ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce L. Š., zastoupeného JUDr. Janem Salmonem, advokátem, sídlem v Praze 1, Revoluční 763/15, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany, sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 365/2022, o dovolaní žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2024, č. j. 35 Co 147/2024-135, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2024, č. j. 35 Co 147/2024-135, se ve výroku I, mimo té části, kterou byla potvrzena část výroku I rozsudku soudu prvního stupně zamítající uplatněný nárok v rozsahu 400 330,07 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 8. 2018 do zaplacení, a ve výroku II, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 3. 2024, č. j. 6 C 365/2022-100, mimo té části výroku I tohoto rozsudku, kterou byl zamítnut nárok v rozsahu 400 330,07 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 8. 2018 do zaplacení, zrušují a věc se v tomu odpovídajícím rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 27. 3. 2024, č. j. 6 C 365/2022-100, zamítl žalobu, podle které měla být žalované uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu škody ve výši 3 186 107,63 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem (dále také „napadené rozhodnutí“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady majetkové újmy ve formě ušlých náhrad zvýšených životních nákladů, daňových úlev a nákladů na bydlení (neproplacením nájemného a neposkytováním bezplatného bydlení), které by žalobce pobíral po dobu svého zařazení na zahraničním pracovišti při strukturách Severoatlantické aliance (dále jen „NATO“) v Polsku, které mělo trvat 3 roky (od 1. 8. 2015 do 31. 7. 2018). Vyplacení těchto náhrad podle žalobce zabránilo nezákonné rozhodnutí žalované – personální rozkaz ředitele Agentury personalistiky Armády České republiky ze dne 12. 1. 2017, sp. zn. 143/2017 (dále jen „nezákonné rozhodnutí“), kterým byl žalobce s účinností od 1. 7. 2017 předčasně přeložen na jiné místo výkonu služby na území České republiky a které bylo pro nezákonnost pravomocně zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2020, č. j. 6 Ad 15/2017-136, a zůstal nedotčen i na základě podané kasační stížnosti, která byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2021, č. j. 6 As 350/2020-88.
4. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl ke skutkovému závěru, že žalobce byl personálním rozkazem ředitele Agentury personalistiky AČR ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 9272/2015, s účinností od 1. 7. 2015 zařazen na služební místo vedoucí starší právník – specialista právního oddělení inspektorátu NGŠ Velení AČR a jmenován do hodnosti podplukovníka. Po úspěchu ve výběrovém řízení byl žalobce vyslán v rámci struktur NATO na pozici právního poradce Mnohonárodního sboru Severovýchod v polském Štětíně, a to na dobu od 1.
8. 2015 do 31. 7. 2018. Na základě rozhodnutí prvního zástupce náčelníka Generálního štábu ze dne 29. 11. 2016, č. j. MO 623/2016-5133, byla rotace na tomto služebním místě změněna na období dvou let počínaje termínem 1. 8. 2017. Navazujícím nezákonným rozhodnutím byl žalobce s účinností od 1. 8. 2017 opětovně zařazen na původní služební místo a přeložen na jiné místo výkonu služby v rámci České republiky. Tento personální rozkaz žalobce úspěšně napadl ve správním soudnictví, následně se domáhal náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“).
Na tomto základě soud prvního stupně shledal, že žalobou uplatněný nárok není důvodný, jelikož přiznání náhrady zvýšených životních nákladů podle § 79 zákona č. 221/1999 Sb., zákon o vojácích z povolání (dále také „ZoV“) je podmíněno pravidelným místem výkonu služby mimo území České republiky. Účelem této náhrady tak není obecně rozšíření majetkové sféry vojáka, nýbrž pokrytí jeho zvýšených životních výdajů při zahraničním služebním pobytu. Nebylo tak možné přisvědčit námitce žalobce, že náhrada zvýšených životních nákladů tvoří určitou nadstandardní součást platu vojáka.
Tato náhrada není poskytována jako pravidelná odměna za práci, ale toliko jako kompenzace specificky vznikajících nákladů při působení v zahraničí. Vznik jakékoliv majetkové újmy z titulu neposkytnutí náhrady zvýšených životních nákladů je zásadně vyloučen u zaměstnance, který svou práci v zahraničí fakticky nevykonává, neboť tento zaměstnanec logicky nenese vyšší životní náklady, které by bylo nezbytné jeho zaměstnavatelem finančně dorovnávat.
5. Odvolací soud k žalobcem podanému odvolání rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, jelikož se s právním i skutkovým hodnocením soudu prvního stupně plně ztotožnil. Zdůraznil, že nevykonává-li zaměstnanec fakticky práci v zahraničí, nemůže mu logicky vznikat ztráta, která je náhradou podle § 3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb., o poskytování náhrad některých výdajů zaměstnancům rozpočtových a příspěvkových organizací s pravidelným pracovištěm v zahraničí (dále také „nařízení vlády“ nebo „nařízení vlády č. 62/1994 Sb.“). Nevyplácením náhrady zvýšených životních nákladů zaměstnanci, který fakticky práci v zahraničí nevykonává, tomuto zaměstnanci nemůže ani vznikat škoda. Co se týče žalobcem připomínaného nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. I. ÚS 2859/23, jež se týkal obdobné problematiky, odvolací soud jeho závěry neshledal v okolnostech nynější věci přiléhavými. Žalobce v nynějším případě netvrdil, že by účelem náhrad zvýšených životních nákladů mělo být oboustranně odsouhlasené dorovnání jeho sníženého „tabulkového“ platu, ani že by jimi byla kompenzována nedostatečná výše jeho platu v porovnání s platem ostatních osob v obdobné pozici vyslaných a placených jinými členskými státy NATO. S žalobcem také nebyl (jako ve věci judikované Ústavním soudem) ukončen služební poměr, jelikož i nadále vykonával službu ve služebním zařazení v rámci své odbornosti v České republice.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné (více než šedesátistránkové) dovolání.
7. Jeho přípustnost odvozoval od toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu, zejména od právních závěrů vyjádřených v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. I. ÚS 2859/23. Podle dovolatele z nich (1) vyplývá, že v případech škody způsobené při výkonu veřejné moci má být státními orgány nahrazena celá vzniklá škoda, včetně ušlé náhrady zvýšených životních nákladů, pokud se prokáže, že tato nesloužila svému obecnému účelu.
Dále je napadené rozhodnutí (2) v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. I. ÚS 2410/23, podle nichž je třeba aplikovat princip plné náhrady způsobené újmy, což znamená nezbytnost nahradit poškozenému veškerou majetkovou hodnotu, která by mu za normálního běhu věcí náležela. To podle dovolatele v jeho případě znamená, že mu měl být přiznán i nárok na náhradu bezplatného bydlení a má být kompenzována nemožnost nakupovat věci běžné spotřeby bez daňového zatížení. Odvolací soud taktéž (3) nezohlednil specifické individuální okolnosti případu, zejména absenci reálných zvýšených nákladů dovolatele na život v Polsku, reálné měsíční náklady na život dovolatele a jeho rodiny v Polsku a správní praxi žalované, podle které je náhrada zvýšených životních nákladů poskytována zaměstnancům bez ohledu na to, zda se fakticky nacházejí v zemi, se kterou je poskytování této náhrady spojeno.
Tím se podle dovolatele odvolací soud odchýlil, mimo jiné, od nálezů Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 3403/11, a ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 4227/12, jakož i rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3274/2021, a ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1072/2020. Dále se odvolací soud podle dovolatele (4) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřené např. rozsudky ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 861/2018, ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2202/2019, a rozhodovací praxe Ústavního soudu představované jeho nálezy ze dne 27.
4. 2017, sp. zn. II. ÚS 795/16, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2588/14, a ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 3856/14, týkající se problematiky ušlého zisku poškozených zaměstnanců. Odvolací soud podle dovolatele rozhodl v rozporu s těmito rozhodnutími, podle kterých ušlý zisk zahrnuje právo na to, co by poškozený za obvyklého běhu věcí reálně získal, nedošlo-li by k nezákonnému jednání orgánu veřejné moci. Dovolatel taktéž namítal (5) odchýlení se od zásady, podle které mají obecné soudy udělat vše pro dosažení spravedlivého řešení, případně docílit alespoň takového řešení, které bude co nejméně nespravedlivé, vyjádřené např. výše citovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 12.
5. 2014, sp. zn. I. ÚS 4227/12, a dále nálezem ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11, a nálezem ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 320/06. Toho se soudy měly dopustit tím, že dostatečně neobjasnily skutkový stav a nezohlednily tvrzení dovolatele ohledně podstaty náhrady zvýšených životních nákladů v Polsku v obrysech nynější věci.
Odvolací
soud také (6) rozhodl v rozporu s principem rovnosti vyjádřeném např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 10. 1998, sp. zn. I. ÚS 187/98, jelikož odchýlením se od závěrů výše citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. I. ÚS 2859/23, nedostál povinnosti ve skutkově obdobných případech vydávat obdobná rozhodnutí. Nakonec (7) odvolací soud podle dovolatele postupoval v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2024, sp. zn. I. ÚS 2200/23, jelikož ve svém rozhodnutí nezohlednil tvrzení dovolatele učiněná v odvolacím řízení o skutečnostech, o kterých dovolatel dříve nemohl předpokládat, že mají právní význam (relevance úvah o skutečné funkci náhrady zvýšených životních nákladů vyplácených dovolateli).
8. Dovolatel dále poukazuje na otázky dovolacím soudem již vyřešené, které by však podle něj měly být posouzeny jinak. Jde tak především o otázku (8), zda je náhrada zvýšených životních nákladů způsobilá být předmětem náhrady ušlého zisku tak, že se v každém jednotlivém případě zkoumá, zda tato náhrada skutečně plnila účel, který vyplývá z jejího názvu (je tak nutné překonat – v mezidobí zrušené Ústavním soudem, pozn. Nejvyššího soudu – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1784/2023). Dovolatel Nejvyššímu soudu dále navrhuje překonat rozhodnutí dovolacího soudu reprezentovaná výše citovaným usnesením sp. zn. 28 Cdo 1784/2023, a dále rozsudkem ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1788/2009, ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3435/2009, a ze dne 19. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3470/2022, a to připuštěním dílčích závěrů, podle kterých (9.1) náhrada zvýšených životních nákladů ve správní praxi orgánů státu ne vždy slouží k obecnému účelu těchto náhrad; (9.2) vyplácení náhrady zvýšených životních nákladů v rozporu s jejich názvem a obecným účelem nelze klást k tíži toho, kdo ji pobírá; (9.3) tato náhrada může mít v praxi funkci pravidelného měsíčního výdělku bez ohledu na náklady na život v zahraničí; (9.4) pro vznik nároku na vyplácení náhrady není rozhodné, zda se vyslaná osoba nachází v místě, které má určeno jako pravidelné místo výkonu zaměstnání v zahraničí, a zda tam skutečně pracuje; (9.5) samotný název „finanční náležitosti“ (sic) a její formální označení za náhradu je bez právního významu; (9.6) náhrada může ve správní praxi státu plnit funkci pravidelného měsíčního výdělku a jde o nárokovou složku celkového výdělku; a toho, že (9.7) při posuzování povahy, již náhrada v konkrétním případě plní, je rozhodující materiální pohled, kdy je třeba zkoumat, zda plní nebo neplní obecný účel, a to zejména vzhledem k poskytované výši náhrady a životním nákladům v zemi zahraničního pracoviště.
9. Nakonec dovolatel formuluje dvě otázky hmotného práva, které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to (10) zda má být při úvahách o poskytnutí náhrady majetkové škody přihlíženo k tomu, že stát vydal nezákonné rozhodnutí s vědomím jeho nezákonnosti a škodu způsobil poškozenému úmyslně; a (11) zda poškozenému v takových případech svědčí silnější právo, které se má do rozhodování soudů promítnout např. v podobě nižších procesních požadavků na poškozeného. U obou, byť bez podrobnější argumentace, pléduje, aby tomu tak bylo.
10. Své více než šedesátistránkové dovolání dovolatel dne 27. 9. 2024 doplnil dalším sedmistránkovým podáním, ve kterém z procesní opatrnosti „dále rozšiř[uje] okruh právních otázek, které zakládají přípustnost dovolání z toho důvodu, že by dovolacím soudem vyřešené právní otázky měly být vyřešeny jinak nebo že se dovolací soud doposud jejich řešení ve své judikatuře nevěnoval.“ Toto doplnění bylo (přípustně) podáno v dovolací lhůtě a z jeho obsahu vyplývá, že jde povětšinou o zpřesnění otázek formulovaných výše pod čísly 9.1 až 9.7. Mimo to jím však dovolatel také rozšířil vymezení přípustnosti o další tři otázky doposud podle něj v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu nevyřešené, a to (12) zda mají soudy při posuzování nároku na náhradu ušlého zisku spočívajícího v nevyplácení náhrady zvýšených životních nákladů zkoumat jeho materiální povahu nebo je postačující vycházet z jejího obecného účelu a názvu vymezeného v nařízení vlády; (13) zda je pro posouzení nároku na náhradu ušlého zisku rozhodné, zda se poškozený v místě zahraničního pracoviště opravdu nacházel a pracoval, nebo je rozhodné pouze to, jaký majetkový prospěch by poškozený s ohledem na pravidelný běh věcí mohl důvodně očekávat; a nakonec (14) zda lze předpoklad, že náhrada zvýšených životních nákladů slouží svému obecnému účelu, považovat za vyvratitelnou domněnku.
11. K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná. Má za to, že napadený rozsudek je věcně správný a založený na dostatečně zjištěném skutkovém stavu. Žalovaná souhlasí s odvolacím soudem ve skutkovém odlišení závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. I. ÚS 2859/23, a poukazuje především na to, že v nynější věci nedošlo jako v odkazovaném nálezu k žádnému snížení platové třídy. Navrhuje tak dovolání žalobce zamítnout a „zároveň potvrdit napadené rozhodnutí odvolacího soudu“.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. V tom rozsahu, ve kterém je dovoláním napaden výrok II napadeného rozhodnutí a výrok I, pokud jím byl potvrzen nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně, je dovolání nepřípustné, neboť dovolání není podle § 238 odst.
1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Tato skutečnost nicméně nebrání tomu, aby v případě, bude-li napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušeno ve výroku o věci samé, dopadl tentýž procesní následek i na nákladový výrok jako na výrok závislý (akcesorický).
17. Přípustnost nemohou dále založit námitky obsažené pod dovolacími otázkami 8-9.7, kterými dovolatel vyzývá Nejvyšší soud, aby již v rozhodovací praxi vyřešené otázky posoudil jinak. Dovolací soud v nynější věci shledal, že stávající rozhodovací praxe obstojí (k tomu podrobněji viz níže) a není třeba ji překonávat.
18. Přípustnost nakonec nemohou založit ani dovolatelem vymezené otázky týkající se vědomosti státu o nezákonnosti rozhodnutí, ve kterém má původ vzniklá škoda, a následků této vědomosti (otázky 10 a 11).
19. Posuzováno podle celého obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) dovolatel sice ve vztahu ke shora uvedeným otázkám vymezil přípustnost dovolání s tím, že jde o dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešené právní otázky, avšak již nesplnil svoji procesní povinnost spočívající ve vymezení
důvodu dovolání, neboť neuvedl právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a nevyložil, v čem nesprávnost (každé k dovolání předestřené a přípustné právní otázky) tohoto právního posouzení spočívá (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Prostý požadavek, aby dovolací soud o těchto otázkách rozhodl, nenaplňuje zákonný požadavek vymezení důvodnosti dovolání.
20. V oddíle X. K otázce účelovosti předčasného přeložení – úmyslné způsobení škody státem [s. 41-42 dovolání] sice dovolatel uvádí, že „dle dovolatele jde o zásadní skutkové zjištění a podstatnou okolnost případu (úmyslnost nezákonného rozhodnutí, pozn. Nejvyššího soudu), která by měla hrát stěžejní roli při úvahách o odškodnění majetkové újmy, neboť neposkytnutí plné náhrady škody by bylo v rozporu s dobrými mravy i se zásadou, že nikdo nesmí těžit z vlastního protiprávního jednání“, nicméně z důvodu absence vymezení toho, jakou roli by tato úmyslnost vůbec „měla hrát“, jde materiálně pouze o zopakování původní formulované otázky. Jinými slovy řečeno, protože v textu dovolání k výše uvedeným otázkám dovolatel neuvádí, jaké řešení výše vymezených otázek pokládá za (ne)správné, ani jakým způsobem by se vyřešení těchto otázek projevilo v poměrech projednávané věci, nemohl Nejvyšší soud o těchto otázkách rozhodnout. Protože z obsahu dovolání nelze (ve výše dotčeném rozsahu) dovodit, v čem spatřuje dovolatel dovolací důvod (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), dovolání trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
21. Ke zbylým dovolacím otázkám Nejvyšší soud poznamenává, že ačkoliv dovolatel formuloval větší množství právních otázek (které se nicméně často materiálně překrývají, přičemž v krajních případech jsou uplatněny i triplicitně), z textu dovolání jako celku vyplývá, že dovolatel primárně namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. I. ÚS 2859/23. Ty podle dovolatele zasadil do velmi úzkého skutkového rámce, který nesprávně odlišil od skutkových okolností nynější věci. Dovolatel má naopak za to, že závěry tohoto nálezu jsou aplikovatelné i v poměrech nynější věci. Podstatu dovolání (resp. konkrétně výše označených dovolacích otázek 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 12, 13 a 14) tak víceméně představuje otázka, zda mohou skutkové okolnosti případu způsobit, že budou finanční plnění označená a vyplácená zaměstnavatelem (státem) jako náhrada zvýšených finančních nákladů v konkrétním případě brána jako nároková složka výdělku, a tedy tvořit součást ušlého zisku, který má zaměstnavatel (stát) z titulu nezákonného rozhodnutí povinnost nahradit.
22. Při posouzení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, pročež dovolání shledal Nejvyšší soud v tomto rozsahu přípustným.
23. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je v této části také důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
24. Podle § 79 odst. 3 ZoV voják s pravidelným místem výkonu služby v zahraničí má nárok na stejné náhrady jako zaměstnanci rozpočtových a příspěvkových organizací s pravidelným pracovištěm v zahraničí, které jsou stanovené zvláštním právním předpisem (nařízení vlády č. 62/1994 Sb., pozn. Nejvyššího soudu). Základ pro určení měsíční výše náhrady zvýšených životních nákladů stanoví pro jednotlivé hodnosti služební orgán v rozmezí 10 % až 50 % ze služebního platu určeného vojákovi bez příplatku za službu v zahraničí. Pro splatnost a výplatu této náhrady se použijí § 68l, § 68m odst. 2 až 4 a § 68n.
25. Podle § 3 odst. 1 nařízení vlády č. 62/1994 Sb. zaměstnanci přísluší náhrada zvýšených životních nákladů od prvního do posledního dne přidělení k výkonu práce v zahraničí. Tato náhrada se poskytuje v měně stanovené v příloze k tomuto nařízení vlády. Pokud z důvodu změny v měnové politice příslušné země místa výkonu práce není možné nebo účelné poskytovat náhradu ve stanovené měně, postupuje zaměstnavatel do změny stanovené měny způsobem stanoveným v příloze k tomuto nařízení vlády. Zákonný rámec uvedeného nařízení vlády je pak dán § 24 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění zákona č. 44/1994 Sb., podle něhož vláda může v rozsahu své působnosti stanovit nařízením vlády pro zaměstnance zaměstnavatelů, kteří jsou rozpočtovými nebo příspěvkovými organizacemi, i jiné náhrady související s pracovní cestou, jinými změnami místa výkonu práce, přijetím do zaměstnání a při přidělení k výkonu práce v zahraničí.
26. Podle § 3 odst. 2 nařízení vlády č. 62/1994 Sb. základ pro určení měsíční výše náhrady zvýšených životních nákladů stanoví zaměstnavatel v rozmezí 25 % až 52 % z platu stanoveného zaměstnanci. Tato částka se násobí přepočítací relací pro zemi výkonu práce. Způsob určení přepočítací relace je stanoven v příloze k tomuto nařízení vlády.
27. Nejvyšší soud setrvale zastává pozici (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1788/2009, a dále např. rozsudky ze dne 19. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3470/2022, nebo ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1784/2023), že pro plnění, která poskytuje svým zaměstnancům zaměstnavatel podle nařízení vlády č. 62/1994 Sb. (mezi ně patří i náhrada zvýšených životních nákladů) je charakteristické, že mají zaměstnanci nahradit (kompenzovat) vyšší životní náklady při pobytu v zahraničí, jež vyplývají z kurzového srovnání příslušné zahraniční měny s českou korunou.
Zaměstnanec totiž i při práci v zahraničí pobírá stejný plat jako v tuzemsku, i když s přihlédnutím k reálnému kurzu české koruny mu tento plat nezabezpečuje stejnou životní úroveň. Právě proto, aby toto znevýhodnění v souvislosti s prací v zahraničí bylo odstraněno (zmenšeno), jsou těmto zaměstnancům poskytovány uvedené náhrady v cizí měně. Z této povahy náhrad vyplývá, že svoji funkci mohou plnit, jen vykonává-li zaměstnanec práci skutečně v zahraničí (srov. slova „. . . přísluší od prvního do posledního dne přidělení k výkonu práce v zahraničí“ v § 3 odst. 1 nařízení vlády).
Nevykonává-li zaměstnanec fakticky práci v zahraničí, nemůže mu logicky vznikat ztráta, která je náhradou podle § 3 nařízení vlády nahrazována (kompenzována). Nevyplácením náhrady zvýšených životních nákladů zaměstnanci, který fakticky práci v zahraničí nevykonává, tomuto zaměstnanci nemůže ani vznikat škoda (nevzniká mu majetková újma, která se projevuje v jeho majetkové sféře a je objektivně vyjádřitelná v penězích).
28. Na druhou stranu, Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. I. ÚS 2859/23 (dále také „citovaný nález“), posuzoval rozsah náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím Národního bezpečnostního úřadu o zrušení prověrky pro stupeň „tajné“, v důsledku kterého došlo k odvolání tamního stěžovatele z pracovního místa s výkonem práce v Bruselu. V tomto kontextu Ústavní soud připomenul, že ušlým ziskem se myslí nezvýšení aktiv (a nesnížení pasiv), ke kterému by bez nezákonného rozhodnutí (nesprávného úředního postupu) s největší pravděpodobností došlo. Jednoduše řečeno, právo na ušlý zisk zahrnuje právo na to, co by poškozený za obvyklého běhu věcí reálně získal, nedošlo-li by k nezákonnému jednání orgánu veřejné moci. Vodítkem pro určení výše ušlého zisku je § 28 zákona o odpovědnosti státu za škodu, resp. navazující nařízení vlády č. 116/1998 Sb., a § 352–356 zákoníku práce (srov. k tomu nálezy sp. zn. II. ÚS 141/19, bod 26; I. ÚS 922/18, body 14–18; či III. ÚS 124/03; a také Melzer, F. § 2894. In: Melzer F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek IX. Leges, 2018, s. 38, marg. I. ÚS 2859/23 8 č. 99; a Simon, P. § 26–28. In: Ištvánek, F., Simon P. a Korbel F. Zákon o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci: Komentář. Wolters Kluwer, 2017). Dále Ústavní soud uvedl, že v řízení o náhradu škody je proto žalobce povinen z hlediska vzniku škody a její výše tvrdit a prokazovat, že v předmětném období hodlal a měl zároveň reálnou možnost tvrzeného majetkového přínosu dosáhnout a že by se tak při normálním běhu událostí stalo, kdyby mu v tom nezabránilo protiprávní jednání žalovaného (zde orgánu veřejné moci). Stanovení výše ušlého zisku není libovolné a musí být provedeno tak, aby byla zjištěna pravděpodobná výše, blížící se podle běžného uvažování jistotě.
29. Co se týče náhrady zvýšených životních nákladů, Ústavní soud v citovaném nálezu uvedl (bod 46 citovaného nálezu), že není akceptovatelný závěr, podle něhož tuto náhradu nelze považovat za škodu, neboť tato náhrada má kompenzovat zvýšené životní náklady při práci v zahraničí, která však v případě tamního stěžovatele vykonávána nebyla, a proto mu taková škoda nemohla vzniknout. Pokud totiž náhrady zvýšených životních nákladů nesloužily obecnému účelu těchto náhrad a nekompenzovaly zvýšené životní náklady při pobytu v zahraničí, ale kompenzovaly, jednak snížení stěžovatelova tabulkového platu a jednak nedostatečnou výši stěžovatelova platu v porovnání s platem ostatních osob v obdobné vysoké pozici vyslaných (a placených) jiným členským státem NATO, nelze to klást stěžovateli k tíži. Jelikož podle Ústavního soudu náhrady stěžovatelových zvýšených nákladů v dané věci plnily jiný účel, než jaký ze zákona mají („je absurdní, aby se stěžovatelovy životní náklady po přesunu z Prahy do Bruselu zvýšily o téměř 200 000 Kč“), a fungovaly jako pravidelný měsíční výdělek bez ohledu na stěžovatelovy náklady, šlo o nárokové složky výdělku, o které stěžovatel v důsledku nezákonného rozhodnutí přišel, a náleží mu tedy jejich náhrada.
30. Oproti závěrům odvolacího soudu [a ostatně také oproti závěrům dovolatele, který namítal rozpor mezi pozicí Nejvyššího soudu a soudu Ústavního a navrhoval, aby dovolací soud již ve své rozhodovací praxi vyřešené právní otázky (srov. dovolací otázky 8-9.7) posoudil jinak] nespatřuje Nejvyšší soud rozpor mezi svou stabilní rozhodovací praxí a výše citovaným nálezem Ústavního soudu. V uvedeném nálezu nebyl zpochybněn Nejvyšším soudem proponovaný obecný účel výplaty zvýšených nákladů při pobytu v zahraničí, nýbrž soud ochrany ústavnosti – ve specifické skutkové situaci – zdůraznil, že obecný závěr dovolacího soudu o sepjetí těchto zvýšených výdajů s faktickým pobytem v zahraničí se neuplatní tehdy, jestliže přiznaná (určená výše) nákladů sledovala z pohledu vojáka z povolání i jeho zaměstnavatele faktické navýšení platu.
31. Ačkoliv totiž odvolací soud postavil svůj závěr o nepřiléhavosti závěrů citovaného nálezu v poměrech nynější věci na – podle odvolacího soudu – výrazně odlišných skutkových okolnostech obou případů (srov. bod 21 napadeného rozhodnutí) a následně postupoval ve smyslu rozhodovací praxe reprezentovaném výše uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1788/2009, Nejvyšší soud shledal, že středobodem jak citovaného nálezu, tak nynější věci je vyřešení odlišné otázky, než té, která byla předmětem posuzování ve zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1788/2009.
32. V naposledy zmíněném rozhodnutí byla posuzována situace, ve které tamní žalobkyně žádala nevyplacenou náhradu zvýšených životních nákladů za období od 7. 5. 2003 do 31. 12. 2006, nárok na který by jí podle jejího tvrzení vznikl, pokud by jí byla přidělována práce podle pracovní smlouvy s místem výkonu práce v XY. Nejvyšší soud tehdy dospěl k závěru, že nevykonával-li zaměstnanec v určitém období fakticky práci v zahraničí, nepřísluší mu náhrada zvýšených životních nákladů podle ustanovení § 3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb., ani v podobě náhrady škody podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce.
33. V nynější věci (a v citovaném nálezu) však není předmětem dovolacích (a ostatně ani odvolacích) námitek otázka, zda zaměstnanci přísluší náhrada zvýšených životních nákladů, přestože v předmětném období fakticky práci v zahraničí nevykonával, ale otázka odlišná, a to zda finanční plnění označené a vyplácené žalovanou jako náhrada zvýšených životních nákladů v praxi naplňovalo znaky této náhrady, anebo zda toto plnění materiálně plnilo funkci pravidelného měsíčního výdělku a šlo tak (ve smyslu zmiňovaných závěrů Ústavního soudu) o nárokovou složku výdělku (platu vojáka z povolání).
34. Pokud by totiž z okolností nynějšího případu (zejména z žalobcem tolik akcentovaného nepoměru výše náhrady zvýšených životních nákladů a rozdílné cenové hladiny ve státě výkonu zaměstnání a ze způsobu určení výše této náhrady zaměstnavatelem) vyplynulo, že finanční plnění označené a vyplácené žalovanou jako náhrada zvýšených životních nákladů v nynější věci zjevně nesplňuje charakteristické znaky této náhrady [tj. účel nahradit zaměstnanci (kompenzovat) vyšší životní náklady při pobytu v zahraničí, jež vyplývají z kurzového srovnání příslušné zahraniční měny s českou korunou, neboť zaměstnanec i při práci v zahraničí pobírá stejný plat jako v tuzemsku, i když s přihlédnutím k reálnému kurzu české koruny mu tento plat nezabezpečuje stejnou životní úroveň; srov. rozhodnutí citovaná výše], nemohly by se z povahy věci uplatnit závěry rozhodovací praxe týkající se náhrady zvýšených životních nákladů, o které odvolací soud opřel své rozhodnutí, neboť by o takovou náhradu (materiálně nazíráno) vůbec nešlo. Naopak by se uplatnily výše uvedené závěry citovaného nálezu, podle kterých by v takové situaci bylo nutné plnění formálně označované a vyplácené jako náhrada zvýšených životních nákladů považovat za nárokovou složku výdělku vojáka z povolání tvořící ušlý zisk, a tedy o plnění tvořící část škody způsobené původním nezákonným rozhodnutím (k tomu ostatně srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2270/2023, podle kterého jestliže zaměstnanec a zaměstnavatel pouze předstírali vznik pracovního poměru mezi nimi s místem výkonu práce v zahraničí a vyplácení „mzdy“ a „cestovních náhrad“ zaměstnanci, aby tak zastřeli skutečný záměr zahraniční osoby platit zaměstnanci část odměny za práci vykonávanou zaměstnancem pro zaměstnavatele v České republice, zahrnují se tato peněžitá plnění poskytnutá zaměstnanci zahraniční osobou do průměrného výdělku pro pracovněprávní účely dosahovaného zaměstnancem u zaměstnavatele v České republice). Nutno však připomenout, že je třeba zkoumat vůli obou účastníků řízení, když subjektivní vnímání charakteru poskytnutého plnění jen jednou ze stran samo o sobě k jednoznačnému závěru o podstatě zažalovaného nároku nepovede.
35. Odtud plyne, že soud prvního stupně, ani odvolací soud aprobující jeho závěry, nepostupovaly v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí, pokud pro nadbytečnost neprovedly dokazování v žalobcem navrženém rozsahu směřující k osvětlení podstaty vypláceného plnění. Možnost aplikace závěrů rozhodovací praxe ohledně (ne)nárokovosti náhrady zvýšených životních nákladů se totiž odvíjí (až) od vyřešení dovolatelem vznesené námitky, podle níž peněžní plnění mu vyplácené svým obsahem této náhradě neodpovídalo.
36. Nejvyšší soud naopak nepřisvědčil dovolateli, pokud výše rozvinutou argumentaci vztahoval také na posouzení náhrady výdajů za ubytování (dovolatel v původní žalobě uvedl, že „ztratil možnost benefitu bezplatného bydlení, který byl s vysláním do zahraničí spojen“ a nárokoval tak náhradu škody odpovídající dvanácti splátkám nájemného ve výši 895 EUR měsíčně, celkově tedy 278 532,95 Kč s příslušenstvím) a na „nečerpané osvobození od daně z přidané hodnoty a spotřební daně (dovolatel v původní žalobě uvedl, že „pokud by nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí a v Polsku by setrval i v období od 1. 8. 2017 do 31. 7. 2018, mohl by nadále nakupovat zboží pro sebe a svoji rodinu bez uvedených daní“; na základě extrapolace své průměrné spotřeby z doby, kdy v Polsku pracoval, potom pro předmětné období tento nárok vyčíslil na 121 797,12 Kč s příslušenstvím).
37. Na rozdíl od náhrady zvýšených životních nákladů (za něž uvedené nároky pojmově považovat nelze) dovolatel k těmto plněním ani v dovolání, ani v průběhu řízení před soudy nižších stupňů netvrdil, že by se ve skutečnosti jednalo o nárokovou složku výdělku (platu) neodpovídající její deklarované podstatě, k jejíž úhradě by se žalovaná zavázala. Z toho, jakož i z dovolatelem zvoleného způsobu vyčíslení těchto nároků, který má úzký vztah k faktickému pobytu v Polsku (jež ovšem neproběhl), Nejvyšší soud uzavřel, že vzhledem k těmto dílčím žalobním požadavkům jsou výše uvedené závěry judikatury dovolacího soudu o vázanosti výplaty náhrady na faktický výkon práce v zahraničí přiléhavé, a právní řešení soudů nižších stupňů je v tomto ohledu zcela správné, když nadto na ně nemohou z podstaty věci dopadat shora označené závěry Ústavního soudu. Jestliže se v uvedeném rozsahu odvolací soud (a spolu s ním i soud prvního stupně) od výše nastíněných judikatorních závěrů neodchýlil, není dán předpoklad přípustnosti uvedený v § 237 o. s. ř.
38. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 nebo § 238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v projednávané věci existenci vad, jež mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí a k nimž je povinen přihlížet bez ohledu na to, zda je dovolatel namítal či nikoliv, neshledal.
39. Protože s ohledem na shora podaný výklad není napadený rozsudek odvolacího soudu v otázce nadbytečnosti prokazování konkrétního fungování náhrady zvýšených životních nákladů v praxi zčásti správný, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek v potřebném rozsahu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v odpovídajícím rozsahu rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Ve zbylém rozsahu bylo dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
40. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s § 226 o. s. ř., vázány právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven. V dalším řízení se tudíž bude soud prvního stupně muset zabývat otázkou skutečné podstaty předmětné náhrady, a to i za přiměřeného poučení účastníků podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.
41. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude zapotřebí rozhodnout v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 2. 2025
JUDr. David Vláčil předseda senátu