nejvyšší soud proto postupoval ústavně konformním způsobem, odmítl-li dovolání v této části jako vadné. Stěžovateli dále namítané nedostatky skutkových zjištění nejsou samy o sobě přípustným dovolacím důvodem, a proto dovolání v této části není přípustné a muselo být Nejvyšším soudem odmítnuto.
27. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že Nejvyšší soud své závěry o nepřípustnosti dovolání a o jeho vadách v souladu s ústavními požadavky kladenými na řádný proces řádně odůvodnil a dostál tak požadavkům kladeným na ústavnost svého rozhodnutí.
28. Z výše uvedeného dále vyplývá, že stěžovatelé v posuzované věci zákonným požadavkům upravujícím stanovený postup domáhání se práva u soudu nedostáli, neboť ve svém dovolání řádně nevymezili důvod dovolání (§ 241a odst. 1 a 3). Jde přitom o zákonem stanovený, srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
29. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelů. V závěrech ve věci Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
30. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. února 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu