Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele T. Ž., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, P. O. BOX 2, Ostrava, zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Stodolní 741/15, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. 8. 2016 č. j. 2 To 197/2016-123 a usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 13. 7. 2016 č. j. 1 Pp 44/2007-112, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byla dne 20. 10. 2016 doručena ústavní stížnost proti výše specifikovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud"), který zamítl stížnost stěžovatele proti současně napadenému usnesení Okresního soudu v Šumperku (dále také "soud" či "okresní soud"). Tímto rozhodnutím okresní soud rozhodl, že stěžovatel vykoná zbytek trestu, z jehož výkonu ho dříve podmíněné propustil. Stěžovatel namítá, že uvedená rozhodnutí vedla k porušení práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Navrhl proto, aby Ústavní soud svým nálezem obě napadená rozhodnutí zrušil.
2. Stěžovatel vykonával v České republice zbytek patnáctiletého trestu, který mu v roce 1999 uložily norské soudy. Okresní soud v Šumperku ho v roce 2007 podmíněně propustil a zároveň nad ním vyslovil dohled. Zkušební dobu stanovil na 7 let. Její konec konkrétně vycházel na 11. 12. 2014. Na počátku roku 2014 však Středisko probační a mediační služby v Havířově soudu sdělilo, že dohled u stěžovatele nesplnil svou funkci. Okresní soud v Šumperku také zjistil, že na stěžovatele byla v únoru 2014 podána obžaloba pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odstavec 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Stěžovatel byl z jeho spáchání později shledán vinným. Okresní soud v Karviné mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 let. Stěžovatel k výkonu tohoto trestu nenastoupil. Okresní soud v Karviné proto nemohl okresnímu soudu zapůjčit spis pro rozhodnutí o (ne)vykonání zbytku trestu. Stěžovatel byl následně dopaden v Polsku na základě evropského zatýkacího rozkazu. Do výkonu trestu byl díky tomu dodán dne 30. 3. 2016. Podle Okresního soudu v Šumperku bylo nezpochybnitelné, že si stěžovatel ve zkušební době podmíněného propuštění nevážil dobrodiní soudu a nechoval se řádně. Sám si svým nezodpovědným jednáním zavinil, že soud nemohl v době jednoho roku od skončení zkušební doby rozhodnout o jeho osvědčení se či povinnosti vykonat zbytek trestu podle § 91 trestního zákoníku. Proto soud rozhodl, že stěžovatel vykoná zbytek trestu odnětí svobody, ze kterého jej podmíněně propustil.
3. Krajský soud poté zamítl stížnost stěžovatele. Stěžovatel i podle krajského soudu svým závadným chováním během zkušební doby jednoznačně prokázal, že výchovně preventivní účel podmíněného propuštění z výkonu trestu se v jeho případě zcela minul účinkem. Ve stížnosti namítal, že Okresní soud v Šumperku rozhodl až po uplynutí jednoleté lhůty navazující na uplynutí zkušební doby podmíněného propuštění podle § 91 odst. 3 trestního zákoníku. Tato námitka však byla podle krajského soudu zcela lichá. Okresní soud v Šumperku skutečně rozhodl napadeným usnesením až po uplynutí doby jednoho roku po skončení zkušební doby. Stěžovatel na tom však měl zcela nepochybně vinu (viz § 91 odst. 3 in fine trestního zákoníku). Měnil místo pobytu a byl pro soud nedosažitelný. Vyhýbal se nástupu trestu, který mu později uložil Okresní soud v Karviné. Do jeho výkonu byl dodán až na základě realizace evropského zatýkacího rozkazu. Okresní soud v Šumperku po uplynutí stanovené zkušební doby činil v uvedené jednoleté lhůtě průběžné úkony a snažil se zjistit místo pobytu stěžovatele. Po zjištění, že stěžovatel byl dne 30. 3. 2016 dodán do výkonu trestu, činil ve věci bez průtahů další potřebné úkony. Pokud dne 13. 7. 2016 rozhodl napadeným usnesením o výkonu zbytku trestu, pak zákonná fikce podle § 91 odst. 3 trestního zákoníku, že trest byl vykonán, u stěžovatele nemohla nastat.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Okresní soud v Šumperku zanedbal svoji roli v dozoru nad stěžovatelem. Věděl, že na stěžovatele byla podána obžaloba a že ho Okresní soud v Karviné odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Neučinil však žádné kroky, aby v zákonem stanovené lhůtě rozhodl o výkonu zbytku trestu. Problém se zapůjčením spisu nemůže jít k tíži stěžovatele. Okresní soud v Šumperku se spokojil s konstatováním, že stěžovatel byl ještě ve zkušební době pravomocně odsouzen jiným soudem. Stěžovatel však nenese žádnou vinu na tom, že soud nekonal. Jak je zřejmé ze spisu Okresního soudu v Karviné, stěžovatel přebíral veškeré písemnosti. Byl i pro Okresní soud v Šumperku lehce dosažitelný. Tento soud však nepřijal jakékoliv opatření směrem k nařízení veřejného zasedání, na které by stěžovatele předvolal. Neučinil tak ani v "ochranném roce" po uplynutí zkušební doby, tj. do 11. 12. 2015. Okresní soud v Šumperku nesplnil podmínky pro uložení povinnosti vykonat zbytek trestu odnětí svobody. Stěžovatel byl proto zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon. V důsledku toho došlo i k porušení práva na spravedlivý proces.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Stručně řečeno jde o případy, ve kterých ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. I pokud tuto dimenzi ústavní stížnost má, může její zjevná neopodstatněnost vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně aplikovaly § 91 odst. 3 trestního zákoníku, které nepřímo upravuje pravomoc soudu rozhodnout nejpozději do jednoho roku od konce zkušební doby o povinnosti odsouzeného vykonat zbytek trestu odnětí svobody. Ústavní soud se v tomto směru ztotožňuje se závěry krajského soudu, že postup okresního soudu je v souladu se zákonným i ústavním rámcem pro soudní rozhodování o výkonu zbytku trestu odnětí svobody. Je nesporné, že k překročení dané roční lhůty došlo a soudy jej odůvodnily s odkazem na stěžovatelovu snahu vyhnout se spravedlnosti, kterou ukončila až účinná realizace evropského zatýkacího rozkazu. Zákonodárce přitom s překročením uvedené lhůty počítá, pokud rozhodnutí o výkonu zbytku trestu nelze vydat vinou okolností na straně odsouzeného. Výklad této poměrně obecné právní normy přísluší v prvé řadě obecným soudům. Ústavní soud nemůže tuto jejich činnost nahrazovat, ale pouze usměrňovat do ústavním pořádkem daného rámce (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3428/14 ze dne 4. 12. 2014, bod 6). Výklad provedený obecnými soudy v projednávané věci přitom z tohoto rámce nevybočuje.
8. Za obecný smysl právního institutu lhůty považuje Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti snížení neurčitosti při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích a urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)]. Důraz na ochranu právní jistoty Ústavní soud v minulosti zdůraznil i při posuzování ústavnosti překročení roční lhůty upravené ustanovením § 91 odst. 3 trestního zákoníku (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3254/10 ze dne 20. 10. 2011, či usnesení sp. zn. III. ÚS 3428/14 , bod 6). Smyslem zakotvení této lhůty je podle Ústavního soudu snaha zákonodárce posílit právní jistotu odsouzených osob, které by jinak i po skončení zkušební lhůty mohly neomezeně dlouhou dobu žít v obavách z nečekaného nového omezení osobní svobody. Zároveň je tím nepřímo vyjádřena soudní kompetence a povinnost soudů sledovat život a činnost podmíněně propuštěných osob v co nejkratší době po skončení zkušební doby. Uvedené ustanovení tak podle Ústavního soudu zakládá legitimní očekávání definitivního vykonání trestu v případech, v nichž příslušný soud nedá jasně srozumitelným postupem odsouzené osobě najevo svou snahu rozhodnout o výkonu zbytku trestu odnětí svobody do konce uvedené roční lhůty (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3428/14 , bod 6).
9. V daném případě nemohl stěžovatel takové očekávání mít. Jak uvedl ve svém rozhodnutí krajský soud, stěžovatel měnil místo pobytu a byl pro Okresní soud v Šumperku nedosažitelný. Vyhýbal se poté nástupu trestu, který mu uložil Okresní soud v Karviné. K jeho výkonu došlo až díky evropskému zatýkacímu rozkazu. Okresní soud v Šumperku po uplynutí stanovené zkušební doby činil průběžné úkony a snažil se zjistit místo pobytu stěžovatele. Po jeho návratu do České republiky pak v přiměřených lhůtách činil další potřebné úkony a při nejbližší možné příležitosti rozhodl o výkonu zbytku trestu. Okresní soud v Šumperku tak podle Ústavního soudu splnil svou povinnost, protože rozhodnutí nemohl dříve vydat pro překážky na straně stěžovatele. Ústavní soud se proto neztotožnil s námitkami stěžovatele, že uvedený soud neučinil žádné kroky, aby v zákonem stanovené lhůtě rozhodl o výkonu zbytku jeho trestu. Lze tedy uzavřít, že obecné soudy nepřekročily svým postupem ústavní principy omezující soudní činnost.
10. Ústavní stížnost stěžovatele je pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Stěžovatel opětovně opakuje své již dříve uplatněné námitky. Z napadených rozhodnutí je ovšem zřejmé, že obecné soudy vzaly všechny stěžovatelem namítané okolnosti v potaz a logickým, byť pro stěžovatele nepříznivým způsobem je vyhodnotily. Ústavní soud proto odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, která z ústavněprávního hlediska plně obstojí.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu