Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Janebou, advokátem se sídlem Jeronýmova 814/3, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2018 č. j. 4 Tdo 777/2018-26, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky Pardubice ze dne 23. 1. 2018 č. j. 13 To 517/2017-347 a proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 11. 2017 č. j. 3 T 108/2017-307, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky Pardubice a Okresního soudu v Pardubicích jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v článku 8 odst. 1 a 2, 36 odst. 1, 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále v článku 1 Ústavy České republiky.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. 3 T 108/2017 uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"). Za uvedený přečin mu byl uložen peněžitý trest ve výši 100 celých denních sazeb po 2 000 Kč, tedy 200 000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl stěžovateli stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání směřující do výroku o vině a trestu. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka Pardubice rozhodl o odvolání stěžovatele tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen "trestní řád") zrušil výrok o uloženém trestu a nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil peněžitý trest ve výměře 60 denních sazeb po 1 500 Kč, tedy v celkové výměře 90 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil stěžovateli podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců.
4. Odvolací soud se v otázce viny stěžovatele ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že v předmětné věci byly dodrženy všechny obecné zásady řádného a zákonného procesu, včetně postupů podle § 2 odst. 5 trestního řádu, tj. aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a podle § 2 odst. 6 trestního řádu, týkajícího se hodnocení důkazů. Ohledně uloženého trestu dospěl odvolací soud k závěru, že jeho výměra je nepřiměřeně vysoká; výhrady taktéž směřovaly proti způsobu určení denní sazby ve smyslu § 68 odst. 3 trestního zákoníku. Z uvedených důvodů zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a nově rozhodl o uložení nižšího peněžitého trestu.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť rozhodnutí podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Naplnění dovolacího důvodu stěžovatel dovozoval z nesprávných skutkových zjištění soudů nižších stupňů, v porušení práva na spravedlivý proces a v nenaplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) trestního zákoníku.
6. Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 7. 2018 sp. zn. 4 Tdo 777/2018 dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné. Dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele bylo podáno jednak z důvodů, které nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod a jednak z důvodů, které pod dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. g) trestního řádu podřadit lze, uplatněné námitky byly však zjevně neopodstatněné.
7. Podle stěžovatele vykazují napadená rozhodnutí hned několik podstatných vad, v nichž spatřuje porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a v důsledku toho též jeho práva na svobodu podle článku 8 odst. 1 a 2 Listiny.
8. První námitka se týká vymezení skutku, konkrétně jeho časového určení, podle něhož byl stěžovatel odsouzen. Stěžovatel uvádí, že na tyto rozpory v předchozích řízení poukazoval, obecné soudy však jeho námitkám nevyhověly a nerespektovaly provedené dokazování.
9. Další námitka směřuje proti nedostatečné a zavádějící specifikaci jednání, jímž měl stěžovatel naplnit objektivní stránku přečinu nebezpečného pronásledování. Zejména vytýká obecným soudům způsob, jakým byla ve výroku o vině určena četnost jednání, jimiž měl poškozenou sledovat. V důsledku tak byla obecnými soudy porušena zásada in dubio pro reo.
10. Konečně má stěžovatel za to, že skutkové závěry obsažené v rozhodnutích obecných soudů, zejména ve skutkové větě, vykazují významné vady a nelogičnosti, na které stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně poukazuje. Skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou tak podle názoru stěžovatele v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
11. Ústavní soud přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti, včetně vyčerpání všech dostupných procesních prostředků. Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje námitky, které směřují zejména proti zjištěnému skutkovému stavu, způsobu hodnocení důkazů a proti výkladu podústavního práva, tak jak jej provedly obecné soudy. Z ústavní stížnosti je však zřejmé, že stěžovatel opakuje shodné námitky, jimiž se obecné soudy zabývaly v předchozích řízeních. Obsahem ústavní stížnosti zůstává toliko polemika s jejich závěry, přičemž stěžovatel od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší.
13. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla takovým vybočením porušena stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III.
ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
14. S ohledem na tato východiska přezkoumal Ústavní soud námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že v posuzované věci soudy z ústavních mezí nevybočily.
15. V daném případě soudy všech stupňů velmi podrobně a přesvědčivě objasnily, z jakých důvodů je nutné na stěžovatelovo jednání nahlížet jako na přečin podle § 354 odst. 1 písm. b), c) trestního zákoníku. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí celou věcí detailně zabýval a náležitě popsal, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se řídil a na základě jakých skutečností rozhodl. S učiněnými úvahami se ztotožnil a dále je rozvedl jak odvolací, tak i dovolací soud; větších výhrad k nim nemá ani Ústavní soud. Za těchto okolností nemůže Ústavní soud přisvědčit námitce stěžovatele, že skutkové závěry formulované v napadených rozhodnutích trestních soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
16. V případě, že učiněné skutkové závěry mají dostatečnou oporu v provedených důkazech, nejde ani o porušení zásady in dubio pro reo.
17. Soudy provedený výklad trestních norem nevykazuje ani prvky svévole či přepjatého formalismu. Napadená rozhodnutí jsou konkrétně a logicky odůvodněna a reagují dostatečným způsobem na všechny námitky a tvrzení stěžovatele. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje především na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, který se vyjadřoval k námitkám, jež jsou předmětem i nyní projednávané ústavní stížnosti, konkrétně k otázce naplnění znaku dlouhodobosti jednání stěžovatele, intenzity tohoto jednání a vyvolání vyššího stupně obav u poškozené. Ústavní soud považuje uvedené závěry za ústavně konformní.
18. Co se týče nároků kladených na popis skutku ve výrokové části, zde napadená rozhodnutí taktéž obstojí, neboť splňují požadavky uvedené v § 120 odst. 3 trestního řádu.
19. Namítá-li stěžovatel bez dalšího, že došlo k porušení principu stanoveného v článku 40 odst. 6 Listiny, podle něhož se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, je tato námitka v posuzované věci bez opodstatnění. K inkriminovanému jednání stěžovatele došlo v průběhu roku 2016, skutková podstata trestného činu nebezpečného pronásledování, jak je formulována v § 354 trestního zákoníku, je součástí trestního zákona č. 40/2009 Sb. s účinností od 1. 1. 2010. Na jednání stěžovatele naplňující znaky skutkové podstaty podle § 354 trestního zákoníku v roce 2016 je tedy nutno pohlížet jako na trestné.
20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že ve věci stěžovatele nedošlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. listopadu 2018
Ludvík David, v. r. předseda senátu