30 Cdo 2892/2020-93
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobkyně
TRUCK PRAHA s. r. o., identifikační číslo osoby 29000661, se sídlem v Praze,
náměstí Winstona Churchilla 1800/2, zastoupené Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem,
se sídlem v Písku, Komenského 319/6, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o
zaplacení 116 666 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 26 C 141/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 20. 5. 2020, č. j. 28 Co 84/2020 - 77, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020, č. j. 28 Co 84/2020 - 77,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala náhrady nemajetkové
újmy ve výši 116 666 Kč s příslušenstvím, jež jí měla vzniknout nesprávným
úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského
soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 Cm 2/2009. Žalobkyně do řízení vstoupila a
pokračovala v něm ode dne 13. 11. 2012 do dne 5. 9. 2018 jako právní nástupkyně
společnosti MOTOR CZ a. s., jež byla účastnicí dotčeného řízení od 8. 1. 2009.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl
rozsudkem ze dne 7. 1. 2020, č. j. 26 C 141/2019-47, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobkyni 37 333,40 Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok I), že
3. Soud prvního stupně určil celkovou délku řízení 10 let, od 8. 1. 2009
do 13. 12. 2018. Zjistil, že původní soud neprovedl v posuzovaném řízení od 10.
4. 2009 do 21. 9. 2010 žádný úkon. Ve vztahu k žalobkyni pak určil rozhodnou
dobu v délce 5 let a 10 měsíců, neboť ta vstoupila do řízení dnem 12. 11. 2012.
Dospěl k závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, a tento
nesprávný úřední postup má být odškodněn v penězích. Žalobkyni určil
zadostiučinění ve výši 16 000 Kč za rok řízení „vzhledem k délce posuzovaného
řízení – 10 let“. Přihlédl však k tomu, že ve vztahu k žalobkyni řízení trvalo
5 let a 10 měsíců, a určil tak základní částku zadostiučinění ve výši 93 333 Kč.
4. Soud prvního stupně konstatoval, že k závěru o základní částce
zadostiučinění ve výši 16 000 Kč za jeden rok řízení jej vedly dvě okolnosti.
Došlo jak „k nepřiměřeně dlouhé době trvání předmětného řízení, tak k zaviněným
průtahům, respektive nečinnosti ze strany orgánů státu“. Dále posuzoval
kritéria uvedená v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (dále jen „OdpŠk“). Ke kritériu složitosti řízení konstatoval, že
byla-li věc posuzována „na dvou stupních soudní soustavy a několikrát
rozhodoval odvolací soud“, pak přirozeně narůstá délka řízení, což se musí
projevit v odpovídajícím snížení základní částky. Za tuto skutkovou složitost
soud snížil základní částku o 30 %, neboť v průběhu řízení došlo k rozsáhlému
dokazování, bylo třeba zadat několik znaleckých posudků, soud rozhodoval o
přiznání znalečného, došlo k doplnění znaleckých posudků, a k zadání revizního
znaleckého posudku. Stran kritéria chování poškozeného neshledal ze strany
žalobkyně liknavost ani obstrukční chování. Z hlediska kritéria významu řízení
pro poškozeného poznamenal, že pro žalobkyni nebyl význam posuzovaného řízení
zásadní, neboť ta vstoupila do již probíhajícího řízení, v jehož průběhu došlo
k prohlášení konkurzu na majetek původní žalobkyně. Dodal, že nynější žalobkyně
koupila část podniku, tím vstoupila do práv žalobkyně v původním řízení, byla
si tedy vědoma, že řízení je vedeno. Předmětem původního řízení byla
problematická pohledávka, o níž žalobkyně musela vědět, a jako takovou ji také
přebírala. Pro tento nízký význam řízení pro žalobkyni snížil soud prvního
stupně základní částku zadostiučinění o dalších 30 %.
5. Uzavřel, že pro žalobkyni je přiměřeným zadostiučiněním kompenzujícím
její újmu, po snížení základní částky v součtu o 60 % (tj. o 56 000 Kč), částka
ve výši 37 333 Kč.
6. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně
i žalované rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé
potvrdil a ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že se žaloba zamítá
(výrok I), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před oběma soudy (výrok
II).
7. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku odkázal na rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009, podle kterého v případě
singulární sukcese, kterou je postoupení pohledávky, stejně jako převod části
podniku, není se zřetelem k charakteru změny pohledávky v osobě věřitele důvodu
přičítat postupníkovi dosavadní dobu původního řízení, jež bylo vedeno
nepřiměřenou dobu, a kdy je těžko představitelné, že by sukcesor sdílel s
původním účastníkem újmu z dosavadní doby řízení vyplývající. S odkazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2439/2012, dále
konstatoval, že nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu
způsobenou nepřiměřenou délkou řízení není pohledávkou, jejíž zpeněžení by
přímo sloužilo k podnikání, nýbrž je kompenzací (satisfakcí) za porušení
povinnosti při výkonu veřejné moci vůči konkrétní osobě (fyzické či právnické).
Nemajetková újma vzniklá v důsledku závadného výkonu veřejné moci není spojena
s podnikem (není jeho součástí), ale je právem bytostně svázaným s konkrétní
osobou (právnickou či fyzickou). Dle něj lze tyto závěry aplikovat i vůči
žalobkyni, na kterou práva na náhradu nemajetkové újmy přešla v důsledku
převodu části podniku, přičemž podnik je objektem a nikoliv subjektem právních
vztahů.
8. Odvolací soud se tak neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že
žalobkyni náleží právo na nemajetkovou újmu z důvodu dlouhotrvajícího řízení.
Konstatoval, že žalobkyně koupila část podniku od právní předchůdkyně i s
pohledávkou v době, kdy původní řízení probíhalo již několik let, a za situace,
kdy původní žalobkyně podala žalobu, aniž by bylo prokazatelné uzavření smlouvy
o dílo a její obsah. Žalobkyně měla kdykoliv možnost za této situace spor
ukončit, což se nakonec i stalo v podobě schváleného soudního smíru. Tím spíše
se tak mělo stát dříve, pokud, jak nyní žalobkyně tvrdí, význam sporu pro ni
byl vysoký. Měl za důvodnou odvolací námitku žalované, že ve vztahu k žalobkyni
je třeba přihlížet k délce řízení v trvání 5 let a 10 měsíců.
9. Dále odvolací soud konstatoval, že předmětnou dobu, s ohledem na
charakter sporu v namítaném nařízení a jeho průběh, nehodnotí jako
nepřiměřenou. Byť je i tato doba poměrně dlouhá, odpovídá problematickému
nároku v namítaném řízení a jeho složitosti. Míru odškodnění újmy je nutno
posuzovat individuálně s tím, že nemusí dosahovat stejné výše, jaké by
dosahovalo v případě odškodnění původního účastníka. Při stanovení míry
odškodnění se přihlíží ke kritériím § 31a odst. 3 OdpŠk ve vztahu k tomu, kdo
řízení jako účastník dokončil. Odvolací soud neshledal důvod pro jakékoliv
odškodnění v penězích a ani formou konstatování porušení práva na rozhodnutí
věci v přiměřené lhůtě. Zejména přihlédl k tomu, že žalobkyně po koupi části
podniku právní předchůdkyně mohla v namítaném řízení spor kdykoliv ukončit s
ohledem na důkazní situaci a učinila tak až po 5 letech a 10 měsících.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, podle obsahu dovolání
jen co do věci samé, dovoláním.
11. Dovolatelka má za to, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu uvedené v rozsudku ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo
3172/2012, a ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též „stanovisko“), ohledně právní
otázky, jak posuzovat otázku přiměřenosti délky řízení. Dovolatelka se v zásadě
ztotožnila s názorem odvolacího soudu, že v případě singulární sukcese se
novému účastníkovi řízení nepřičítá předešlá délka řízení. Nicméně tuto
skutečnost již v žalobě zohlednila a požadovala odškodnění pouze za část
řízení, ve které byla sama účastníkem. Měla tak právní úvahy odvolacího soudu v
tomto směru za nadbytečné. Dovolatelka poukazuje na to, že odvolací soud
nezohlednil kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk, která pro posuzování
přiměřenosti řízení zdůraznil Nejvyšší soud ve výše odkazované judikatuře.
12. Má za to, že úvahy odvolacího soudu, že žalobkyně převzala
pohledávku dobrovolně, že vstoupila do problematického řízení a navíc mohla
spor kdykoli ukončit, a tudíž délku řízení nelze posoudit jako nepřiměřenou, se
jeví nelogické a vůči žalobkyni nespravedlivé. Odvolací soud se nevypořádal s
dalšími významnými kritérii pro posuzování přiměřenosti délky řízení, tedy
zejména složitostí případu, chováním poškozeného, postupem soudu, a významem
předmětu řízení pro poškozeného. Řízení vůči žalobkyni trvalo 5 let a 10
měsíců, což je i samo o sobě dosti dlouhá doba. Soud by měl posuzovat činnost a
nečinnost příslušného soudu v této rozhodné době, kdy byla účastníkem řízení
žalobkyně. Navrhla, aby Nejvyšší soud v dotčených výrocích zrušil napadené
rozhodnutí a též rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k
novému projednání.
13. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017
Sb.).
15. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Dovolání je přípustné v rozsahu otázky posouzení kritérií pro určení
přiměřenosti délky řízení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
19. Dovolání je důvodné.
20. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud takové vady neshledal.
21. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti
učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon
pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za
nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat
rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž
byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
22. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla
nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22
odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové
délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k
průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých
odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e)
významu předmětu řízení pro poškozeného.
23. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4761/2009; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), vyplývá
závěr, že již Evropský soud pro lidská práva (dále též „ESLP“) opakovaně
rozhodl, že přiměřenost délky soudního řízení je třeba hodnotit s ohledem na
složitost věci, chování stěžovatele, postup vnitrostátních orgánů a rovněž
podle toho, co je pro stěžovatele v řízení v sázce (rozsudek ESLP ze dne 18. 4.
2006 ve věci Patta proti České republice, č. 12605/02, § 66 a v něm obsažený
odkaz na rozsudek ve věci Frydlender proti Francii [velký senát], č. 30979/96,
§ 43, ESLP 2000-VII). Nahlédnutí délky konkrétního řízení optikou těchto
kritérií, která odpovídají kritériím § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, pak
umožňuje učinit závěr o tom, zda v konkrétní věci bylo či nebylo porušeno právo
na její projednání v přiměřené lhůtě.
24. Ve stanovisku Nejvyšší soud v návaznosti na již uvedené konstatoval,
že při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (začasto
protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby
jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný
požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla
zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka. Je třeba přihlížet ke konkrétním
okolnostem individuálního případu. Vychází se z kritérií (§ 31a odst. 3 OdpŠk),
která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění (srov. též rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Apicella, odst.
66). ESLP také zohledňuje počet instancí, které se řešením daného sporu
zabývaly. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení
přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, budou ale zpravidla
těmi zásadními.
25. V rozsudku ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, Nejvyšší
soud odkázal na ustálenou rozhodovací praxi, podle které výsledek posuzovaného
řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva žalobkyně na projednání věci v
přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně
došlo, včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného, a tedy i pro
stanovení případného zadostiučinění, zásadně rozhodný. Výjimku by představovala
jen situace, kdy by byla žaloba zjevně (na první pohled) bezdůvodná, například
v případě uplatnění promlčeného nároku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011). K významu předmětu řízení pro
poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] Nejvyšší soud dovodil, že význam
řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba
věnovat obzvláště velkou pozornost. Konečně je třeba uvést, že nejde-li o
případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného (typicky se
jedná o trestní řízení, řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu
osobnosti, rodinně-právní vztahy, řízení ve věcech osobního stavu, pracovně
právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu – srov. část
IV. stanoviska), je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k
posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené
lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010).
26. Dovolací soud konstatuje, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu
postrádá základní náležitosti nutné ke korektnímu posouzení přiměřenosti
celkové délky přezkoumávaného řízení. Jeho velmi stručné vypořádání se s
kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 OdpŠk (téměř na hraně přezkoumatelnosti)
slovy „Odvolací soud tuto dobu (5 let a 10 měsíců; pozn. dovolacího soudu), s
ohledem na charakter sporu v namítaném nařízení a jeho průběh, nehodnotí jako
nepřiměřenou“… a …„Byť je i tato doba poměrně dlouhá, odpovídá však
problematickému nároku v namítaném řízení a složitosti“, nemůže dovolací soud
považovat ani při nejlepší vůli za dostatečné. Je namístě připomenout význam
již zmíněných kritérií, jež nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení
přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, budou ale zpravidla
těmi zásadními. Uvedené platí zvláště za situace, kdy odvolací soud zcela
zvrátil právní závěry soudu prvního stupně (tj. nalézacího soudu) o existenci
nesprávného úředního postupu žalované v podobě nepřiměřené délky řízení
založené na hodnocení těchto kritérií (byť se zde dovolací soud nevyjadřuje ke
správnosti komentovaných závěrů soudu prvního stupně). Bylo tedy potřebné v
odůvodnění odvolacího soudu podrobně uvést, jaké úvahy jej vedly ke změně
právního náhledu na věc samu.
27. Důkladné zjišťování přiměřenosti délky řízení, jako jedné ze tří
kumulativně posuzovaných podmínek odpovědnosti státu (nesprávný úřední postup,
újma a příčinná souvislost mezi újmou a takovým postupem), je důležité
(klíčové) i z toho pohledu, že újma vzniklá z případné nepřiměřené délky řízení
se zásadně presumuje, což z povahy věci platí i pro příčinnou souvislost mezi
tímto typem nesprávného úředního postupu a újmou (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009).
28. Byť z nyní odkazovaného rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3908/2009 současně
vyplývá, že při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
nepřiměřeně dlouze vedeným řízením není při postoupení pohledávky důvodu
přičítat postupníkovi dosavadní dobu původního řízení, jež bylo vedeno při
vymáhání pohledávky, je nutno připomenout, že uvedený závěr se týká toliko
posouzení adekvátní formy či výše přiměřeného zadostiučinění. Naproti tomu při
posuzování přiměřenosti celkové délky řízení (tj. existence nesprávného
úředního postupu) nelze zcela pustit ze zřetele i dosavadní průběh řízení,
neboť přijímá-li procesní nástupce stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu
do řízení (srov. § 107a odst. 3 ve spojení s § 107 odst. 4 o. s. ř.), pak jistě
není důvod hodnotit další průběh řízení jako by počalo běžet znovu od začátku
(to se ostatně projevuje i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, neboť
zde již není důvod k jeho krácení za první dva roky řízení; srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1078/2013).
29. Význam tohoto posouzení se zdůrazňuje i v souvislosti s poukazem
odvolacího soudu na obtížnou doložitelnost žalobou uplatněného nároku, což lze
jistě zhodnotit v rámci kritéria složitosti řízení [§ 31a odst. 3 písm. b)
OdpŠk], avšak současně nelze nehodnotit, zda již dosavadní délka řízení
neposkytla soudu dostatečný časový prostor, aby i s tím spojené rozsáhlejší a
složitější dokazování (např. znaleckými posudky) bylo již zcela či převážně
provedeno.
30. Zcela nesprávná je pak úvaha odvolacího soudu, pokud klade k tíži
žalobkyně, že již dříve v průběhu řízení neuzavřela smír. Naopak takový přístup
je nutno hodnotit v její prospěch, neboť uzavřením smíru se nepochybně řízení
procesně zjednodušilo a hlavně zkrátilo.
31. Dovolací soud tedy uzavírá, že pokud odvolací soud řádně neaplikoval
zákonná kritéria při zjišťování (ne)přiměřenosti délky posuzovaného řízení, je
jeho právní posouzení věci nesprávné.
32. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé co do právního
posouzení zákonných kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk a tím i
přiměřenosti samotné délky řízení nesprávné, postupoval dovolací soud podle §
243e odst. 2 věty první o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil,
včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
33. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí přiměřenost celkové
délky posuzovaného řízení v intencích zákonných kritérií a dosavadních
judikaturních závěrů Nejvyššího soudu a ESLP a v závislosti na výsledku tohoto
posouzení pak případně zváží i adekvátní formu či výši zadostiučinění. Pokud
vyvstane potřeba, zajistí si další skutková zjištění.
34. Soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o.
s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozsudku vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu