30 Cdo 1519/2024-142
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně SBS DŘEVOSTAVBY, s.r.o., IČO 25721283, se sídlem v Praze 10, Francouzská 55/52, zastoupené JUDr. Milanem Kocourkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 802/56, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 93 475 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 50 C 33/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2024, č. j. 30 Co 3/2024-118, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2024, č. j. 30 Co 3/2024-118, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 8. 2023, č. j. 50 C 33/2023-62, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 8. 2023, č. j. 50 C 33/2023-62, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 93 475 Kč s úrokem z prodlení z této částky v zákonné výši za dobu od 30. 3. 2023 do zaplacení (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
2. Zaplacení uvedené částky žalobkyně požadovala z titulu náhrady nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 118/2018 (dále též jen „posuzované řízení“).
3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil po provedeném dokazování a na základě shodných tvrzení účastníků řízení, tento soud zejména uvedl, že posuzované řízení bylo zahájeno žalobou ze dne 14. 6. 2018 znějící na odškodnění za nepřiměřenou délku soudního řízení (přičemž bylo vedeno mezi stejnými účastníky jako nyní řešená věc – pozn. Nejvyššího soudu). Usnesením ze dne 25. 6. 2018 byla žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního poplatku, na což následoval záznam o jeho zaplacení ze dne 2. 7. 2018. Výzvou ze dne 11. 7. 2018 byla žalovaná vyzvána, ať se vyjádří k žalobě, což žalovaná učinila podáním ze dne 30. 7. 2018. Soud následně výzvou ze dne 10. 1. 2019 vyzval žalobkyni, aby žalovanou řádně označila, a poté dne 24. 4. 2019 vyhlásil zamítavý rozsudek, který žalobkyně napadla odvoláním ze dne 1. 6. 2019. Odvolání bylo s předkládací zprávou ze dne 15. 8. 2019 předloženo Městskému soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 13. 11. 2019, jenž nabyl právní moci dne 5. 1. 2020, rozsudek obvodního soudu potvrdil. Dovolání ze dne 19. 2. 2020, které bylo proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze poté podáno, bylo spolu s předkládací zprávou ze dne 17. 4. 2020 předloženo Nejvyššímu soudu, jenž je usnesením ze dne 29. 9. 2020 odmítl, načež byl spis dne 5. 10. 2020 vrácen zpět Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Následovaly referát ze dne 8. 10. 2020, úřední záznam ze dne 17. 2. 2022 a referát ze dne 18. 1. 2022, jejichž obsah se však ze skutkových zjištění soudu prvního stupně nepodává, načež zmíněné usnesení Nejvyššího soudu nabylo dne 19. 1. 2022 právní moci, když téhož dne došlo k jeho doručení. Ústavní soud poté usnesením ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 748/2022, odmítl podanou ústavní stížnost.
4. Žalobkyně svůj nárok vznesený v tomto řízení předběžně uplatnila u žalované dne 29. 9. 2022, načež jí žalovaná poskytla zadostiučinění ve formě konstatování porušení jejího práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době s tím, že důvody pro vyplacení požadované finanční náhrady žalovaná neshledala. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně rovněž plyne, že žalobkyni byla poskytnuta omluva.
5. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, které vycházelo z aplikace v rozsudku citovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že posuzované řízení, které probíhalo od doručení žaloby soudu dne 14. 6. 2018 do 5. 4. 2022, kdy Ústavní soud rozhodl o podané ústavní stížnosti, a tudíž trvalo tři roky a deset měsíců, bylo nepřiměřeně dlouhé. Tento závěr učinil zejména s ohledem na posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci během tohoto řízení [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], neboť v něm došlo k průtahu v délce jednoho roku a tří měsíců, a to v souvislosti s doručením usnesení Nejvyššího soudu žalobkyni. V posuzovaném řízení tak došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, pročež žalovaná odpovídá žalobkyni za újmu tím způsobenou. V souvislosti s úvahou o formě přiměřeného zadostiučinění za tuto újmu vyšel soud prvního stupně ze závěru, že vyjma uvedeného průtahu již další postup soudů v posuzovaném řízení byl koncentrovaný, přičemž toto řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem a význam jeho předmětu pro žalobkyni byl nepatrný. Posledně uvedený závěr týkající se významu posuzovaného řízení přitom soud prvního stupně odůvodnil tím, že toto řízení bylo pravomocně skončeno do dvou let od předběžného uplatnění v něm vzneseného nároku a že v navazujících řízeních o dovolání a ústavní stížnosti již žalobkyně nebyla v nejistotě ohledně jeho výsledku, neboť se jedná o mimořádné opravné prostředky, které nadto byly oba odmítnuty. Současně s tím soud prvního stupně uvedl, že se nejednalo ani o řízení, které by ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva mělo typově zvýšený význam pro poškozeného. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobkyni za utrpěnou nemajetkovou újmu náleží odškodnění ve formě konstatování porušení práva, jehož se však již žalobkyni od žalované dostalo.
6. K odvolání žalobkyně poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
7. Odvolací soud zhodnotil skutková zjištění soudu prvního stupně jako postačující a správná. Doplnil pouze, že k předběžnému uplatnění nároku řešeného v posuzovaném řízení došlo dne 15. 10. 2017, přičemž žalovaná na ně reagovala stanoviskem ze dne 11. 4. 2018. V návaznosti na toto doplnění pak odvolací soud dospěl k rozdílnému závěru týkajícímu se celkové délky posuzovaného řízení, do níž odvolací soud zahrnul i předběžné projednání nároku žalobkyně v délce šesti měsíců, načež tuto celkovou délku stanovil na čtyři roky a čtyři měsíce. Dále již odvolací soud všem právním závěrům soudu prvního stupně přisvědčil, pročež uvedenou délku posuzovaného řízení zhodnotil jako nepřiměřenou s tím, že stav nejistoty žalobkyně týkající se výsledku tohoto řízení byl však výrazně limitován, pokud o její žalobě bylo rozhodnuto již do dvou let. Nejednalo-li se současně o řízení s typově zvýšeným významem, pak jeho význam pro žalobkyni byl dle odvolacího soudu ve shodě s tím, co tvrdila žalovaná a co bylo prokazováno příslušným soudním spisem, snížený. Shodně se soudem prvního stupně tak i odvolací soud dospěl k závěru, že přiměřeným odškodněním nemajetkové újmy, kterou žalobkyně nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení utrpěla, je konstatování porušení jejího práva.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho celém výroku I, napadla žalobkyně dovoláním.
9. Přípustnost podaného dovolání žalobkyně předně spatřuje v tom, že se odvolací soud měl odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“), v otázce určení okamžiku skončení posuzovaného řízení, který by měl správně připadnout až na okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v řízení vydáno.
10. Od Stanoviska se měl odvolací soud dle názoru žalobkyně odchýlit také při řešení otázky, zda by kompenzační řízení mělo skončit dříve než jiná řízení, pokud na tuto otázku odpověděl záporně.
11. Třetí v dovolání vymezená otázka, při jejímž řešení měl odvolací soud postupovat v rozporu se Stanoviskem a dále s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2892/2023, se týká hodnocení významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni. Žalobkyně v této souvislosti odvolacímu soudu vytkla, že svůj závěr o sníženém významu posuzovaného řízení učinil jen na základě tvrzení žalované, jež nebyla důkazně podložena, vzal-li odvolací soud tuto skutečnost pouze za „prokazovanou“ na podkladě obsahu soudního spisu vztahujícího se k posuzovanému řízení, a dále to, že by její nejistota týkající se výsledku posuzovaného řízení měla být limitována jen do okamžiku pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu.
12. V návaznosti na otázku významu posuzovaného řízení pak žalobkyně předestřela též otázku stanovení formy přiměřeného zadostiučinění, přičemž uvedla, že se odvolací soud odchýlil od Stanoviska, jakož i od nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1263/17, a od blíže nespecifikované judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), pokud za přiměřené zadostiučinění považoval konstatování porušení práva žalobkyně, a to tím spíše, že i jeho (výše zpochybněný) závěr o sníženém významu předmětu řízení pro žalobkyni měl vést k poskytnutí zadostiučinění v penězích.
13. Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobě plně vyhověl.
14. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., přičemž současně obsahuje i všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné.
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Dovolání není přípustné v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen rovněž v nákladovém výroku II, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato skutečnost nicméně nebrání tomu, aby v případě, bude-li napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušeno ve výroku o věci samé, dopadl tentýž procesní následek i na nákladový výrok jako na výrok závislý (akcesorický).
20. Otázka určení okamžiku skončení posuzovaného řízení přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Odvolací soud vztáhl (ve shodě se soudem prvního stupně) okamžik konce posuzovaného řízení na den 5. 4. 2022, kdy bylo v tomto řízení rozhodnuto o odmítnutí ústavní stížnosti, čímž se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, neboť v podmínkách České republiky je nutno do doby řízení započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o ústavní stížnosti, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného neúspěšné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4501/2011, nebo část III bod 2 Stanoviska).
21. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda se pro určení přiměřenosti délky kompenzačního řízení užijí jiná (přísnější) kritéria než jaká platí pro ostatní řízení. Dospěl-li odvolací soud k závěru o nedůvodnosti argumentace žalobkyně, podle které by kompenzační řízení mělo skončit podstatně dříve oproti jiným řízením, nebo že by mělo mít ze své podstaty zvýšený význam pro poškozeného, rovněž se tím od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, jak patrno nejen z rozhodnutí, na která odvolací soud v této souvislosti odkázal (tj. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, nebo z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15), ale též např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3504/2022, nebo z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021, a ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3951/2023.
22. Ve zbývajícím rozsahu je však dovolání žalobkyně podle § 237 o. s. ř. přípustné. Při řešení otázky zhodnocení míry významu předmětu řízení pro poškozeného se totiž odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, v návaznosti na což se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil rovněž v otázce určení formy přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou žalobkyně nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení utrpěla.
IV. Důvodnost dovolání
23. Dovolání je důvodné.
24. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
25. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
26. Nejvyšší soud připomíná, že jeho judikatura je dlouhodobě ustálena v závěru, podle něhož je účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle § 31a odst. 3 OdpŠk odškodnit skutečnost, že poškozený účastník byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení a tím i ohledně svého právního postavení (srov. bod V. Stanoviska a dále rozsudek ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, a ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015). Tato nejistota je tím větší, čím větší je pro něj význam předmětu řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 1/12, ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016, nebo ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017). Kritérium významu předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] je tak zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění.
27. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu dále plyne, že při absenci skutečností zakládajících zvýšený nebo snížený význam předmětu řízení pro poškozeného je nutné dojít k závěru o jeho standardním významu. V případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou stranu a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Naopak zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011, nebo ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2181/2021).
28. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného presumuje [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, nebo část IV. písm. d) Stanoviska]. Kompenzační řízení však takovou výjimkou z pravidla není; nelze tedy a priori vycházet ze zvýšeného, nebo naopak sníženého významu předmětu takového řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15).
29. Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v závěru, že při posuzování kritéria významu řízení dle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk je třeba ve vztahu k předmětu řízení přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka „v sázce“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4962/2016, a ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2259/2022). Zároveň platí, že význam předmětu řízení není konstantní veličinou, nýbrž v průběhu řízení může dojít k jeho snížení nebo naopak zvýšení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13).
30. Důvod, pro který odvolací soud zhodnotil význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni jako snížený (čímž přisvědčil procesní obraně žalované obsažené již v jejím vyjádření k žalobě ze dne 13. 4. 2023 – viz č. l. 38 a násl. spisu), spojil tento soud se závěrem, že poté, kdy bylo ve věci pravomocně rozhodnuto o podaném odvolání (tedy po dni 5. 1. 2020), byla další nejistota žalobkyně týkající se výsledku řízení již výrazně limitována, načež řízení bylo též výrazně prodlouženo v důsledku administrativního pochybení při doručování rozhodnutí Nejvyššího soudu. Odvolací soud se však již v této souvislosti nezabýval tím, co bylo předmětem dovolacího řízení, které na rozhodnutí o odvolání navázalo, ani tím, o čem v souvislosti s podanou ústavní stížností poté rozhodoval Ústavní soud. Pakliže by předmětem řízení vedených o těchto mimořádných opravných prostředcích měl být celý zažalovaný nárok, o němž bylo rozhodnuto v řízení odvolacím, nebo jeho podstatná část, neboť by se žalobkyně s rozhodnutím odvolacího soudu nespokojila, a požadovala by proto prostřednictvím dovolání a následné ústavní stížnosti jeho přezkoumání, původní předmět posuzovaného řízení by ani v této jeho fázi nijak eliminován nebyl, nýbrž by po celou tuto dobu zůstal i nadále „ve hře“ (k tomu srov. například závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2107/2023). Pro úvahu o významu dotčené fáze řízení pro poškozeného přitom není rozhodné, že žalobkyně s oběma zmíněnými opravnými prostředky finálně neuspěla. Poukázat lze v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, podle kterého samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného) a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný.
31. Odvolací soud tak (stejně jako soud prvního stupně) svůj závěr o snížení významu posuzovaného řízení pro žalovanou vystavěl na skutkových zjištěních, která jej však pro svou nedostatečnost odůvodnit nemohou, pročež tak otázku zhodnocení uvedeného kritéria posoudil nesprávně.
32. K navazující otázce formy přiznaného zadostiučinění Nejvyšší soud předně připomíná, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění či jeho výší, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu. Dovolací soud při přezkumu formy nebo výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje pouze právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou formou či částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Tato podmínka přezkumu formy přiměřeného zadostiučinění je přitom v nyní řešené věci splněna, neboť odvolací soud považoval za přiměřené zadostiučinění konstatování porušení práva žalobkyně, a to aniž by pro to byly dány okolnosti dovozené ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
33. V rozsudku ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, Nejvyšší soud uvedl, že dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené době a tím tedy k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je na místě, aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 OdpŠk stanovil odpovídající odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva. Rovněž v části V. Stanoviska Nejvyšší soud uvedl, že ESLP „jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný).“
34. V usnesení ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11), Nejvyšší soud dovodil, že „samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce.“ K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudcích ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 911/2017, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016, či ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4024/2019. V rozsudcích ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 674/2020, a ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1536/2020, k tomu Nejvyšší soud dodal, že i snížený význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému, neboť konstatování porušení práva má své místo tehdy, byl-li tento význam nepatrný.
35. Lze tedy shrnout, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době bude ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk postačujícím zadostiučiněním jen za zcela výjimečných okolností, a to zejména tehdy, pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že význam předmětu řízení pro žalobkyni byl snížený (přičemž se tímto svým závěrem, který z již výše vyložených důvodů sám o sobě neobstojí, současně odklonil od hodnocení přijatého soudem prvního stupně, jenž tento význam kvalifikoval jako nepatrný), v návaznosti na to však přesto akceptoval jako dostatečné zadostiučinění žalobkyni již dříve poskytnuté konstatování porušení jejího práva, je i z tohoto pohledu jeho právní posouzení věci nesprávné.
36. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádnou takovou vadu řízení však Nejvyšší soud nezjistil.
37. Nejvyšší soud tedy z výše uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
38. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu, jež byly v tomto rozsudku vysloveny.
39. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 8. 2024
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu