USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce Z. P., zastoupeného Mgr. Jakubem Čechem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 912/10, proti žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 136/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2025, č. j. 69 Co 505/2024-53, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal toho, aby mu žalovaná zaplatila zadostiučinění v celkové výši 133 476 Kč s příslušenstvím, a to za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení o poskytnutí informace, o níž požádal Ministerstvo práce a sociálních věcí dne 21. 1. 2022, jež věc projednávalo pod sp. zn. MPSV-2021/12215 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Žalobce konkrétně požadoval informaci o obsahu kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 16 Ad 9/2019, a dále o poskytnutí předcházejícího rozhodnutí žalované ze dne 27. 2. 2019 č. j. MPSV 2018/258964_421/1 [žalobce přitom nebyl účastníkem správního řízení ani navazujícího řízení před správním soudem]. Zákonem stanovená lhůta pro poskytnutí informace marně uplynula dne 6. 2. 2022, žalovaná však poskytla informaci až dne 8. 4. 2024, tedy po 808 dnech. Žalovaná ještě před podáním žaloby v rámci předběžného projednání nároku žalobci v souvislosti s jí zjištěnou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení dobrovolně uhradila částku 9 264 Kč.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 9. 2024, č. j. 47 C 136/2024-36, zamítl žalobu s návrhem na zaplacení částky 133 476 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 300 Kč (výrok II).
4. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k žalobcem podanému odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, když je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl dílem jako objektivně nepřípustné, zčásti pro jeho nepřípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. a konečně dílem též pro jeho vady, které nebyly v zákonem stanovené lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
6. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Posuzované dovolání zčásti [ve vztahu k otázce pod bodem II písm. d)] neobsahuje obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť v dovolání nebylo k této otázce vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
10. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
11. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod [pro každou námitku či otázku] samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
12. Pokud se snad žalobce domníval, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, bylo zapotřebí pro splnění požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury dovolacího soudu nebo Ústavního soudu se odvolací soud v otázce sudičského jednání žalobce odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013).
13. Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto i neprojednatelného dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho posouzení, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž nedostatečnou procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
14. K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku svého pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. kupř. nález ze dne 11. 2.2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
15. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení /výrok II/ a jímž byl potvrzen nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně /část výroku I rozsudku odvolacího soudu/, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
16. Otázka pod bodem II písm. a) dovolání nemůže založit jeho přípustnost podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud, vycházeje z učiněných skutkových zjištění (jež potud nepodléhají dovolacímu přezkumu jak plyne z § 241a odst. 1 o. s. ř) dovodil, že se listiny, jichž se žalobce po žalované domáhal, netýkaly bezprostředně jeho osoby, aby následně usoudil [mimo jiné i s ohledem na značné množství jím vedených sporů a obdobně podaných žádostí o poskytnutí rozličných informací] na nepatrný význam řízení pro dovolatele.
V souladu s judikaturou dovolacího soudu vzal na zřetel, že význam požadované informace pro žadatele je třeba hodnotit objektivně, tj. nikoli podle očekávání jedné či druhé strany. Význam předmětu řízení o poskytnutí informací se totiž bude lišit v okamžiku, kdy žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva, a v okamžiku, kdy žádostí o poskytnutí informace realizuje spíše svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně žadatel informaci potřebuje. Právě zjevnost reálné potřeby informaci získat by měla vést příslušný orgán k tomu, aby ji poskytl plně a bez prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022). O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze proto uvažovat pouze v případě, kdy žadatel potřebuje naléhavě a nutně informace získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv, přičemž i zde se význam předmětu posuzovaného řízení může lišit v čase (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, body 31 až 33, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.
2. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2110/2023, bod 9). Námitka dovolatele, že závěry posledně označeného rozsudku nelze v poměrech projednávané věci aplikovat pro jeho skutkovou odlišnost, neobstojí již proto, že v tehdy projednávané věci z účasti tamního žalobce na sdružení (spolku) Nejvyšší soud rovněž nevyvozoval pro tehdejšího dovolatele ve vztahu k informacím s jeho osobou nesouvisejícím žádné příznivé závěry.
17. Související námitka, že nebylo prokázáno, že by vyžadované listiny neměly pro dovolatele osobní nebo jinak naléhavý význam, ve skutečnosti představuje kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu (převzatých od soudu prvního stupně), jejich správnosti či úplnosti, přitom nevystihuje (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci [podle § 241a odst. 1 o. s. ř.] a současně ani nezakládá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Proto ani pouhý odlišný názor žalobce na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení
důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012). K případně implicitně předestřené otázce možného pochybení při rozvržení důkazního břemene žalobce nevymezil žádný důvod přípustnosti dovolání (k obligatorním náležitostem dovolání viz již výše v odstavcích 9 až 14). 18. Otázka pod bodem II písm. b) dovolání jeho přípustnost podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť odvolací soud zcela převzal závěry soudu prvního stupně, které na odpovídající formu zadostiučinění (obecně) v podobě zvažovaného konstatování porušení práva usuzovaly primárně na základě hodnocení kritéria významu řízení pro poškozeného, který považovaly s ohledem na obsah žádaných informací a se zřetelem ke značnému množství obdobně dovolatelem podaných žádostí (včetně navazujících soudních sporů) za nepatrný. Hodnocení ostatních kritérií naopak nehrálo určující roli pro závěr, že dovolateli nenáleží satisfakce v relutární podobě (odst. 25 až 27 napadeného rozsudku ve spojení s odstavcem 26 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Uvedená námitka se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nadto soudy obou stupňů v rovině právního posouzení uzavřely, že postup žalované byl prima facie vadný (slovy dovolatele neprofesionální, popř. excesivní), a proto dospěly k závěru o existenci tzv. odpovědnostního titulu (a již proto jejich posouzení nekoliduje se závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu, ze dne 1. 7. 2021, sp. zn. III. ÚS 3339/20, ani s úvahami vtělenými do rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 3404/2024, který nižším soudům vytýkal, že zcela pominuly vadný postup orgánu veřejné moci, což ovšem není případ daného kompenzačního řízení, v němž byl učiněn soudy závěr právě opačný). 19. Odvolací soud se – ve vazbě na otázku pod bodem II písm. c) dovolání – nevzepřel ani závěrům obsaženým v dovolatelem odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2116/2021, který vychází z předpokladu, že v poskytnutém konstatování porušení práva má být specifikováno, jaké právo poškozeného bylo zasaženo. Dovolatel totiž nebere náležitě na zřetel, že žalovaná v rámci předběžného projednání uznala důvodnost základu před ní uplatněného nároku a na zadostiučinění nemajetkové újmy mu vyplatila částku 9 264 Kč. Nejvyšší soud setrvale judikuje, že vedle zadostiučinění formou konstatování porušení práva nelze současně přiznat zadostiučinění v penězích (a naopak). Právní úprava § 31a odst. 2 OdpŠk stanoví určitá pravidla, podle kterých musí soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) při stanovení formy zadostiučinění postupovat, a to s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmě. Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. Přiznání peněžité částky proto zpravidla v případě nepřiměřených délek řízení konzumuje požadavek na konstatování porušení práva. Konstatování porušení práva v tom smyslu, že došlo k nezákonnému rozhodnutí nebo k nesprávnému úřednímu postupu, je nutným předpokladem pro možnost přiznat poškozenému finanční náhradu, a proto je v odůvodnění rozhodnutí vždy, ať už explicitně či implicitně, obsaženo. Konstatování porušení práva ve výroku rozhodnutí je namístě v případě, že se jiná forma náhrady poškozenému nepřiznává, neboť je tím zároveň zdůrazněna hodnota této formy morálního zadostiučinění jako dostatečné a plnohodnotné náhrady za vzniklou nemajetkovou újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). Pokud je poškozené osobě přiznána finanční kompenzace náhrady nemajetkové újmy, jedná se z pohledu ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk o maximální možnou satisfakci, kterou lze poškozenému přiznat, a nutně takové rozhodnutí obsahuje ve svém odůvodnění i konstatování zásahu do jeho práv výkonem státní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. III. ÚS 3013/11). V poměrech projednávané věci se uvedené závěry prosadí tím způsobem, že dobrovolné poskytnutí peněžité satisfakce v částce 9 264 Kč ze strany žalované ve spojení s jejím konstatováním, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé (srov. str. 12 a 13, sub VII vyjádření ze dne 5. 6. 2024) vylučuje v téže věci přiznat zadostučinění ve formě konstatování porušení práva. Odvolací soud (soud prvního stupně) proto náležitě následoval výše zmiňovanou judikaturu Nejvyššího soudu, a proto dovolání k této otázce nemůže být podle § 237 o. s. ř. přípustné. 20. Ač takto není výslovně označena, za další otázku lze považovat žalobcovu výtku naznačenou v bodu III odst. 9 dovolání, tedy že soudy nesprávně posoudily délku dílčích průtahů a neodlišily je od celkové délky řízení, čímž se měly odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020 (a dalších rozhodnutí). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího je však mimo pochybnost, že při úvaze o formě kompenzace zohlednily celé období nepřiměřeně dlouhého řízení, tedy od okamžiku podání žádosti o informaci, do jejího poskytnutí, v celkové délce (žalobcem deklarovaných) 808 dnů. Nejvyšší soud již výše vyložil, že za situace, kdy na odpovídající formu zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva (jež nemohla být poskytnuta z důvodu, že žalobci se již dostalo peněžité plnění) soudy obou stupňů usoudily především na základě kritéria významu posuzovaného řízení pro poškozeného, nemělo by ani žalobcem nabízené odlišné posouzení délky jednotlivých průtahů orgánu veřejné moci vliv na výsledné právní posouzení. Platí i nadále, že pokud je zřejmé, že pro dovolatele by v navazujícím řízení nemohlo být k dané otázce přijato příznivější rozhodnutí o věci samé, pak tato skutečnost činí dovolání v uvedeném rozsahu ve smyslu § 237 o. s. ř. nepřípustným (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5752/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3542/2018). 21. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 6. 2025
JUDr. David Vláčil předseda senátu