USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Michaela Nipperta v právní
věci žalobce D. M., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem,
Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované
České republice – Ministerstvu spravedlnosti, IČ: 00025429, se sídlem v Praze
2, Vyšehradská 427/16, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu
nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C
218/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.
10. 2019, č. j. 54 Co 265/2019-295, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 2. 10. 2017 domáhal
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v souvislosti
s trestním řízením vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 21/2013
(dále jen „předmětné trestní řízení“), a to v peněžní formě ve výši 4 725 000
Kč s příslušenstvím s tím, že tato částka se sestává ze dvou nároků, a to z
nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním ve
výši 4 500 000 Kč s příslušenstvím a z nároku na náhradu nemajetkové újmy
způsobené nepřiměřenou délkou předmětného trestního řízení ve výši 225 000 Kč s
příslušenstvím.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 2. 2019, č. j. 25 C
218/2017-248, bylo řízení co do částky 60 000 Kč zastaveno (výrok I.), žalované
byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 140 000 Kč s příslušenstvím
(výrok II.), dále byla žaloba co do požadavku, aby žalované byla uložena
povinnost zaplatit žalobci částku 4 525 000 Kč s příslušenstvím, zamítnuta
(výrok III.) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Dovoláním
napadeným rozhodnutím bylo řízení o odvolání žalované zastaveno (výrok I.),
rozsudek soudu prvního stupně byl v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o
náhradě nákladů řízení potvrzen (výrok II.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů řízení (výrok III.).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Dne 11. 4. 2012 bylo vydáno usnesení Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a
finanční kriminality, č. j. OKFK-31-1459/TČ-2011-200206, kterým bylo zahájeno
trestní stíhání žalobce pro trestný čin pletichy ve veřejné soutěži a veřejné
dražbě dle § 128a odst. 2 písm. b) trestního zákona, trestný čin zneužívání
pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a), písm. c), odst. 2
písm. a), písm. c) trestního zákona a pro trestný čin porušování povinnosti při
správě cizího majetku dle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního
zákona, spáchané v jednočinném souběhu a ve spolupachatelství s dalšími dvěma
osobami dle § 9 odst. 2 trestního zákona (dále jen „usnesení o zahájení
trestního stíhání“). Příslušné orgány činné v trestním řízení postupovaly při
projednávání věci plynule, bez průtahů. Dne 16. 12. 2013 byla podána k
Městskému soudu v Praze obžaloba s tím, že kromě žalobce a dvou již zmíněných
spolupachatelů bylo obžalováno dalších 7 osob [pro zločin podvodu dle § 209
odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku a zločin legalizace výnosů z trestné
činnosti dle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c)
trestního zákoníku]. Projednávaná věc byla po skutkové stránce značně složitá a
bylo třeba provést rozsáhlé dokazování. Dne 24. 6. 2015 byl vydán rozsudek
Městského soudu v Praze, čítající 469 stran, kterým byl žalobce zproštěn
obžaloby dle § 226 písm. a) trestního řádu, neboť nebylo prokázáno, že by se
stal skutek, pro který byl stíhán. Proti tomuto podal odvolání státní zástupce,
následně ve věci proběhla tři veřejná zasedání odvolacího soudu a dne 4. 1. 2017 byl vydán rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 To 24/2016, čítající
114 stran, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby dle § 226 písm. b) trestního
řádu, neboť v žalobním návrhu označený skutek nebyl shledán trestným činem
(právní moc dne 4. 1. 2017). Trestní stíhání žalobce negativně ovlivnilo jeho
osobní, rodinnou, profesní, výdělkovou i majetkovou stránku; od samého počátku
bylo trestní řízení předmětem pozornosti médií s celostátní působností, v
jejichž reportážích byl podrobně rozebírán průběh trestního řízení a žalobce
byl v reportážích opakovaně jmenován a zobrazován. Uvedená média rovněž
informovala veřejnost o pravomocném zproštění obžaloby žalobce včetně závěru
trestního soudu, který žalobce v dané věci označil za tzv. „obětního beránka“. Předmětný nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu z obou titulů
byl žalobcem předběžně uplatněn u žalované, která ve svém stanovisku ze dne 23. 11. 2017, č. j. MSP-1624/2017-ODSK-ODSK/14, uznala důvodným toliko nárok
žalobce na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí ve výši 60
000 Kč, kterou žalobci následně dobrovolně uhradila. Po právní stránce co do požadavku na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou
újmu z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce
předmětného trestního řízení dospěl odvolací soud ke shodnému závěru se soudem
prvního stupně, že požadavek není důvodný. Odvolací soud přitom vycházel z
předpokladu, že závěr o naplnění titulu nesprávného úředního postupu
spočívajícího v nepřiměřené délce řízení lze učinit pouze za předpokladu, že
celková doba průběhu posuzovaného řízení neodpovídá složitosti, skutkové a
právní náročnosti projednávané věci a délka řízení tkví v příčinách
vycházejících z působení soudu v projednávané věci. S ohledem na skutečnost, že
z provedeného dokazování vyplynulo, že předmětné trestní řízení bylo skutkově
složité, soud se musel vypořádat s množstvím skutkově vymezených jednání dle
obžaloby naplňujících znaky řady trestných činů celkem deseti obžalovaných,
přičemž orgány činné v trestním řízení postupovaly při projednávání plynule,
bez průtahů, shledal odvolací soud v daném případě neexistenci nesprávného
úředního postupu jako jednoho z obligatorních předpokladů vzniku odpovědnosti
žalované za žalobcem tvrzenou nemajetkovou újmu dle zákona č. 82/1998 Sb.,
zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“),
při jejíž absenci je vznik odpovědnostního závazku bez dalšího vyloučen.
Po právní stránce odvolací soud dále dospěl k závěru, že v daném případě byly
naplněny všechny předpoklady pro vznik odpovědnosti žalované za žalobcem
tvrzenou nemajetkovou újmu dle OdpŠk z titulu nezákonného rozhodnutí, kterým
bylo v posuzovaném případě shledáno s odkazem na ustálenou judikaturu
dovolacího soudu usnesení o zahájení trestního stíhání. Mezi žalobcem a
žalovanou konečně nebylo sporu o tom, že v daném případě nepřichází v úvahu
jiná kompenzace žalobcem tvrzené nemajetkové újmy vzniklé z právě uvedeného
odpovědnostního titulu než v peněžité formě. Spornou se stala až výše této
kompenzace, kdy odvolací soud v tomto směru konstatoval, že dle § 31a odst. 2
OdpŠk je výše náhrady ponechána na úvaze soudu s tím, že výše soudem přiznaného
zadostiučinění musí odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které
se v podstatných znacích s projednávanou věcí shodují. Odvolací soud vytkl
soudu prvního stupně způsob jím provedeného srovnání předmětného případu s
případy obdobnými, jež měl dle názoru odvolacího soudu postrádat přesvědčivé
srovnání vycházející z akcentace společných znaků a vysvětlení toho, jakým
způsobem se tyto společné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění. Odvolací soud proto přistoupil k nápravě uvedeného nedostatku v rámci
odvolacího řízení, a to za situace, kdy mu byl znám pravomocný výsledek
soudního řízení, v němž se dostalo zadostiučinění za nemajetkovou újmu
způsobenou trestním stíháním v rámci předmětného trestního řízení ve výši 180
000 Kč již zmiňované spoluobžalované žalobce, J. H., která byla, shodně jako
žalobce, zproštěna obžaloby. Odvolací soud seznámil účastníky se základními
podstatnými skutečnostmi porovnávaného případu a v rámci srovnání obou případů
konstatoval, že předmětné trestní řízení trvalo v obou případech identickou
dobu, oba poškození čelili témuž procesnímu průběhu předmětného trestního
řízení a oba byli zproštěni z téhož zákonem předvídaného důvodu. Odvolací soud
dále shledal podobnost v zásadním dopadu do majetkové situace obou poškozených,
kdy J. H. bylo v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním znemožněno
zúročit doposavad jí precizně budovanou kariéru, neboť její příjem byl významně
snížen nejen v době trvání trestního stíhání, ale i do budoucna, když její
trestní stíhání probíhalo v období bezprostředně předcházejícím odchodu do
starobního důchodu, které je určující pro výpočet v budoucnu přiznané a
vyplácené výše starobního důchodu; u žalobce probíhalo trestní stíhání naopak v
počáteční fázi budování jeho kariéry, které probíhající trestní stíhání
přetrhlo, a po jeho skončení žalobce musel s jejím budováním začít znovu, a
tato skutečnost se rovněž nepříznivě odrazila v jeho majetkové sféře. Oba
poškození museli snášet dopady značné medializace daného případu; v tomto směru
však odvolací soud akcentoval, že v souladu s ustálenou judikaturou lze k tíži
státu přičíst vliv medializace trestního stíhání jen za situace excesivního
způsobu jednání orgánů činných v trestním řízení, které mohou mít za následek
větší úkor později obžaloby zproštěné osoby (např.
nevybíravé či urážlivé
chování příslušníků vyšetřujícího policejního orgánu ve vztahu k obviněné
osobě, mediální vyjadřování orgánů činných v trestním řízení porušující princip
presumpce neviny), neboť v opačném případě je třeba medializaci trestního
stíhání shledat prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a obecných
veřejných poměrů případu, které nelze přičítat k tíži státu z důvodu přetržení
příčinné souvislosti mezi vedením trestního stíhání a skutečností, která újmu
zakládá či zvyšuje. Odvolací soud tedy uzavřel, že jestliže poškozené J. H. bylo přiznáno zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 180 000 Kč, která jí
byla způsobena v souvislosti s nezákonným trestním stíháním v rámci předmětného
trestního řízení, a veškeré jeho negativní dopady do soukromoprávní sféry
poškozené jsou zcela srovnatelné s dopady do soukromoprávní sféry žalobce, je
částka přiznaná žalobci soudem prvního stupně ve výši 200 000 Kč jako
zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku zahájení (vedení)
trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením žalobce, zcela
přiměřená a požadavek žalobce na přiznání další náhrady nemajetkové újmy byl
jako nedůvodný zamítnut; rozdíl uvedených částek dle názoru odvolacího soudu
totiž dostatečně kompenzuje citelnější zásah do rodinného života žalobce. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje
v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo
procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení otázek hmotného nebo
procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyly vyřešeny.
Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel
namítá následující:
a) Odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, a
to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo
577/2017 a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo
1198/2018, když srovnání odškodňovaného případu s jinými případy vykazujícími
obdobné skutkové okolnosti provedl tak, že sám vybral jeden podobný případ,
který mu byl znám z úřední činnosti, a podle tohoto jednoho případu určil výši
odškodnění;
b) Odvolací soud založil své rozhodnutí na posouzení otázky, která
nebyla v praxi dovolacího soudu doposud řešena, a to, zda v případě, kdy je
výše zadostiučinění za nedůvodné trestní stíhání určována srovnáním
projednávaného případu s případem vykazujícím obdobné skutkové okolnosti, je
nutné provést dokazování čtením soudního spisu, ve kterém byl srovnatelný
případ řešen, a v souvislosti s tímto, zda jsou účastníci řízení oprávněni se
se soudním spisem týkajícím se srovnatelného případu seznámit a do tohoto
soudního spisu nahlédnout;
c) Odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, a
to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo
577/2017 a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo
1198/2018, když se nevypořádal s tvrzením žalobce umožňujícím učinit srovnání
žalobcova případu s jiným konkrétním srovnatelným případem a žalobcem
požadované srovnání, které mělo vést k prokázání přiměřenosti požadované výše
zadostiučinění, neprovedl;
d) Odvolací soud založil své rozhodnutí na posouzení otázky, která
nebyla v praxi dovolacího soudu doposud řešena, a to, zda je pro soud, který
rozhoduje o odškodnění za nedůvodné trestní stíhání jednoho z několika
obviněných, závazné (směrodatné), jaké odškodnění bylo za nedůvodné trestní
stíhání v téže trestní věci přiznáno jinému ze spoluobviněných;
e) Odvolací soud založil své rozhodnutí na posouzení otázky, která
nebyla v praxi dovolacího soudu doposud řešena, a to, jakou výši peněžitého
zadostiučinění za neoprávněné trestní stíhání lze považovat za přiměřenou;
f) Odvolací soud založil své rozhodnutí na posouzení otázky, která
nebyla v praxi dovolacího soudu doposud řešena, a to, zda v případě
neoprávněného trestního stíhání vzniká poškozenému v běžných případech
několikanásobně závažnější nemajetková újma než v běžných případech dlouho
trvajících občanskoprávních řízení;
g) Odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, a
to konkrétně od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 a od rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4584/2010, když přiměřenost délky řízení
posuzoval pouze z pohledu otázky výskytu průtahů v daném řízení ze strany
orgánů činných v trestním řízení;
h) Odvolací soud založil své rozhodnutí na posouzení otázky, která
nebyla v praxi dovolacího soudu doposud řešena, a to, zda se má složitost věci
jako kritérium dle § 31a odst. 3 písm.
b) OdpŠk posuzovat ve vztahu k celému
řízení, v rámci kterého byl poškozený trestně stíhán, anebo pouze ve vztahu k
samotnému poškozenému, tedy ve vztahu k posouzení toho, zda se samotný
poškozený dopustil trestného činu či nikoliv;
i) Odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, a
to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo
242/2016, když kritériu významu předmětu řízení pro účastníka nepřiřadil vyšší
váhu než zbývajícím kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 OdpŠk. Závěrem dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek v celém rozsahu zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, avšak tento požadavek neodpovídá
obsahu samotného dovolání, kdy se dovolatel k požadavku na zrušení výroku I. dovoláním napadeného rozsudku, kterým bylo zastaveno řízení o odvolání
žalované, nikterak nevyjadřuje a veškeré námitky směřují pouze proti výroku II. dovoláním napadeného rozsudku. Dovolací soud proto posoudil dovolání podle jeho
obsahu tak, že dovolatel požaduje zrušit dovoláním napadený rozsudek pouze ve
výroku II., jak ostatně sám dovolatel výslovně uvádí v začátku svého dovolání,
kde je uvedeno, že „dovolání žalobce směřuje proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 10. 10. 2019, č. j. 54 Co 265/2019-295, a to do výroku II. tohoto
rozsudku“ (viz výrok II., strana 4 dovolání). Dovolací soud pro úplnost uvádí,
že i kdyby se dovoláním dovolatele proti výroku I. rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 10. 10. 2019, č. j. 54 Co 265/2019-295, kterým bylo zastaveno
řízení o odvolání žalované, zabýval, nebylo by dovolání v této části dle § 238
odst. 1 písm. e) o. s. ř. přípustné. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.". Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným a postupoval dle ustanovení § 241b
odst. 3 a § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání formulované v ustanovení § 237 o. s. ř. Dle § 8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud
pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Je ustálenou soudní praxí, že dle OdpŠk odpovídá stát i za škodu způsobenou
zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím
rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje,
vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti
za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí,
jímž se trestní stíhání zahajuje.
Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů
činných v trestním řízení při zahájení postupu orgánů činných v trestním řízení
při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující
je výsledek trestního stíhání (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). Dle § 12 odst. 1 OdpŠk neodpovídá stát za škodu ani nemajetkovou újmu
způsobenou v takovém případě trestním stíháním pouze tehdy, jestliže si
poškozený trestní stíhání zavinil (způsobil) sám, nebo tehdy, kdy byl poškozený
zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že
není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost
nebo že trestný čin byl amnestován. Dle § 31a odst. 1 OdpŠk se poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené
zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu bez ohledu na to, zda byla
nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Dle § 31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže
nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení
práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo. Stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu
prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací
soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní
otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž
výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto
ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (k tomu srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Při úvahách o přiměřené výši zadostiučinění způsobené v důsledku zahájení
(vedení) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím
rozhodnutím trestního soudu, by měl soud zohlednit zejména povahu trestní věci,
délku trestního stíhání a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry
poškozené osoby, to vše s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, za nichž k
újmě došlo (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Kromě zohlednění právě uvedených kritérií je však nezbytné,
aby v konečném důsledku výše soudem přiznaného zadostiučinění odpovídala výši
přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích
(poměřováno s ohledem na zmíněná kritéria) shodují. Jinými slovy, výše
přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových
odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného
v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je možná pouze tehdy, pokud
bude soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017; rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014).
Námitka dovolatele shora uvedená pod písmenem a), dle které se odvolací soud
odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017, a od rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018, když srovnání
odškodňovaného případu s jinými případy vykazujícími obdobné skutkové okolnosti
provedl tak, že sám vybral jeden podobný případ, který mu byl znám z úřední
činnosti, přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se odvolací
soud od uvedené judikatury neodchýlil. Uvedenou námitkou dovolatel napadá postup odvolacího soudu, který dle
dovolatele při srovnání odškodňovaného případu vycházel pouze z jednoho
jediného dalšího případu, který si z mnoha dalších obdobných případů sám, bez
přezkoumatelných kritérií, vybral. Dovolatel s odkazem na výše citovanou
judikaturu dovolacího soudu uvádí, že objektivní stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění tzv. „srovnávací metodou“ je možné jedině v případě, že by soud
porovnával odškodňovaný případ se všemi podobnými případy, které jsou mu známy
(například z jeho úřední činnosti za určité období), a vyjít z toho, jaké
odškodnění bývá za obdobné případy obvykle (průměrně) přiznáváno. Ke shodně formulované námitce za obdobných skutkových okolností se dovolací
soud již vyjádřil v dovolatelem předestřeném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018, když uzavřel, že „považuje za
kontraproduktivní a ústavně nekonformní, aby ve své judikatuře vytvářel nová
procesní pravidla a jakákoli kvantitativní omezení (či příkazy), která by
zasahovala do nezávislého a individuálního posouzení každého případu, jak ve
svých důsledcích žádá žalobce“. Z uvedeného rozhodnutí pak v tomto směru
vyplývá, že je primárně na žalobci, aby uplatnil taková tvrzení umožňující
soudu učinit srovnání vedoucí k závěru o přiměřenosti žalobcem požadovaného
zadostiučinění; je však i v zájmu žalované, aby předestřela soudu srovnání s
případy svědčícími naopak její námitce o nepřiměřenosti žalobcem požadované
výše zadostiučinění; konečně není vyloučeno, a naopak bylo shledáno vhodným,
aby soud provedl srovnání také s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy
z jeho činnosti a s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámí (k
tomu rovněž srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo
577/2017). Odvolací soud se tedy od dovolatelem předestřené judikatury dovolacího soudu
neodchýlil, neboť srovnání posuzovaného případu s jiným jemu známým obdobným
případem, s odůvodněním shod a odlišností v podstatných znacích těchto případů,
provedl; neodchýlil se ani v tom směru, jestliže provedl srovnání posuzovaného
případu pouze s jedním dalším jemu známým obdobným případem, neboť dovolatelem
tvrzený závěr ohledně nutnosti srovnání posuzovaného případu se všemi obdobnými
případy a užití průměrné výše poskytnutého zadostiučinění v těchto případech
jako výchozí částky pro určení výše zadostiučinění v posuzovaném případě, z
výše uvedené judikatury dovolacího soudu nikterak nevyplývá.
Nejvyšší soud rovněž neshledal přípustnou námitku dovolatele shora uvedenou pod
písmenem b), neboť se nejedná o otázku doposud v praxi dovolacího soudu
neřešenou. Otázkou procesního postupu soudu při zjišťování podkladů pro stanovení formy a
případně i výše zadostiučinění srovnáním projednávané věci s jinými obdobnými
případy se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30
Cdo 303/2019. Zde uzavřel, že soud je oprávněn při srovnávání požadovaného
zadostiučinění s jinými obdobnými případy vycházet z výsledků dokazování, avšak
není vyloučeno, aby soud postupoval dle § 121 o. s. ř., dle kterého není třeba
dokazovat skutečnosti obecně známé (tzv. notoriety – skutečnosti známé širšímu
okruhu osob včetně soudu) nebo skutečnosti, které jsou známy jen soudu, a to z
jeho úřední činnosti (tzv. soudní notoriety). Pokud soud vychází při zjišťování
podkladů pro stanovení formy a případně i výše zadostiučinění srovnáním
projednávané věci s jinými obdobnými případy ze skutečností jemu známých z
úřední činnosti a současně dostojí procesním podmínkám vymezeným v § 121 o. s. ř., není obecně povinen provádět dokazování čtením spisu nebo rozhodnutím
vydaným v poměřované věci. Řízení o nároku dle OdpŠk je jedno z typových řízení, kdy připadá v úvahu
možnost smírného řešení dle § 99 o. s. ř. a o takové řešení by měl soud
usilovat. Za tímto účelem soud dle citovaného ustanovení mimo jiné věc s
účastníky probere, upozorní je na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího
soudu a rozhodnutí zveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; zde
má soud prostor pro seznámení účastníků i s rozhodovací praxí soudu v obdobných
věcech a o dalších skutečnostech, které jsou soudu známy z jeho úřední činnosti
(k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo
1198/2018). Podmínky nahlédnutí do soudního spisu jsou stanoveny v § 44 o. s. ř. O žádosti
o nahlédnutí do soudního spisu osobou jinou než účastníkem řízení a jejich
zástupci rozhoduje předseda senátu, který žádosti vyhoví, prokáže-li žadatel
naléhavý právní zájem nebo vážné důvody, pro které chce do spisu nahlédnout, a
současně se nejedná o spis, o němž právní předpisy stanoví, že jeho obsah musí
zůstat utajen (§ 44 odst. 2 o. s. ř.). V této souvislosti Nejvyšší soud dodává, že Ministerstvo spravedlnosti
uveřejnilo seznam rozhodnutí odvolacích soudů, kterými bylo žalobcům přiznáno
právo na peněžité zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, členěný
dle charakteru trestné činnosti, jež byla stíhané osobě kladena za vinu, a dle
soudem zjištěných dopadů do osobnostních práv, zvyšujících nebo naopak
snižujících intenzitu nemajetkové újmy způsobené žalobci. Uvedený seznam je
veřejně dostupný na internetové stránce:
https://justice.cz/web/msp/odskodnovani2?clanek=penezni-zadostiucineni-za-ujmu-z
pusobenou-trestnim-stihanim
Dovolací soud neshledal přípustnou ani námitku shora uvedenou pod písmenem c),
dle které se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury dovolacího
soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn.
30 Cdo 577/2017 a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30
Cdo 1198/2018, když se dle dovolatele nevypořádal s tvrzením dovolatele
umožňujícím učinit srovnání jeho případu s jiným konkrétním srovnatelným
případem a dovolatelem požadované srovnání, které mělo vést k prokázání
přiměřenosti požadované výše zadostiučinění, neprovedl, neboť se odvolací soud
od uvedené judikatury neodchýlil. Podstatou dovolatelem předestřené judikatury dovolacího soudu je naplnění
zásady důvodného očekávání dovozované dříve právní teorií a judikaturou, nyní
dle § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů,
tedy že každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho
právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl
rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích;
byl-li jeho právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní
ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky. Jak již bylo
výše uvedeno, při stanovování přiměřeného zadostiučinění (formy i výše) by tato
výše měla odpovídat individuálním okolnostem případu, ale zároveň i výši
přiznaného zadostiučinění v jiných případech, jež se s projednávanou věcí
shodují v podstatných znacích. Za tímto účelem by mělo být provedeno srovnání
odškodňovaného případu s jiným dalším případem tak, aby výše soudem přiznaného
zadostiučinění v důsledku odpovídala výši přiznaného zadostiučinění v
případech, které se v podstatných znacích (poměřováno s ohledem na již výše
zmíněná kritéria) shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li
soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018). Jádrem provedení srovnání odškodňovaného případu s jiným dalším případem je
nalezení takového jiného případu, který se bude s projednávanou věcí shodovat v
co nejvíce podstatných znacích a z jehož závěrů bude následně možné dovodit
přiměřenou výši zadostiučinění v posuzovaném případě. Dovolací soud ve své
judikatuře opakovaně zdůraznil, že požadavek srovnání výše žalované částky s
jinými případy primárně tíží žalobce, je však i v zájmu žalované, aby soudu
obdobně předestřela srovnatelný případ, jež naopak podpoří její argumentaci;
ostatně není vyloučeno, jak již bylo uvedeno i výše, aby srovnatelný případ
předestřel soud, který s poznatky známými soudu z jeho úřední činnosti
účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámí (k tomu srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014; rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017). Soud v roli
arbitra by měl argumentaci účastníků řízení posoudit, své úvahy osvětlit a
zdůvodnit své závěry (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) tak, aby byla vyloučena libovůle
a závěry soudu byly přezkoumatelné (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018).
Z dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud na začátku
odvolacího řízení upozornil účastníky řízení na skutečnost, že je mu z úřední
činnosti znám případ, který nabyl právní moci bezprostředně před zahájením
řízení o odvolání v posuzovaném případě a který se shoduje s posuzovaným
případem v množství podstatných znaků, neboť vychází ze shodného předmětného
trestního řízení a účastnicí tohoto řízení byla spoluobžalovaná žalobce, a
účastníky řízení s tímto srovnatelným případem seznámil. Z tohoto důvodu
odvolací soud přistoupil k porovnání posuzovaného případu s jím předestřeným
srovnatelným případem, zdůvodnil, v jakých znacích se shoduje s posuzovaným
případem, a na základě jakých úvah dospěl k závěru o výši přiměřeného
zadostiučinění v posuzovaném případě ve srovnání s předestřeným srovnatelným
případem. Odvolacímu soudu nelze v tomto směru co do přezkoumatelnosti
rozhodnutí ničeho vytknout. Je sice pravdou, že odvolací soud výslovně
nevyjádřil, že považuje jím předestřený srovnatelný případ za více relevantní,
než případ, který navrhoval žalobce, a že z tohoto důvodu žalobcem navrhované
srovnání neprovede, ačkoli se k tomuto vyjádřit měl. Nelze však dospět k
závěru, že by se tímto nedostatkem odvolací soud odchýlil od dovolatelem
uvedené judikatury dovolacího soudu, nebo že by tímto zasáhl do práva na
spravedlivý proces dovolatele, neboť odvolací soud provedeným srovnáním
nepochybně naplnil výše uvedenou zásadu důvodného očekávání, což je ostatně
jádrem dovolatelem předestřené judikatury dovolacího soudu. Ve svém důsledku
není rozhodné, zda relevantní srovnatelný případ navrhl žalobce, žalovaná, nebo
zda byl znám soudu z úřední činnosti; rozhodné je, že posuzovaný případ byl
srovnán s nejvíce relevantním případem, který se shoduje s posuzovaným případem
v podstatných znacích, a v tomto směru nelze odvolacímu soudu vytknout, že po
zhodnocení individuálních okolností posuzovaného případu za takový případ
považoval ten, který se v podstatných znacích s posuzovaným případem shodoval
přímo. S ohledem na právě uvedené nelze než uzavřít, že se odvolací soud od
dovolatelem uvedené judikatury dovolacího soudu neodchýlil. Přípustnost dovolání pak nezakládá ani námitka dovolatele shora uvedená pod
písmenem d), týkající se otázky, zda je pro soud, který rozhoduje o odškodnění
za nedůvodné trestní stíhání jednoho z několika obviněných, závazné
(směrodatné), jaké odškodnění bylo za nedůvodné trestní stíhání v téže trestní
věci přiznáno jinému ze spoluobviněných, neboť dovolatel argumentuje
skutečnostmi, které z dovoláním napadeného rozhodnutí nevyplývají a na nichž
odvolací soud své rozhodnutí nezaložil.
Odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí provedl v souladu s výše
citovanou judikaturou dovolacího soudu srovnání posuzovaného případu s případem
obdobným, shodujícím se v podstatných znacích, a v tomto směru nelze odvolacímu
soudu ničeho vytknout, když za tento označil právě případ, v rámci kterého bylo
přiznáno zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním
stíháním spoluobžalované dovolatele, které bylo vedeno ve shodném předmětném
trestním řízení a vykazovalo tak řadu shodných prvků, které byly předmětem
odvolacím soudem prováděné komparace. Z dovoláním napadeného rozhodnutí však
nikterak nevyplývá, že by odvolací soud považoval výši zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním spoluobžalované
dovolatele pro určení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
dovolateli z téhož titulu za závaznou a již z tohoto důvodu námitka dovolatele
postrádá své opodstatnění. Dovolací soud pro úplnost uvádí, že dovolatelem zmíněná směrodatnost výše
přiznaného zadostiučinění ve srovnávaném případu je do určité míry podstatou
samotného srovnávání. Srovnávání výše přiznaného zadostiučinění s přiznaným
zadostiučiněním v obdobných případech, které se v podstatných znacích
(poměřováno s ohledem na zmíněná kritéria) shodují, je prováděno za tím účelem,
aby se v konečném důsledku výše přiznaných zadostiučinění bez zjevných a
podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně nelišily. Významnější odchylka je možná pouze tehdy, pokud bude soudem řádně a
přesvědčivě zdůvodněna (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015,
sp. zn. 30 Cdo 1747/2014). Nejvyšší soud rovněž neshledal přípustnou námitku dovolatele shora uvedenou pod
písmenem e), spočívající v otázce, jakou výši zadostiučinění lze považovat za
přiměřenou, neboť se nejedná o otázku doposud v praxi dovolacího soudu
neřešenou. Otázkou určení výše přiměřeného zadostiučinění se Nejvyšší soud zabýval mj. v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, ze
kterého vyplývá, že v případě § 31a odst. 2 OdpŠk „jde o normu s relativně
neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud (případně již příslušný orgán v rámci
předběžného projednání nároku) s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti
každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše
náhrady. Ustanovení § 31a OdpŠk hovoří pouze o tom, že zadostiučinění musí být
přiměřené, samotné určení výše však ponechává na volném uvážení soudu. Zákon
tedy nevymezuje žádnou případnou hranici (minimální nebo maximální) pro určení
výše zadostiučinění. Soud je při úvaze o přiměřenosti výše finančního
odškodnění povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o
zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska, kterými jsou především závažnost
nemajetkové újmy a ověřené okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do
osobnosti fyzické osoby došlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2290/2007).
Zvažovány budou zejména dopady nezákonného
rozhodnutí do osobnostní sféry poškozeného, nepříznivost jejich vlivu na pověst
poškozeného, jeho dosavadní způsob života a podobně. Otázka výše zadostiučinění
v penězích se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a proto ji nelze
vyřešit souhrnně pro všechna trestní řízení, která byla posléze zastavena. Výše zadostiučinění za trestní řízení, které bylo zastaveno, se vždy váže k
jednomu konkrétnímu případu, a její posouzení je úkolem nalézacích
soudů“ (proti tomuto rozsudku byly podány dvě ústavní stížnosti, prvou z nich
Ústavní soud usnesením ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. III. ÚS 3013/2011, odmítl,
druhou nálezem ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3016/11, zamítl). Pro úplnost
dovolací soud uvádí, že k těmto závěrům dospěl Nejvyšší soud ve věci, v níž se
žalobci domáhali (mimo jiné) zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim
měla být způsobena v důsledku zahájení trestního řízení, které bylo posléze
zastaveno. Uvedené závěry je třeba totožně aplikovat i v případě zahájeného
trestního řízení, které bylo posléze skončeno pravomocným zprošťujícím
rozsudkem trestního soudu, resp. které neskončilo pravomocným odsuzujícím
rozsudkem. Rovněž v již zmíněném rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, se
Nejvyšší soud zabýval otázkou přiměřeného zadostiučinění. Zde odmítl jakoukoli
paušalizaci výše přiměřeného zadostiučinění a naopak opětovně zdůraznil, že je
především na soudu, aby výši zadostiučinění stanovil s ohledem na specifické
okolnosti konkrétního případu tak, aby právě v tomto konkrétním případě byla
přiměřená. Za účelem stanovení zadostiučinění, které bude považováno v
individuálním případě za přiměřené, pak Nejvyšší soud konkretizoval obecná
kritéria zmíněná výše, která mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy
v případech zahájení trestního stíhání (řízení), které neskončilo pravomocným
odsuzujícím rozsudkem, a ke kterým soudy za účelem stanovení zadostiučinění,
které bude přiměřené, mohou přihlížet. Za tato kritéria Nejvyšší soud označil
povahu trestní věci, délku trestního řízení a následky způsobené trestním
řízením v osobnostní sféře poškozené osoby. Je však opět na soudu, aby zvážil,
jak intenzivně byla tato kritéria v konkrétním případě naplněna, a věc posoudil
s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, za nichž k újmě došlo. Lze tedy uzavřít, že určení přiměřené výše zadostiučinění je především úkolem
soudu prvního stupně, který by měl k přiměřené výši zadostiučinění dospět
zvážením konkrétních okolností daného případu a posouzením výše uvedených
kritérií. Otázka přiměřené výše zadostiučinění je závislá na individuálním
posouzení daného případu soudem, nelze ji vyřešit souhrnně pro všechna trestní
řízení, ani nelze stanovit hranici (minimální nebo maximální) její výše.
Dovolací soud opětovně uvádí, že při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v
zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených
v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by
vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřená (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Dovolání není přípustné ani pro otázku shora uvedenou pod písmenem f), neboť na
předestřené problematice, a to poměru závažnosti nemajetkové újmy vzniklé v
důsledku neoprávněného trestního stíhání a nemajetkové újmy vzniklé v důsledku
dlouhotrvajících občanskoprávních řízení, dovoláním napadené rozhodnutí
nezávisí, neboť se jí odvolací soud nezabýval. Pro úplnost však dovolací soud
uvádí, že tato otázka již v praxi dovolacího soudu řešena byla (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011;
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014). Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka shora uvedená pod písmenem g), dle
které se měl odvolací soud odchýlit od Stanoviska občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, a od
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4584/2010, když
dle názoru dovolatele odvolací soud přiměřenost délky řízení posuzoval pouze z
pohledu otázky výskytu průtahů v daném řízení ze strany orgánů činných v
trestním řízení, neboť dovolatel argumentuje skutečnostmi, které z dovoláním
napadeného rozhodnutí nevyplývají a na nichž odvolací soud své rozhodnutí
nezaložil. Dle § 13 odst. 1 OdpŠk odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním
postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro
provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný
úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v
přiměřené lhůtě. Z dovolatelem předestřené judikatury vyplývá, že v řízení, v němž se žalobce
domáhá přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v
nepřiměřené délce řízení, je třeba nejprve stanovit celkovou dobu trvání
dotčeného řízení a poté posoudit, zda se jednalo o dobu přiměřenou
individuálním okolnostem případu, a to posouzením kritérií spočívajících ve
složitosti případu, chování poškozeného, postupu příslušných orgánů a významu
předmětu řízení pro poškozeného. Uvedená kritéria nejsou jedinými, k nimž soud
může při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout,
budou ale zpravidla těmi zásadními (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4584/2010). Z dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud při posouzení
existence odpovědnostního titulu žalované v podobě nesprávního úředního postupu
dle § 13 odst.
1 OdpŠk spočívajícího v žalobcem tvrzené nepřiměřené délce
předmětného trestního řízení zohlednil především skutkovou složitost
posuzovaného řízení, množství účastníků řízení, právní náročnost jednotlivě
vymezených jednání, které měly dle obžaloby naplňovat znaky řady trestných
činů, a postup orgánů činných v trestním řízení; na základě zohlednění právě
uvedených kritérií dospěl k závěru o neexistenci odpovědnostního titulu
žalované a vznik odpovědnostního závazku žalované pak v tomto směru vyloučil. Jádro dovolatelem předestřené námitky, dle kterého měl odvolací soud uzavřít,
že nedošlo-li v předmětném trestním řízení k průtahům, nemohla dovolateli
vzniknout nemajetková újma v důsledku nepřiměřené délky řízení, pak postrádá
své opodstatnění, neboť uvedený závěr z dovoláním napadeného rozhodnutí
nevyplývá. Pro úplnost je třeba dodat, že závěr dovolatele, dle kterého nemá
být nepřiměřenost délky řízení závislá na tom, zda se v řízení vyskytovaly
průtahy, či nikoliv, a jediným podstatným kritériem má být, zda celková doba
řízení přesahuje délku přiměřenou, je vyňatý z kontextu uvedené judikatury
dovolacího soudu a je neúplný v právním posouzení a rovněž z tohoto důvodu
uvedená námitka nemůže založit přípustnost dovolání. Dovolání není přípustné ani pro otázku shora uvedenou pod písmenem h), stejně
tak jako pod písmenem i), neboť na předestřené problematice dovoláním napadené
rozhodnutí nezávisí. Oběma uvedenými námitkami dovolatel míří na aplikaci § 31 odst. 3 OdpŠk, dle
kterého se v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí, přihlédne při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke
konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení (písm. a/),
složitosti řízení (písm. b/), jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v
řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit
průtahy v řízení (písm. c/), postupu orgánů veřejné moci během řízení (písm. d/) a významu předmětu řízení pro poškozeného (písm. e/). Právě uvedená
kritéria se vztahují k určení formy a případné výše zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, nikoli posouzením
existence odpovědnostního titulu v podobě nesprávného úředního postupu dle § 13
odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí. Odvolací soud
se však v dovoláním napadeném rozhodnutí určením formy a výše zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou dle tvrzení žalobce nesprávným úředním postupem
dle § 13 odst. 1 věty třetí nezabýval, neboť shledal neexistenci
odpovědnostního titulu ve formě nesprávného úředního postupu dle § 13 odst. 1
věty třetí, jako obligatorního předpokladu pro vznik odpovědnosti žalované za
žalobcem tvrzenou nemajetkovou újmu, a proto uvedené námitky přípustnost
dovolání nezakládají. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že otázka složitosti
řízení jako kritérium dle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk byla v praxi dovolacího
soudu již podrobně řešena (k tomu srov. Stanovisko občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4.
2011, sp. zn. Cpjn 206/2010). Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení
(srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.