Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Lubora Štamberka, zastoupeného JUDr. Janem Salmonem, advokátem, sídlem Revoluční 763/15, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 53/2024-55 ze dne 28. 11. 2024 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 9 A 112/2022-66 ze dne 27. 2. 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a ministryně obrany, sídlem Tychonova 221/1, Praha 6, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se obrátil na ministryni obrany s žádostí "o doplacení náhrady zvýšených životních nákladů" za období od 1. 8. 2017 do 31. 7. 2018. V tomto období měl být stěžovatel (voják z povolání) podle personálního rozkazu zařazen na zahraničním pracovišti ve strukturách Severoatlantické aliance v Polské republice, a to na dobu tří let. Před uplynutím této doby byl ale stěžovatel jiným personálním rozkazem převelen zpět na pracoviště v České republice. Tento personální rozkaz byl zrušen rozhodnutím Městského soudu v Praze, potvrzeným Nejvyšším správním soudem (viz rozsudek č. j. 6 As 350/2020-88 ze dne 25. 11. 2021).
2. Následně se stěžovatel obrátil s žalobou proti nečinnosti na Městský soud v Praze, neboť měl za to, že ministryně obrany o jeho žádosti nijak nerozhodla ani ji nepostoupila k řízení jinému orgánu. Obdržel pouze neformální dopis náčelníka Generálního štábu Armády České republiky, který vznesené nároky odmítl.
3. Městský soud žalobu zamítl. Jeho první rozsudek však zrušil Nejvyšší správní soud z důvodu, že městský soud nesprávně jednal jako s žalovaným s Ministerstvem obrany, avšak žalovaným měl namísto toho být přímo služební orgán, tedy ministryně obrany (viz rozsudek č. j. 4 As 113/2023-30 ze dne 13. 12. 2023). Poté městský soud žalobu znovu zamítl nyní napadeným rozsudkem. Nárok, který stěžovatel uplatnil, spadá podle názoru městského soudu do režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Tento závěr opřel o nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/19 ze dne 30. 6. 2020 a usnesení zvláštního senátu č. j. Konf 11/2018-64 ze dne 14. 1. 2022. Stěžovatelova žádost byla posouzena tomu odpovídajícím způsobem.
4. Kasační stížnost směřující proti druhému rozsudku městského soudu zamítl Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem. Námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu označil za nedůvodnou. Ztotožnil se s právní úvahou městského soudu ohledně dopadu nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/19 a vysvětlil, že vedl ke změně judikatury správních soudů. Z povahy stěžovatelova nároku podle Nejvyššího správního soudu plyne, že ministryně obrany nemohla být nečinná, neboť nebyla povinna zahájit na základě žádosti řízení a rozhodnout o ní. To, že je stěžovatel nadále ve služebním poměru, nemá na předchozí závěr vliv. Stěžejní totiž je, že jde o nárok plynoucí z nezákonného rozhodnutí služebního orgánu. Nejvyšší správní soud se odmítl zabývat správností postupu při nakládání se stěžovatelovou žádostí z pohledu zákona č. 82/1998 Sb., neboť spadá mimo věcný rozsah řízení o žalobě proti nečinnosti správního orgánu. Nejvyšší správní soud uzavřel, že městský soud správně posoudil žalobu meritorně, ačkoli stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že vzhledem k zaujatému právními názoru ji měl (procesně) odmítnout.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh svých sporů navazujících na vydání personálního rozkazu, jímž byl předčasně přeložen ze zahraničního pracoviště. S odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 2859/23 ze dne 27. 3. 2024 tvrdí, že má nárok na doplacení celé náhrady zvýšených životních nákladů za dobu, po níž měl setrvat na zahraničním pracovišti podle původního personálního rozkazu. Z důvodu nejistoty, jak svůj nárok uplatnit, se obrátil jak na služební orgán, tak na civilní soud. Před civilními soudy s nárokem neuspěl, a proto má za to, že přiznání nároku se mu musí dostat v řízení před služebním orgánem.
6. Závěr, že nárok se má posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb., vede podle stěžovatele k oslabení ochrany poškozeného a ke zjevně nespravedlivému řešení věci. Za problematické považuje, že mu bude náležet úrok z dlužné částky až od pozdějšího data, než kdyby mu služební orgán úrok přiznal dle splatnosti jednotlivých příspěvků, jež stěžovateli nebyly vyplaceny. Závisí dokonce i na rychlosti rozhodování správních soudů. Výsledné řešení odporuje podle stěžovatele principu plné náhrady újmy.
7. Stěžovatel dále namítá, že o žádosti mělo být zahájeno správní řízení, byť by následně skončilo zastavením a postoupením věci České republice ? Ministerstvu obrany. Opakuje též svoji kasační námitku, že právnímu názoru městského soudu odpovídalo odmítnutí žaloby, nikoli její zamítnutí, což by pro stěžovatele znamenalo vrácení zaplaceného soudního poplatku. Namítá též, že se správní soudy nevypořádaly s námitkou, že některé jiné stěžovatelem vznášené nároky naopak byly ve správním řízení projednány, a rozhodování je tak nekonzistentní. Upozornil v té souvislosti na řízení městského soudu sp. zn. 18 Ad 13/2024. Odvolává se konečně i na to, že nadále je ve služebním poměru, z čehož dovozuje, že o jeho nároku měl rozhodnout služební orgán.
8. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržování ústavnosti, tj. zabývá se tím, zda v řízeních nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995). Řízení o ústavní stížnosti neslouží k pokračování v polemice s obecnými soudy, nemá-li taková polemika sama ústavněprávní rozměr. Ústavní soud není dalším hierarchicky postaveným stupněm soudní soustavy (srov. čl. 83 a 91 Ústavy) a tomu odpovídá smysl a účel řízení o ústavní stížnosti.
10. Z této perspektivy hodnoceno, stěžovatelova ústavní stížnost zčásti opakuje námitky, které stěžovatel již vznesl před Nejvyšším správním soudem. Přitom ve své ústavní stížnosti prakticky nereaguje na způsob, jímž se s nimi Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku vypořádal. Nevznáší tedy žádné konkrétní ústavně relevantní námitky proti závěrům Nejvyššího správního soudu, na jejichž posouzení by se mohl Ústavní soud zaměřit.
11. Ústavní soud proto odkazuje na to, že Nejvyšší správní soud v bodě 19 svého rozsudku vysvětlil, proč městský soud nepochybil, když žalobu zamítl (a nikoli odmítl). Taktéž se vyjádřil v bodě 29 rozsudku k tomu, že pro právní režim náhrady újmy není rozhodné trvání služebního poměru. Odůvodnění, které v tomto bodě poskytl, je nutno zasadit do kontextu předchozích bodů, v nichž se Nejvyšší správní soud podrobně, vnitřně konzistentně a srozumitelně zabýval samotnou povahou stěžovatelem vzneseného nároku.
Těmto závěrům nemá Ústavní soud čeho vytknout ani z hlediska práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (jako součásti práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2808/22 ze dne 6. 12. 2022), ani z hlediska ústavní konformnosti těchto závěrů jako takových. Jsou souladné se závěry, které plynou z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/19 , na nějž oba správní soudy rozsáhle odkazovaly. Konstatování, že služební orgán (před Ústavním soudem jde o vedlejší účastnici řízení) nemohl být nečinný, protože neměl povinnost zahájit o žádosti správní řízení, tedy obstojí.
12. Stěžovatel závěry plynoucí z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/19 zpochybňuje s tvrzením, že řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. oslabuje ochranu poškozeného a vede k nespravedlivému vyřešení sporu. Jak však ukazuje stěžovatelova argumentace, jediným důvodem pro toto tvrzení je způsob počítání úroků z částky přiznávané náhrady, který se podle stěžovatele liší v řízení před správním orgánem oproti přiznání náhrady újmy v řízení před civilním soudem. Stěžovatelovu argumentaci nemůže Ústavní soud přijmout, neboť zjevně redukuje otázku "příznivosti" postupu, a dokonce jeho ústavní konformnosti, na jediný aspekt (příslušenství přiznané náhrady) a opomíjí širší kontext věci.
V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/19 se Ústavní soud zaměřil na zhodnocení, že úprava náhrady újmy podle zvláštního zákona (v dané věci šlo o zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů) omezuje rozsah náhrady újmy v rozporu s požadavky plynoucími z čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť vylučuje náhradu nemajetkové újmy (respektive její náhradu umožňuje ve velmi omezeném rozsahu). Zákon o vojácích z povolání je přitom co do náhrady škody konstruován podobně, takže závěr správních soudů, které z nálezu sp. zn. Pl.
ÚS 1/19 a navazujících rozhodnutí zvláštního senátu vycházely, považuje Ústavní soud za ústavně konformní. To, že stěžovatel se domáhal náhrady škody (majetkové újmy), nemůže výše uvedené závěry zpochybnit.
13. Ústavní soud si je ze své úřední činnosti vědom toho, že stěžovatel s žalobou podle zákona č. 82/1998 Sb. u prvo a druhostupňového soudu neuspěl, k jeho dovolání však Nejvyšší soud rozsudek městského soudu zčásti zrušil (rozsudek č. j. 30 Cdo 3127/2024-193 ze dne 4. 2. 2025; Ústavní soud následně odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost směřující proti části rozsudku Nejvyššího soudu usnesením sp. zn. IV. ÚS 1090/25 ze dne 11. 6. 2025). Nejvyšší soud zavázal městský soud při dalším projednání věci posoudit skutečný charakter nárokovaného plnění ve smyslu nálezu sp. zn. I.
ÚS 2859/23 , na nějž stěžovatel poukazoval i v nyní posuzované ústavní stížnosti. V tomto světle je zjevné, že v řízení před civilními soudy dochází k meritornímu posouzení stěžovatelem vzneseného nároku na náhradu újmy ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny. Ovšem z hlediska řízení o žalobě proti nečinnosti, které je předmětem této ústavní stížnosti, Ústavní soud neshledává, že by z nálezu sp. zn. I. ÚS 2859/23 plynuly jakékoli závěry ve vztahu k otázce, který orgán má o náhradě nákladů rozhodovat.
14. Co se potom týče namítané nekonzistentnosti rozhodování správních orgánů a soudů, není Ústavnímu soudu jasné, o co stěžovatel své tvrzení opírá. Tvrdí-li, že městský soud v rozsudku č. j. 18 Ad 13/2024-41 ze dne 12. 12. 2024 "nezpochybnil skutečnost, že věc byla projednána ve správním řízení a bylo o ní vydáno rozhodnutí", pak mu lze přisvědčit, že podle městského soudu bylo správní rozhodnutí vydáno, ovšem vydáno být nemělo, a proto je městský soud prohlásil za nicotné.
15. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. září 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu