Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Lubora Štamberka, zastoupeného JUDr. Janem Salmonem, advokátem, sídlem Revoluční 763/15, Praha 1 - Staré Město, proti výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2025 č. j. 30 Cdo 3127/2024-193, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva obrany, sídlem Tychonova 221/1, Praha 6 - Hradčany, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení části v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel žalobou domáhal náhrady majetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím. Majetková újma má spočívat v ušlých náhradách zvýšených životních nákladů, daňových úlevách a nákladech na bydlení, které měl stěžovatel pobírat po dobu svého zařazení na zahraničním pracovišti při strukturách Severoatlantické aliance v Polské republice, které mělo trvat 3 roky. Vyplacení náhrad podle stěžovatele zabránilo rozhodnutí vedlejší účastnice - personální rozkaz ředitele Agentury personalistiky Armády České republiky, kterým byl stěžovatel předčasně přeložen na jiné místo výkonu služby na území České republiky. Toto rozhodnutí bylo pro nezákonnost pravomocně zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze, jenž zůstal nedotčen i na základě podané kasační stížnosti, která byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu.
3. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 27. 3. 2024 č. j. 6 C 365/2022-100 žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že vznik majetkové újmy z titulu neposkytnutí náhrady zvýšených nákladů podle nařízení vlády č. 62/1994 Sb., o poskytování náhrad některých výdajů zaměstnancům rozpočtových a příspěvkových organizací s pravidelným pracovištěm v zahraničí (dále jen "nařízení vlády"), je zásadně vyloučen u zaměstnance, který svou práci v zahraničí nevykonává, neboť nenese ani samotné zvýšené životní náklady, které jsou zpravidla s takovým umístěním spojeny.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 3. 9. 2024 č. j. 35 Co 147/2024-135 rozsudek obvodního soudu potvrdil, neboť dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně.
5. K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 4. 2. 2025 č. j. 30 Cdo 3127/2024-193 tak, že pod bodem I. výroku zrušil části rozsudků obvodního soudu a městského soudu týkající se nároku na náhradu zvýšených životních nákladů. Vzhledem k závěrům nálezu ze dne 27. 3. 2024 sp. zn. I. ÚS 2859/23
Nejvyšší soud dovodil, že obecné soudy musejí posoudit otázku, zda finanční plnění označené a vyplácené vedlejší účastnicí jako náhrada zvýšených životních nákladů v praxi naplňovalo znaky této náhrady, anebo zda toto plnění materiálně plnilo funkci pravidelného měsíčního výdělku a šlo tak (ve smyslu citovaného nálezu) o nárokovou složku výdělku. Ve zbývajícím rozsahu (tedy v části týkající se nároku na náhradu daňových úlev a nákladů na bydlení v rozsahu 400 330,07 Kč s příslušenstvím) dovolání odmítl jako návrh nepřípustný (výrok II.), neboť konstatoval, že ve vztahu k těmto nárokům se závěry citovaného nálezu neuplatní, neboť pojmově nejde o náhradu zvýšených nákladů a stěžovatel ani netvrdil, že tyto částky měly tvořit nárokovou složku jeho výdělku. II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel nesouhlasí s výrokem rozsudku dovolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o odmítnutí části jeho dovolání pro nepřípustnost. Domnívá se, že rozhodnutí dovolacího soudu je v rozporu se závěry, které Ústavní soud vyjádřil v nálezu ze dne 20. 12. 2023 sp. zn. I. ÚS 2410/23 , kde uvedl, že v případech škody způsobené v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím je třeba aplikovat princip plné náhrady způsobené újmy (princip plného odškodnění). Pokud by nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí, dovolateli by náleželo bezplatné bydlení v hodnotě vyčíslené v žalobě a mohl by nakupovat věci běžné potřeby bez daňového zatížení.
V obou případech jde podle stěžovatele o penězi vyčíslitelnou majetkovou hodnotu, o kterou v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí přišel, a která by mu měla být v souladu s principem plné náhrady škody kompenzována. Nejvyšší soud podle stěžovatele pochybil také procesně, pokud se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal se závěry citovaného nálezu a otázkou uplatnění principu plné náhrady škody.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je interpretace, která se jeví v daných souvislostech jako svévolná, argumentačně vybudovaná bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)].
9. Posouzení, zda je splněn jeden z předpokladů přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), považuje judikatura Ústavního soudu za (kvazi)meritorní posouzení návrhu. Odmítá-li Nejvyšší soud dovolání pro nepřípustnost (nikoliv pro existenci vad), zabývá se argumenty stěžovatele a stručně na ně reaguje, byť jen z pohledu posouzení přípustnosti dovolání [srov. k tomu stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Kvazimeritorní posouzení věci, byť ústící v odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, neporušuje právo na přístup k soudu v případě, že Nejvyšší soud na argumenty dovolatele dostatečně a korektně reaguje.
Z rozhodovací praxe Ústavního soudu zejména plyne, že odůvodnění odmítavého rozhodnutí, jakkoliv stručné, se nesmí omezit na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující pouze obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávaný případ [srov. např. nález ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15
(N 30/80 SbNU 391)]. O takový případ v nyní posuzované věci nejde.
10. Nejvyšší soud svůj závěr o nepřípustnosti části dovolání řádně zdůvodnil. Konstatoval, že úvahy soudů prvního a druhého stupně jsou v souladu se závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu o vázanosti výplaty náhrady na faktický výkon práce v zahraničí (rozsudky ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1788/2009, ze dne 19. 1. 2023 sp. zn. 30 Cdo 3470/2022, ze dne 9. 8. 2023 sp. zn. 28 Cdo 1784/2023). V citované judikatuře Nejvyšší soud dovodil, že pro plnění, která poskytuje svým zaměstnancům zaměstnavatel podle shora uvedeného nařízení vlády je charakteristické, že mají zaměstnanci nahradit (kompenzovat) vyšší životní náklady při pobytu v zahraničí, jež vyplývají z kurzového srovnání příslušné zahraniční měny s českou korunou. Pokud zaměstnanec fakticky práci v zahraničí nevykonává, nemůže mu nevyplacením takovýchto plnění vznikat škoda (nevzniká mu majetková újma, která se projevuje v jeho majetkové sféře a je objektivně vyjádřitelná v penězích). Nález sp. zn. I. ÚS 2859/23
(cit. výše), v němž Ústavní soud konstatoval nutnost náhrady zvýšených životních nákladů za situace, kdy tato náhrada fakticky plnila účel pravidelného měsíčního výdělku, podle dovolacího soudu na tuto část dovolání vztáhnout nelze. Uvedené nároky (náhrady výdajů za ubytování a náhrady za nečerpané osvobození od daně z přidané hodnoty a spotřební daně) nelze považovat za náhradu zvýšených životních nákladů a stěžovatel v řízení ani netvrdil, že by ve skutečnosti šlo o nárokovou složku výdělku neodpovídající její deklarované podstatě, k jejíž úhradě by se vedlejší účastnice zavázala. Jelikož se odvolací soud v tomto ohledu neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, Nejvyšší soud neshledal naplnění předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
11. Ústavní soud nepovažuje výše uvedené úvahy dovolacího soudu za svévolné či iracionální, a neshledal proto důvod pro svůj kasační zásah. Přípustnost dovolání nebylo možno dovodit ani obecným odkazem na uplatnění principu plné náhrady újmy. Je-li akceptován závěr obecných soudů, že neuhrazení náhrad výdajů za ubytování a náhrad za nečerpané osvobození od daně z přidané hodnoty a spotřební daně nelze v případě stěžovatele považovat za újmu, nemohl odkaz na uplatnění principu plné náhrady újmy, tak jak byl vysloven v nálezu sp. zn. I. ÚS 2410/23 , založit přípustnost dovolání.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. června 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu