Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Svatoně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ladislava Štěpničky, právně zastoupeného JUDr. Robertem Bezděkem, CSc., advokátem, sídlem Rohanské nábřeží 657/7, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2024 č. j. 25 Cdo 1671/2024-124 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2024 č. j. 68 Co 335/2023-95, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Mgr. Bronislava Šeráka a 2) obchodní společnosti Allianz pojišťovna, a. s., sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Prostřednictvím návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi mělo být porušeno jeho základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 27. 6. 2023 č. j. 31 C 337/2022-65 uložil vedlejšímu účastníkovi 1) povinnost zaplatit stěžovateli částku 260 643 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně ode dne 9. 9. 2022 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve sporu o náhradu škody způsobené advokátem dospěl k závěru, že advokát porušil § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"), a stěžovateli tak v příčinné souvislosti s tím vznikla újma spočívající v marně vynaložených nákladech řízení.
3. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem řízení o odvolání vedlejšího účastníka 1) zastavil a ve výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 260 643 Kč s příslušenstvím zamítá; rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
4. Rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou výroku o zastavení odvolacího řízení) napadl stěžovatel dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřoval v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce právního posouzení povinnosti advokáta vykonávat činnost v souladu s § 16 zákona o advokacii a při posuzování příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti advokáta a vznikem škody. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jejich obsah stejně jako průběh řízení je účastníkům řízení dostatečně znám.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací i dovolací soud zcela nesprávně posoudily, jaké škody se domáhá (tedy toho, co ušlo z jeho majetku v důsledku zbytečně a nesprávně vedeného soudního sporu). Stěžovatel nežádal náhradu za zmařený nevysouzený nárok (který velmi pravděpodobně neměl, ačkoli byl advokátem ujištěn, že ho má a že ho vysoudí), ale vytýkal mu pochybení spočívající v tom, že na radu advokáta žalobu vůbec podával. Kdyby advokát řádně vykonal svou činnost - tj. nárok stěžovatele ještě před jeho uplatněním správně právně posoudil, zhodnotil správně malou pravděpodobnost úspěchu ve sporu, v dané situaci co do tvrzení a důkazů, které má od stěžovatele k dispozici - stěžovatel by žádnou žalobu při rozumné úvaze a bez náležitého poučení nepodával nebo by uplatnil nárok například alternativně i z jiného titulu.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi
9. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)]. Takové vady však v nyní projednávané věci neshledal.
10. V dané věci rozhodoval v poslední instanci Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné. Ten již v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018), že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 1226/17 ). Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle § 237 o.
s. ř., jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku, představovaná uvážením dovolacího soudu, vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy ze dne 9.
2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15
(N 30/80 SbNU 391) či ze dne 17. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 2936/15
(N 153/82 SbNU 431)].
11. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
12. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala a ani stěžovatel v ústavní stížnosti žádnou námitku v tomto smyslu nepředkládá. Podstatná část dovolací argumentace stěžovatele stála na nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem a s hodnocením důkazů, přičemž zpochybněním právního posouzení věci není, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
13. Podle Nejvyššího soudu je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s jeho rozhodovací praxí, protože stojí na závěru, že mezi stěžovatelem vymezenými pochybeními vedlejšího účastníka 1) a škodou, která mu vznikla tím, že musel coby neúspěšný účastník řízení hradit náklady protistrany, nelze shledat příčinnou souvislost, neboť ani vady žaloby ani nesporná tvrzení příčinou stěžovatelova procesního neúspěchu nebyly. Žaloba totiž byla věcně projednána a důvody jejího zamítnutí nespočívaly v tom, že by nesporná tvrzení účastníků podle právního posouzení soudu uplatněný nárok nezakládala. Ke změně rozsudku v odvolacím řízení došlo proto, že odvolací soud měl odlišný názor na splnění povinnosti tvrzení a důkazní ohledně skutečností pro věc rozhodných.
14. Nakonec i závěr Nejvyššího soudu, že advokát neodpovídá bez dalšího za samotný výsledek sporu, nýbrž za to, že nepostupoval řádně a nehájil oprávněné zájmy klienta všemi zákonnými prostředky a že nesprávný výkon advokacie je třeba posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem daného případu a charakteru tvrzeného pochybení, je řádně odůvodněný. Je totiž skutečně rozdíl mezi tím, kdy advokát zastává určitý relevantně vyargumentovaný právní názor (který je později soudy odmítnut) a kdy uplatní nárok s formálními (technickými) nedostatky, případně opožděně.
15. Skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením obecných soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení ze dne 27. 10. 1994 sp. zn. III. ÚS 44/94
(U 18/2 SbNU 241)]. Pouhý nesouhlas s posouzením věci tak nezakládá jakoukoli ústavněprávní relevanci, přičemž je nutné opětovně zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Právě tento opětovný přezkum stěžovatel nyní požaduje po Ústavním soudu.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. února 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu