33 Cdo 2958/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobců a) L. C., a b) V. C., zastoupených JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se
sídlem Praha 4, Na Zámecké 7, proti žalovanému P. S., zastoupenému JUDr.
Zdeňkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova 404, o
vypořádání majetku zaniklého sdružení, vedené u Okresního soudu v Mladé
Boleslavi pod sp. zn. 18 C 539/2009, o dovoláních žalobců a žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2010, č. j. 30 Co
309/2010-715, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 6. dubna 2007, č. j. 14 C
287/2003-391, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 11. ledna 2008, č. j.
11 C 287/2003-440, rozhodl o vypořádání majetku rozpuštěného sdružení účastníků
tak, že do společného jmění žalobců přikázal specifikované nemovitosti, k nimž
zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků, a dále do společného jmění žalobců
přikázal i specifikované movité věci, zůstatky na účtech, pohledávky a závazky;
žalovanému pak byly přikázány specifikované movité věci a závazky (výroky I. a
II.). Žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovanému
vypořádací podíl ve výši 220.292,- Kč (výrok III.), rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výroky IV., V. a VI.) a do společného jmění žalobců přikázal blíže
označenou garáž (výrok VII.).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. ledna 2009, č. j. 30 Co 104/2008-578,
ve znění opravného usnesení ze dne 30. září 2009, č. j. 30 Co 104/2008-632, 30
Co 105/2008, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, s upřesněním označení
vypořádávaných nemovitostí, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a o
náhradě nákladů řízení státu.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 8. prosince 2009, č. j. 28 Cdo
4771/2009-643, řízení o dovolání žalobců zastavil, rozsudky soudů obou stupňů
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním
názorem, že v podílovém spoluvlastnictví účastníků sdružení jsou nejen věci
nemovité, ale i jiné věci určené podle druhu a peníze, které účastníci poskytli
ze svých výlučných prostředků pro činnost sdružení (§ 833 obč. zák.), a majetek
získaný při výkonu společné činnosti (§ 834 obč. zák.); po zániku sdružení se
nelze vrácení peněz a jiných druhově určených věcí domáhat z titulu
vlastnického práva, nýbrž pouze v rámci vypořádání podílového spoluvlastnictví.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 19. února 2010, č. j. 18 C
539/2009-660, ve výroku I. zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků ke
specifikovaným věcem nemovitým a movitým a k právům a majetkovým hodnotám, ve
výroku II. přikázal do společného jmění žalobců zde uvedené věci nemovité a
movité, zůstatky na účtech a pohledávky s uvedením vypořádacích hodnot, ve
výroku III. přikázal do společného jmění žalobců zde označené závazky, ve
výroku IV. přikázal žalovanému specifikovanou věc s vypořádací hodnotou,
výrokem V. přikázal žalovanému zde uvedené závazky, ve výroku VI. uložil
žalobcům povinnost zaplatit žalovanému společně a nerozdílně „vypořádací podíl
ve výši 337.028,75 Kč s tím, že na tuto částku se započítává částka 220.292 Kč,
kterou před vyhlášením tohoto rozsudku již žalobci zaplatili žalovanému za
účelem jejich vypořádání. Nedoplatek vypořádacího podílu je tak ve výši
116.736,75 Kč a žalobci jsou povinni jej zaplatit žalovanému společně a
nerozdílně do jednoho měsíce od právní moci rozsudku“; současně rozhodl o
náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky VII., VIII. a IX.).
K odvolání obou účastníků odvolací soud rozsudkem ze dne 19. listopadu 2010, č.
j. 30 Co 309/2010-715, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku VI. tak,
že žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému vypořádací
podíl ve výši 337.028,75 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok
I.); jinak jej ve výrocích I., II., III., IV., V. a VII. potvrdil ve správném
znění, že do výroku I. v prvním odstavci první větě se před tečku za větou
vkládá „... to vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj,
Katastrální pracoviště Mladá Boleslav“ (výrok IV.). Zároveň rozhodl o náhradě
nákladů řízení státu a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II., III. a
V.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě účastnické strany. Žalobci opírají přípustnost dovolání o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a
avizují uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýkají, že při vypořádání podílového spoluvlastnictví k
věcem ze zaniklého sdružení vycházel bez dalšího z úvahy, že všechny věci,
které byly předmětem vypořádání, patří do společného jmění manželů (žalobců). Mají za to, že ty z věcí, které byly pořízené do 31. 7. 1998 a staly se
předmětem vypořádání, byly ve výlučném vlastnictví žalobce, neboť sloužily
výhradně k výkonu jeho povolání. Jestliže takové věci do účinnosti novely
občanského zákoníku provedené zákonem č. 91/98 Sb. (31. 7. 1998) netvořily
součást bezpodílového spoluvlastnictví manželů, pak ani poté se nestaly
součástí společného jmění manželů. Namítají, že odvolací soud (a před ním soud
prvního stupně) vyšel z nesprávně zjištěných aktiv a pasiv sdružení ke dni jeho
zániku, neboť nezohlednil blíže označené vklady žalobce; jeho skutkové závěry
jsou chybné, jestliže je čerpal ze znaleckých posudků Ing. K. a revizního
znaleckého posudku VOX CONSULT s. r. o., místo toho, aby vyšel z objektivních
důkazů - z příjmových dokladů a výpisů z účtu. Nesouhlasí ani se závěrem o
nevěrohodnosti výpovědi svědka V., který potvrzoval jejich tvrzení, že žalovaný
si zásoby sdružení odvezl. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek soudů obou
stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z § 237 odst. 1 písm. a/ a c/ o. s. ř.,
konkrétně napadá rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I. (o věci samé) a III. (o nákladech řízení státu), dále v části výroku IV. (o věci samé), jíž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. ohledně zboží v
hodnotě 318.426,- Kč, ve výroku III. ohledně závazku vůči S. J. ve výši
80.000,- Kč, nedoplatku na pojistném za automobil ve výši 10.995,- Kč a ve
výroku V. ohledně závazku ve výši 13.457,- Kč vůči panu H. Ohlásil použití
dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Předně má zato,
že soud měl zrušit podílové spoluvlastnictví nejen k aktivům, ale i k pasivům,
které vznikly během existence sdružení. Namítá, že odvolací soud stanovil v
rozporu s provedeným dokazováním rozsah majetku, který měl být vypořádán, a že
ocenění položek - zboží v hodnotě 318.426,- Kč, závazek vůči Sylvii Jiránkové
ve výši 80.000,- Kč, nedoplatek na pojistném za Citroen Jumper a závazek ve
výši 13.457,- Kč vůči panu H. - nemá oporu v provedeném dokazování. Odvolacímu
soudu vytýká, že převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, který
provedené důkazy hodnotil v rozporu s § 132 o. s. ř.; při určení rozsahu
majetku sdružení čerpal zjištění ze znaleckého posudku Ing. K. a nevzal v potaz
revizní znalecký posudek, který závěry znalkyně Ing. K. zpochybnil, přihlížel k
nevěrohodným účetním dokladům a pominul důkazy prokazující rozsah majetku
sdružení.
Je přesvědčen, že žalobce neprokázal, zda a jaký majetek v podobě
zásob vložil do sdružení; zápisy o inventuře, které nepodepsal, považuje za
nevěrohodné, závěr, že žalobce vložil do sdružení zásoby v hodnotě 432.466,-
Kč, je nepodložený. Výše vkladů učiněných účastníky byla zjištěna z
neprůkazných účetních operací zaznamenaných v účetnictví, k nimž neměl na
rozdíl od žalobce přístup. Z blíže rozvedených důvodů polemizuje s vyhodnocením
listinných důkazů (inventurního soupisu zásob a zápisu o inventuře bez
položkového rozpisu zásob) soudy a s jejich závěrem o zásobách v hodnotě
318.426,- Kč, ačkoli mělo být vypořádáno zboží v hodnotě 813.871,- Kč. Žalovaný
rovněž zpochybňuje zjištění, že dcera žalobců S. J. poskytla sdružení půjčku
80.000,- Kč. Není srozuměn s tím, že k jeho tíži jde nedoplatek na pojistném ve
výši 10.995,- Kč, vzniklý tím, že žalobce včas nevypověděl pojistnou smlouvu. Nesouhlasí se závěrem o existenci závazku vůči panu H. ve výši 13.457,- Kč,
neboť dluh uhradil ze svých prostředků a předložil o tom doklad. Navrhuje
proto, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil. Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobců poukazuje na to, že žalobci až v
dovolacím řízení namítají, že věci, které byly předmětem vypořádání, sloužily k
výkonu povolání žalobce. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek
II bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb.). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu
oprávněnými při splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1 a
§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky jeho přípustnosti.
Podle § 237 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a
proti usnesení odvolacího soudu, a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé, b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku
(usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil, c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
(odst. 1). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
(odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (odst. 3).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu
prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné.
Odlišností je závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící
rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud
formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů
obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1.
2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2733/99, a ze
dne 5. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1989/99, publikovaná v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/,
pod C 132, C 149 a C 159, jejichž závěry jsou použitelné i v současné době).
V dané věci soudy posoudily práva a povinnosti účastníků vzniklé z titulu
zániku sdružení založeného smlouvou uzavřenou podle § 829 a násl. obč. zák.
shodně, včetně stanovení vypořádacího podílu ve výši 337.028,75 Kč. Odvolací
soud se od soudu prvního stupně odlišil pouze v posouzení okolnosti, že žalobci
již před vyhlášením rozhodnutí zaplatili žalovanému na vypořádací podíl částku
220.292,- Kč. Oproti němu dovodil, že v (konstitutivním) rozhodnutí, jímž je
vypořádáván majetek sdružení, nelze k tomuto plnění přihlédnout a vypořádací
podíl nelze o poskytnutou platbu snížit (tím založil obsahovou rozdílnost obou
rozhodnutí). Přípustnost dovolání žalobců a žalovaného směřujících proti
potvrzujícímu výroku IV. rozsudku odvolacího soudu a proti té části jeho výroku
I., jíž bylo rozhodnuto o vypořádacím podílu v rozsahu 116.736,75 Kč, lze tudíž
zvažovat jen v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. I když odvolací
formuloval výrok I. jako měnící, ve skutečnosti v uvedeném rozsahu nejsou
rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu nesouhlasná. Směřuje-li
dovolání žalovaného proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou
byla žalobcům kromě platební povinnosti ve výši 116.736,75 Kč uložena (oproti
soudu prvního stupně) i platební povinnost ve výši 220.292,- Kč, je jeho
dovolání subjektivně nepřípustné. K podání dovolání je totiž subjektivně
oprávněn jen ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu
nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Protože
v poměrech žalovaného rozhodnutím odvolacího soudu v této části nenastala újma,
která by byla odstranitelná tím, že dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu
zruší (odvolací soud platební povinnosti žalobců vůči žalovanému v uvedeném
rozsahu zvýšil), není v této části dovolání žalovaného subjektivně přípustné
(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo
2357/2000, publikovaný v Souboru pod C 154).
Žalobci v dovolání uvádějí, že jím napadají celý výrok I. rozsudku odvolacího
soudu; jak již bylo vysvětleno, v rozsahu 220.292,- Kč jde o výrok měnící a
dovolání proti němu by bylo přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. za
předpokladu, že by žalobci brojili proti závěru odvolacího soudu, kterým se v
posouzení rozhodné skutečnosti (částečné úhradě vypořádacího podílu před
rozhodnutím soudu o vypořádání majetku) odlišil od soudu prvního stupně a tím
založil rozdílnost v právech a povinnostech stanovených účastníkům. Žalobci
však žádné námitky proti tomuto závěru odvolacího soudu nevznášejí. Jestliže
změna vypořádacího podílu nebyla v dané věci založena v důsledku odlišného
posouzení některé z položek vypořádání, nelze výhradami k závěrům, které
odvolací soud zaujal ohledně těchto položek, úspěšně zpochybnit správnost jeho
rozhodnutí o vypořádacím podílu. Propojenost přezkoumávané části výroku
rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se pak
ve smyslu § 242 odst. 2 o. s. ř. při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že
shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší
současně i výrok, který přezkoumávat nelze (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/1999, dále jeho usnesení ze dne 5. 2. 2001,
sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, publikované v Souboru pod C 12, a rozsudek ze dne 5.
2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006).
Dovolání žalobců i žalovaného směřující proti části výroku I. a výroku IV.
rozsudku odvolacího soudu, kterými byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně,
nejsou přípustná podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.; dovolacím soudem nebyla
shledána přípustnými ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek
odvolacího soudu nemá ve věci samé zásadní právní význam.
Podle § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy ve věci samé. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti
rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze
ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové
skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně
ani soudem odvolacím (srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8.
1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy 6/1996).
Dovolací soud proto nemohl přihlédnout až v dovolání uplatněnému tvrzení
žalobců, že žalobce věci přikázané do jejich společného jmění, užíval pouze k
výkonu svého povolání.
Další dovolací námitky žalobců, jimiž zpochybňují zjištěnou výši aktiv a pasiv
sdružení, jejich výhrady k vyhodnocení znaleckých posudků a výpovědi svědka V.
a výtky, že soudy nepřihlédly k příjmovým dokladům a výpisům z účtů, míří
výlučně proti nedostatečně a nekvalitně zjištěnému skutkového stavu věci,
případně vadnému hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký
význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá
skutková zjištění. Tyto námitky vystihují nezpůsobilý dovolací důvod podle §
241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití je v případě přípustnosti dovolání
vyloučeno. Žalobci pomíjí, že v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst.
1 písm. c/ o. s. ř. je zjištěný skutkový základ věci nezpochybnitelný a
dovolací soud je povinen z něho při zvažování přípustnosti dovolání vycházet.
Žalovaný v dovolání zpochybnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správnost rozsudku odvolacího soudu námitkou, že mělo
dojít ke zrušení podílového spoluvlastnictví nejen k aktivům, nýbrž i k pasivům
sdružení. Tato otázka nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně
významným, neboť soudy postupovaly v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu
(srovnej např. rozsudek ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 413/2005, v němž
Nejvyšší soud vyjádřil názor, podle něhož není možné argumentovat institutem
podílového spoluvlastnictví při vypořádání společných závazků sdružení, neboť
dluhy „vlastnit“ či „spoluvlastnit“ nelze).
Všechny ostatní výhrady žalovaného mají skutkový charakter - naplňují dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. - a nejsou tudíž způsobilé založit v
posuzovaném případě přípustnost dovolání.
Přestože žalovaný v dovolání uvádí, že jím napadá i nákladový výrok III.
rozsudku odvolacího soudu, žádné konkrétní výhrady proti němu neuplatňuje. I
kdyby tomu tak bylo, nebylo by dovolání proti tomuto výroku rozhodnutí
přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29
Odo 874/2000, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
4/2003).
Z výše uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalobců i žalovaného odmítl (§
243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy ani jeden
z účastníků nebyl v dovolacím řízení úspěšný.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. března 2013
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu