22 Cdo 4605/2017
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a)
G. Š. a b) M. Š., zastoupených JUDr. Nadjou Clare Hruškovskou, advokátkou se
sídlem v Plzni, Pod Jezerem 2, proti žalovaným: 1) M. V. a 2) J. V.,
zastoupeným Mgr. Antonínem Dejmkem, advokátem se sídlem v Plzni, Perlová 7, 3)
M. N., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných 1) a 2) V. B., o
žalobě na určení stavby, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 4 C
362/2014, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 29. 3. 2017, č. j. 12 Co 98/2017-219, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2017, č. j. 12 Co 98/2017-219, a
rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 5. 10. 2016, č. j. 4 C 362/2014-182,
ve znění opravného usnesení ze dne 11. 1. 2017, č. j. 4 C 362/2016-195, se ruší
a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-jih k dalšímu řízení.
Okresní soud Plzeň-jih (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5.
10. 2016, č. j. 4 C 362/2014-182, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 1.
2017, č. j. 4 C 362/2016-195, určil, „že stavba zapsaná na LV vedeném pro
katastrální území B., obec B. u Katastrálního úřadu pro P. k., Katastrální
pracoviště P., jako součást pozemku, je stavbou na dvou pozemkových parcelách,
a to na parcele a parcele, která vznikla oddělením části pozemku v katastrálním
území B., obci B., dle přiloženého geometrického plánu č. 1619-64/2013
vyhotoveném Ing. Josefem Zelenkou a schváleným Katastrálním úřadem pro P. k.,
Katastrální pracoviště P.pod č. j. 891/13“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
V posuzované věci, jak uvedl i soud prvního stupně, se žalobci domáhali určení
svého vlastnického práva k přístavku nad částí náhonu, označeném jako pozemek v
katastrálním území B., který je ve vlastnictví prvních dvou žalovaných. Podle
žalobců se jedná o součást budovy bývalého mlýna, která přístavkem zasahuje na
cizí pozemek. Zároveň se domáhali určení, že budova bývalého mlýna je stavbou
na dvou pozemkových parcelách, a to na parcele a parcele, která vznikla
oddělením části pozemku.
Soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalobců na určení umístění
stavby na dvou pozemkových parcelách v tom, že „je třeba s konečnou platností
vyřešit spornou otázku charakteru přístavku samotného a od toho odvozené
vlastnické právo k němu, neboť nárok na vlastnictví přístavku si činí i další
osoby a spory o jeho vlastnictví započaly již mezi právními předchůdci v roce
1993“.
Žalobci tvrdili, že přístavek patřil vždy k budově mlýna jako věci hlavní s
tím, že budova mlýna tímto přístavkem zčásti zasahuje na pozemek prvních dvou
žalovaných. Žalovaní naopak namítali, že přístavek je samostatnou věcí a je v
něm umístěno strojní zařízení sloužící malé vodní elektrárně.
Soud prvního stupně zjistil, že přístavba bývalé mlýnice nad částí náhonu byla
původním vlastníkem mlýna a přilehlých pozemků, včetně pozemku s mlýnským
potokem, vystavěna v roce 1910. Byla upevněna ke štítové zdi mlýna a sloužila k
zastřešení nové turbíny, která nahradila původní pohon mlýna zajišťovaný
mlýnskými koly. V přístavku umístěná turbína pak pomocí kolmého hřídele,
ozubených kol a řemenového kotouče s řemenem procházejícím otvorem ve štítové
zdi mlýna přenášela na hlavní transmisi umístěnou ve sklepě mlýna pohon pro
jednotlivé mlýnské stroje. Do roku 1965 byli vlastníci mlýna vždy současně i
vlastníky pozemku s mlýnským potokem, nacházejícím se pod přístavkem. V roce
1965 došlo k rozdělení nemovitostí, neboť tehdejší vlastnice M. K. převedla
část pozemků společně s pozemkem na stát a mlýn se stavebním pozemkem a
zahradou si ponechala. V roce 1977 prodala M. K. i tyto nemovitosti manželům P.
V roce 1994 byly pozemky původně darované státu, včetně pozemku s mlýnským
potokem (náhonem), vydány v restitučním řízení potomkům M. K.. Postupným
převodem nemovitostí se vlastníky bývalého mlýna se stavebním pozemkem a
zahradou stali žalobci a vlastníky pozemku s mlýnským potokem žalovaní. Ze
znaleckého posudku znalkyně Libuše Čermákové ze dne 30. 4. 2015, č. 5040 –
20/2015, a z místního šetření zaměřeného na zjištění vázanosti přístavku na
objekt bývalého mlýna soud prvního stupně dále zjistil, že nosné trámy
přístavku jsou ukotveny ve štítové zdi objektu bývalého mlýna a přístavek v
místě ukotvení nemá zadní stěnu. Stavebně tedy navazuje na objekt bývalého
mlýna a nemá samostatnou konstrukci. Původně se jednalo pouze o prostor pro
turbínu, který byl později třetím žalovaným rozšířen a byl do něj zajištěn
přímý vstup z domu. Soud prvního stupně hodnotil právní povahu přístavku jako
nedílnou součást domu, jenž vznikl jeho přístavbou, účelově od počátku určenou
k tomu, aby byla spolu s mlýnem užívána. Dospěl k závěru, že tak, jak
vlastnictví mlýna v průběhu let přecházelo, přecházelo vlastnictví i k
přístavku samotnému. Oddělením vlastnictví pozemku – vodního náhonu od
vlastnictví domu v roce 1965 a následným prodejem domu v roce 1977 se stalo to,
že část domu se v rozsahu svého přístavku ocitla na pozemku jiného vlastníka a
tak je tomu dosud. Uzavřel proto, že stavba bývalého mlýna je stavbou na dvou
pozemkových parcelách.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaných 1) a 2) rozsudkem
ze dne 29. 3. 2017, č. j. 12 Co 98/2017-219, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Podle odvolacího soudu zůstalo jádrem sporu posouzení, zda přístavba budovy „je
samostatnou věcí v právním slova smyslu, nebo zda byla vždy příslušenstvím
budovy mlýna - tedy věci hlavní“. Bez vyřešení této otázky by posouzení
vlastnického práva k přístavbě bylo nejisté, a proto i on shledal naléhavý
právní zájem na určovací žalobě. Dále uvedl, že se „ztotožňuje se závěry soudu
prvního stupně, že přístavek s turbínou byly vždy příslušenstvím věci hlavní
tj. budovy a za tohoto stavu soud prvního stupně nepochybil, když důvodné
žalobě vyhověl“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí
„závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a která je současně
dovolacím soudem rozhodována rozdílně a má být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak“. Výslovně v dovolání uvádějí, že „předmětem sporu je
určení vlastnictví stavby zastřešující vodní turbínu umístěnou na vodním
náhonu“ a otázkou zásadní pro posouzení věci je „posouzení právní povahy
sporného přístavku zastřešující vodní turbínu, tedy zda přístavek může být
součástí či příslušenstvím jiné věci (a concreto budovy), nebo je naopak
součástí malé vodní elektrárny – vodního díla.“ Nesouhlasí se závěrem, že
sporný přístavek je součástí budovy bývalé mlýnice a jeho vlastníky jsou
žalobci. Přístavek zastřešuje vodní turbínu a je součástí malé vodní
elektrárny. Malá vodní elektrárna je věcí hromadnou, tvořenou z mnoha
komponentů, které od sebe nemohou být odděleny, neboť tvoří jeden funkční celek
(rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4248/2007 a 25 Cdo 770/98).
Poukazují na skutečnost, že jsou vlastníky vodního jezu, vodního náhonu a vodní
turbíny, včetně pozemků pod přístavkem a z hospodářského hlediska je
nepochybné, že tyto komponenty společně se zastřešením vodní turbíny tvoří
malou vodní elektrárnu. Nejvyšší soud by měl podle jejich názoru posoudit malou
vodní elektrárnu jako věc hromadnou a přístřešek stojící na jejich pozemku by
měl posoudit jako součást malé vodní elektrárny. Navrhují, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému řízení.
Žalobci namítají, že dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí
dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 4248/2007 na posuzovanou věc nelze aplikovat a
odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Navrhují proto, aby bylo dovolání odmítnuto.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nastaly všechny právní
skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují vznik vlastnického práva přede
dnem 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.
12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej hlavu II. – ustanovení
přechodná a závěrečná – díl 1 – přechodná ustanovení – oddíl 1 – všeobecná
ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku].
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu je dovolání přípustné i důvodné.
Podle § 80 o. s. ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit,
aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li
na tom naléhavý právní zájem.
Podle § 5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich
procesních právech a povinnostech.
Podle § 43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka,
aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené
náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění
podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.
V rozsudku ze dne 29. 1 2008, sp. zn. 22 Cdo 828/2006, uveřejněném pod č. C
5765 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu C. H. Beck
(dále jen „Soubor“), Nejvyšší soud uvedl, že dovolává-li se žalobce v důvodech
žaloby určení naléhavého právního zájmu na uplatněné žalobě a přitom žaluje na
určení právní skutečnosti, aniž by to zákon v daném případě připouštěl, je soud
povinen za použití § 43 odst. 1 o. s. ř. žalobce upozornit na tento rozpor a
vést ho k odstranění uvedeného nedostatku žaloby.
V posuzované věci rozhodly soud prvního stupně a soud odvolací pouze o té části
žaloby, kterou se žalobci domáhali určení, že stavba v k. ú. B. je stavbou na
dvou pozemkových parcelách, a to na parcele a parcele, která vznikla oddělením
části pozemku.
Takto formulovaný žalobní návrh však pouze deklaruje určení existence právní
skutečnosti. Určení existence právní skutečnosti (nikoli právního vztahu či
práva) rozhodnutím soudu přichází v úvahu jedině tehdy, jestliže to zákon
připouští. V takovém případě však nejde o určovací žalobu, odpovídající
ustanovení § 80 o. s. ř., ale o žalobu jinou v § 80 o. s. ř. nevypočtenou. Ten,
kdo má naléhavý zájem na určení právní skutečnosti, může žalovat na určení
(ne)existence práva, povinnosti nebo právního vztahu, přičemž posouzení právní
skutečnosti vymezí v žalobě jako předběžnou otázku pro požadované určení
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2568/98,
publikovaný v Právních rozhledech č. 8/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1727/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6.
2012, sp. zn. 29 Cdo 2616/2010, oba publikované – stejně jako dále označená
rozhodnutí nejvyššího soudu - na www.nsoud.cz a celá řada dalších rozhodnutí). ¨
Požadavek žalobců, aby soud určil, že budova je stavbou na dvou pozemkových
parcelách, tedy předpoklady žaloby na určení podle ustanovení § 80 o. s. ř.
nesplňuje, neboť se netýká existence práva nebo právního vztahu. Nalézací soudy
přesto o takové žalobě rozhodly, aniž by se zabývaly otázkou, zda zákon určení
takové právní skutečnosti vůbec připouští. Jejich rozhodnutí je proto v rozporu
s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Nadto dovolací soud poznamenává, že z obsahu spisu vyplývá, že předmětem sporu
bylo primárně určení vlastnického práva k přístavku zastřešujícímu vodní
turbínu s tím, že se jedná o součást budovy bývalého mlýna. O této části
předmětu řízení však ve výrokové části rozsudku soud prvního stupně ani
odvolací soud vůbec nerozhodovaly.
Rozhodnutí odvolacího soudu nicméně neobstojí ani v další právní rovině.
Jelikož v posuzované věci bylo předmětem sporu určení vlastnického práva k
přístavku zastřešujícímu vodní turbínu a s tím spojená otázka právní povahy
přístavku, považuje dovolací soud kromě nesprávné formulace výroku napadeného
rozsudku, jímž odvolací soud nedeklaroval existenci vlastnického práva ke
spornému přístavku, ale pouze určení existence právní skutečnosti, za rozporný
i závěr odvolacího soudu o tom, že přístavek tvoří příslušenství budovy
bývalého mlýna č. p. 190.
Podle § 505 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“)
je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci
odděleno, aniž se tím věc znehodnotí.
Podle § 510 odst. 1 věty první o. z. příslušenství věci je vedlejší věcí
vlastníka u věci hlavní, je.li účelem vedlejší věci, aby se jí trvale užívalo
společně s hlavní věcí v rámci jejich hospodářského určení.
Uvedené obecné vymezení součásti věci plně odpovídá obecnému vymezení součásti
věci podle § 120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), pročež dosavadní judikatura je
pro poměry o. z. v zásadě i nadále použitelná [viz též rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2736/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 9. 6. 2016, sp. zn. 8 Tdo 651/2016 (dostupné na www.nsoud.cz)].
Z citovaných ustanovení vyplývá, že příslušenstvím může být pouze to, co je
samostatnou věcí a co může být samostatným předmětem občanskoprávních vztahů.
Naproti tomu to, co tvoří součást věci, povahu samostatné věci nemá.
V rozsudku ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1105/2003, uveřejněném v Souboru
pod č. C 6250, dospěl dovolací soud k závěru, že součást věci sdílí to, co se
po právní stránce týká věci hlavní (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí ČR pod
č. R 4/1992).
Nejvyšší soud v minulosti dovodil, že mezi věcí a její součástí vznikají
obdobné funkční vazby jako mezi věcí a jejím příslušenstvím; rozdíl tu spočívá
zejména v míře fyzické sounáležitosti a možnosti využít příslušenství věci i
jinak než pro věc hlavní. Příslušenství věci a její součást spolu úzce souvisí
a v některých případech činí určení, kdy jde o příslušenství a kdy o součást
věci, potíže; v takových případech je třeba vzít do úvahy všechny okolnosti
věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003,
Právní rozhledy č. 14/2004).
Podle dovolacího soudu rovněž, nabízí-li se či je tvrzena stavební souvislost
určité věci - stavby se stavbou hlavní, nelze dospět k závěru, že stavba nikoli
hlavní je příslušenstvím, aniž by již byla vyřešena nastolená otázka, zda není
součástí stavby hlavní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 22
Cdo 1030/2001, Soudní rozhledy 2/2003).
V posuzované věci soud prvního stupně hodnotil právní povahu přístavku jako
nedílnou součást budovy bývalého mlýna, který vznikl jeho přístavbou s tím, že
přístavek coby součást věci sdílí právní osud věci hlavní, a o jeho převodu na
žalobce proto nemohlo být pochyb. Odvolací soud se závěry soudu prvního stupně
i s jeho odůvodněním věci souhlasil, při rozhodování však vycházel z toho, že
přístavek tvoří příslušenství budovy, a zabýval se proto blíže otázkou, zda ve
smlouvách o převodu nemovitosti byly vedle věci hlavní uvedeny a řádně
identifikovány také věci, jež jsou jejím příslušenstvím, či nikoli. Svůj
odlišný závěr o tom, že přístavek není součástí budovy bývalého mlýna, ale
jejím příslušenstvím, přitom žádným způsobem neodůvodnil. K tomu dovolací soud
poznamenává, že povinnost soudu odůvodnit rozsudek způsobem zakotveným v § 157
odst. 2 o. s. ř. je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu. Z
odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při
hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Jestliže
rozsudek odvolacího soudu postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s.
ř., stává se nepřezkoumatelným (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6.
2008, sp. zn. 32 Odo 1561/2006, publikovaný v Souboru pod pořadovým č. C 6480 a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4455/2009,
publikovaný v Souboru pod pořadovým č. C 8 528).
Jestliže soud prvního stupně uzavřel, že přístavek je součástí budovy bývalého
mlýna, zatímco odvolací soud považoval ve svém rozhodnutí přístavek za jeho
příslušenství, aniž by svůj závěr blíže odůvodnil, spočívá jeho rozhodnutí na
nesprávném právním posouzení věci. V dalším řízení proto bude nutné, aby
nalézací soudy postavily najisto, jaká je právní povahu přístavku, neboť tato
otázka je pro konečné rozhodnutí o určení vlastnictví k přístavku rozhodující.
Ve svém dalším řízení pak nalézací soudy neopomenou reflektovat ustálenou
rozhodovací praxi dovolacího soudu týkající se znění žalobního petitu, domáhá-
li se žalobce určení vlastnického práva k součásti věci, která vychází z toho,
že není dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k součásti věci
(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo
537/2010, uveřejněný pod č. C 9 111 v Souboru, dále rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4647/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 992/2010, oba dostupné na www.nsoud.cz). Je
tomu tak proto, že součást věci není samostatnou věcí v právním smyslu, a tudíž
k ní nelze odděleně uplatňovat vlastnické právo (rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2716/2011, uveřejněný pod č. C 12 472 v
Souboru).
Judikatura dovolacího soudu si však byla vědoma toho, že může být někdy
nezbytné vyjasnit vlastnictví určitého předmětu, který není věcí v právním
slova smyslu, a proto od uvedeného striktního požadavku ustoupila za
předpokladu, když se účastník domáhá určení, že má vlastnické právo k tomuto
předmětu (součásti) coby součásti věci hlavní. Žalobní petit je pak nutno podle
judikatury naformulovat tak, že se účastník domáhá určení vlastnického práva k
předmětu, který není věcí v právním slova smyslu, jakožto (coby) součásti věci
hlavní (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 22
Cdo 1671/2005, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 2, str. 66,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 5515/2007,
uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 3, str. 90, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2716/2011, uveřejněný pod
č. C 12 472 v Souboru).
Z výše uvedeného se podává, že rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu §
241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, a proto Nejvyšší
soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil. Jelikož důvody,
pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o.
s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího
soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve
spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu