28 Cdo 3362/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně I. H., P., zastoupené Mgr.
Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1215/32, za
účasti 1) Středočeských energetických závodů, státního podniku „v likvidaci“,
se sídlem v Praze 4 - Záběhlicích, U mlýna 1755/5, IČ 000 08 141, zastoupených
Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, 2)
Ing. A. M., P., zastoupené Mgr. Tomášem Elbertem, advokátem se sídlem v Praze
4, Nedvědovo náměstí 2/3, a 3) České republiky - Státního pozemkového úřadu, se
sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o nahrazení rozhodnutí
správního orgánu, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu
Praha-východ pod sp. zn. 3 C 141/2004, o dovolání žalobkyně a druhé účastnice
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. února 2015, č. j. 28 Co
38/2015-727, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
V řízení podle části páté občanského soudního řádu Okresní soud
Praha-východ (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 27. 2. 2014, č. j. 3 C
141/2004-522, rozhodl, že žalobkyně a druhá účastnice „jsou spoluvlastníky
pozemku parc. č. 1591 v katastrálním území S. B., a to každá v rozsahu ideální
? k celku“ (výrok I.), že tento rozsudek nahrazuje rozhodnutí Ministerstva
zemědělství - Pozemkového úřadu Praha-východ ze dne 8. 4. 2004, č. j. 110/03 R
38-9 (výrok II.) a že ve vztahu mezi žalobkyní a prvním, druhým, třetím a
čtvrtým účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobkyně a druhé účastnice Krajský soud v Praze (v
pořadí druhým) rozsudkem ze dne 26. 2. 2015, č. j. 28 Co 38/2015-727, změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že se řízení ve vztahu k České republice -
Ministerstvu zemědělství zastavuje [výrok I. písm. a)], že se určuje, že druhá
účastnice Ing. A. M. není vlastnicí jedné ideální poloviny pozemku parc. č. 1591 v katastrálním území S. B. a že v tomto rozsahu se nahrazuje rozhodnutí
Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha-východ ze dne 8. 4. 2004, č. j. 110/03 R 38-9 [výrok I. písm. b)], a že se zamítá žaloba žalobkyně o určení,
že druhá účastnice Ing. A. M. není vlastnicí druhé ideální poloviny pozemku
parc. č. 1591 v katastrálním území S. B. [výrok I. bod c)]. Dále rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů
(výroky II. a III.). Soudy obou stupňů tak (opětovně) rozhodly o žalobě žalobkyně podané u
Okresního soudu Praha-východ dne 7. 5. 2004, kterou se domáhala vůči ostatním
účastníkům nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu
Praha-východ ze dne 8. 4. 2004, č. j. 110/03 R 38-9 (jímž bylo rozhodnuto, že
druhá účastnice je vlastníkem pozemku parc. č. 1591 v katastrálním území S. B.)
tak, že druhá účastnice není vlastníkem pozemku parc. č. 1591 v katastrálním
území S. B. (dále jen „předmětný pozemek“). Předchozí rozsudek Okresního soudu
Praha-východ ze dne 21. 12. 2006, č. j. 3 C 141/2004-207, jímž žalobě vyhověl a
nahradil napadené rozhodnutí správního orgánu tak, že druhá účastnice není
vlastníkem předmětného pozemku z důvodu, že na základě pravomocného rozsudku
Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. 4. 1993, sp. zn. 3 C 40/92, byl tento
pozemek již vydán právnímu předchůdci žalobkyně A. Š. (otci žalobkyně a
bratrovi druhé účastnice), Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 9. 2007,
č. j. 28 Co 496/2007-267, jako správný potvrdil. Dovolání druhé účastnice
podané proti rozsudku odvolacího soudu bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 15. 4. 2009, č. j. 28 Cdo 590/2008-303. V jeho odůvodnění sice
Nejvyšší soud kriticky zhodnotil právní výsledek zkoumaného případu, neboť mj. konstatoval, že „je více než pozoruhodné, co se stalo v restitučním řízení
vedeném v režimu zákona o mimosoudních rehabilitacích počátkem 90. let před
Okresním soudem Praha-východ; A. Š. i Ing. A. M.
jako oprávněným osobám na
stejné zákonné úrovni podle § 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích, měla být
(zajisté) přiznána každému ideální polovina vlastnictví k pozemku, což se
nestalo“. Nejvyšší soud však odmítl posuzovat důvody, pro něž okresní soud,
který ve shodné době vedl pod sp. zn. 3 C 40/92 a 6 C 117/92 dvě restituční
řízení k témuž pozemku, v nichž účastníky byly dvě oprávněné osoby (A. Šorel
mladší a Ing. A. M.) s obsahově shodnými nároky, rozhodl tak, jak rozhodl. Za
těchto okolností je podle dovolacího soudu opět pozoruhodné, že A. Š. nejenže
sjednal dne 29. 7. 1994 dohodu se Středočeskými energetickými závody o vydání
celého pozemku, ale také dne 20. 12. 1994 převedl pozemek na žalobkyni
(nevlastní dceru). Dovolací soud však uzavřel, že i když „nezbývá než
konstatovat spornost vydaného, leč pravomocného rozsudku ve věci pod sp. zn. 3C
40/92“ (vydaného mj. bez účasti druhé účastnice), je nutné považovat právní
stav ve věci za daný, „pokrytý pravomocnými soudními rozhodnutími, a sám o sobě
za v podstatě nezměnitelný“. Konstatoval, že nezbývá než se přiklonit k
„vizuálně diskutabilnímu, leč zcela pochopitelnému diktu odvolacího soudu, že
nelze uspokojit právní a morální nárok Ing. A. M., přinejmenším ne tak, jak se
to mělo stát již časově mnohem dříve. Dále Nejvyšší soud rozvíjel úvahu o možné
aplikaci ustanovení § 5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích a
podřaditelnosti restitučního nároku Ing. A. M. pod jeho formulaci o
„neuspokojených nárocích“. Tuto úvahu doplnil konstatováním, že je otázkou, „k
čemu toto ustanovení může nyní sloužit“. Dovolací soud rovněž uvedl, že „dost
dobře zřejmě nelze hovořit o zásadním deficitu dobré víry na straně žalobkyně,
když tato při převodu od A. Š. vycházela z pravomocného soudního rozsudku“, což
však „není jednoznačné ve vztahu k A. Š.“. V závěru odůvodnění svého rozsudku
pak dovolací soud konstatuje „konfúznost rozhodování Okresního soudu
Praha-východ ve dvou restitučních věcech v letech 1992 a 1993“. Citované rozsudky Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. 12. 2006, č. j. 3 C 141/2004-207, Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2007, č. j. 28 Co 496/2007-267, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2009, č. j. 28
Cdo 590/2008-303, byly na základě ústavní stížnosti podané druhou účastnicí
zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1703/09, v
němž dospěl k následujícím závěrům:
„Úvahy krajského soudu a Nejvyššího soudu o překvapivé
konfúznosti rozhodování Okresního soudu Praha-východ a o nepochybném „právním a
morálním“ nároku stěžovatelky na nemovitost, který však nyní již nelze nijak
uspokojit, protože právní stav je „pokrytý“ pravomocnými rozhodnutími,
prozrazují jen bezradnost pozitivisticky orientovaných soudů tváří v tvář
zřetelné nespravedlnosti. Se zřetelem na vývoj věci a na její podstatu nelze
přehlédnout základ sporu, spočívající v minulém nedemokratickém režimu; právě
tato okolnost posunuje případ do poněkud jiné sféry, než ve které by se
nacházel v klasickém sporu soukromoprávním.
Tu Ústavní soud připomíná, že již
mnohokrát konstatoval, že k restitučním nárokům je třeba přistupovat zvlášť
citlivě, aby v soudním řízení případně nedošlo k další křivdě. Restituční
zákony, např. zákon č. 87/1991 Sb. nebo zákon č. 229/1991 Sb., mají zajistit,
aby demokratická společnost přistoupila alespoň k částečnému zmírnění následků
minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně
uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou tedy
povinny postupovat - zvláště v řízení podle těchto zákonů - v souladu se
zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech či svobodách
má být alespoň částečně kompenzována. Vzhledem ke smyslu těchto zákonů, kterými
je odčinění alespoň některých majetkových křivd, je třeba restituční nároky
považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených
majetkoprávních přesunů. V této souzené věci však závěry obecných soudů - ve
svém důsledku - znemožňují zmíněný účel restitučního zákonodárství,
favorizovaný zákonodárcem, naplnit. V dané věci měla stěžovatelka v ruce
několik rozhodnutí příslušných státních orgánů, jednoznačně a správně
potvrzujících její nárok na předmětnou nemovitost (rozhodnutí pozemkového
úřadu, resp. ministerstva zemědělství), leč přesto byla dána přednost zejména
jinému, zcela zjevně nesprávnému rozhodnutí (Okresního soudu Praha - východ ze
dne 28. 4. 1993). Takový přístup je v této souzené věci z ústavního hlediska
nepřijatelný; formalisticky výše vyslovené ústavní principy v podstatě obrací,
opomíjí komplex skutečností, které v řízení vyšly najevo a hrozí tak vznikem
další křivdy osobě oprávněné podle restitučního zákona. Stěžovatelka se rovněž
odvolala na právní zásadu nemo ad alium plus iuris transfere potest, quam ipse
habet (nikdo nemůže převést více práva, než má sám) s tím, že A. Š. při převodu
inkriminovaného pozemku v podstatě v rozporu s touto zásadou jednal. Podle
ustálené judikatury lze tuto zásadu prolomit jen zcela výjimečně, pokud je nade
vší pochybnost zřejmé, že nabyvatel je v dobré víře, že věc řádně po právu
nabyl (srov. např. z poslední doby nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3314/11,
jakož i judikaturu v tomto nálezu uvedenou, zejména odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 165/11); taková situace však v dané věci, jak lze dovodit z předchozích
úvah, nenastala. Podle čl. 4 Ústavy základní práva a svobody jsou pod ochranou
soudní moci. Tím se přirozeně rozumí, že k této ochraně je povolán nejen
Ústavní soud, ale veškeré obecné soudy včetně Nejvyššího soudu. Ty však tomuto
příkazu zjevně nedostály“. V odůvodnění tohoto nálezu se dále uvádí: „Při přísně formálním
přístupu k danému případu mohou mít obecné soudy ve svých závěrech do jisté
míry pravdu; takový přístup však zcela pomíjí klíčové okolnosti této věci,
podrobně popsané výše.
Podle názoru Ústavního soudu je zřejmé, že ve zkoumaném
případě vznikla vinou obecných soudů situace natolik kuriózní - jak ostatně
vystihl i Nejvyšší soud - že ji nelze spravedlivě posoudit pouze klasickým
prizmatem hmotného a procesního občanského práva a stále a opakovaně
argumentovat zjevně vadným pravomocným rozsudkem, který prý nelze nijak
překonat. Při materiálním pohledu na právo je zřejmé, že „vedlejší účastnice
řízení“ (v daném řízení žalobkyně), „jakož i samozřejmě bratr stěžovatelky A. Š., si museli, či alespoň měli, být vědomi nároku stěžovatelky na ideální
polovinu předmětného pozemku; nedostatek jejich dobré víry ostatně naznačuje i
Nejvyšší soud. Přesto byli oba neoprávněně zvýhodněni, aniž by soudy jakkoliv
posuzovaly celý komplex vztahů a právních jednání ve věci mezi účastníky řízení
a státními orgány. Je zřejmé, že obecné soudy stály v rozpacích nad stěží
uvěřitelným rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 28. 4. 1993, sp. zn. 3 C 40/1992, jenž vydal celý pozemek A. Š., přestože o nárocích
stěžovatelky, která vůbec nebyla účastna tohoto řízení, musel či měl vědět“. Odvolací soud (v dovoláním napadeném rozsudku) především dovodil,
že mu nepřísluší znovu přezkoumávat rozhodnutí Ministerstva zemědělství -
Ústředního pozemkového úřadu ze dne 21. 2. 2000, č. j. 2126/99-5010, jímž bylo
rozhodnuto, že na předmětný pozemek se vztahuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů, a že tímto rozhodnutím je ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 věty
druhé o. s. ř. vázán. Vycházeje z právních názorů Ústavního soudu v citovaném
nálezu (a nikoliv v usnesení téhož soudu sp. zn. I. ÚS 189/03), jimiž je taktéž
vázán (ovšem bez toho, že by v tomto nálezu bylo konkrétně uvedeno, jak mají
obecné soudy v řízení rozhodnout) odvolací soud uzavřel, že řešení tohoto sporu
se vymyká principům pozitivního práva, přičemž argumenty žalobkyně dovolávající
se dobré víry jejího otce A. Š., a ani argumenty druhé účastnice, že Ústavní
soud ve zrušujícím nálezu „potvrdil její restituční nárok na vydání předmětného
pozemku jako celku“, nejsou opodstatněné. Jediné spravedlivé řešení daného
sporu tak, aby byly odčiněny majetkové křivdy způsobené minulým nedemokratickým
režimem ve vztahu k původnímu vlastníku, je takové, že sporný pozemek bude ve
spoluvlastnictví žalobkyně a druhé účastnice. Rozsudek odvolacího soudu napadly dovoláním žalobkyně a druhá
účastnice.
Žalobkyně, jejíž dovolání směřuje proti všem výrokům napadeného
rozhodnutí, dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
„napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
judikatury, a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, popř. je rozhodována rozdílně“. Konkrétně pak k otázce přípustnosti dovolání uvedla,
že „napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů“, neboť v
rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. v jeho odůvodnění „zcela absentuje
závěr odvolacího soudu o tom, jak věc posoudil po právní stránce“. Poukazuje
přitom jednak na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, v němž
bylo vysloveno, že „absence řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního
posouzení věci představuje ve svých důsledcích porušení ústavně zaručeného
práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny“, a dále na usnesení
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13, v němž uvedl, že „jakákoliv námitka,
jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod
rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je
uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 občanského soudního
řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci“. Z tohoto usnesení podle dovolatelky
vyplývá, že „Nejvyšší soud je oprávněn, a zároveň povinen, při posuzování
přípustnosti dovolání přezkoumat, zda v dovolání uplatněné argumentaci ohledně
skutkových zjištění obecných soudů lze přiznat ústavněprávní relevanci, a tedy,
zda v konkrétní věci z tohoto důvodu vyvstává právní otázka porušení ústavně
zaručených základních práv a svobod“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a shledá-li, že
důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu platí i na rozsudek soudu prvního
stupně, aby zrušil též jeho rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Druhá účastnice v dovolání, jež směřuje proti výrokům I. písm. b)
a I. písm. c) rozsudku odvolacího soudu, a jehož přípustnost taktéž dovozuje z
ustanovení § 237 o. s. ř., uvedla, že „se jedná o skutečnost, že v tomto
dlouholetém restitučním sporu na základě ústavní stížnosti dovolatelky rozhodl
v její prospěch Ústavní soud České republiky svým nálezem ze dne 27. listopadu
2012, I. ÚS 1703/09, následně zveřejněném ve svazku 67 ročník 2012 - IV. díl
pod č. 196 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. Tento
nález je nutno chápat jako konečné rozhodnutí v této věci jako nepominutelnou
procesní překážku v tomto smyslu rei judicatae (§ 35 odst. 1 zákona č. 182/1992
Sb. o Ústavním soudu), která přirozeně brání jakémukoliv dalšímu meritornímu
přezkumu věci, včetně takového, který by - in eventum - měl vyplynout ze
stanoviska pléna Ústavního soudu; předpoklady plynoucí z ustanovení § 23 zákona
č. 182/1993 Sb. se proto na již jednou Ústavním soudem rozhodnutou věc
nevztahují (nález Ústavního soudu III.
ÚS 425/97, Sbírka nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazek 10, č. 42)“. Druhá účastnice navrhla, aby dovolací soud
„v souladu s nálezem Ústavní soud České republiky I. ÚS 1703/09 ze dne 27. listopadu 2012 v této konkrétní věci rozsudek odvolacího soudu změnil a
rozhodl“ tak, že žaloba I. H. o nahrazení rozhodnutí správního orgánu o
vlastnictví k nemovitosti se zamítá, že „se potvrzuje pravomocné rozhodnutí
Ministerstva zemědělství Pozemkový úřad Praha-východ ze dne 8. 4. 2004, č. j. 110/03 R 38-9“, tak, že Ing. A. M. je vlastnicí pozemku parc. č. 1591 v
katastrálním území S. B., a že „žalobkyně je povinna do čtyř měsíců od doručení
tohoto rozsudku vlastním nákladem odstranit z pozemku parc. č. 1591 v
katastrálním území S. B. jí neoprávněně zřízenou stavbu čistírny odpadních vod
včetně jejích součástí a příslušenství a uvést tento pozemek parc. č. 1591 v
katastrálním území S. B. do předešlého stavu před zřízením této stavby“. Žalobkyně v písemném vyjádření k dovolání druhé účastnice
navrhla, aby bylo odmítnuto, jelikož v něm absentuje náležité vylíčení údajů o
tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak jsou uvedeny
v ustanovení § 237 o. s. ř., popř., aby je dovolací soud jako nedůvodné zamítl. Druhá účastnice v písemném vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla,
že „dovolání žalobkyně není důvodné ani oprávněné“. V řízení o dovoláních žalobkyně a druhé účastnice bylo postupováno
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“). Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost
dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a), a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v
dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř.
(jako v
této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř., či jeho části. Požadavek, aby dovolatel v
dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je
tedy (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Jiný
výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu)
závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm
dovolatel vymezí dovolací důvod [srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2014, pod číslem 116,
usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (ústavní stížnost proti
němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13),
a usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014]. Má-li být dovolání
přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo
procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena,
nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo
procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od
kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej
též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Stejně
tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již
dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od
kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud
odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR
55/2013). Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl podle ustanovení 243c
odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatelka
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. též § 241a odst. 2 o. s. ř.), a pro tuto vadu nelze v dovolacím
řízení pokračovat. Námitka žalobkyně, že „napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro
nedostatek důvodů, neboť v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. v jeho
odůvodnění zcela absentuje závěr odvolacího soudu o tom, jak věc posoudil po
právní stránce, nesplňuje kritéria uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
žalobkyně v dovolání nevymezila žádnou právní otázku procesního práva, na níž
napadené rozhodnutí závisí a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně
(nejde tedy o tzv.
„spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace
procesních norem), nýbrž žalobkyně touto námitkou odvolacímu soudu vytýká, že
řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné
(srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poukaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013,
sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, je nepřípadný; přehlédla totiž, že v tomto rozhodnutí
byla přípustnost dovolání posuzována podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, přičemž dovolací soud v něm
dospěl k závěru, že postrádá-li odůvodnění rozsudku „právně kvalifikační úvahu,
resp. právní posouzení věci, jde o rozsudek nepřezkoumatelný a v poměrech
dovolacího řízení o rozsudek, který je zatížen jinou vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Podle ustanovení § 241a odst. 1
občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, však lze dovolání
podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Pokud pak žalobkyně v daných souvislostech poukazuje též na usnesení
Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, je možno citovat z
jeho odůvodnění obsaženého v bodu 12., v němž se uvádí: „Ve vztahu k ustanovení
§ 241a odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., dále
Ústavní soud podotýká, že ačkoliv převzalo dikci § 241a odst. 2 písm. b)
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, jehož výklad
se s ohledem na existenci více dovolacích důvodů omezoval toliko na otázky
hmotného práva, jeho nové znění je třeba interpretovat šířeji, a to ve spojení
s pojmem „otázek hmotného nebo procesního práva“ podle § 237 občanského
soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. Takto vymezený dovolací důvod se
týká nesprávného posouzení věci nejen z hlediska práva hmotného, nýbrž též
práva procesního, a tudíž zahrnuje i výše uvedené „vady řízení“ ve smyslu § 241
odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince
2012, je-li s nimi spojena existence příslušné právní otázky“.
Žalobkyně sice napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu,
ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení však žádnou argumentaci - natož
tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání ve smyslu ustanovení
§ 241a odst. 2 o. s. ř. - nevznesla.
Nejvyšší soud podle ustanovení 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl též
dovolání druhé účastnice, neboť ani to neobsahuje řádné vymezení toho, v čem
dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení
§ 237 o. s. ř. (srov. též § 241a odst. 2 o. s. ř.), a pro tuto vadu nelze v
dovolacím řízení pokračovat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení
§ 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před
středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyně a druhá účastnice byly
v dovolacím řízení stejnou měrou neúspěšné (obdobně srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1685/2010, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo 425/2007, ze dne 2. 2.
2011, sp. zn. 22 Cdo 875/2009, ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2958/2011, ze
dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4418/2014, či ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 23
Cdo 4465/2015); ostatním účastníkům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. července 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu