Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Československá obchodní banka, a. s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5 - Radlice, zastoupené JUDr. Martinem Bohuslavem, advokátem, sídlem Italská 2581/67, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 884/2025-206 ze dne 3. září 2025, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení shora označeného rozsudku, tvrdí, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného základního práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadený rozsudek byl vydán v řízení o stěžovatelčině žalobě na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
3. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 40 C 57/2022-130 ze dne 15. března 2024 žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Podle obvodního soudu mezi nezákonným rozhodnutím finančního ředitelství a tím, že si stěžovatelka nemohla uplatnit část daňové ztráty za zdaňovací období 2008 v daňovém přiznání k dani z příjmu právnických osob za rok 2012 nebo 2013 a dosáhnout tak snížení daně o 26 832 949 Kč (tvrzená škoda), chyběla příčinná souvislost, neboť stěžovatelka mohla skutečnosti, o kterých se dozvěděla v roce 2013 a které měly vliv na výši daňové ztráty, uplatnit v rozsudku konkrétně popsaným způsobem u orgánů finanční správy a předejít tak vzniku škody.
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 11 Co 251/2024-162 ze dne 23. října 2024 změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku I tak, že stěžovatelčině žalobě vyhověl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Městský soud dovodil, že příčinná souvislost je dána a stát odpovídá stěžovatelce za škodu, jejíž náhrady se domáhá, a to z titulu nezákonného rozhodnutí.
5. K dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudky obvodního a městského soudu a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud měl dovolání za přípustné pro posouzení existence příčinné souvislosti, neboť při řešení této otázky se městský soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Předznamenal s odkazem na svou judikaturu, že obecně platí, že otázka příčinné souvislosti - vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody - je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní. Právní posouzení příčinné souvislosti ale do úvahy přichází, byť může spočívat toliko ve stanovení toho, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit, což vedlejší účastnice v rámci dovolání - úspěšně - zpochybnila. Podle Nejvyššího soudu nebylo nezákonné rozhodnutí (vůbec) způsobilé přivodit tvrzenou škodu. Současně ale upozornil na to, že podle obsahu žaloby se stěžovatelka ve skutečnosti nedomáhala náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím, nýbrž náhrady škody způsobené délkou řízení, jež jí zabránila včas uplatnit daňovou ztrátu jako odečitatelnou položku v dalších zdaňovacích obdobích.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud překročil rozsah přezkumu, který stanoví § 242 odst. 3 občanského soudního řádu, a fakticky posuzoval právní otázku, která v dovolání nebyla vymezena, a tudíž její řešení městským soudem ani nebylo vedlejší účastnicí zpochybněno, a sice zda odpovědnostním titulem je nezákonné rozhodnutí, nebo nesprávný úřední postup. Stěžovatelka má rozhodnutí Nejvyššího soudu rovněž za překvapivé, neboť neměla prostor reagovat na argumenty, na nichž Nejvyšší soud založil své rozhodnutí. Podle stěžovatelky napadený rozsudek trpí extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a právními závěry. Stěžovatelka od počátku řízení spojovala vznik škody s nezákonným rozhodnutím, a tomu odpovídalo i provedené dokazování. Konečně stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud stěžovatelce odňal možnost dosáhnout odškodnění za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
8. Pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti je významné, že napadeným rozsudkem Nejvyšší soud zrušil předcházející rozhodnutí a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
9. Řízení o ústavní stížnosti je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí (např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. listopadu 1995) a na zásadě subsidiarity ústavní stížnosti (např. nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. září 2016). Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
10. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná pochybení obecných soudů či jiných orgánů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení (např. nález sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. března 2004).
11. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti následně vydanému konečnému rozhodnutí o věci (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1907/23 ze dne 17. října 2023).
12. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. února 2012 Ústavní soud akceptoval možnost výjimečně napadat kasační rozhodnutí vrcholných soudů, avšak pouze námitkami zaměřenými k samotnému řízení o procesním prostředku, v němž bylo vydáno kasační rozhodnutí (obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 3185/24 ze dne 9. ledna 2025, bod 11).
13. Z uvedených důvodů nelze v nynějším řízení o ústavní stížnosti projednat stěžovatelčinu čtvrtou námitku, že Nejvyšší soud zasáhl do jejího práva podle čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť řízení napadeným rozsudkem nebylo skončeno a není vyloučeno, že stěžovatelka v dalším průběhu řízení se svým žalobním požadavkem uspěje.
14. Zbylé tři námitky uplatněné v ústavní stížnosti se však týkají vlastního řízení před Nejvyšším soudem, a proto mohou být přípustně uplatněny již nyní. Ústavní stížnost je proto v tomto rozsahu přípustná.
15. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku (bod 22) vysvětlil, že otázka příčinné souvislosti je zásadně otázkou skutkovou a nikoliv právní, a uvedl, kdy je otázkou právní.
16. Vedlejší účastnice v dovolání uplatnila dvě námitky. První se týkala výkladu § 38p zákona o daních z příjmů a druhá posouzení, zda existuje adekvátní příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou, přišla-li stěžovatelka na rozhodnou část daňové ztráty až po čtyřech letech, ač měla povinnost podat daňové přiznání v řádném termínu a se správnými údaji.
17. Nejvyšší soud dal vedlejší účastnici za pravdu, že taková příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou nemůže být, dovolání shledal přípustným a důvodným a vyhověl mu. Současně (a nutno zdůraznit ve prospěch stěžovatelky) dovodil, že stěžovatelka tvrdí, že jí škoda byla způsobena délkou řízení, jež jí zabránila včas uplatnit daňovou ztrátu jako odečitatelnou položku v dalších zdaňovacích obdobích. Rozhodovaly-li nižší soudy o jiném předmětu řízení, než jak plyne z žaloby, Nejvyšší soud v posuzované věci směl a dokonce musel k takové vadě přihlédnout (§ 242 odst. 3 věta druhá občanského soudního řádu). Takový přístup je přístup s respektem k základnímu právu stěžovatelky, které jí plyne z čl. 36 odst. 3 Listiny, kterého se sama v ústavní stížnosti dovolává.
18. Ústavní soud nepřehlédl, že Nejvyšší soud zmiňuje - poté, co učiní závěr o tom, jak měly nižší soudy "číst žalobu" -, že nezjistil vady řízení. Není zcela zřejmé, zda tím myslí "jiné (další) vady", nebo zda závěr o "špatném čtení žaloby" za vadu snad nepovažuje, každopádně rušit rozhodnutí jen proto, aby Nejvyšší soud opravil (upřesnil) odůvodnění, není smysluplné.
19. Rozhodnutí není ani překvapivé, Nejvyšší soud posoudil přípustnost a důvodnost dovolání a vzhledem ke kladnému závěru se pak zabýval i vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
20. Ústavní soud nenachází ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a právními závěry Nejvyššího soudu, naopak právní závěry Nejvyššího soudu považuje za logické a respektující podstatu žalobního požadavku stěžovatelky.
21. Lapidárně řečeno, tvrdí-li stěžovatelka, že nemohla včas uplatnit daňovou ztrátu, protože chybělo její pravomocné stanovení, není (ani nemůže být) příčinnou škody zrušené rozhodnutí, nýbrž to, že správné (zákonné) rozhodnutí přišlo pozdě. Kdyby správní soud hypoteticky zrušil správní rozhodnutí hned druhý den po podání žaloby, a ne za pět let, a orgán finanční správa by obratem znovu rozhodl, tvrzená škoda by (přes existenci nezákonného rozhodnutí) přeci ani nevznikla. Příčina pojmově netkví v nezákonném rozhodnutí, nýbrž v délce řízení. Vyložil-li Nejvyšší soud žalobu stěžovatelky tak, že stěžovatelce vadí, že správné (zákonné) rozhodnutí přišlo (i kvůli nezákonnému rozhodnutí) pozdě, a uložil-li nižším soudům, aby posuzovaly uplatněný nárok jako nárok na náhradu škody v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení, a nikoli nezákonného rozhodnutí, nemá Ústavní soud takovému přístupu v ústavní rovině co vytknout.
22. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 7. ledna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu