Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Pospíchala, zastoupeného Mgr. Jakubem Čechem, advokátem, sídlem Politických vězňů 912/10, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1713/2025-89 ze dne 10. 9. 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 59/2025-61 ze dne 19. 3. 2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 11 C 44/2024-42 ze dne 11. 12. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 17, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel se podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ("zákon č. 82/1998 Sb."), proti státu domáhal zaplacení 104 580 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení o žádosti o poskytnutí informací vedeného u Ministerstva práce a sociálních věcí pod sp. zn. MPSV-2022/177628-331. Stanoviskem ze dne 5. 6. 2024 přiznala vedlejší účastnice stěžovateli zadostiučinění včetně úroku z prodlení v celkové výši 4 397,91 Kč.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 ("obvodní soud") napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. Uzavřel, že řízení trvalo celkem 597 dnů, což nelze považovat za přiměřenou dobu. S ohledem na marginální význam předmětu posuzovaného řízení pro stěžovatele však shledal, že v daném případě je dostatečným zadostiučiněním konstatování porušení práva a pro poskytnutí peněžitého zadostiučinění již není důvod. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ("odvolací soud") rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné.
4. Stěžovatel namítá, že ačkoli obecné soudy shledaly řízení o jeho žádosti o poskytnutí informace nepřiměřeně dlouhým, způsob, jakým posoudily formu a výši zadostiučinění, neodpovídá intenzitě a povaze zásahu. Zdůrazňuje, že řízení, které mělo být podle zákona vyřízeno v řádu dnů, trvalo celkem 596 dnů, přičemž jeho předmětem byl výkon základního práva na informace, jehož smyslem je včasnost a aktuálnost informace. Dále namítá, že soudy bez jakéhokoli konkrétního skutkového podkladu převzaly tvrzení státu o "marginálním" významu předmětu řízení pro stěžovatele. Tím podle stěžovatele fakticky obrátily důkazní břemeno, neboť mu kladly k tíži, že neprokázal zvláštní význam řízení, ačkoli judikatura vychází ze standardního významu a na státu je povinnost tvrdit a prokázat opak. Konstatování porušení práva je v případě základního práva na informace v kontextu evropského standardu nepřiměřené a v rozporu s požadavkem na účinný prostředek nápravy, jak jej zdůrazňuje judikatura Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP").
5. Současně stěžovatel namítá přepjatý formalismus v postupu Nejvyššího soudu, který jeho dovolání odmítl, aniž by se věcně vypořádal s výslovně formulovanými právními otázkami, jež se týkaly jednak rozložení důkazního břemene při posuzování významu řízení, jednak přiměřenosti pouhé deklaratorní satisfakce a symbolické peněžité částky při extrémní délce řízení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele formálně zamítl bez věcného zhodnocení.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. V posuzované věci nebylo sporu o tom, že řízení související se žádostí stěžovatele bylo nepřiměřeně dlouhé a že tato skutečnost zakládá nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Spornou zůstala výlučně otázka formy a výše přiměřeného zadostiučinění. Úkolem Ústavního soudu je proto posoudit, zda obecné soudy při stanovení zadostiučinění postupovaly v mezích § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a zda své závěry opřely o srozumitelné, logické a přezkoumatelné odůvodnění. Do samotného hodnocení jednotlivých okolností případu Ústavní soud zásadně nezasahuje; jeho ingerence přichází v úvahu pouze tehdy, pokud by závěry obecných soudů byly extrémní, tedy zjevně vybočující ze smyslu a účelu zákonné úpravy (srov. nález
sp. zn. IV. ÚS 2699/23
ze dne 28. 2. 2024, bod 19). Pouhý nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy jednotlivým kritériím přisoudily váhu, věc do ústavněprávní roviny sám o sobě neposouvá (srov. nález
sp. zn. III. ÚS 1320/10
ze dne 9. 12. 2010).
10. Stanovení formy a výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení náleží především obecným soudům, které musí v rámci volné, nikoli však libovolné úvahy zhodnotit všechny relevantní okolnosti konkrétní věci a své závěry přesvědčivě odůvodnit. Jedním z významných kritérií podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je význam předmětu řízení pro poškozeného. Zvláštní význam se typicky (nikoli však výlučně) přiznává řízením, která se bezprostředně dotýkají osobní svobody, rodinných vztahů, osobního stavu, ochrany osobnosti nebo pracovněprávních nároků. V projednávané věci o žádné z těchto řízení nešlo. Předmětem posuzovaného řízení byla jedna z mnoha žádostí stěžovatele o poskytnutí informací o příjemcích sociálních dávek (celkem šlo o 25 žádostí, za jejichž nepřiměřeně dlouhé vyřízení vedlejší účastnice poskytnula stěžovateli zadostučinění v celkové výši 151 780,58 Kč). Podle Ústavního soudu jsou napadená rozhodnutí ohledně způsobu a formy zadostučinění řádně odůvodněna, neboť z nich srozumitelně vyplývá, proč posuzované řízení mělo pro stěžovatele pouze nepatrný význam.
11. Stěžovatel svou argumentaci opírá zejména o ústavněprávní povahu práva na informace podle čl. 17 odst. 1 Listiny a zdůrazňuje, že toto právo není podmíněno prokazováním konkrétního zájmu. Je však třeba rozlišovat mezi samotnou realizací práva na informace a náhradou újmy způsobené vadným výkonem veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny; právě při rozhodování o přiměřeném zadostiučinění zákon výslovně ukládá přihlédnout k významu řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb.]. Obecné soudy přitom nepochybily, pokud vycházely z toho, že tvrzení o zvýšeném významu řízení musí uplatnit a případně doložit sám poškozený, neboť soudy nemohou význam řízení pro konkrétního účastníka presumovat. Nejsou-li uvedena konkrétní tvrzení o tom, jaké subjektivní právo bylo v důsledku opožděného poskytnutí informace dotčeno či ohroženo, nelze považovat závěr o nepatrném významu řízení za ústavně nekonformní. Ústavní soud již v usnesení
sp. zn. IV. ÚS 3555/25
ze dne 17. 12. 2025 nepřisvědčil obdobné argumentaci stěžovatele a ani v projednávané věci neshledal důvod pro závěr odlišný.
12. Ani ze stěžovatelem odkazované judikatury ESLP nevyplývá, že by vždy mělo být poskytováno peněžité přiměřené zadostiučinění (které navíc - byť nižší než v požadované výši - vedlejší účastnice stěžovateli poskytla). Odůvodnění obecných soudů naopak reflektuje ustálenou rozhodovací praxi ESLP i Ústavního soudu, podle níž lze poskytnout zadostiučinění pouze ve formě konstatování porušení práva, mělo-li řízení pro účastníka pouze nepatrný význam (srov. např. rozsudky ESLP ve věci Apicella proti Itálii ze dne 26. 3. 2006 č. 64890/01, bod 93; ve věci Berlin proti Lucembursku ze dne 15. 7. 2003 č. 44978/98, bod 72; ve věci Szeloch proti Polsku ze dne 22. 2. 2001, č. 33079/96, bod 122; srov. též nález
sp. zn. IV. ÚS 2699/23
ze dne 28. 2. 2024).
13. Žádné ústavněprávní vady neshledal Ústavní soud ani v usnesení Nejvyššího soudu, který neodmítl stěžovatelovo dovolání jako vadné, ale "kvazimeritorně" jej přezkoumal z hlediska jeho přípustnosti. Nejvyšší soud se zabýval jednotlivými otázkami předestřenými v dovolání a srozumitelně a s odkazem na svou ustálenou rozhodovací praxi vyložil, proč nezakládají přípustnost dovolání. Takový postup nelze považovat za přepjatě formalistický.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu