USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a
soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce
Z. P., zastoupeného Mgr. Jakubem Čechem, advokátem, se sídlem v Praze 1,
Politických vězňů 912/10, proti žalované České republice - Ministerstvu práce a
sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zaplacení 120
696 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C
149/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2.
4. 2025, č. j. 11 Co 68/2025-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 120 696 Kč
s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla v
důsledku nepřiměřené délky řízení o poskytnutí informace podle zákona č.
106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, vedeného u Ministerstva práce
a sociálních věcí v době od 21. 4. 2022 do 18. 4. 2024 pod sp. zn.
MPSV-2022/69914 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
16. 12. 2024, č. j. 10 C 149/2024-39, žalobu zamítl (výrok I) a žalobci uložil
povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozsudkem
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, jež však
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.),
dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Otázka důkazního břemene vztahujícího se k prokázání sníženého
významu posuzovaného řízení pro poškozeného, při jejímž řešením se měl odvolací
soud dle žalobcova přesvědčení odchýlit od závěrů vyslovených v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4450/2016, ze dne 10.
10. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2892/2023, a ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo
2107/2023, jakož i od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), pokud
nezohlednil žalobcovu námitku, že žalovanou v řízení tížila procesní povinnost
prokázat své tvrzení o sníženém významu posuzovaného řízení pro žalobce z
důvodu marginálnosti požadované informace pro jeho osobu, přípustnost dovolání
ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Od ustálené judikatury Nejvyššího soudu
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11, ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo
2800/2009, ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo ze dne 29. 3.
2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011) se totiž odvolací soud při řešení této otázky
neodchýlil, dospěl-li ve shodě se soudem prvního stupně k závěru o sníženém
významu posuzovaného řízení pro žalobce poté, co zohlednil, že žalovaná snížený
význam posuzovaného řízení v kompenzačním řízení tvrdila (přičemž své tvrzení
odůvodnila tím, že se požadované informace žalobce netýkaly a jeho zájem na
jejich získání nepřesáhl rámec pouhého uspokojení jeho osobní zvědavosti – viz
např. vyjádření žalované k žalobě ze dne 13. 8. 2024 na č. l. 10 a násl.
spisu), a co zjistil, že toto její tvrzení koresponduje s obsahem spisu, který
se k posuzovanému řízení vztahoval (viz body 7 a 8 odůvodnění napadeného
rozsudku).
8. Odvolací soud, který tak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu
pečlivě přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo provedeným dokazováním najevo (k
tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo
2152/2004, jenž byl publikován pod č. 20/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, publikovaný pod č.
93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 5. 2013, sp. zn.
30 Cdo 396/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 30
Cdo 3951/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1538/24, nebo ze dne 27. 5.
2025, sp. zn. 30 Cdo 767/2025), se svým závěrem o sníženém významu posuzovaného
řízení pro žalobce neodchýlil ani od té judikatury dovolacího soudu, v souladu
s níž se význam předmětu řízení o poskytnutí informací liší v případě, kdy
žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva, a v případě,
kdy žádostí o poskytnutí informace realizuje spíše svůj zájem bez toho, aby
bylo zjevné, k čemu konkrétně informaci potřebuje. O standardním či dokonce
zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i případném poskytnutí
zadostiučinění v penězích, lze přitom uvažovat pouze tehdy, kdy žadatel
potřebuje informace získat naléhavě a nutně pro následnou (nikoli časově
vzdálenou) realizaci svých konkrétních práv, což, jak již bylo uvedeno výše, v
žalobcově případě naplněno nebylo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2.
2024, sp. zn. 30 Cdo 2110/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. I. ÚS 1215/24,
či ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1872/2025).
9. Přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani
žalobcova námitka, že odvolací soud v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne
14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, jakož i v rozporu s rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015, nebo ze dne 24. 2. 2022,
sp. zn. 30 Cdo 3274/2021, nerespektoval presumpci vzniku žalobcovy nemajetkové
újmy. Jak totiž plyne ze závěru bodu 6 odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací
soud konstatoval, že žalobci v důsledku zjištěného nesprávného úředního postupu
spočívajícího v nepřiměřené délce posuzovaného řízení nemajetková újma vznikla,
z čehož je zřejmé, že na údajné absenci vzniku této újmy odvolací soud své
rozhodnutí nezaložil. Uvedená námitka se tak ve skutečnosti míjí s právním
posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5.
1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
10. Ani otázka, zda soudy nižších stupňů pochybily tím, že v rozporu s
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2892/2020, řádně
nezvážily všechna kritéria upravená v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „OdpŠk“), přípustnost žalobcova dovolání dle § 237 o. s. ř.
nezakládá. Z napadeného rozsudku je totiž patrné, že se odvolací soud při svém
rozhodování všemi zmíněnými kritérii zabýval, přičemž jejich posouzením se v
žádném směru od závěrů obsažených ve Stanovisku nebo v žalobcem poukazované
judikatuře neodchýlil. Totéž přitom platí i o žalobcem namítaném opomenutí
zhodnocení postupu rozhodujících orgánů v posuzovaném řízení, neboť jak patrno
z bodu 6 odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud ke zjištěným průtahům,
ke kterým v tomto řízení došlo, taktéž přihlédl. Uváděl-li pak žalobce v
uvedeném kontextu, že v posuzovaném řízení došlo též k opakovanému rušení
vydávaných rozhodnutí, staví v této části svou dovolací argumentaci na odlišném
skutkovém základě, než z jakého v napadeném rozhodnutí vyšel odvolací soud,
jenž žádnou skutečnost, která by svědčila o opakovaném rušení zmíněných
rozhodnutí či o jejich rušení pro závažné procesní vady nezjistil. Nejvyšší
soud je přitom skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a žalobce tak jeho
zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 věta
první o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková
zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak
dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní
právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě
dovodil přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
11. Přípustnost žalobcova dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani
otázka formy zadostiučinění, kterou měl odvolací soud vyřešit v rozporu s
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, a ze
dne 14. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 550/2024, pokud za přiměřené označil
konstatování porušení žalobcova práva. Nejvyšší soud ve své judikatuře
opakovaně uvedl, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je
především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu
odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou
přiznaného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního
případu a nemůže tak sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §
237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje
pouze právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 a 3
OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k
aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, k
čemuž však (vzhledem k závěru odvolacího soudu o zanedbatelném významu
posuzovaného řízení pro poškozeného) v žalobcově případě nedošlo (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, ze dne
17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo
2174/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo
5483/2015, ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2869/2021, ze dne 20. 9. 2023,
sp. zn. 28 Cdo 2412/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2762/23, nebo ze
dne 19. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3223/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS
699/24).
12. Dovolání konečně není přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. ani ve
vztahu k otázce, zda soud musí konstatování porušení práva vyslovit ve výroku
svého rozhodnutí, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od závěrů
plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo
2116/2021, pokud tak neučinil. Nejvyšší soud totiž setrvale judikuje, že vedle
zadostiučinění formou konstatování porušení práva nelze současně přiznat
zadostiučinění v penězích a naopak, neboť přiznání (či dobrovolné poskytnutí)
peněžité částky v případě nepřiměřených délek řízení konzumuje požadavek na
konstatování porušení práva. Konstatování porušení práva v tom smyslu, že došlo
k nezákonnému rozhodnutí nebo k nesprávnému úřednímu postupu, je nutným
předpokladem pro možnost přiznat poškozenému finanční náhradu, a proto je v
takovém rozhodnutí vždy, ať už explicitně či implicitně, obsaženo. Konstatování
porušení práva ve výroku rozhodnutí je tak namístě jen v případě, že se jiná
forma náhrady poškozenému nepřiznává, neboť je tím zároveň zdůrazněna hodnota
této formy morálního zadostiučinění jako dostatečné a plnohodnotné náhrady za
vzniklou nemajetkovou újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). Pokud je poškozené osobě přiznána finanční
kompenzace náhrady nemajetkové újmy, jedná se pak z pohledu ustanovení § 31a
odst. 2 OdpŠk o maximální možnou satisfakci, kterou lze poškozenému přiznat a
která tak nutně konstatování zásahu do jeho práv výkonem státní moci zahrnuje
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 10. 11. 2011, sp. zn. III. ÚS 3013/11, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 10. 6. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1435/2025). V poměrech projednávané věci přitom
bylo zjištěno, že žalovaná žalobci na odškodnění jeho nemajetkové újmy již
poskytla finanční zadostiučinění ve výši 7 644 Kč, čímž se tak žalobci plnění,
v němž je konstatování porušení jeho práva obsaženo, již od žalované dostalo.
Odvolací soud tudíž výše zmiňovanou judikaturu Nejvyššího soudu náležitě
respektoval, pokud další konstatování porušení žalobcova práva do výroku
napadeného rozsudku nezahrnul.
13. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §
243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího
řízení, které vznikly žalované v souvislosti s vyjádřením k podanému dovolání.
Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši
svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku
300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3
vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely
rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského
soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 9. 2025
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu