Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jiřího Přibáně a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelky nadace Fürst von Liechtenstein Stiftung, sídlem Bergstrasse 5, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, zastoupené JUDr. Ondřejem Trubačem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Na Poříčí 1079/3a, Praha 1, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Afs 299/2023-45 ze dne 17. 10. 2024 a č. j. 1 Afs 170/2023-36 ze dne 14. 12. 2023, usnesením Krajského soudu v Praze č. j.
51 Af 16/2022-107 ze dne 30. 11. 2023 a č. j. 43 Af 6/2022-103 ze dne 23. 8. 2023, proti rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství č. j. 34577/22/5100-00460-012952, č. j. 34578/22/5100-00460-012952, č. j. 34579/22/5100-00460-012952, č. j. 34580/22/5100-00460-012952, č. j. 34582/22/5100-00460-012952, č. j. 34583/22/5100-00460-012952 a č. j. 34584/22/5100-00460-012952, všem ze dne 15. 9. 2022, a č. j. 4796/22/5100-00460-711180, č. j. 4798/22/5100-00460-711180, č. j. 4799/22/5100-00460-711180, č. j.
4800/22/5100-00460-711180, č. j. 4801/22/5100-00460-711180, č. j. 4802/22/5100-00460-711180 a č. j. 4803/22/5100-00460-711180, všem ze dne 7. 2. 2022, a dále proti rozhodnutím Finančního úřadu pro Středočeský kraj č. j. 758691/22/2101-70461-205288, č. j. 758747/22/2101-70461-205288, č. j. 759324/22/2101-70461-205288, č. j. 759561/22/2101-70461-205288, č. j. 759678/22/2101-70461-205288, č. j. 759727/22/2101-70461-205288 a č. j. 759771/22/2101-70461-205288, všem ze dne 18. 3. 2022, a č. j. 3625440/21/2100-11460-200796, č. j.
3712099/21/2100-11460-200796, č. j. 3712299/21/2100-11460-200796, č. j. 3712453/21/2100-11460-200796, č. j. 3712599/21/2100-11460-200796, č. j. 3712852/21/2100-11460-200796 a č. j. 3712933/21/2100-11460-200796, všem ze dne 26. 7. 2021, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu pro Středočeský kraj, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka je nadací vlastnící a spravující majetek lichtenštejnského knížecího rodu.
2. Stěžovatelka odvedla na základě série platebních výměrů vydaných Finančním úřadem pro Středočeský kraj (dále jen "správce daně") daň z nemovitých věcí a pokuty za opožděné tvrzení daně. U nemovitých věcí, za něž daň odvedla, bylo následně rozhodnutím civilního soudu určeno, že nejsou v jejím vlastnictví, respektive že jejich vlastníkem je Česká republika. Řízení před civilními soudy vyústilo v podání ústavní stížnosti, která byla odmítnuta usnesením sp. zn. III. ÚS 2130/17 ze dne 20. 2. 2020. Následně byla v návaznosti na tuto věc podána mezistátní stížnost Lichtenštejnského knížectví na Českou republiku k Evropskému soudu pro lidská práva (dále také "ESLP"; stížnost vedena pod č. 35738/20).
3. Stěžovatelka má za to, že právě v souvislosti s řízením před ESLP přistoupil správce daně rozhodnutími ze dne 26. 7. 2021 k nařízení obnovy řízení ve věci výše uvedených platebních výměrů. Stěžovatelka proti tomu brojila odvoláním, které Odvolací finanční ředitelství (dále jen "OFŘ") zamítlo a rozhodnutí potvrdilo, a to rozhodnutími ze dne 7. 2. 2022.
4. Stěžovatelčinu žalobu proti těmto rozhodnutím odmítl jako nepřípustnou Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením č. j. 43 Af 6/2022-103 ze dne 23. 8. 2023. Dospěl k závěru, že rozhodnutí, jimiž byla nařízena obnova řízení, nejsou rozhodnutími ve smyslu § 65 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), neboť nemohla zkrátit práva stěžovatelky, a jsou tak vyloučena ze správního přezkumu [§ 70 písm. a) s. ř. s.]. Kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí zamítl Nejvyšší správní soud (dále také "NSS") rozsudkem č. j. 1 Afs 170/2023-36 ze dne 14. 12. 2023. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti těmto rozhodnutím usnesením sp. zn. IV. ÚS 439/24 ze dne 4. 9. 2024.
5. V obnovených řízeních následně správce daně vydal dne 18. 3. 2022 rozhodnutí, jimiž zrušil platební výměry vyměřující stěžovatelce daň z nemovitých věcí z dotčených pozemků a platební výměr, kterým jí byla uložena pokuta za opožděné daňové tvrzení ve vztahu k roku 2014. I proti těmto rozhodnutím stěžovatelka brojila odvoláním, které OFŘ zamítlo a rozhodnutí potvrdilo (rozhodnutí ze dne 15. 9. 2022).
6. Žalobu proti těmto rozhodnutím krajský soud opět odmítl, tentokrát usnesením č. j. 51 Af 16/2022-107 ze dne 30. 11. 2023. Dospěl k závěru, že stěžovatelka ani na výzvu soudu netvrdila žádný myslitelný, konkrétní a přímý zásah do svých práv (dotčení své právní sféry), a navíc, že bylo takové dotčení pojmově vyloučeno, když tato rozhodnutí "odklidila" rozhodnutí, jimiž byly dříve stěžovatelce uloženy výhradně povinnosti. Chyběla tak její procesní a zjevně i věcná legitimace. NSS zamítl kasační stížnost rozsudkem č. j.
3 Afs 299/2023-45 ze dne 17. 10. 2024. Souhlasil se závěrem, že snížení šance na pro stěžovatelku příznivý výsledek řízení před ESLP nelze považovat za přímý zásah do právní sféry stěžovatelky, jelikož se jí toto řízení přímo netýká, a navíc posouzení významu dílčí otázky placení daně závisí výlučně na právní úvaze ESLP, jež má nejistý výsledek. Negativní zásah do právní sféry stěžovatelky podle NSS způsobila rozhodnutí civilních soudů, nikoli správce daně. NSS se v té souvislosti nezabýval tvrzeními stěžovatelky o časové a finanční náročnosti obnoveného řízení, neboť tyto námitky nevznesla před krajským soudem, a považoval je proto za nepřípustné podle § 104 odst. 4 s.
ř. s.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vysvětluje, že otázka placení daní je významná pro výsledek řízení o mezistátní stížnosti před ESLP. Ten má pro ni význam proto, že pokud bude stížnosti vyhověno, stěžovatelce vznikne prostřednictvím Lichtenštejnského knížectví nárok na vydání nemovitostí nebo poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, případně bude moci podat návrh na obnovu řízení před Ústavním soudem. Ač tedy není účastníkem řízení před ESLP, má eminentní zájem na jeho výsledku.
8. Stěžovatelka opakuje, že nezákonnost všech napadených rozhodnutí spatřovala v jejich vydání po uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně. Podle jejího názoru se tato lhůta po dobu řízení o určení vlastnického práva nestavěla, ale i kdyby, správce daně nesprávně stanovil, kdy se lhůta stavěla. V jednání správních orgánů navíc spatřuje zneužití práva vedené snahou způsobit jí újmu, totiž nezákonným postupem "vylepšit" šance České republiky v řízení před ESLP. V tomto svévolném postupu správních orgánů stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy), porušení principu legality výkonu státní moci (čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy) a principu právní jistoty. Taktéž v něm spatřuje porušení svých práv na ochranu vlastnictví, soukromí a porušení Úmluvy pro zamezení všech forem rasové diskriminace (bez bližší argumentace).
9. Za "primární" porušení svého práva na spravedlivý proces pak stěžovatelka považuje to, že se správní soudy odmítly zabývat její žalobou. S odkazy na judikaturu NSS tvrdí, že její procesní legitimace byla dána už samotnými tvrzeními o negativním dotčení její právní sféry, která vznesla. Stručně řečeno, posoudit, zda došlo k zásahu do jejích práv, nebylo možné bez posouzení otázky uplynutí prekluzivní lhůty. Správní soudy se z jejího pohledu omezily jen na polemiku s důsledky, která napadená rozhodnutí mají pro stěžovatelku. Opomněly, že už porušení práva na spravedlivý proces (nezákonným obnovením řízení) založilo její procesní legitimaci. Toto opomenutí podle stěžovatelky způsobuje, že je usnesení krajského soudu sp. zn. 51 Af 16/2022 nepřezkoumatelné. NSS potom pochybil, když část argumentace stěžovatelky označil za nepřípustnou podle § 104 odst. 4 s. ř. s., neboť se tím také odmítl zabývat skutečnostmi dokládajícími stěžovatelčinu aktivní procesní legitimaci.
10. Stěžovatelka namítá také překvapivost rozhodnutí správních soudů vydaných v návaznosti na přezkum rozhodnutí vydaných v obnoveném řízení. Rozhodnutí vydaná při přezkumu rozhodnutí o nařízení obnovy řízení (včetně usnesení Ústavního soudu, jímž byla odmítnuta její ústavní stížnost) totiž vyvolala její legitimní očekávání, že k meritornímu přezkumu následně dojde.
11. Stěžovatelka se konečně vymezuje proti podmínce "negativního dotčení" právní sféry žalobce. Jde podle ní o neurčité a nejasné kritérium omezující přístup k soudu, čímž se otevírá prostor pro svévoli při jeho posuzování a zcela subjektivní postup soudu při jeho posuzování.
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k řízení o ní příslušný.
13. Ústavní stížnost je přípustná v části, v níž stěžovatelka napadá rozhodnutí správních soudů o žalobě proti rozhodnutím vydaným v obnoveném řízení. V této části lze uzavřít, že stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a současně je ústavní stížnost včasná (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
14. Co se týče rozhodnutí správních soudů v řízení o žalobě proti rozhodnutím o nařízení obnovy řízení, není splněna zákonná lhůta pro podání ústavní stížnosti. Stěžovatelce byla tato rozhodnutí zjevně doručena podstatně dříve, když proti nim podala dne 14. 2. 2024 ústavní stížnost, o níž Ústavní soud rozhodl usnesením sp. zn. IV. ÚS 439/24 . Ač toto usnesení nezakládá překážku věci rozhodnuté (§ 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), je zjevné, že ústavní stížnost byla v této části podána opožděně. Tentýž závěr je nutné učinit ve vztahu k rozhodnutím správce daně o nařízení obnovy řízení a rozhodnutí OFŘ o odvolání proti těmto rozhodnutím.
15. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem. Tento postup není upraven na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v zákonných procesních předpisech (což předvídá čl. 36 odst. 4 Listiny), které kogentně stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní ochranu prosazovat. Dodrží-li pak jednotlivec takto stanovený postup a soud přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na soudní ochranu a k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti (např. nález sp. zn. III. ÚS 3045/17 ze dne 13. 3. 2018, bod 16).
17. Správní soudy dospěly k závěru, že rozhodnutími vydanými v obnoveném řízení stěžovatelka z povahy věci nemohla být přímo negativně zkrácena na svých právech, respektive že se negativně neprojevily v její právní sféře. Stěžovatelka v té souvislosti namítá jednak to, že její aktivní procesní legitimaci založila sama tvrzení o dotčení, která vznesla, a mělo proto dojít k věcnému přezkumu. Jednak namítá to, že se správní soudy opomněly vypořádat s tím, že dotčení její právní sféry spočívalo v samotném zasažení jejího práva na spravedlivý proces.
18. Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu ? ani činnost správních soudů obecněji ? není všeobecným nástrojem prosazování zákonnosti ve veřejné správě (viz komentář k § 2 s. ř. s. v KÜHN, Z. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, cit. dle ASPI). K podání žaloby je oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen ? tj. negativně zasažen ? přímo rozhodnutím nebo v důsledku porušení svých práv v předchozím řízení (srov. § 65 odst. 1 s. ř. s.). Judikatura NSS, na kterou krajský soud přiléhavě odkázal, vyložila tuto podmínku volněji, když hovoří o tvrzeném negativním projevu ("dotčení") právní sféry žalobce (usnesení rozšířeného senátu č. j.
6 A 25/2002-42 ze dne 23. 3. 2005, č. 906/2006 Sb. NSS). Výklad zákona, který požaduje "negativní" dotčení, Ústavní soud nepovažuje za svévolný a jdoucí nad rámec zákona, neboť odráží obrannou funkci správního soudnictví tak, jak je koncipována zákonem (§ 2 s. ř. s.). Zda došlo k negativnímu dotčení v konkrétním případě, pochopitelně není a nemůže být výsledkem nahodilé úvahy správních soudů ? ty totiž musejí své rozhodnutí vždy přezkoumatelným, logickým způsobem odůvodnit a vyvarovat se u toho libovůle.
19. Současně může krajský soud žalobu odmítnout, pokud není žalobcovo tvrzení o negativním dotčení ani myslitelné (pokud z podstaty věci není dána věcná legitimace žalobce, pak samo tvrzení dotčení aktivní procesní legitimaci nezaloží, viz usnesení rozšířeného senátu č. j. 8 As 47/2005-86 ze dne 21. 10. 2008, č. 1764/2009 Sb. NSS, nebo rozsudky NSS č. j. 4 As 50/2004-59 ze dne 27. 9. 2005, č. 1043/2007 Sb. NSS či č. j. 2 As 46/2006-100 ze dne 31. 10. 2007, č. 2276/2011 Sb. NSS). V rozsudku č. j. 7 Afs 259/2021-26, jehož se stěžovatelka dovolává, ale NSS upozornil, že "negativní dotčení" je nutné posuzovat s citlivostí k okolnostem konkrétní věci a v případě pochybností a chybějícího tvrzení, v čem negativní dotčení právní sféry spočívá, dát žalobci prostor se k němu na výzvu soudu vyjádřit.
20. Ústavní soud má za zřejmé, že postup krajského soudu a následně NSS odpovídal uvedené judikatuře, na niž ostatně krajský soud a později NSS přiléhavým způsobem odkázaly. Posuzování toho, zda někdo byl v konkrétním případě na svých právech zkrácen, je otázkou, jíž se mají zabývat právě správní soudy, a nikoli Ústavní soud (usnesení sp. zn. I. ÚS 503/25 ze dne 20. 6. 2025). Oba správní soudy přezkoumatelným a přesvědčivým způsobem odůvodnily, proč stěžovatelkou tvrzené zhoršení šance na pro ni příznivý výsledek řízení před ESLP (jehož není účastnicí), nepředstavuje dostatečně přímé dotčení její právní sféry, a navíc je spíše hypotetické povahy.
Závěry správních soudů nejsou ani v rozporu s rozsudkem č. j. 7 Afs 259/2021-26, jehož se stěžovatelka dovolává. Krajský soud zjevně vyhověl požadavku dát stěžovatelce prostor k vyjádření (viz usnesení č. j. 51 Af 16/2022-86 ze dne 5. 9. 2023) a současně se jejím vyjádřením dostatečně pečlivě zabýval, při vědomí celkového kontextu věci. Více se z nosných důvodů rozsudku č. j. 7 Afs 259/2021-26 nedá pro posuzovanou věc dovozovat, což odůvodnil už krajský soud. Závěr, že bylo zjevně vyloučeno negativní dotčení právní sféry stěžovatelky tím konkrétním způsobem, který tvrdila, byl současně v projednávané věci dostatečně zřejmý pro to, aby byla žaloba odmítnuta, a nikoli zamítnuta ve smyslu výše odkazované judikatury NSS.
21. Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom ohledu, že se správní soudy opomněly zabývat tím, že negativní zásah do její právní sféry vyvolalo samo vedení obnoveného řízení - v podobě porušení práva na spravedlivý proces. Řízení před správními soudy je ovládáno zásadou dispoziční. Krajský soud se vypořádal se vším, co stěžovatelka na výzvu krajského soudu sama ke své aktivní procesní legitimaci tvrdila (viz stěžovatelčino podání ze dne 9. 10. 2023 na č. l. 101 a n. spisu krajského soudu). Ústavní soud žádnou krajským soudem nevypořádanou, opomenutou argumentaci neidentifikoval. To, že se správní soudy následně nezabývaly argumentací k tvrzené nezákonnosti správních rozhodnutí kvůli jejich vydání po (údajně) uplynulé prekluzivní lhůtě, jim vzhledem k tomuto závěru nelze vytýkat, jelikož odmítnutí žaloby jim takový postup neumožňovalo.
22. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že negativní dotčení její sféry spočívalo též v samotném vedení obnoveného řízení. Tato argumentace, jak plyne z předchozího, ale nebyla vznesena před krajským soudem a nezabýval se jí ani NSS. Vzhledem k tomu, že tato argumentace k založení aktivní legitimace nebyla účinně vznesena před správními soudy, nenáleží nyní Ústavnímu soudu, aby se k ní nyní vyjadřoval, a to s ohledem na materiální rozměr subsidiarity řízení o ústavní stížnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 377/20 ze dne 2. 8. 2022, body 22 a 23).
23. Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom smyslu, že Ústavní soud a správní soudy svými rozhodnutími ve fázi nařízení obnovy řízení založily její legitimní očekávání, že žaloba proti rozhodnutím v obnoveném řízení bude meritorně přezkoumána. Jejich vyjádření je třeba rozumět tak, že stěžovatelka bude mít v této fázi řízení k dispozici standardní procesní nástroje ochrany svých práv, v rozsahu stanoveném zákonem. Zda je možné žalobu meritorně posoudit, ale závisí vždy na splnění procesních předpokladů řízení.
Jejich splnění nemohly správní soudy ani Ústavní soud jakkoli předvídat, jelikož nemohly předvídat ani obsah rozhodnutí, která budou v obnovených řízeních vydána a která měla být takto přezkoumána. Argument, že stěžovatelka obdržela příslib, že její další žaloba bude projednána, se opírá o zjevně nerozumné chápání předchozích rozhodnutí správních soudů, potažmo Ústavního soudu. Z usnesení sp. zn. IV. ÚS 439/24 naopak plyne, že zohledňoval nejistotu ohledně vyústění obnoveného řízení (viz zejm. bod 15).
24. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud předloženou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. listopadu 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu