Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele PROKOP RAIL a. s., IČ 25292277, se sídlem Barákova 28/148, 326 00 Plzeň, zastoupeného JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem, se sídlem Lidická 57, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014, č. j. 23 Cdo 532/2014-621, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. srpna 2013, č. j. 3 Cmo 461/2012-561, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. dubna 2012, č. j. 44 Cm 71/2007-458, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a a) Jaroslava Sedláčka a b) Ing. Martina Sedláčka, obou zastoupených JUDr. Radimem Charvátem, advokátem se sídlem Lidická 51, 602 00 Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. dubna 2012, č. j. 44 Cm 71/2007-458, zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaných (vedlejší účastníci) zaplacení částky ve výši 15 000 000 Kč s příslušenstvím (bod I výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II výroku). Žalovaná částka měla představovat náhradu škody ve formě ušlého zisku, kterého žalobce nemohl dosáhnout v důsledku předběžného opatření, jež mu zapovídalo propagaci, výrobu a distribuci určitých technických řešení (železniční přejezdy), vydaného v rámci řízení zahájeného na základě návrhu žalovaných na ochranu před porušováním průmyslových práv a na ochranu před jednáním v nekalé soutěži. Toto řízení (vedené u Krajského soudu v Plzni po sp. zn. 43 Cm 81/2003), v jehož rámci bylo předběžné opatření nařízeno, bylo z důvodu zpětvzetí žaloby ze strany žalovaných (tehdy žalobců) se souhlasem žalobce (tehdy žalovaného) zastaveno. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat vznik škody ve formě ušlého zisku podle § 77a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a § 379 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."), a neprokázal ani příčinnou souvislost s nařízeným předběžným opatřením.
3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. srpna 2013, č. j. 3 Cmo 461/2012-561, rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (výrok I) potvrdil; změnil jej toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení, a to tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 1 723 640 Kč a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce vznik škody neprokázal a chybí i další předpoklady odpovědnosti žalovaných za tvrzenou skutečnou škodu žalobce. Nárok na uhrazení skutečné škody, spočívající v zaplacení pokuty a poplatků v souvislosti s výkonem rozhodnutí o předběžném opatření, bylo třeba odmítnout pro neprokázání příčinné souvislosti (příčinou škody totiž bylo jednání žalobce spočívající v nerespektování soudního rozhodnutí). Co se týče výše ušlého zisku, zůstala tvrzení žalobce pouze v obecné rovině, a pokud je doplňoval, zjištění z nich učiněná pouze prokázala možnost, že by se žalobce s dotčenými výrobky specifikovanými v předběžném opatření účastnil výběrových řízení, pokud by byla zadána v průběhu rozhodného období. Nebylo ovšem prokázáno s dostatečnou mírou jistoty, že by v těchto výběrových řízeních s předmětnými výrobky uspěl. Odvolací soud uzavřel, že tvrzení žalobce v rozsahu, v jakém byla v řízení prokázána, nepřekračují hypotetickou možnost zisku žalobce z případných jím realizovaných obchodů (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012 sp. zn. 23 Cdo 2416/2012).
4. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014, č. j. 23 Cdo 532/2014-621, odmítnuto jako nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu, co se týče otázky prokázání vzniku ušlého zisku, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 23 Cdo 2416/2012, nebo ze dne 14. července 2011, sp. zn. 25 Cdo 4313/2008), přičemž dovolací soud neshledal důvody pro odchýlení se od těchto závěrů ani v nyní projednávané věci. Další námitka dovolatele, spočívající v posouzení existence příčinné souvislosti jako podstatné pojmové podmínky speciální odpovědnosti podle § 77a o. s. ř. (obdobně jako v případech jiných druhů odpovědnosti za škodu), nepředstavuje otázku právní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2013, sp. zn. 25 Cdo 2566/2012), nýbrž skutkovou, která přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. rovněž založit nemůže.
sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17) nebo nález ze dne 20. ledna 2000
sp. zn. III. ÚS 150/99
(N 9/17 SbNU 73)].
6. Stěžovatel dále namítá porušení práva na ochranu majetku a práva na legitimní očekávání nabytí majetku, kterého se soudy dopustily nesprávnou interpretací § 77a o. s. ř. Citované ustanovení hovoří o náhradě škody a jiné újmy, tedy i tzv. ušlého zisku, přičemž bylo povinností soudů zkoumat, zda nelze škodu vzniklou stěžovateli podřadit pod uvedenou skutkovou podstatu. Stěžovatel v této souvislosti konstatuje, že vznik škody v podobě ušlého zisku je třeba posuzovat s ohledem na okolnosti případu a není možno striktně trvat na tom, aby byl ušlý zisk prokazován již uzavřenými, avšak nerealizovanými kontrakty. Soudy rovněž přehlédly existenci práva stěžovatele na legitimní očekávání nabytí majetku, jehož by jistě dosáhl, nebýt předběžného opatření.
7. Stěžovatel konečně namítá porušení svobody podnikání ve smyslu čl. 26 Listiny, která byla narušena dle názoru stěžovatele absurdní interpretací § 77a o. s. ř. V této souvislosti poukazuje na skutečnost, že po dobu více než 2 let nemohl potenciálně vytvářet zisk a nemohl v zakázaném podnikání nacházet seberealizaci.
8. Závěrem stěžovatel poukazuje na mimořádný význam věci a na nebezpečí praxe soudů pro soutěžní prostředí, přičemž shrnuje, že žádná osoba v jeho postavení by nebyla objektivně schopna prokázat tvrzení, které požadovaly soudy.
16. Celou ústavní stížností se prolíná polemika stěžovatele a jeho nesouhlas se závěrem soudů ohledně posouzení prokázání předpokladů vzniku odpovědnosti; v daném případě tedy prokázání existence a výše ušlého zisku, popř. prokázání existence příčinné souvislosti. Vzhledem k argumentaci obsažené v ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, jak ostatně ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
17. Z vyžádaného spisu se podává, že soudy, a to zejména soud prvního stupně, provedly v průběhu řízení velmi rozsáhlé dokazování a poskytly stěžovateli dostatečný prostor pro prokázání svých tvrzení. O podrobnosti dokazování přitom svědčí už jen skutečnost, že řízení před soudem prvního stupně probíhalo po dobu více než 6 let a stěžovateli bylo opakovaně umožňováno doplňování svých tvrzení a předkládání dalších důkazů, kterými měl prokázat především výši ušlého zisku. Soud prvního stupně dospěl k závěru (podloženému dokazováním a náležitě zdůvodněnému - viz str. 9 a násl. rozsudku soudu prvního stupně), že stěžovateli se nepodařilo prokázat ani vznik škody ve formě ušlého zisku (a to zčásti proto, že neprokázal, že by se výběrová řízení, při nichž mohlo být použito technické řešení zapovězené předběžným opatřením, vůbec konala, a zčásti proto, že neprokázal, že by toto technické řešení bylo vhodné k použití na dané železniční přejezdy), ani příčinnou souvislost, a proto musela být žaloba zamítnuta. Takovýto závěr není z pohledu Ústavního soudu v rozporu s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.
18. Co se týče dalších námitek stěžovatele, je třeba konstatovat, že ačkoliv se stěžovatel tyto námitky snaží přenést do ústavní roviny, setrvává stále v pozici argumentace, která má v podstatě pouze charakter polemiky s podústavním právem. Předpoklady vzniku nároku na náhradu škody, včetně posouzení otázky její výše, od nichž se odvíjí právní posouzení celé věci, jsou přitom tradiční oblastí, jež je vyhrazena výlučně obecným soudům. Třebaže se může jevit stěžovateli zamítnutí jeho žaloby pro neprokázání výše ušlého zisku jako absurdní, není možné tuto objektivní podmínku vzniku odpovědnosti za škodu rozšiřovat podle představ stěžovatele. Rozhodně není pro přiznání nároku možné uvažovat o případném hypotetickém zisku, jehož by eventuálně mohl stěžovatel, nebo kdokoliv jiný, dosáhnout. Pro výši ušlého zisku je tedy rozhodující, jakému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, jednání škůdce zabránilo, tedy konkrétně o jaký reálně dosažitelný (nikoliv hypotetický) prospěch poškozený přišel. V řízení o náhradu škody je proto žalobce povinen z hlediska vzniku škody a její výše tvrdit a prokazovat, že v předmětném období hodlal a měl zároveň reálnou možnost tvrzeného majetkového přínosu dosáhnout a že by se tak při normálním běhu událostí stalo, kdyby mu v tom nezabránilo protiprávní jednání žalovaného. Stanovení výše ušlého zisku není libovolné a musí být provedeno tak, aby byla zjištěna pravděpodobná výše, blížící se podle běžného uvažování jistotě.
19. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Právní závěr obecných soudů nelze ani hodnotit jako závěr, který by byl extrémně vybočující z pravidel logiky a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní. Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně i využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k prokázání svých tvrzení a svého nároku. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
20. Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že řízení, v jehož rámci bylo vydáno předběžné opatření (řízení vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 43 Cm 81/2003), bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby vedlejšími účastníky, a to se souhlasem stěžovatele. Stěžovatel tak, pokud by se zastavením řízení nesouhlasil, mohl případně ovlivnit pokračování tohoto řízení a vyřešení otázky, zda byla žaloba vedlejšími účastníky podána oprávněně, či nikoliv. Pokud rezignoval na tuto možnost, ztrácí poměrně významná část jeho argumentace, spočívající v dovozování neoprávněnosti nároku uplatněného vedlejšími účastníky v řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 43 Cm 81/2003, svoji relevanci. Přestože tato závěrečná poznámka Ústavního soudu přímo nesouvisí s námitkami nastolenými v ústavní stížnosti, dokresluje jen okolnosti celého případu.
21. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu