tížnost.
30 Cdo 3470/2022-247
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce R.
K., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Tyllem, advokátem se sídlem
v Praze 1, Revoluční 724/7, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, o zaplacení 6 435 042,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 276/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2022, č. j. 14 Co 119/2022-214, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal na žalované zaplacení náhrady škody a nemajetkové újmy v
celkové výši 6 435 042,60 Kč sestávající z náhrady škody ve formě ušlého zisku
ve výši 2 457 707,60 Kč a 289 520 Kč a nákladů právního zastoupení ve výši 498
615 Kč, náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání ve výši 3 000 000
Kč a náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup ve formě průtahů ve
výši 189 200 Kč, to vše v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 21/2013. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 10. 2021, č. j. 42 C 276/2017-168, řízení částečně zastavil, a to co do částky 470
900 Kč spolu s 8,05% úrokem z prodlení z této částky od 20. 6. 2017 do 19. 12. 2017 a spolu s 8,05% úrokem z prodlení z částky 5 964 142,60 Kč od 20. 6. 2017
do 19. 12. 2017 (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobci částku 271 533,45
Kč spolu s 8,05% úrokem ročně od 20. 12. 2017 do zaplacení a s úrokem z
prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 470 900 Kč od 20. 12. 2017 do 15. 6. 2018 (výrok II), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhá na žalované zaplacení
částky 5 692 609,55 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z uvedené
částky od 20. 12. 2017 do zaplacení (výrok III), a uložil žalobci zaplatit
žalované na náhradě nákladů řízení částku 2 091,87 Kč (výrok IV). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku II ohledně částky 271 533,45 Kč s příslušenstvím z
této částky změnil tak, že se žaloba o zaplacení 271 533,45 Kč s úrokem z
prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 20. 12. 2017 do zaplacení zamítá
(výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku III ohledně částky 126 500 Kč s příslušenstvím z této částky změnil tak,
že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 126 500 Kč s úrokem z prodlení z této
částky ve výši 8,05 % ročně od 20. 12. 2017 do zaplacení, jinak jej v tomto
výroku potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), uložil žalobci zaplatit
žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 2 613 Kč (výrok
III rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě
nákladů odvolacího řízení 871 Kč (výrok IV rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroků I, III a IV včasným
dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Žalobce výslovně omezil rozsah dovolacího přezkumu na výrok I, kterým byla
zamítnuta žaloba ohledně nároku na náhradu ušlého zisku za dobu od 19. 4. 2012
do července 2013 v rozsahu částky 271 533,45 Kč, a dále na výroky III a IV
(nákladové výroky) napadeného rozsudku. Podle § 238 odst. 1 písm. h) není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Otázka, zda nevyplacená náhrada podle § 3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb. z
důvodu, že pracovník nebyl vyslán do zahraničí, představuje ušlý zisk,
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
nezakládá, neboť ji odvolací soud
posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1788/2009, proti němuž podaná ústavní
stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 1649/10), jestliže na ni odpověděl záporně. Odkazy žalobce na usnesení
Ústavního soudu jsou nepřípadné hned ze dvou důvodů. Především i „nálezová“
judikatura Ústavního soudu je ustálena v závěru, že usnesení Ústavního soudu
nejsou závazná erga omnes. Účelem řízení o ústavní stížnosti je ochrana
základních práv či svobod, což se promítá i do povahy a obsahu odmítacích
usnesení, která plní mimo jiné funkci jistého procesního ventilu uvolňujícího
rozhodovací kapacitu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1880/2022). Zadruhé se týkají výkladu jiných právních institutů s
jiným účelem, než o jaký jde v této věci. V rozsahu zbylých námitek (otázky týkající se výše zadostiučinění a nepřiměřené
délky trestního řízení) je dovolání vadné, neboť žalobce u těchto otázek
neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být
dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání
pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za
splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího
soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne
29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž
nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v
uvedené části odmítnout. Navíc tyto námitky směřují proti části rozhodnutí
odvolacího soudu, kterou žalobce svým dovolání nenapadl. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 1. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu