Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 618/2024 ze dne 30. října 2024, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 51/2023 ze dne 22. února 2024 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 2/2022 ze dne 19. ledna 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla stěžovatelka (společně s obžalovaným A. M. P.) uznána vinnou ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Skutek, za nějž byla stěžovatelka odsouzena, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že P. se záměrem neoprávněně ve prospěch stěžovatelky získat finanční prostředky z veřejného zdravotního pojištění za součinnosti zaměstnankyň stěžovatelky působících na pozici zdravotních sester (o jejichž vině nebylo zákonným způsobem rozhodnuto) pro účely vylákání úhrad ze zdravotního pojištění vytvořil plán péče o desítky pacientů. Zdravotní sestry podle jeho instrukcí vedly ošetřovatelskou dokumentaci tak, aby byl zajištěn její soulad s tiskopisy "ORP" (ošetřovatelskou a rehabilitační péči poskytovanou v pobytových zařízeních sociálních služeb), a následně vědomě nepravdivě vyplňovaly do tiskopisů ORP údaje pro účely vykazování úkonů zdravotní péče. Dané úkony zdravotní péče byly nepravdivě vykazovány bez předchozí indikace ošetřujícího lékaře. Tiskopisy a údaje v nich uvedené byly stěžovatelkou předkládány zdravotním pojišťovnám, které tuto vykázanou, avšak nediagnostikovanou a ošetřujícím lékařem neindikovanou, nadto z určité části ani reálně neuskutečněnou péči stěžovatelce hradily. Stěžovatelka se takto neoprávněně obohatila a zdravotním pojišťovnám byla způsobena škoda celkem 12 079 987,88 Kč.
3. Stěžovatelka proti uvedenému rozsudku městského soudu podala odvolání, na základě kterého Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem zrušil rozsudek městského soudu ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a nově uložil stěžovatelce peněžitý trest v celkové výši 300 000 Kč (300 denní sazeb po 1 000 Kč) a rozhodl o nárocích poškozených zdravotních pojišťoven.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatelka namítá, že v obžalobě jí bylo přičítáno jednání jejího prokuristy, obžalovaného G., a jednání jejího externího spolupracovníka, obžalovaného P., ovšem obžalovaný G. byl napadeným rozsudkem městského soudu obžaloby zproštěn, takže jeho jednání jí nelze přičítat. Uvádí, že městský soud jí v napadeném rozsudku nepřičítal ani jednání P., nýbrž jednání jejích zaměstnankyň, zdravotních sester (svědkyň) S., J. a N., a to i přesto, že ty nebyly stíhány a podle podané obžaloby se trestného jednání nedopustily. Rozporuje argumentaci Nejvyššího soudu, podle níž byla činnost zdravotních sester popsána již v obžalobě, a tvrdí, že obžaloba nezmiňovala zapojení zdravotních sester do stíhaného skutku. To podle ní ovlivnilo způsob její obhajoby, zejména postup při výslechu uvedených svědkyň, neboť v průběhu hlavního líčení nemohla předpokládat, že obecné soudy dospějí k závěru o trestnosti jednání svědkyň. Je přesvědčena, že popsaným postupem obecných soudů došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na obhajobu.
6. Stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. července 2004, z něhož vyplývá povinnost obecných soudů upozornit obviněného na možnost změny právní kvalifikace vždy, když by absence takového poučení mohla vést ke zkrácení práva na obhajobu. Má za to, že právě taková situace nastala i v její trestní věci a že podstatná změna v posuzování toho, čí jednání jí má být přičítáno, ji ve svém důsledku zkrátilo v jejím právu na obhajobu.
7. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by jí jednání svědkyň (zdravotních sester) mohlo být přičítáno. Dovozuje to z toho, že podepsáním dokumentu ORP, tj. nahrazením podpisu lékařky vlastní parafou, jednaly namísto jiné společnosti Y, nikoli jménem stěžovatelky, neboť poukaz ORP není dokumentem stěžovatelky. Jejich jednání bylo podle ní navíc jasně excesivní, neboť každý ví, že nesmí padělat podpis jiné osoby.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání - až na výjimku - příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Stěžovatelka ústavní stížností napadá rozsudek městského soudu jako celek, avšak vrchní soud rozsudek městského soudu zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a nahradil je vlastním rozhodnutím. K rozhodování o ústavnosti zrušené části rozsudku městského soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).
10. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17)]. O takovou situaci však zde nejde.
11. Se stěžejní stěžovatelčinou námitkou týkající se údajného zkrácení jejího práva na obhajobu v důsledku změny jednání, jež jí bylo obecnými soudy přičteno, se Nejvyšší soud důsledně vypořádal v bodech 59 a 60 napadeného usnesení. Jeho argumentace je založena na tvrzení, že jednání zdravotních sester (zaměstnankyň stěžovatelky) bylo v rozsudku městského soudu popsáno v podstatě stejně jako v obžalobě, takže v průběhu hlavního líčení fakticky nedošlo k podstatné změně, která by měla vliv na možnost vedení obhajoby. Stěžovatelka sice právě tuto rozhodující část argumentace Nejvyššího soudu popírá a tvrdí, že v obžalobě a v napadeném rozsudku městského soudu bylo jednání zdravotních sester popsáno podstatně odlišně, avšak Ústavní soud jí v tomto názoru nemůže přisvědčit.
12. I podle Ústavního soudu je totiž v obžalobě (kterou stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti) zapojení zdravotních sester do stíhaného skutku popsáno v podstatných ohledech stejně, jak je tomu v napadeném rozsudku městského soudu (zdravotní sestry se řídily pokyny P. v oblasti vedení ošetřovatelské dokumentace sledující podvodné vykazování neindikované hrazené lékařské péče). Odlišnost spočívala v tom, že podle obžaloby zdravotní sestry "pouze plnily pokyny a příkazy, aniž by byly obeznámeny s celým podvodným systémem", zatímco v rozsudku městského soudu bylo toto konstatování vypuštěno a místo toho bylo uvedeno, že popsané jednání zdravotních sester lze stěžovatelce přičítat.
13. Uvedená odlišnost však neměla vliv na zachování totožnosti skutku (což uznává i sama stěžovatelka) a podle Ústavního soudu nepředstavuje ani žádný významný posun v popisu jednání zdravotních sester, nýbrž v právním hodnocení takového jednání. Ústavní soud se (ve shodě s Nejvyšším soudem) nedomnívá, že by toto jiné posuzování inkriminovaného jednání stěžovatelčiných zaměstnankyň mělo za důsledek omezení stěžovatelčiných možností čelit vznesenému obvinění. Jestliže stěžovatelka tvrdí, že by už při výslechu zdravotních sester mohla jinak vést obhajobu, kdyby byla seznámena s tím, že jí jejich jednání bude přičítáno, nelze přehlédnout, že se v rámci svých opravných prostředků nedomáhala opětovného výslechu těchto svědkyň (žádný takový její návrh není zmiňován ani v napadeném rozsudku vrchního soudu, ani v napadeném usnesení Nejvyššího soudu a ani v ústavní stížnosti stěžovatelka nenamítá, že by obecné soudy odmítly opakovat výslech svědkyň). Své námitky proti tomu, že se jí jednání jejích zaměstnankyň přičítáno na základě § 8 odst. 2 písm. b) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob pak rovněž mohla uplatnit v rámci svých opravných prostředků, přičemž této možnosti využila a obecné soudy se s touto její obhajobou náležitě vypořádaly, jak bude ještě dále vysvětleno.
14. Ústavní soud tak uzavírá, že změna, k níž došlo v průběhu hlavního líčení v identifikaci jednání, které lze stěžovatelce přičítat a činit ji na jeho základě trestně odpovědnou, reálně neovlivnila podstatným způsobem možnosti stěžovatelky uplatňovat své právo na obhajobu. V nálezu sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. července 2004 (N 102/34 SbNU 79), na který stěžovatelka odkazuje, byl řešen případ podstatně výraznější změny v posuzování rozhodujících okolností ze strany obecných soudů (Nejvyšší soud v daném případě dospěl k závěru, že se nejedná o podvod, nýbrž o zpronevěru), takže jeho závěry na nyní posuzovanou věc nelze vztahovat.
15. Pokud jde o námitku stěžovatelky, že zdravotní sestry podepisováním dokumentu ORP fakticky jednaly za společnost Y, nikoli za ni, přičemž jejich jednání bylo navíc excesivní, odkazuje Ústavní soud na body 54 a 55 napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud zde vysvětlil, že podstata podvodného jednání, jež bylo stěžovatelce přičítáno, nespočívala v nesprávném vykazování poukazů ORP, ale v předložení těchto nepravdivých poukazů zdravotním pojišťovnám. Nejvyšší soud dále připomněl, že jednání zdravotních sester bylo stěžovatelce ve smyslu § 8 odst. 2 písm. b) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob přičteno mj. s ohledem na to, že neprovedla řádnou kontrolu nad činností jejích zaměstnanců, resp. nebyly zavedeny žádné kontrolní ani prevenční mechanismy. Ústavní soud tuto argumentaci Nejvyššího soudu považuje za racionální, a jelikož na ni stěžovatelka nijak nereaguje, nepovažuje za potřebné k ní cokoli dodávat.
16. Z důvodů shora uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl. V rozsahu, ve kterém byl napaden rozsudek městského soudu ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pro svou nepříslušnost a ve zbylém rozsahu pak ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona, neboť nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 5. března 2025
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu