USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Z. P., zastoupeného Mgr. Jakubem Čechem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 912/10, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zaplacení 104 580 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 44/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2025, č. j. 18 Co 59/2025-61, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 104 580 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení o žádosti o poskytnutí informací vedeného u Ministerstva práce a sociálních věcí pod sp. zn. MPSV-2022/177628-331. Stanoviskem ze dne 5. 6. 2024 přiznala žalovaná
žalobci zadostiučinění včetně úroku z prodlení v celkové výši 4 397,91 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 12. 2024, č. j. 11 C 44/2024-42, zamítl žalobu o zaplacení částky 104 580 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 2 600 Kč (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládají otázky c) vztahu mezi profesionalitou povinného subjektu a mírou odpovědnosti za průtahy a způsobenou újmu, e) vlivu postupu orgánu veřejné moci na složitost získání žádaných informací z hlediska žadatele a f) podmínek, za nichž může být význam konkrétního řízení snižován s odkazem na jiné žádosti téhož žadatele, neboť na takovém řešení právních otázek napadené rozhodnutí nezáviselo, jestliže pro rozhodnutí ve věci samé byl klíčový závěr o marginálním významu předmětu řízení pro poškozeného, tento přitom [ve vztahu k otázce f)] ani nevychází z vedení dalších řízení o žádostech žalobce.
Dovolání není přípustné pro otázky a) rozdělení důkazního břemene při posuzování významu řízení pro poškozeného a d) přípustnosti výzvy soudu k vyjádření o potřebnosti žádané informace pro realizaci subjektivního práva poškozeného, kdy podle dovolatele „z žaloby, vyjádření žalované k žalobě a spisu žalované je zcela zřejmé, a žalovaná uznala, že k poskytnutí žádané informace došlo po zákonné lhůtě a že tedy základ nároku je prokázán, a žalovaná na svoji obranu neprokázala tvrzený marginální význam žádané informace,“ při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo
765/2010, ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015, ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3274/2021, ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2107/2023, ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2892/2023, ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1519/2024, a nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20. V rozsudku ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022, Nejvyšší soud totiž dovodil, a to právě ve vztahu k řízení o poskytnutí informace, že se význam jeho předmětu pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), odvíjí od toho, jak významná je požadovaná informace v době podání žádosti o její poskytnutí (popřípadě v průběhu řízení o její poskytnutí) pro žadatele.
Žadatel není povinen vysvětlovat v žádosti o poskytnutí informace skutečnosti, na kterých staví svůj zájem na jejich poskytnutí. To však nemůže vést k úvaze o tom, že poskytnutí informací pro žadatele má ve všech případech shodný význam, odvozený od toho, že svou žádostí realizuje jedno z důležitých základních práv. Význam předmětu řízení o poskytnutí informací se totiž bude lišit v okamžiku, kdy žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva, a v okamžiku, kdy žádostí o poskytnutí informace realizuje spíše svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně žadatel informaci potřebuje.
Právě zjevnost reálné potřeby informaci získat by měla vést příslušný orgán k tomu, aby ji poskytl plně a bez prodlení. O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze proto uvažovat pouze v případě, kdy žadatel potřebuje naléhavě a nutně informace získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv, přičemž i zde se význam předmětu posuzovaného řízení může lišit v čase (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011). Ze skutkových zjištění v nyní řešené věci vyplynulo, že žalobce dovozoval zvýšený význam řízení pouze z porušení svého základního práva pramenícího z čl.
17 Listiny základních práv a svobod a z úsilí, které do získání informace vložil. Odvolací soud se tak od popsané rozhodovací praxe neodchýlil, jestliže dospěl k závěru o marginálním významu řízení pro žalobce vzhledem k nedostatku potřebného tvrzení o konkrétní újmě v subjektivních právech žalobce, který tím, že se k jednání soudu prvního stupně bez omluvy nedostavil, znemožnil, aby mu bylo ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. poskytnuto poučení o nutnosti tvrzení potřebnosti poskytnuté informace k realizaci určitého subjektivního práva, neboť není úkolem žalované ani soudu, aby zvažovaly všechny možné v úvahu připadající situace (či dokonce si k nim obstarávaly důkazy).
Otázka g) týkající se způsobu hodnocení nepřiměřené délky řízení při opakovaných překročeních zákonných lhůt vedoucích k extrémnímu průtahu, který by měl mít dle dovolatele zásadní vliv na formu a výši zadostiučinění bez ohledu na význam řízení, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle § 31a OdpŠk je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009). Samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného), a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008). Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.
10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). Má-li poskytované odškodnění kompenzovat stav nejistoty, ve které byl poškozený nepřiměřeně dlouhým řízením udržován, a újmě spojené s touto nejistotou má odpovídat forma a případná výše odškodnění, musí výše zadostiučinění především odpovídat významu předmětu řízení pro poškozeného, v dané věci vyjádřeného výší požadované částky s příslušenstvím (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3211/2015). Pokud odvolací soud, především s ohledem na marginální význam řízení pro žalobce, uzavřel, že za dostatečnou satisfakci lze považovat samotné konstatování porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení, neodchýlil se od výše popsané rozhodovací praxe dovolacího soudu a ani dovolací soud neshledal důvod posoudit řešenou právní otázku jinak.
Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky b) neprovedení řádného testu proporcionality při stanovení formy a výše zadostiučinění, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, a ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2116/2021, neboť dovolatel pomíjí, že žalovaná v rámci předběžného projednání (stanoviskem ze dne 5. 6.
2024) uznala důvodnost základu před ní uplatněného nároku a přiznala žalobci zadostiučinění včetně úroku z prodlení v celkové výši 4 397,91 Kč. Nejvyšší soud setrvale judikuje, že vedle zadostiučinění formou konstatování porušení práva nelze současně přiznat zadostiučinění v penězích (a naopak). Právní úprava § 31a odst. 2 OdpŠk stanoví určitá pravidla, podle kterých musí soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) při stanovení formy zadostiučinění postupovat, a to s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmě.
Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. Přiznání peněžité částky proto zpravidla v případě nepřiměřených délek řízení konzumuje požadavek na konstatování porušení práva. Konstatování porušení práva v tom smyslu, že došlo k nezákonnému rozhodnutí nebo k nesprávnému úřednímu postupu, je nutným předpokladem pro možnost přiznat poškozenému finanční náhradu, a proto je v odůvodnění rozhodnutí vždy, ať už explicitně či implicitně, obsaženo.
Konstatování porušení práva ve výroku rozhodnutí je namístě v případě, že se jiná forma náhrady poškozenému nepřiznává, neboť je tím zároveň zdůrazněna hodnota této formy morálního zadostiučinění jako dostatečné a plnohodnotné náhrady za vzniklou nemajetkovou újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). Pokud je poškozené osobě přiznána finanční kompenzace náhrady nemajetkové újmy, jedná se z pohledu ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk o maximální možnou satisfakci, kterou lze poškozenému přiznat, a nutně takové rozhodnutí obsahuje ve svém odůvodnění i konstatování zásahu do jeho práv výkonem státní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. III. ÚS 3013/11). V poměrech projednávané věci se uvedené závěry prosadí tím způsobem, že dobrovolné poskytnutí peněžité satisfakce v částce 4 397,91 Kč ze strany žalované ve spojení s jejím konstatováním, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, vylučuje v téže věci přiznat zadostučinění ve formě konstatování porušení práva. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o.
s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 9. 2025
Mgr. Vít Bičák předseda senátu