USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně městské
části Praha 3, identifikační číslo osoby 000 63 517, se sídlem v Praze 3,
Havlíčkovo náměstí 700/9, zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se
sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalovanému M. Š., zastoupenému Mgr.
Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická 1037/12, o zaplacení
958 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn.
19 C 313/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 26. 2. 2025, č. j. 21 Co 419/2024-222, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne
26. 2. 2025, č. j. 21 Co 419/2024-222, byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3
(soud prvního stupně) ze dne 26. 9. 2024, č. j. 19 C 313/2021-190, potvrzen v
meritorním výroku I, jímž se žalovanému ukládá zaplatit žalobkyni částku 958
200 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), změněn ve výroku II jen
co do výše nákladů řízení a jinak i v tomto výroku potvrzen (výrok II), a dále
bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
2. V meritu bylo soudy rozhodováno o žalobkyní uplatňovaném nároku na
zaplacení peněžité náhrady z titulu bezdůvodného obohacení (podle § 2991 a
násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“), jež mělo
žalovanému na úkor žalobkyně vzniknout tím, že v žalobou vymezeném období bez
odpovídajícího titulu užíval pozemek v jejím vlastnictví (pozemek parc. č. XY v
katastrálním území XY ve vlastnictví XY, který je ve správě žalobkyně coby
městské části).
3. Odvolací soud aproboval učiněná zjištění i právní posouzení týkající
se jak vlastnických poměrů tak i popsaného způsobu užívání, kdy se na
předmětném pozemku nachází stavba č. p. XY (prodejna „XY“), jíž je žalovaný
podílovým spoluvlastníkem (s podílem o velikosti ?), maje současně za
vyvrácenou i obranu žalovaného o tom, že součástí jím spoluvlastněné stavby
(prodejny) je i stavba garáží (stavba bez č.p./č.e.), že garáže tvoří její
první nadzemní podlaží a že žalovaný je tak spoluvlastníkem i těchto prostor
(jsou-li naproti tomu užívány žalobkyní). V odvolacím řízení uplatněnou
kompenzační námitku odvolací soud vyhodnotil jako nerelevantní i se zřetelem k
tomu, že posouzení její důvodnosti bylo by spojeno s nepřípustným uplatněním
dalších rozhodných skutečností nebo důkazů. Výše bezdůvodného obohacení byla
poměřována hladinou obvyklého nájemného a žalovanému (v souladu s žalobním
žádáním, reflektujícím velikost podílu) byla uložena povinnost k jeho úhradě z
jedné poloviny (poté, kdy další ze spoluvlastníků, společnost S.I.D, a.s.,
uhradila polovinu částky včetně příslušenství dobrovolně a řízení vůči ní bylo
zastaveno).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I, jímž bylo
rozhodnuto ve věci samé, podal žalovaný (dále také i jako „dovolatel“)
dovolání. Splnění předpokladů jeho přípustnosti (ve smyslu § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen
„o. s. ř.“) spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení
otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně má být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak. Brojí přitom proti konkluzi odvolacího soudu, že
garáže (na nichž je umístěna stavba prodejny XY) jsou samostatnou věcí s
odlišným vlastnickým režimem od stavby prodejny, tedy že garáže nejsou její
součástí, poukazuje přitom na vzájemnou stavebnětechnickou propojenost obou
objektů a na nemožnost jejich faktického oddělení. K tomu akcentuje
specifičnost projednávané věci, kdy je jím vlastněná stavba (prodejna) umístěna
na garážích, které teprve stojí na předmětném pozemku. Za nesprávný má pak i
odvolacím soudem učiněný závěr, podle nějž se na úkor žalobkyně bezdůvodně
obohatil, k němuž pak odkazuje i na judikaturu dovolacího soudu (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1519/2016, a ze dne 1. 2.
2023, sp. zn. 28 Cdo 87/2023), podle níž se vlastník stavby umístěné na povrchu
jiné stavby bezdůvodně obohacuje na úkor vlastníka stavby situované níže, a
nikoliv přímo na úkor vlastníka pozemku. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku a
vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
6. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako
nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o.
s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř.
7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že posouzení toho,
zda jde v konkrétním případě o samostatnou věc, či o součást věci jiné, vyplývá
z úvahy soudu, která vychází z kritérií uvedených v zákoně, a v konečném
důsledku vždy záleží na individuálním posouzení každé kauzy poskytujícím široký
prostor pro uvážení soudu (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2840/2018, a ze dne 14. 9. 2022, sp. zn. 21 Cdo
1393/2022, či jeho rozsudek ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1501/2020).
9. Dovolací soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází ze závěru, že
zpochybnit úvahu soudů nižších stupňů o tom, zda se jedná o samostatnou věc, či
o součást věci jiné, lze jen z toho hlediska, zda byla vzata v potaz zákonná
kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (srov. za všechny rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, nebo ze dne 10.
10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3830/2017).
10. Vymezení součásti věci (§ 505 o. z.) odpovídá obecnému vymezení
součásti věci podle § 120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), pročež dosavadní
judikatura je pro poměry zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v zásadě i
nadále použitelná (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn.
20 Cdo 2736/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo
3830/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo
4605/2017).
11. K problematice součásti věci (v jejím kontextu zvažovaným kritériím)
přiměřeně srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn.
25 Cdo 770/98, ze dne 19. 6. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, ze dne 24. 6. 2010,
sp. zn. 29 Cdo 4869/2009, nebo usnesení ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo
1035/2022 [jež shodně akcentují, že zákon staví samostatnost věci ve vztahu k
věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře
jejich oddělitelnosti].
12. Ze shora uvedeného se proto podává, že Nejvyšší soud přezkoumává
závěry o tom, zda jde v konkrétním případě o součást věci hlavní či o věc
samostatnou, pouze z hlediska, zda byla akceptována zákonná kritéria a zda se
nejedná o úvahu zjevně nepřiměřenou daným individuálním okolnostem projednávané
věci.
13. Výše odkazované judikatuře se odvolací soud v přítomné věci nikterak
nezpronevěřil. Při posouzení, je-li dovolatelem zmiňovaný objekt garáží
součástí jiné věci (stavby č. p. 580) či věcí (stavbou) samostatnou, precizně
vyložil, z jakých skutkových zjištění vycházel (ať již jde o listiny týkající
se samotné výstavby, tak i následné kolaudace, způsob užívání obou objektů a
následné právní dispozice s nimi) a vzal přitom v potaz zákonná kritéria pro
určení součásti věci. Jím učiněná konkluze není nepřiměřená a posouzení věci
není v kolizi s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
14. Vyřešení dané otázky v přítomné věci (je-li objekt garáží součástí
stavby č. p. 580) je přitom plně v souladu s konkluzemi vyslovenými soudy již
v jiné (dříve skončené) věci týchž účastníků (resp. žalobkyně, žalovaného a
spolu s ním i dalšího spoluvlastníka stavby) o vydání bezdůvodného obohacení za
jiné časové období (vedena u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C
473/2015), jež byly jako souladné s judikaturou aprobovány i soudem dovolacím
(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1483/2023), a
jež následně obstály i v rámci dovolateli (stěžovateli) iniciovaného
ústavněprávního přezkumu (ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů,
včetně odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu, byla usnesením Ústavního soudu
ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. II. ÚS 3128/23, odmítnuta pro zjevnou
neopodstatněnost). I se zřetelem na naposled uvedené Nejvyšší soud neshledává
důvody na odkazovaných závěrech čehokoli měnit.
15. Sluší se přitom současně připomenout, že v nyní odkazované věci –
jde-li o okolnosti vztahující se k nároku na vydání bezdůvodného obohacení, jež
(dle tvrzení žalovaného) mělo vzniknout žalobkyni užíváním prostor garáží
(považuje-li je žalovaný za součást jím spoluvlastněné stavby č. p. XY) a jež
uplatnil ke kompenzaci až v odvolacím řízení, nebylo (nemohlo být) odvolacím
soudem přihlédnuto i proto, že posouzení důvodnosti započtení bylo by spojeno s
nepřípustným uplatněním dalších rozhodných skutečností nebo důkazů (§ 205a, §
211a o. s. ř.; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2020, sp. zn. 31 Cdo
1475/2020, uveřejněný pod číslem 58/2021 Sbírky soudních rozhodnutím a
stanovisek). Proti tomuto současně učiněnému závěru dovolatel v dovolání žádnou
argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání
ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. – nevznáší.
16. Posouzení odvolacího soudu o vzniku bezdůvodného obohacení
(protiprávním užíváním cizí věci – stavbou zastavěného pozemku) a věcné
legitimaci účastníků se nepříčí ani dovolatelem současně odkazované judikatuře,
jak ostatně Nejvyšší soud také konstatoval již v rozsudku ze dne 21. 9. 2022,
sp. zn. 28 Cdo 1674/2022, v němž zmínil nepřípadnost odkazu žalovaného na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1519/2016, pro
skutkovou odlišnost přítomné věci, kdy umístění garáží pod povrch pozemku nelze
stavět naroveň zastavění pozemku pozemní komunikací. Uvedené platí i pro
dovolatelem současně odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2023,
sp. zn. 28 Cdo 87/2023, jež řeší specifickou situaci bezdůvodného obohacení
vlastníka pozemní komunikace na úkor vlastníka protipovodňové hráze coby
samostatné stavby na cizím pozemku (s odlišným vlastnickým režimem). Přitom i
naposled odkazované konkluze (týkající se posouzení otázky aktivní věcné
legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení) by na závěru o
vzniku bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor žalobkyně mohly jen stěží co
změnit, jestliže v nyní posuzované věci není vlastník garáží (XY) osobou
odlišnou od vlastníka pozemků. Proto ani dovolatelem hypoteticky předestřená
otázka (svědčí-li právě žalobkyni nárok na vydání bezdůvodného obohacení i v
situaci, kdy stavba č. p. XY není situována přímo na předmětném pozemku, nýbrž
na objektu garáží) není v souzené věci relevantní.
17. Z uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti
dovolání (srov. § 237 o. s. ř.) nebyly naplněny. Od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu se odvolací soud napadeným rozhodnutím neodchýlil, dovoláním
napadené rozhodnutí nespočívá na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu
dosud nevyřešené nebo rozhodované dovolacím soudem rozdílně a nejsou dány
důvody pro jiné posouzení v rozhodování dovolacího soudu již vyřešené otázky.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
19. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v
aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto unesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 9. 2025
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu