USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců
Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce: J. V., nar. XY,
bytem XY, XY, zastoupený JUDr. Romanem Kramaříkem, Ph.D., advokátem se sídlem v
Praze 1, Ovocný trh 573/12, proti žalovanému: Česká republika – Národní
bezpečnostní úřad, IČO 68403569, se sídlem v Praze 5, Na Popelce 2/16, o 4 413
161,71 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11
C 180/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
11. ledna 2023, č. j. 68 Co 314/2022-313, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve
výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11.
1. 2023, č. j. 68 Co 314/2022-313, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále
jen „soud prvního stupně“) ze dne 23. 6. 2022, č. j. 11 C 180/2019-283, změnil
tak, že žalobu v části o zaplacení 3 430 933,43 s příslušenstvím zamítl, jinak
jej, bylo-li jím žalovanému uloženo zaplatit žalobci 982 228,28 Kč s
příslušenstvím, potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl
o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího
soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Brojil vůči
části výroku I., v níž odvolací soud žalobu o zaplacení 3 430 933,43 Kč s
příslušenstvím zamítl. Předestřel otázku, zda poškozenému v režimu zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), náleží
náhrada ušlého výdělku zaměstnance v rozsahu náhrady zvýšených výdajů dle § 2
odst. 1 nařízení vlády č. 62/1994 Sb., o poskytování náhrad některých výdajů
zaměstnancům rozpočtových a příspěvkových organizací s pravidelným pracovištěm
v zahraničí, jež mu nebyla poskytována, neboť v důsledku nezákonného rozhodnutí
žalovaného o zrušení platnosti osvědčení pro stupeň utajení „tajné“ nemohl
vykonávat práci v zahraničí – funkci člena Mezinárodní rady auditorů při NATO.
Měl za to, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené judikatury
dovolacího soudu. Odkazoval na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018,
sp. zn. 25 Cdo 861/2018, ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2202/2019,
publikovaný pod č. 74/2021 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne
13. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1156/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2.
2012, sp. zn. 28 Cdo 2242/2011, nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2017, sp.
zn. II. ÚS 795/16, publikovaný pod č. 68/2017 ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, a usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS
2588/14, a ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 3856/14. Prosazoval přitom názor,
že náhrada zvýšených životních nákladů byla materiálně (fakticky) součástí jeho
odměny za výkon funkce člena Mezinárodní rady auditorů při NATO, přičemž
sloužila kompenzaci snížení platu v souvislosti s přeřazením do nižší platové
třídy a jeho ocenění, coby reprezentanta České republiky při mezinárodní
organizaci NATO.
3. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost
dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu
usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak“.
5. Z ustálené judikatury dovolacího soudu se podává, že pro závěr o
vzniku škody (majetkové újmy) v podobě ušlého zisku nepostačuje pouhá
pravděpodobnost zvýšení majetku poškozeného v budoucnosti, ale musí být
postaveno najisto, že při pravidelném běhu věcí, pokud by nebylo protiprávního
jednání škůdce, mohl poškozený důvodně očekávat zvětšení svého majetku (k tomu
srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006),
a dále že pro výši ušlého zisku je určující, jakému majetkovému prospěchu, k
němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce, tj. o jaký reálně
dosažitelný, nikoli hypotetický, prospěch poškozený přišel (k tomu srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2385/2014).
Nejvyšší soud pak ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že ušlý zisk je možno
posuzovat pouze na základě určitých (existujících a prokázaných) právních
skutečností a nikoli na základě hypotetických tvrzení (k tomu srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2416/2012).
6. Ve smyslu konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu je přitom
základním pojmovým znakem platu to, že přísluší za vykonanou práci. Vedle
platového tarifu stanoveného pro platovou třídu, do které je zaměstnanec
zařazen, je třeba za plat považovat i jeho ostatní složky (např. příplatky,
odměny apod.), jsou-li poskytovány zaměstnanci za práci. Náhrada zvýšených
životních nákladů (souvisejících s umístěním pravidelného pracoviště v
zahraničí) podle nařízení vlády č. 62/1994 Sb. naproti tomu nepředstavuje plat
nebo jeho složku (nejde o odměnu za vykonanou práci), nýbrž jde o náhradu
poskytovanou zaměstnanci s pravidelným pracovištěm v zahraničí (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1788/2009, publikovaný pod
č. 150/2010 v časopise Soudní judikatura, proti němuž podaná ústavní stížnost
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS
1649/10).
7. Pro plnění, která poskytuje svým zaměstnancům zaměstnavatel podle
nařízení vlády č. 62/1994 Sb. (mezi ně patří i náhrada zvýšených životních
nákladů) je pak charakteristické, že mají zaměstnanci nahradit (kompenzovat)
vyšší životní náklady při pobytu v zahraničí, jež vyplývají z kurzového
srovnání příslušné zahraniční měny s českou korunou. Zaměstnanec totiž i při
práci v zahraničí pobírá stejný plat jako v tuzemsku, i když s přihlédnutím k
reálnému kurzu české koruny mu tento plat nezabezpečuje stejnou životní úroveň.
Právě proto, aby toto znevýhodnění v souvislosti s prací v zahraničí bylo
odstraněno (zmenšeno), jsou těmto zaměstnancům poskytovány uvedené náhrady v
cizí měně. Z této povahy náhrad vyplývá, že svoji funkci mohou plnit, jen
vykonává-li zaměstnanec práci skutečně v zahraničí (srov. slova „… přísluší od
prvního do posledního dne přidělení k výkonu práce v zahraničí.“ v § 3 odst. 1
nařízení vlády). Nevykonává-li zaměstnanec fakticky práci v zahraničí, nemůže
mu logicky vznikat ztráta, která je náhradou podle § 3 nařízení vlády
nahrazována (kompenzována). Nevyplácením náhrady zvýšených životních nákladů
zaměstnanci, který fakticky práci v zahraničí nevykonává, tomuto zaměstnanci
nemůže ani vznikat škoda (nevzniká mu majetková újma, která se projevuje v jeho
majetkové sféře a je objektivně vyjádřitelná v penězích). Naopak, kdyby taková
náhrada byla vyplácena zaměstnanci, který fakticky práci v zahraničí
nevykonává, bylo by to nejen v rozporu se zákonem, ale vznikalo by mu
nepochybně v rozsahu takto vyplacených částek bezdůvodné obohacení (srov.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1788/2009, a ze
dne 5. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3435/2009). Uvedené konkluze byly pak výslovně
přijaty i v režimu posuzování odpovědnosti za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb.
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3470/2022,
vůči němu směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu
ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 889/23).
8. Odvolací soud se tedy výše citované judikatuře, na níž není důvodu
čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, dovodil-li, že neposkytnutím náhrady
zvýšených životních nákladů vyvolaných umístěním pravidelného pracoviště
zaměstnance v zahraničí dle nařízení vlády č. 62/1994 Sb. dovolateli škoda v
podobě ušlého zisku (ale ani škoda skutečná) nevznikla, jestliže práci v
zahraničí fakticky nevykonával, pročež (z uvedeného důvodu) neměl zvýšené
životní výdaje, a na jejich náhradu (dle nařízení vlády č. 62/1994 Sb.) mu tak
nevzniklo ani právo. Na projednávaný případ pak nedopadají ani závěry plynoucí
z dovolatelem odkazované judikatury (viz zejména jím zdůrazňovaný rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1156/2020), jež se zabývá
otázkou náhrady ušlého výdělku poškozeného zaměstnance, a nikoliv náhradou
zvýšených životních nákladů vyvolaných umístěním jeho pravidelného pracoviště v
zahraničí.
9. Předpoklady přípustnosti podaného dovolání tudíž v posuzovaném
případě naplněny nejsou (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl
(§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).
10. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení
§ 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace,
kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalovaného, který podal
vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve
výši 300 Kč (§ 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše
paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech
podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).
11. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001
– jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Rozhodnutí
Ústavního soudu jsou dostupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz
.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 8. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu