Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Ing. Aďy Miklasové, zastoupené Mgr. Tomášem Elbertem, advokátem se sídlem v Praze, Nedvědovo náměstí 2/3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3362/2015-803 ze dne 20. července 2016, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 38/2015-727 ze dne 26. února 2015 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ č. j. 3 C 141/2004-522 ze dne 27. února 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ jako účastníků řízení a vedlejší účastníků 1) Ivety Hlaváčkové, 2) Středočeských energetických závodů, státní podnik "v likvidaci", se sídlem v Praze, U mlýna 1755/5, 3) České republiky - Státního pozemkového úřadu, o vyloučení soudce Ludvíka Davida z projednání a rozhodování této věci, takto: Soudce Ludvík David je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 3500/16
.
1. Soudce Ludvík David, určený dle rozvrhu práce jako člen rozhodujícího senátu ve věci výše uvedené ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 3500/16 , navrhl přípisem ze dne 22. 11. 2016, aby byl vyloučen z projednávání a rozhodování této věci. Důvod pro podání tohoto návrhu shledal ve skutečnosti, že byl členem soudního senátu Nejvyššího soudu, který ve věci dříve rozhodoval.
2. Podle § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu. Za činnost ve smyslu § 36 odst. 2 tohoto zákona se nepovažuje účast na přípravě, projednávání a schvalování právních předpisů (§ 36 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Ústavní soud ze spisu okresního soudu ověřil, že soudce Ludvík David byl členem soudního senátu Nejvyššího soudu, který ve věci dříve rozhodoval. Zákonné předpoklady pro vyloučení soudce tak jsou naplněny, neboť soudce Ludvík David byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce (tzv. iudex inhabilis). Zjevně přitom nešlo o účast na přípravě, projednávání a schvalování právních předpisů. Ústavní soud proto rozhodl o vyloučení soudce Ludvíka Davida z projednání a rozhodování ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 3500/16
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2016
David Uhlíř v. r. předseda senátu
5. Proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 590/2008, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 28 Co 496/2007, a rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 3 C 141/2004, podala stěžovatelka ústavní stížnost, ve které namítala porušení ústavně zaručených práv v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Touto stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky Krajského soudu v Praze i Okresního soudu Praha - východ byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1703/09 . V odůvodnění Ústavní soud zejména připomíná, že smyslem restitučního zákonodárství je alespoň částečně napravit majetkové křivdy vzniklé za předchozího režimu. Obecným soudům zde vytýká přílišný formalismus jejich rozhodování a nastalou situaci shledává natolik kuriózní, že ji již není lze řešit pouhým klasickým, pozitivistickým přístupem k právu, nýbrž je třeba přihlédnout zejména k teleologickému výkladu v širším kontextu případu. Konstatuje též, že nelze legislativní nejasnosti a nedůslednosti vykládat v neprospěch účastníků, tím méně v restitučních věcech, kdy by takový přístup připomínal přístup rozhodujících orgánů totalitního státu, jejichž dozvuky v moderní společnosti má ale restituční zákonodárství zmírňovat. Připomíná se, že prosazuje-li stát doktrínu ignorantia legis non excusat vůči fyzickým i právnickým osobám, tím více by touto zásadou měly být vázány samy orgány státu. V neposlední řadě Ústavní soud konstatuje, že prolomení zásady nemo ad alium plus iuris transfere potest, quam ipse habet je sice ve výjimečných případech možné, nicméně hlavním předpokladem je dobrá víra nabyvatele, o které takřka nelze pochybovat. Je proto zřejmé, že předpoklady pro prolomení této zásady nebyly v předkládané věci dány. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl pro porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces nastalé nedostatečným uvážením ústavněkonformních zásad při řešení dané věci.
6. V následném (nyní projednávanou ústavní stížností napadeném) rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 2. 2014, č. j. 3 C 141/2004-522, se okresní soud zaobírá žalobou vedlejší účastnice Ivety Hlaváčkové proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - pozemkového úřadu Praha-východ ze dne 8. 4. 2004 č. j. 110/03 R3 S-9. Tímto rozhodnutím připadl předmětný pozemek do výlučného vlastnictví stěžovatelky. Okresní soud mění toto rozhodnutí v tom ohledu, že stěžovatelku spolu s vedlejší účastnicí označil každou vlastnicí ideální 1/2 k celku. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí rekapituluje dosavadní běh událostí a bere v potaz předchozí rozhodování ve věci. Konstatuje, že rozhoduje v souladu s právními názory vyslovenými v předchozích řízeních odvolacím, dovolacím a následně i Ústavním soudem.
7. Odvolací soud setrval na tomto určení poměrů vlastnického práva. V odůvodnění rozsudku reflektuje výše zmíněný nález Ústavního soudu v této věci. Uvádí, že v této fázi řízení je již nepodstatné, podle kterého restitučního zákona byl nárok k pozemku uplatněn, a akcentuje totožnou hlavní úlohu obou restitučních předpisů.
8. Dovolací soud dovolání obou účastnic po shrnutí dosavadního průběhu odmítl pro nedostatečné vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
sp. zn. I. ÚS 1703/09 , porušily zákon o půdě, který upravuje restituci dotčeného pozemku, a namítá rovněž nedostatečné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu.
11. Ústavní soud v obecné rovině nejprve připomíná, že systém restitučních předpisů byl výrazem vůle zákonodárce napravit některé majetkové křivdy, k nimž došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a to v rozsahu a za podmínek, které stanoví zákon. Jak vhodně reflektuje krajský soud v napadeném rozsudku, účelem restitučních řízení by mělo být vedle nápravy majetkových křivd též nalezení ekvity při těchto rozhodnutích. Tuto maximu pak shodně sledují oba restituční předpisy. Řešení spočívající v přiznání vlastnictví oběma oprávněným osobám vždy ideální poloviny předmětného pozemku, třebaže se každá z nich tohoto domáhala na základě jiného zákona, nelze pak ve světle této maximy považovat za protiústavní, nýbrž právě naopak za vhodně nalezenou spravedlnost souladnou s hlavní ideou restitučního procesu.
12. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, podstata nyní projednávané věci spočívá v pochybení Okresního soudu Praha-východ, který rozhodl o vydání celého předmětného pozemku bratru stěžovatelky A. Šorelovi. Následně obecné soudy (před vydáním cit. nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1703/09 ) sice naznačily, že stěžovatelka měla (přinejmenším morální) nárok na vydání ideální jedné poloviny sporného pozemku, nicméně tomuto jejímu nároku nevyhověly. Proto Ústavní soud označeným nálezem vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky, když podrobné odůvodnění tohoto rozhodnutí je účastníkům řízení známo a není proto nutno je znovu rekapitulovat.
13. V řízení o nyní projednávané ústavní stížnosti je proto úkolem Ústavního soudu posoudit, zda v následném řízení obecné soudy dostatečně reflektovaly závazný právní názor, vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 1703/09
. V tomto směru dospěl k závěru, že tomu tak bylo a že proto neshledal důvod, pro který by měl jejich rozhodnutí opět rušit jako protiústavní.
14. Z citovaného nálezu totiž zejména plyne, že nastalou situaci Ústavní soud označil za "kuriózní", vzniklou opakovaným odvoláváním se na zjevně vadný pravomocný rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 28. 4. 1993, který zcela ignoroval nárok stěžovatelky, byť o něm musel či měl vědět. Ratio decidendi tohoto nálezu tedy spočívalo v tom, že obecné soudy chybně ignorovaly uplatněný restituční nárok stěžovatelky na ideální jednu polovinu předmětného pozemku.
15. Pokud proto v následném soudním řízení obecné soudy přiznaly stěžovatelce (a žalobkyni I. Hlaváčkové) každé vlastnictví jedné poloviny předmětného pozemku, přičemž krajský soud - plně v intencích cit. nálezu Ústavního soudu - uvedl, že v této fázi řízení již není vůbec podstatné, podle jakého restitučního předpisu mělo být postupováno ("řešení tohoto sporu se vymyká principům pozitivního práva", č. l. 734), neboť smysl a účel zákona o mimosoudních rehabilitacích i zákona o půdě byl totožný, tj. odčinit některé majetkové křivdy způsobené minulým režimem původním vlastníkům žádaného majetku, nezbývá Ústavnímu soudu nyní než konstatovat, že závazný právní názor vyjádřený v opakovaně zmiňovaném nálezu byl dodržen.
Za této situace proto není dán žádný rozumný důvod, pro který by měla být napadená rozhodnutí obecných soudů z ústavněprávního hlediska nadále jakkoliv zpochybňována. Řešení, které obecné soudy zvolily, spočívající ve spoluvlastnictví ke spornému pozemku stěžovatelky i žalobkyně, považuje Ústavní soud za spravedlivé a ústavně souladné. Argumentaci ústavní stížnosti, která usiluje o získání výlučného vlastnictví k tomuto pozemku jen stěžovatelce, proto Ústavní soud nemůže přisvědčit.
16. Co do namítaného nedostatečného odůvodnění odmítacího usnesení Nejvyššího soudu pak Ústavní soud připomíná, že není součástí obecné soudní soustavy. Úkolem Ústavního soudu je pouze přezkum takových aktů obecných soudů, které porušují některé ústavně zaručené základní právo. Ke kasaci napadených rozhodnutí by - i s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení a efektivnosti ochrany jeho účastníků - měl přistoupit nikoliv v případě pochybení v podstatě toliko marginálních či ryze formálních, nýbrž pouze tehdy, jeví-li se napadený proces jako celek nespravedlivý. Nic takového však v nyní projednávané věci nelze konstatovat.
17. Lze tak shrnout, že základní práva, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. září 2017
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu