Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti E.R.O.C. s. r. o., sídlem Petřínská 489/5, Praha 5, zastoupené advokátem Mgr. Robertem Vladykou, advokátem, sídlem Soukenická 1090/14, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 1740/2025-1274 ze dne 20. 8. 2025, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Co 176/2022-1247 ze dne 3. 10. 2024 a usnesení Městského soudu v Praze č. j 35 Co 258/2019-1124 ze dne 21. 4. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a dále a) hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, obchodní společnosti b) DELTA CENTER a. s., sídlem Bubenské nábřeží 306/13, Praha 7, c) Dinha Quyeta Nguyena, neznámého pobytu, a d) Dinha Hue Trana, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá následující:
3. U Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") bylo vedeno pod sp. zn. 5 C 104/2012 řízení o žalobě vedlejšího účastníka a) proti vedlejší účastnici b) o zaplacení 246 417 488 Kč s příslušenstvím a o vyklizení nemovitostí. Stěžovatelka a vedlejší účastníci c) a d) v tomto řízení vystupovali jako vedlejší účastníci na straně žalované vedlejší účastnice b). V průběhu řízení Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") vydal rozsudek č. j. 35 Co 258/2019-822 ze dne 19. 11. 2019, který stěžovatelka napadla žalobou pro zmatečnost s tvrzením, že žalované byla odňata možnost jednat před městským soudem.
4. Žalobu pro zmatečnost městský soud napadeným usnesením zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky, k němuž se připojila vedlejší účastnice b), Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení městského soudu a rozhodl o nákladech řízení. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl s tím, že vedlejší účastník není k podání dovolání oprávněn; současně rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
5. Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv především v tom, že obecné soudy nesprávně aplikovaly § 101 odst. 3 o. s. ř. a projednaly věc v nepřítomnosti žalované vedlejší účastnice b), ačkoliv byly splněny podmínky pro odročení jednání. Podle stěžovatelky byl obecný zmocněnec vedlejší účastnice b) řádně a včas omluven z důvodu zdravotní indispozice. Postupem městského soudu, který přesto jednání neodročil a věc projednal v nepřítomnosti účastníka, došlo podle stěžovatelky k podstatnému porušení procesních pravidel a ke zmatečnosti řízení spočívající v odnětí možnosti jednat před soudem, a to v rozporu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu.
6. Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že ačkoliv v nalézacím řízení vystupovala pouze v postavení vedlejší účastnice, měla rozhodnutí obecných soudů pro ni zásadní faktické i právní důsledky, neboť výsledek nalézacího řízení přímo ovlivnil její užívací práva k předmětným nemovitostem, které jsou nyní vyklizovány v rámci exekuce. Nejvyšší soud podle stěžovatelky pochybil tím, že namítanou zmatečnost řízení nepřezkoumal a postup nalézacích soudů aproboval, aniž by se vypořádal s relevantní judikaturou k povinnosti soudu odročit jednání při řádně doložené zdravotní indispozici účastníka či jeho zástupce.
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Proti usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost včasná a přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání jako subjektivně nepřípustné, neboť coby vedlejší účastnice na straně žalované nebyla oprávněna podat dovolání, bylo posledním procesním prostředkem k ochraně stěžovatelčiných práv odvolání (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1648/24 ze dne 18. 9. 2024, body 8 až 11), o němž rozhodl odvolací soud napadeným usnesením. Protože podle stěžovatelkou přiložené doručenky jí bylo napadené usnesení odvolacího soudu doručeno 3. 12. 2024 a ústavní stížnost byla podána až 18. 11. 2025, byla podána zjevně po uplynutí dvouměsíční lhůty podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a je tedy opožděná (srov. obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 496/14 ze dne 17. 2. 2015). Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že odvolací soud v poučení uvedl, že dovolání proti němu lze podat za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř., neboť proti němu mohla podat dovolání sama žalovaná - tedy vedlejší účastnice b), na kterou se toto poučení vztahovalo.
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu z hlediska toho, zda odmítnutí stěžovatelčina dovolání jako subjektivně nepřípustného nebylo svévolné či jinak rozporné s jejími ústavně zaručenými právy. Žádné ústavněprávně relevantní vady však v tomto rozhodnutí Ústavní soud neshledal. Nejvyšší soud s odkazem na svou ustálenou rozhodovací praxi (vycházející již ze "sbírkového" usnesení sp. zn. 25 Cdo 162/2003 ze dne 27. 5. 2003) srozumitelně vysvětlil, že vedlejší účastník není k podání dovolání oprávněn, protože mu to účinná procesní úprava výslovně neumožňuje. Ústavní soud již v minulosti v tomto závěru nic neústavního neshledal a dlouhodobě z něj vychází (srov. např. již zmiňovaná usnesení sp. zn. II. ÚS 496/14
a
sp. zn. IV. ÚS 1648/24
; dále viz např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 2656/18
ze dne 1. 10. 2018 či usnesení
sp. zn. IV. ÚS 3596/20
ze dne 2. 2. 2021, bod 16); ani v projednávané věci neshledal žádný důvod se od něj odchylovat, ostatně jej stěžovatelka nijak nezpochybňuje.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené tímto zákonem a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. ledna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu