Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Pospíchala, zastoupeného Mgr. Jakubem Čechem, advokátem, sídlem Politických vězňů 912/10, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2025 č. j. 30 Cdo 1893/2025-82, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2025 č. j. 11 Co 68/2025-60 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. prosince 2024 č. j. 10 C 149/2024-39, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutími uvedenými v záhlaví a navrhuje jejich zrušení, přičemž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel se vůči státu domáhal zaplacení částky 120 696 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla v důsledku nepřiměřené délky řízení o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, vedeného u Ministerstva práce a sociálních věcí v době od 21. 4. 2022 do 18. 4. 2024 pod sp. zn. MPSV-2022/69914.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobu zamítl (výrok I). Konstatoval, že stěžovatelem požadované informace (týkající se poskytnutí podpory v nezaměstnanosti třetí osobě) měly z hlediska významu řízení pro stěžovatele zanedbatelný význam, požadované informace nepotřeboval pro uplatnění svého konkrétního práva, a proto mu nenáleží zadostiučinění ve formě peněžité satisfakce. Zohlednil, že poskytla-li vedlejší účastnice před zahájením nyní posuzovaného řízení stěžovateli finanční zadostiučinění ve výši 7 644 Kč, nelze mu již rozhodnutím soudu přiznat další náhradu, neboť finanční satisfakce coby vyšší forma zadostiučinění v sobě obsahuje i konstatování porušení práva.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (výrok I). Městský soud se bez výhrad shodnul s obvodním soudem a potvrdil, že odpovídajícím zadostiučiněním je konstatování porušení práva ve smyslu § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. Obvodní soud správně stěžovatelovu žalobu zamítl, jelikož kompenzace v podobě konstatování porušení práva již bylo zahrnuto ve finanční kompenzaci poskytnuté stěžovateli vedlejší účastnicí před zahájením řízení.
5. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, jež Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), ve znění účinném od 1. 1. 2022, odmítl jako nepřípustné, jelikož v řešení otázek, které stěžovatel vymezil jako otázky zakládající přípustnost jeho dovolání, se soudy neodchýlily od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, případně na jejich řešení městský soud své rozhodnutí nezaložil.
6. Stěžovatel soudům vytýká, že při posouzení přiměřenosti zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení o žádosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím nevzaly v úvahu, že jde o řízení o ústavně zaručeném právu na informace, jehož význam nelze bez konkrétního prokázání považovat za nízký či marginální. Má za to, že při extrémním překročení zákonné lhůty a při neunesení důkazního břemene vedlejší účastnicí řízení představuje pouhé konstatování porušení práva zpravidla nedostatečnou formu zadostiučinění. Zdůrazňuje, že v takových případech je třeba přiznat přiměřené peněžité zadostiučinění v souladu s čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 13 Úmluvy.
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), který se s ohledem na své ústavní postavení řídí zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů [srov. již nález ze dne 21. 9. 1999
sp. zn. I. ÚS 168/99
(N 126/15 SbNU 203)]. Skutečnost, že soudy zaujímají k věci jiný právní názor než stěžovatel, nevede sám o sobě k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ostatně není garance úspěchu v řízení (srov. např. usnesení ze dne 30. 6. 2020
sp. zn. III. ÚS 1171/20
).
9. Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že určení formy, resp. výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je především věcí obecných soudů, které musejí řádně zhodnotit všechny specifické okolnosti individuální věci. V rámci volné, ale nikoli libovolné úvahy musejí řádně odůvodnit, proč dospěly ke konkrétní formě a výši zadostiučinění. Jedním z podstatných hledisek při posuzování žádostí o zadostiučinění v souvislosti s délkou řízení je rovněž zhodnocení významu předmětu řízení pro poškozeného. Typicky jde o řízení, jehož předmět má pro poškozeného značný význam, jako je trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy, řízení ve věcech osobního stavu, či pracovněprávní spory. V posuzované věci šlo o řízení týkající se odškodnění za nepřiměřenou délku předchozího řízení, které nespadá mezi výše jmenovaná řízení, jež by měla mít pro stěžovatele zvláštní význam. Zhodnotily-li soudy, že význam předchozího kompenzačního řízení byl pro stěžovatele nepatrný, neboť vzhledem k jeho předmětu (srov. výše) nezakládalo situaci, v níž by stěžovatel požadovanou informaci bezprostředně potřeboval k výkonu konkrétního subjektivního práva, jde právě o posouzení oněch individuálních okolností. Rozhodnutí obvodního i městského soudu navíc nelze považovat ani za překvapivé, neboť vychází z ustálených závěrů, které v tomto směru formuluje judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek městského soudu, bod 7).
10. Obecné soudy se ve věci stěžovatele dostatečně zabývaly základními kritérii pro určení formy a případné výše zadostiučinění a svůj postup srozumitelně a logicky odůvodnily. Ústavní soud přitom není čtvrtou instancí, aby znovu podrobně rozebíral naplnění jednotlivých hledisek, z nichž vyšly obecné soudy při rozhodování o zadostiučinění. To je věcí aplikace podústavního práva, k čemuž jsou povolány obecné soudy. Odůvodnění obecných soudů současně reflektuje ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, jež připouští, že mělo-li řízení pro stěžovatele pouze nepatrný význam, lze poskytnout zadostiučinění pouze ve formě konstatování porušení práva (srov. např. rozsudky ve věci Apicella proti Itálii ze dne 26. 3. 2006 č. 64890/01, bod 93; ve věci Berlin proti Lucembursku ze dne 15. 7. 2003 č. 44978/98, bod 72; ve věci Szeloch proti Polsku ze dne 22. 2. 2001 č. 33079/96, bod 122). Rozhodnutí vychází z dostatečně zjištěného skutkového stavu a vysvětlení dovozených závěrů se jeví jako rozumné. Z ústavněprávního hlediska proto napadená rozhodnutí obecných soudů obstojí. Podstatné v tomto případě je, že soudy stěžovateli srozumitelně vysvětlily a odůvodnily, proč pro něj mělo předchozí průtažné řízení toliko nepatrný význam.
11. Protiústavnost Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání. Stěžovatel totiž v dovolání sice vymezil otázky, na nichž stavěl přípustnost dovolání, ty však nebyly způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, tj. i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno. Ústavní soud doplňuje, že Nejvyšší soud stěžovateli dostatečně vysvětlil, že není případná ani jeho námitka tvrzeného nesouladu rozhodnutí městského soudu s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2107/2023 a sp. zn. 30 Cdo 2892/2023 (srov. usnesení Nejvyššího soudu, body 7 a 10).
12. Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele a ze shora uvedených důvodů jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu