Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Petrem Novotným, advokátem, sídlem Archangelská 1, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 765/2022 ze dne 22. 9. 2022, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 58/2020 ze dne 30. 8. 2021, a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 74 T 5/2019 ze dne 19. 6. 2020, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
K odvolání státního zástupce a stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že se ruší napadený výrok o trestu stěžovatelky a J. K. a nově bylo rozhodnuto tak, že se stěžovatelka odsuzuje k trestu odnětí svobody v délce trvání 10 let. Následně podané dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že svým jednáním nedosáhla naplnění znaků shora uvedené skutkové podstaty. Je toho názoru, že nezajišťovala přísun kokainu ze Spolkové republiky Německo. Předem si nebyla vědoma toho, že spoluobžalovaný H. vezl s ní v autě z Německa kokain. Dle jejího názoru je třeba se zabývat tím, zda na její straně lze v konkrétním případě dovodit naplnění subjektivní i objektivní stránky trestného činu. Z pořízených záznamů je patrné, že manipulace s drogou se nijak neúčastnila.
Stěžovatelka si byla vědoma, že spoluobžalovaný H. organizuje dovoz kokainu do ČR a že ke komunikaci využíval její telefon, nicméně se domnívá, že na její straně chybí aktivní jednání směřující k naplnění objektivní stránky trestného činu. Její podíl na vytýkané činnosti je tak zanedbatelný. Stěžovatelka je toho názoru, že v jejím případě bylo na místě ukládat trest pod dolní hranicí trestní sazby, tedy přistoupit k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody. Ve vztahu k vývozu marihuany z ČR byla její role aktivnější, nicméně trest 10 let odnětí svobody považuje za nepřiměřeně přísný.
Tato nepřiměřenost je podle stěžovatelky zjevná i s ohledem na výši trestů uložených spoluobžalovanému H. a K. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rozvedla dále důvody, pro které má za to, že v jejím případě měly obecné soudy přistoupit k uložení trestu pod dolní zákonnou hranicí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
V souvislosti s projednávanou ústavní stížností je třeba poukázat na skutečnost, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodoval po předchozím řízení u Nejvyššího soudu o odvolání státního zástupce, které směřovalo výhradně do výroku o trestu. Z toho důvodu bylo možné z ústavněprávního hlediska přezkoumat pouze tuto část výroku.
Stěžovatelka obrací pozornost zejména k závěrům obecných soudů o přiměřenosti trestu. K jejím výhradám Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05
(N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, když by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz).
Stran výše uloženého trestu stěžovatelka toliko polemizuje se závěry vrchního a Nejvyššího soudu, které se podmínkami pro aplikaci ustanovení § 58 tr. z. zevrubně zabývaly a Ústavní soud jejich závěry považuje za logické a řádně odůvodněné. V podrobnostech lze na jejich odůvodnění zcela odkázat.
Stěžovatelka se jak v řízení před obecnými soudy, tak i v řízení před Ústavním soudem snažila svůj podíl na vytýkané trestné činnosti bagatelizovat, ovšem již z odůvodnění nalézacího soudu se podává, že tato si trestné činnosti byla dobře vědoma. K jejímu páchání poskytovala svému příteli H. svůj mobilní telefon, kabelku, účastnila se převozu, vyzvedávala peníze apod. O vědomé účasti stěžovatelky na vytýkaném trestním jednání svědčí patrně nejlépe záznam odposlechu ze dne 12. 11. 2018, v němž stěžovatelka mimo jiné ke spolupráci se svým přítelem H.
uvádí "...on má u sebe ty prachy, vole, tak když se rozejdu, tak chci snad svoji půlku, logicky, ne jako mě to nezajímá... on nemá právo mně něco vyčítat, protože to jsou naše kontakty, nejenom jeho, ale i moje, jako víš, že on mi nemá co vyčítat, všechno děláme napůl, pokaždý jezdíme spolu, naopak jako" (srov. odst. 48 rozsudku nalézacího soudu). Z uvedeného je zjevné, že stěžovatelka se trestné činnosti neúčastnila "mimochodem" a za svoji účast požadovala odpovídající finanční podíl.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadených rozhodnutích opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Z výše vyložených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu