Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Soni Dvorské, zastoupené Mgr. Michalem Kubišem, advokátem, sídlem Plynární 1617/10, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2025 č. j. 33 Cdo 1484/2025-174, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Kateřiny Heroldové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 14. 3. 2024 č. j. 16 C 141/2023-106 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí ve výroku specifikovaných nemovitostí, zamítl žalobu, aby vedlejší účastnici jako žalované byla uložena povinnost vyklidit ve výroku specifikované nemovitosti (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 22. 11. 2024 č. j. 26 Co 181/2024-138 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky trpělo vadami, které nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení je podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že před koncem lhůty pro podání dovolání se rozhodla změnit advokáta. Nově zvolený advokát však již nemohl v takto krátkém čase dovolání vypracovat. Stěžovatelka dovozuje, že fakticky tedy zastoupení neměla (nacházela se v situaci se srovnatelným účinkem, jako kdyby zástupce neměla) a soud jí proto měl poskytnout lhůtu k tomu, aby nový zástupce vypracoval dovolání. Tím, že stěžovatelce nebyla poskytnuta lhůta k tomu, aby se jí zvolený právní zástupce seznámil s věcí a vypracoval podrobnou argumentaci, obecné soudy porušily její právo na svobodnou volbu advokáta podle § 2a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka poukazuje na to, že § 241b o. s. ř. pamatuje na případy, kdy podmínka zastoupení advokátem podle § 241 o. s. ř. není naplněna a umožňuje postup obdobně podle § 104 odst. 2 o. s. ř., podle kterého jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Soud prvního stupně je v této souvislosti podle § 241b odst. 2 a 3 o. s. ř. navíc povinen poskytnout dovolateli, který nesplňuje podmínku zastoupení či právnického vzdělání, přiměřenou lhůtu k zajištění zastoupení advokátem či notářem.
6. Stěžovatelka nesouhlasí s Nejvyšším soudem, že prodloužení lhůty k doplnění dovolání občanský soudní řád neumožňuje. Stěžovatelka je toho názoru, že z uvedeného pravidla existují výjimky. Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu je podle stěžovatelky zjevné, že Nejvyšší soud se nezabýval její situací a konkrétními okolnostmi případu a rozhodl striktně podle textu zákona. Postup Nejvyššího soudu, který náležitě nezohlední všechny podstatné okolnosti dané věci a rozhodne pouze podle doslovného jazykového výkladu, a zároveň neposkytne žádné odůvodnění, představuje interpretaci zákona v rozporu s principy spravedlnosti a také přepjatý formalismus [např. nález ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3042/11 (N 188/67 SbNU 265); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
7. Stěžovatelka poukazuje na to, že okresní soud ji po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání vyzval k zaplacení soudního poplatku. Uvedený postup soudu v ní vzbudil legitimní očekávání, že věc bude projednána, avšak podmínkou je, aby zaplatila soudní poplatek. Na žádost právního zástupce stěžovatelky, aby jí soud poskytl lhůtu k doplnění dovolání, zaslal okresní soud přípis, ve kterém uvedl, že o jeho žádosti "nebylo a nebude rozhodováno". V tomto přípise však současně dodal, že: "Protože rovněž aplikace ustanovení § 43 o. s. ř. je pro dovolací řízení vyloučena, vyzval soud žalobkyni usnesením ze dne 21. 3. 2025 č. j. 16 C 141/2023-150 k zaplacení soudního poplatku za podané dovolání, a další postup soudu se bude odvíjet od skutečnosti, zda žalobkyně dodatečně, k výzvě soudu, splní svoji poplatkovou povinnost či nikoliv. "
8. Stěžovatelka uvádí, že tak legitimně nabyla dojmu, že zde je reálná možnost dalšího postupu v řízení, který je však podmíněn tím, zda dodatečně zaplatí soudní poplatek. Soud však ve stěžovatelce neměl vyvolávat žádná očekávání, že další postup se "bude odvíjet" od skutečnosti, zda zaplatí soudní poplatek, ale měl ji informovat o tom, že její dovolání bude po zaplacení soudního poplatku odmítnuto a vydat o tom usnesení v souladu se zákonem. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které postupuje-li účastník v důvěře ve výzvu či pokyn soudu, nelze mu přičítat k tíži, že takový pokyn odporoval zákonu. Opak by znamenal porušení práva na soudní ochranu a přístup k soudu.
9. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. V předmětné věci Nejvyšší soud v napadeném usnesení přiléhavě poukázal na to, že obligatorními náležitostmi je možné dovolání doplnit jen po dobu trvání lhůty k dovolání (srov. § 241b odst. 3 o. s. ř.), aniž by soud byl povinen o tom dovolatele poučit a k doplnění dovolání ho vyzvat [srov. § 243b o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2013, podle něhož § 43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí, viz např. nález ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 647/15
, bod 20 (N 190/91 SbNU 359) či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.)]. Marným uplynutím lhůty k podání dovolání se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými a k případnému opožděnému doplnění dovolání o obligatorní náležitosti nelze přihlédnout (srov. např. usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 656/20
). Nejvyšší soud dodal, že na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že zástupce stěžovatelky požádal soud o dodatečnou lhůtu "pro odůvodnění dovolání", neboť prodloužení lhůty pro doplnění dovolání občanský soudní řád neumožňuje.
12. V souladu s § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání (srov. též § 242 odst. 4 o. s. ř.). Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka právního zastoupení uvedená v § 241 o. s. ř., běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky.
13. Lhůta, v níž je dovolatel povinen doplnit dovolání, vyplývá z § 241b odst. 3 věty druhé, části za středníkem o. s. ř. Ustanovení § 243b věta za středníkem o. s. ř. stanoví, že § 43 o. s. ř. (na který odkazuje § 209 o. s. ř.) pro dovolací řízení neplatí (srov. usnesení ze dne 25. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 359/20
). Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že práva na soudní ochranu se lze domáhat pouze "stanoveným postupem", přičemž podmínky a podrobnosti tohoto postupu upravuje zákon (srov. čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny). Mezi zákonné podmínky uplatnění tohoto práva patří i povinnost dovolatele uvést v dovolání všechny zákonné náležitosti (stanovené v § 42 odst. 4 a § 241a odst. 2 o. s. ř.) a možnost je doplnit jen v průběhu trvání lhůty k dovolání (§ 241 odst. 3 o. s. ř.). Žádnou z těchto zákonných podmínek však stěžovatelka v předmětné věci nesplnila.
14. Nejvyšší soud je přitom oprávněn dovolání odmítnout z důvodu zjištěných vad, aniž by předtím dovolatele vyzval k jejich odstranění nebo aniž by s ním jakkoli jinak komunikoval. Povinnost vyzvat účastníka k opravě či doplnění vadného podání (zakotvená v § 43 o. s. ř.) se totiž v civilním dovolacím řízení neuplatní, neboť to zákon výslovně vylučuje (srov. § 243b o. s. ř.). Ústavnost této výjimky přitom Ústavní soud aproboval již dříve (srov. usnesení ze dne 12. 3. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 14/18
, body 33 až 43, ze dne 25. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 359/20
, bod 14, ze dne 23. 7. 2019
sp. zn. II. ÚS 2162/19
, body 8 až 11, či ze dne 30. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1014/24
). Ústavní soud neshledal v nyní posuzovaném případě důvod se od těchto závěrů odchýlit.
15. V předmětné věci z přiloženého spisového materiálu vyplývá, že napadený rozsudek krajského soudu byl stěžovatelce, resp. její tehdejší právní zástupkyni JUDr. Kamile Vránové, doručen dne 27. 12. 2024. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka prostřednictvím advokáta Mgr. Michala Kubiše dne 26. 2. 2025 dovolání. Současně požádala o poskytnutí dodatečné lhůty pro odůvodnění dovolání. Dne 28. 3. 2025 bylo okresnímu soudu doručeno doplnění odůvodnění dovolání. Z uvedeného je zřejmé, že se tak stalo po lhůtě zákonem stanovené pro podání dovolání.
16. Z výše uvedeného vyplývá, že v předmětné věci byla stěžovatelka při podání dovolání zastoupena advokátem. Za situace, kdy se stěžovatelka rozhodla svého zástupce v dovolacím řízení změnit, si její nově zvolený zástupce, který převzal právní zastoupení, musel být vědom toho, kdy začala běžet lhůta k podání dovolání, a také kdy skončí, a zda tedy je schopen stěžovatelkou podané dovolání ve lhůtě doplnit. Lze předpokládat, že advokát, který převezme právní zastoupení, si je vědom zákonných požadavků na dovolání, jinými slovy, že se dokáže zorientovat v rozhodovací praxi dovolacího soudu a je schopen dovolání formulovat způsobem, aby dostálo zákonným požadavkům, a především ho podat ve lhůtě, která vyplývá ze zákona (viz usnesení ze dne 12. 3. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 14/18
). V předmětné věci přitom nejde o situaci, kdy by v době doručení rozsudku krajského soudu a v době podání dovolání u stěžovatelky nebyla splněna podmínka právního zastoupení, a stěžovatelce tak běžela lhůta až do uplynutí lhůty určené ke splnění této podmínky (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
17. Protože obligatorní náležitosti je možné v dovolání doplnit jen po dobu trvání lhůty k dovolání (srov. § 241b odst. 3 o. s. ř.), nemohl Nejvyšší soud v dovolacím řízení z důvodu neodstraněných vad podání pokračovat. Na uvedeném nemůže nic změnit ani skutečnost, že okresní soud před odmítnutím dovolání vyzval stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku. Poplatková povinnost vzniká v souladu s § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), podáním dovolání.
Nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním dovolání zaplacen, vyzve soud poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů (§ 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích); taková výzva nemůže založit žádné legitimní očekávání, že podané dovolání bude věcně projednáno, resp. že bude vyhověno žádosti stěžovatelky o poskytnutí další lhůty k doplnění dovolání. Zákon o soudních poplatcích ostatně umožňuje rozhodnout o vyměření soudního poplatku i po právní moci rozhodnutí, jímž bylo řízení skončeno (srov. usnesení ze dne 19.
7. 2019 sp. zn. II. ÚS 1683/18
, bod 12).
18. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatelky řádně zabýval a v napadeném rozhodnutí ústavně konformním způsobem dovodil, že dovolání trpělo vadami, které nebyly v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3 a § 242 odst. 4 o. s. ř.) odstraněny, a pro které nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, a dovolání proto odmítl. Uvedené závěry Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
19. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. prosince 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu