Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Štěpána, zastoupeného Mgr. Martinem Štuksou, advokátem, sídlem Kaplická 1037/12, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1899/2025-243 ze dne 3. 9. 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 419/2024-222 ze dne 26. 2. 2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 19 C 313/2021-190 ze dne 26. 9. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Městské části Praha 3, sídlem Havlíčkovo náměstí 700/9, Praha 3, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"); dále namítá porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 2 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 3 ("obvodní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici 958 200 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil mu povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady nalézacího řízení (výrok II). Obvodní soud shledal, že stěžovatel je spoluvlastníkem prodejny "X" nacházející se na pozemku ve správě vedlejší účastnice bez právního důvodu. Vedlejší účastnici tak vzniklo právo na zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání tohoto pozemku za období od července 2018 do června 2021.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ("odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku I (výrok I), v nákladovém výroku II jej změnil tak, že změnil výši náhrady nákladů řízení (výrok II), a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok III). Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II).
4. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv především v nesprávném posouzení právní povahy garáží, které podle něj tvoří nedílnou součást stavby prodejny "X", s níž jsou stavebně i funkčně propojeny, což v řízení dokládal. Namítá, že právní hodnocení obecných soudů vychází z obecné judikatury k součásti věci, aniž by se zabývaly judikaturou vztahující se ke stavbám a jejich podlažím, jež považuje za přiléhavější. Podle stěžovatele obecné soudy neobjasnily, co garáže tvoří, kde končí a začíná vlastnictví jednotlivých subjektů a jaký má tato skutečnost dopad na rozsah užívání pozemku. Na tyto otázky neodpověděl ani Ústavní soud v usnesení
sp. zn. II. ÚS 3128/23
ze dne 25. 3. 2025. Právní konstrukci, která připouští oddělené vlastnictví podlaží mimo režim bytového spoluvlastnictví, označuje za nepřípustné dotváření zákona v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a principy vyjádřenými v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 23/24
ze dne 11. 9. 2024, neboť soudy svým výkladem fakticky nahradily chybějící zákonnou úpravu.
5. Dále stěžovatel napadá způsob stanovení výše bezdůvodného obohacení, který považuje za ústavně neudržitelný v situaci, kdy má hradit náhradu za užívání celé plochy pozemku, ačkoliv je tento pozemek fakticky zastavěn i garážemi ve vlastnictví vedlejší účastnice. Konečně stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se při odmítnutí dovolání omezil na konstatování souladu s vybranou judikaturou, aniž by se věcně vypořádal se všemi jeho argumenty týkajícími se specifické situace umístění stavby na stavbě, čímž se měl odchýlit od požadavků vyplývajících z nálezu Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 700/16
ze dne 24. 10. 2016 a dopustit se svévole.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, vyjma proti části nákladového výroku II rozsudku obvodního soudu, která byla změněna výrokem II rozsudku odvolacího soudu, protože Ústavní soud není oprávněn rušit rozhodnutí nebo jeho část, které bylo zrušeno (nahrazeno).
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní stížnost představuje pokračující polemiku stěžovatele se závěry obecných soudů v otázce, zda garáže pod stavbou prodejny "X" tvoří její součást, nebo jde o samostatnou věc. Podle Ústavního soudu obecné soudy srozumitelně a s přihlédnutím k historickému kontextu odůvodnily, že garáže nejsou součástí prodejny, která je samostatnou stavbou umístěnou na pozemku ve správě vedlejší účastnice, a že je proto stěžovatel povinen vydat z toho vzniklé bezdůvodné obohacení. Argumentace stěžovatele, kterou opakovaně uplatňuje, byla již v řízení před obecnými soudy posouzena a není schopna zvrátit jejich výsledné posouzení. Stěžovatel nenamítá žádné konkrétní vady řízení, jež by mohly vést k porušení jeho ústavně zaručených práv, a skutečnost, že výsledek řízení je pro něj nepříznivý, nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud již v usnesení
sp. zn. II. ÚS 3128/23
týkajícím se téhož stěžovatele a téže prodejny shledal, že závěr obecných soudů o odlišném právním režimu prodejny a pod ní umístěných garáží nelze považovat za neústavní. Stěžovatel neuvádí žádný nový důvod pro závěr odlišný. Vytýká-li stěžovatel, že Ústavní soud se v uvedeném usnesení nezabýval jeho argumenty, pomíjí tím jeho roli, tedy že Ústavní soud nepřezkoumává závěry soudů v rovině podústavního práva, pokud nejsou zatíženy ústavněprávními vadami, což zde nebylo shledáno. Stejně jako v tamější věci ani nyní Ústavní soud neshledal porušení závěrů plynoucích z nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 23/24
, neboť obecné soudy se při výkladu příslušných zákonných ustanovení nepohybovaly nad jejich nejširším jazykovým významem.
11. Neopodstatněná je konečně námitka stěžovatele, že Nejvyšší soud nedostál povinnosti zabývat se všemi jeho argumenty. Ústavní soud neshledal nic svévolného či jinak protiústavního ve způsobu, jakým Nejvyšší soud rozhodl o dovolání stěžovatele. Nejvyšší soud srozumitelně a přezkoumatelně odůvodnil, že stěžovatelem vznesené otázky nezakládají přípustnost dovolání a že některé námitky nebyly uplatněny zákonem stanoveným způsobem. Neodmítl stěžovatelovo dovolání paušálně s odkazem na svou dosavadní judikaturu, ale s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem vysvětlil, proč rozhodnutí odvolacího soudu není rozporné se stěžovatelem odkazovanou judikaturou, od níž neshledal důvod se odchylovat. Nejde tak o situaci předvídanou nálezem
sp. zn. I. ÚS 700/16
, na který stěžovatel odkazuje.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu