USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2024 o dovoláních, která podali obvinění A. M. P., a Jihoměstská sociální a.s., IČ: 28461835, se sídlem Ocelíkova 672/1, 149 41 Praha 4 - Háje, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2024, sp. zn. 2 To 51/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 2/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obou obviněných odmítají.
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 1. 2023, sp. zn. 4 T 2/2022, uznal obviněné A. M. P. a Jihoměstskou sociální a.s. (dále také jen „JMS a.s.“) vinnými ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Obviněného A. M. P. za to podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku ve spojení s § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků.
Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku obviněnému dále uložil peněžitý trest ve výměře čtyři sta denních sazeb s výší denní sazby 250 Kč. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému také uložil trest zákazu činnosti spočívající v poskytování poradenství, konzultační činnosti při vykazování výkonů zdravotní péče vůči zdravotním pojišťovnám ze systému veřejného zdravotního pojištění na dobu pěti roků. Obviněnou JMS a.s. podle § 18 odst. 1, odst. 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „t.
o. p. o.“), a § 68 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku odsoudil k peněžitému trestu ve výměře tři sta denních sazeb s výší denní sazby 1 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněným uložil povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky (dále jen „VZP ČR“) škodu ve výši 6 439 947,71 Kč. Poškozenou Českou průmyslovou zdravotní pojišťovnu podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Skutku popsaného v rozsudku soudu prvního stupně se obvinění dopustili tím (zestručněně uvedeno), že obviněný A. M. P. se záměrem neoprávněně ve prospěch obžalované JMS a.s. získat finanční prostředky z veřejného zdravotního pojištění, za součinnosti zaměstnankyň obžalované působících na pozici zdravotních sester pověřených vykazováním úkonů zdravotní péče vůči zdravotním pojišťovnám k úhradě z veřejného zdravotního pojištění, konkrétně I. S., M. J. a G. N., o jejichž vině nebylo zákonným způsobem rozhodnuto, nejméně od ledna roku 2012 nejméně do března roku 2015, kdy obviněný působil jako poradce a odborný garant na základě smlouvy o poskytnutí služeb pro zpracování analýz optimalizace vykazovaných výkonů VZP ČR a dalších činností pro zařízení ve správě JMS a.s., smlouvy o poradenské činnosti, zpracovávání analýz optimalizace vykazovaných výkonů zdravotním pojišťovnám a kontrole vykazovaných výkonů a smlouvy o narovnání, vytvořil plán péče označovaný v rámci komunikace se zdravotnickým personálem zařízení jako tzv. „had“, který obsahoval jména klientů, hrazené zdravotní úkony s časovým rozpětím a jejich konkrétním rozdělením mezi jednotlivé zdravotní sestry, řídil činnost zdravotních sester ve vedení ošetřovatelské dokumentace tak, aby byl zajištěn její soulad s tiskopisy ORP (ošetřovatelská a rehabilitační péče poskytovaná v pobytových zařízeních sociálních služeb), formuloval znění údajů, které následně zdravotní sestry vědomě nepravdivě vyplňovaly do tiskopisů ORP pro účely vykazování úkonů zdravotní péče, které samy opatřovaly razítkem a podpisem, resp. tzv. parafou příslušného ošetřujícího lékaře, přitom tyto se pokyny obviněného řídily na základě obecného pokynu ředitele JMS a.s.
Bc. Jana Gabriela s obviněným spolupracovat v oblasti vykazování výkonů zdravotní péče, přičemž obviněný tak činil s vědomím toho, že úkony zdravotní péče vykazované v těchto tiskopisech byly nepravdivě v rozporu s § 18 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, uvedenými zaměstnankyněmi vykazovány bez předchozí indikace ošetřujícího lékaře, a to nejprve B. K. a posléze I. K. (dříve B.), přičemž uvedené tiskopisy, resp. údaje v nich uvedené byly obviněnou JMS a.s. předkládány zdravotním pojišťovnám, které tuto vykázanou, avšak nediagnostikovanou a ošetřujícím lékařem neindikovanou, nadto z určité části ani reálně neuskutečněnou péči hradily obviněné JMS a.s., kdy se jednalo o v rozsudku specifikovaných 135 případů neoprávněně vykázaných úkonů zdravotní péče,
přitom obviněná JMS a.s. poté, co uzavřela zvláštní smlouvu s VZP ČR o poskytování a úhradě ošetřovatelské rehabilitační péče pojištěncům umístěným v zařízení sociálních služeb a pobytovými službami a zvláštní smlouvu s Českou průmyslovou zdravotní pojišťovnou o poskytování a úhradě ošetřovatelské péče hrazené z prostředků veřejného zdravotního pojištění, v rámci své činnosti a ve svém zájmu prostřednictvím A. M. P., jako odborného garanta pro vykazování výkonů zdravotní péče zdravotním pojišťovnám, s nímž spolupracovala na základě výše citovaných smluv a prostřednictvím svých zaměstnankyň – zdravotních sester – I. S., M. J. a G. N., jejichž jednání lze obviněné ve smyslu § 8 odst. 2 písm. b) t. o. p. o. přičítat, jakož i v rozporu s § 18 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění ve znění pozdějších předpisů, v období od ledna roku 2012 nejméně do března roku 2015 ve specifikovaných případech předkládala k úhradě z veřejného zdravotního pojištění zdravotním pojišťovnám údaje obsažené v ORP poukazech vyplněné těmito jejími zaměstnankyněmi, jež tyto údaje do tiskopisů ORP vyplňovaly bez vědomí a bez předchozí indikace příslušného ošetřujícího lékaře s doplněním jeho razítka a podpisu, a to podle plánu péče schváleného A. M. P., podle něhož zaměstnankyně obžalované v pozici zdravotních sester upravovaly taktéž znění ošetřovatelské dokumentace k zajištění jejího souladu s údaji obsaženými v tiskopisech ORP, aniž by ředitel a prokurista obžalované Bc. Jan Gabriel, jiný vedoucí pracovník, představenstvo či dozorčí rada obžalované provedli potřebnou kontrolu nad činností těchto svých zaměstnanců či učinili jiná opatření k zamezení jejich jednání, zejména neprovedli jednoznačné písemné poučení těchto zaměstnankyň o náležitostech a zákonných předpokladech vykazování úkonů zdravotní péče k úhradě z veřejného zdravotního pojištění, ani nevytvořili systém průběžné kontroly dodržování zákonnosti vykazování úkonů zdravotní péče ze systému veřejného zdravotního pojištění, a fakticky tato kontrola provedena nebyla, přičemž v důsledku toho poskytování a úhrada ošetřovatelské a rehabilitační péče pojištěncům umístěným v jejich zařízení (zařízení sociálních a pobytových služeb) nebyla v souladu s požadavky § 18 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, a poškozené zdravotní pojišťovny na základě údajů předložených jim obviněnou uhrazovaly tuto neoprávněně vykázanou péči,
a tímto jednáním se obviněná JMS a.s. neoprávněně obohatila, a zároveň společně s obviněným A. M. P. způsobili poškozené VZP ČR škodu ve výši nejméně 9 609 334,34 Kč a poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně škodu ve výši nejméně 2 470 653,54 Kč, tedy celkem škodu ve výši 12 079 987,88 Kč.
3. Tímtéž rozsudkem soud podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby obviněného Bc. Jana Gabriela, neboť nebylo prokázáno, že popsaný skutek spáchal tento obviněný. Ve vztahu k tomuto obviněnému soud podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázal poškozené s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. O odvoláních obviněných a poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovny proti odsuzujícímu rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 2. 2024, sp. zn. 2 To 51/2023, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. z podnětu odvolání obviněných napadený rozsudek zrušil v odsuzující části ve výroku o trestu u obviněné JMS a.s. a ve výroku o náhradě škody, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou JMS a.s. podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 18 odst. 1, 2 t. o. p. o. a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsoudil k peněžitému trestu ve výměře tři sta denních sazeb s výší denní sazby 1 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněným A. M. P. a JMS a.s. uložil povinnost zaplatit na náhradě škody společně a nerozdílně poškozené VZP ČR škodu ve výši 5 464 079,15 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozenou Českou průmyslovou zdravotní pojišťovnu odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. odvolání České průmyslové zdravotní pojišťovny zamítl. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k nim
5. Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláními obviněný A. M. P. prostřednictvím obhájce Mgr. Radka Jilga a obviněná JMS a.s. prostřednictvím obhájce Mgr. Marka Nemetha.
6. Obviněný A. M. P. odkázal na důvody dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) a h) tr. ř. Namítl, že právní posouzení jeho jednání není správné a neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci. Uvedl, že sice vytvořil pracovní pomůcku k vykazování zdravotní péče, tzv. hada, ale neměl oprávnění jej vyplňovat. Do rozpisu zapisovaly zdravotní úkony sestry a záznamy potvrzovali lékaři. Vyplňování příslušných zdravotních výkonů se tedy dělo bez jeho účasti. Jestliže uvedená pracovní pomůcka byla skutečně jinými osobami vyplněna a posléze odevzdána jako podklad pro výplatu za poskytnuté zdravotní služby, potom jeho jednání nebylo v žádné přímé příčinné souvislosti s výplatou peněz.
Dále namítl, že nevybízel zdravotní sestry k tomu, aby údaje o poskytnutých zdravotních úkonech vyplňovaly nedbale, nepřesně, neúplně anebo v rozporu se skutečným stavem věci. Doklady sice kontroloval, ale jen z hlediska evidenčního, tedy jestli mají potřebné formální náležitosti. Nebylo tedy prokázáno, že by někoho uvedl v omyl, využil omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti. Nebyly tak naplněny základní znaky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a nemohla být vyvozena jeho trestní odpovědnost.
7. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním poukázal na to, že od počátku trestního řízení se vyjadřoval konzistentně a bez změn. Přesto byly jeho argumenty odvolacím soudem opomenuty a nebyly dostatečně zváženy. Proto se obviněný domnívá, že je nezbytné, aby dovolací soud pečlivě přezkoumal, zda odvolací soud řádně zvážil všechny relevantní aspekty případu a zda byl odvolací proces spravedlivý a v souladu s právními normami.
8. V další části dovolání namítl nedůvodné dovození jeho trestní odpovědnosti. Konečný rozsudek se značně odchyluje od původních obvinění z přípravného řízení a obžaloby. Byl odsouzen jako jediná fyzická osoba, zatímco z odpovědnosti byla vyňata jakákoliv jiná fyzická osoba a vedle něj byla odsouzena právnická osoba JMS a.s. Nebyla stanovena přímá odpovědnost žádného vedoucího pracovníka nebo člena vedení společnosti, ale ani jiné konkrétní osoby jednající za tuto společnost, což navozuje přirozené otázky ohledně právní přesnosti a spravedlnosti rozsudku. Zdůraznil, že ze stíhaného jednání neměl osobní prospěch a svou činnost vykonával v souladu s platnými právními předpisy a metodikou. Případné nedostatky ve zdravotní dokumentaci byly pouze formální povahy a byly řešitelné cestou civilního soudního řízení. Takový postup by obviněný považoval za spravedlivější a transparentnější. Nedošlo by k porušení zásady subsidiarity trestní represe. Žádný z provedených důkazů podle obviněného neprokázal, že byl informován o nedostatečném rozsahu poskytované péče a o tom, že razítka a podpisy ošetřujících lékařů byly připojovány bez jejich vědomí. Měl proto důvod věřit, že všechny doklady jsou v pořádku. Jako externí poradce neměl ke zdravotnickému personálu vztah nadřízenosti a neměl právo nařizovat nebo kontrolovat jejich práci.
9. Obviněný dále nesouhlasil s hodnocením svědeckých výpovědí ošetřujících lékařů. Výpovědi B. K. se značně lišily ohledně počtu osobně podepsaných poukazů ORP. I. K. tvrdila, že po celou dobu své práce v JMS a.s. nevystavila ani jeden doklad ORP. Jako lékařce jí mělo být zcela jasné, že pro uplatnění nároků na financování JMS a.s. z veřejného zdravotního pojištění musely existovat formálně správně vyplněné poukazy ORP, a proto je zarážející, že za několik let nevystavila podle svých slov ani jeden takový poukaz. Zanedbáním soudního zkoumání nesrovnalostí ve svědeckých výpovědích a nepřezkoumání předložených a následně vyvrácených důkazů došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
10. Obviněný se domnívá, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nedosahuje přiměřené úrovně kvality. Spolu s dlouhým odročením jednání před vynesením konečného rozhodnutí to v obviněném vzbuzuje pochybnosti o objektivitě a závažnosti zákonných argumentů, které byly použity k dosažení konečného verdiktu. Podle obviněného je také zcela evidentní nepochopení problematiky ze strany soudů, což mohlo vážně narušit důvěru k soudnímu systému a k výslednému rozhodnutí soudu. Obviněný zopakoval, že systém hada vytvořil podle platných právních předpisů. Odeslal jej nevyplněný a požádal sestry, aby do něj doplnily jednotlivé pacienty s výkony. Zdravotní sestru I. S. požádal, aby takto připravené návrhy na poskytnutou péči předala ošetřujícímu lékaři, který by je podepsal a orazítkoval. Jelikož byl sestrami ujištěn, že tento postup bude dodržován, neměl žádné pochybnosti. Za zneužití hada zdravotnickým personálem JMS a.s. proto neodpovídá. Doplnil dále, že z obsahu zdravotnické dokumentace vyplývá, že K. dlouhodobě zanedbávala povinnou lékařskou péči a dopustila se křivé výpovědi.
11. Obviněný označil průběh odvolacího řízení za nestandardní, jelikož odvolací soud zahájil řízení 29. 6. 2023, první jednání ve věci nařídil na 7. 12. 2023 a odročené jednání se konalo až 22. 2. 2024. Takový průběh odvolacího řízení vyvolává oprávněné otázky o transparentnosti a řádnosti soudního procesu a může mít zásadní dopad na důvěru ve spravedlnost systému a může ohrozit integritu soudního procesu. Znovu zopakoval, že jeho jednání bylo vždy vedeno nejen nejlepším zájmem pacientů, ale také k zachování dobrého jména JMS a.s. Je podle něj nezbytné, aby odpovědnost za zkreslené ORP dokumenty byla přisouzena konkrétním osobám, tedy těm, kdo je vydaly nebo podepsaly. Pouhé formální posuzování nedostatků v dokumentaci neposkytuje dostatečný rámec pro spravedlivé zjištění skutečných příčin a viníků. Doufá, že tato otázka bude důkladně prozkoumána a že bude respektováno jeho právo na spravedlivé a vyvážené soudní řízení.
12. Poslední námitku obviněný věnoval odůvodnění adhezního výroku. Namítl, že soudy svým přístupem nezjistily a ani nemohly zjistit výši případně vzniklé škody. Paradoxní podle něj je, že soudy na jedné straně VZP ČR její uplatněné nároky beze zbytku přiznaly, na straně druhé Českou průmyslovou zdravotní pojišťovnu s celým nárokem odkázaly na řízení ve věcech občanskoprávních. Přiznání nároku VZP ČR v plné výši považuje za zcela absurdní, jelikož minimálně ze svědeckých výpovědí zdravotních sester jednoznačně vyplynulo, že zdravotní péče reálně poskytována byla. Za eventuálně vzniklou škodu navíc nemůže nést odpovědnost on, neboť jeho vyvinění je explicitně uvedeno ve smluvních ujednáních s JMS a.s. Podle přesvědčení obviněného měly soudy obě poškozené zdravotní pojišťovny odkázat na pořad civilního práva. Nesprávnost rozhodnutí soudů spatřuje také v tom, že k náhradě škody byl odsouzen, přestože nebyl příjemcem vzniklé škody. Nadto jsou vůči němu vedena civilněprávní řízení o zaplacení de facto týchž částek ještě jednou, kdy v konečném důsledku mu může být uložena povinnost hradit údajně vzniklou škodu hned dvakrát.
13. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2024, sp. zn. 2 To 51/2023, a současně tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal.
14. Obviněná Jihoměstská sociální a.s. v dovolání uvedla, že jej podává z důvodu nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, na němž spočívá napadený rozsudek, a to konkrétně v otázce posouzení zákonných podmínek pro trestní odpovědnost právnické osoby a v otázce škody způsobené trestným činem a zjištění její výše.
15. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 972/2016, obviněná namítla, že jí nelze přičítat jednání zdravotních sester, neboť nejsou dány předpoklady uvedené v § 8 t. o. p. o. Zdravotní sestry totiž podepisovaly ORP poukazy, které měli vystavovat lékaři jako zaměstnanci externího dodavatele lékařských služeb společnosti Medifin a.s. a nikoli dovolatelka. Pokud zdravotní sestry nahradily podpis lékařky svou parafou, jednaly namísto zaměstnankyně jiné společnosti než dovolatelky. Poukazy ORP nejsou dokumentem dovolatelky, ale vyhotovuje je lékař, který je zaměstnancem společnosti Medifin a.s. Jednání dotčených zdravotních sester tedy nahrazovalo práci lékaře či lékařky, ať už s jejich vědomím nebo bez něj. Zdravotní sestry tedy vůbec nejednaly za dovolatelku, naopak svým jednáním nahrazovaly projev vůle společnosti Medifin a.s. Jejich jednání bylo navíc jasně excesivní, neboť přece každý ví, že nesmí padělat podpis jiné osoby.
16. K závěrům soudů ohledně absence kontroly ORP poukazů obviněná namítla, že podstata projednávaného skutku neleží v tom, že by svědkyně poukazy vyplňovaly chybně. Podstata skutku spočívá v tom, že zaměstnankyně, aniž by k tomu měly pokyn obviněné, ORP poukazy vůbec vyplňovat neměly, jelikož jde o práci lékaře, a doslova falšovaly a zneužívaly identity ošetřujících lékařů. Požadavek školení je proto podle obviněné absurdní, jelikož žádné školení nemůže pojmout skutečnost, že nikdo nesmí podepisovat za jinou osobu a zneužívat něčí identity.
Poukaz ORP navíc nevystavovala obviněná, ale lékař, který byl zaměstnán u společnosti Medifin a.s. Obviněné proto není zřejmé, jak konkrétně mohla a měla takovému zjevnému excesu zaměstnanců zabránit. Obviněná dále poukázala na skutečnost, že svědkyně I. S. před obviněným A. M. P. falšování podpisu zastírala, jak vyplývá z emailu, v němž obviněnému napsala, že „všechny ORP jsou orazítkovány a podepsány lékařem“. Svědkyně při svém výslechu přiznala, že chybné vyplňování ORP poukazů neřešila, a to ani se zaměstnavatelem obecně, ani s dozorčí radou, jejíž byla členkou.
Obviněná si proto v dovolání klade otázku, zda při vynaložení náležité péče na podvodné jednání externího odborníka A. M. P. a nestíhaných svědkyň mohla přijít. A dospívá k závěru, že nikoliv. Tím spíš, že obžaloby zproštěný prokurista Bc. Jan Gabriel sice teoreticky mohl kontrolu provádět, ale fakticky k tomu neměl dostatečné odborné znalosti a schopnosti, což byl důvod, proč na problematiku vykazování zdravotní péče najal právě obviněného A. M. P. Žádné pochybení neobjevila ani kontrola externistů z Krčské nemocnice, kterou zadal nový ředitel svědek L.
V. Přesto soudy tvrdí, že trestní odpovědnost obviněné je dána mimo jiné proto, že prováděla kontrolu nedostatečně. Řetězení kontroly by však postrádalo jakýkoliv smysl. Na odbornou a vysoce specializovanou problematiku si obviněná najala externího pracovníka A. M. P., který za správnost vykazování zdravotní péče odpovídal a byl supervizorem, a do dozorčí rady nominovala svědkyni I. S., sestru z provozu a s mnohaletou praxí. Obviněný A. M. P. však uvedl v omyl jak ředitele Bc. Jana Gabriela, tak představenstvo obviněné. Podle závěru soudů se spolčil s nestíhanými svědkyněmi, které jednaly hrubě excesivně. Obviněná je proto v roli poškozené.
17. Obviněná dále namítla nesprávnost závěru odvolacího soudu, podle kterého se obviněný A. M. P. nacházel v obdobném postavení jako zaměstnanec podle § 8 odst. 1 písm. d) t. o. p. o. Jde o závěr hrubě nepravdivý a přímo rozporný s výsledky dokazování a závěry nalézacího soudu o tom, že tento obviněný byl skutečně najat jako externí odborník na vysoce specializovanou problematiku, které ve společnosti JMS a.s. nikdo jiný nerozuměl. Zprošťující výrok týkající se ředitele Bc. Jana Gabriela je založen právě na konstatování nalézacího soudu (a Vrchní soud tyto závěry označuje za správné), že o nezákonném a v podstatě nepravdivém vykazování zdravotní péče nevěděl, problematice vykazování péče nerozuměl a obviněnému A. M. P. nedával žádné pokyny stran této činnosti ani on, ani nikdo jiný z představenstva obžalované, nýbrž obviněný postupoval při této činnosti samostatně a podle svých odborných znalostí a schopností. Podle obviněné je proto v rozporu se zákonem, pokud odvolací soud při nezměněném skutkovém stavu sám učinil jiné závěry o charakteru činnosti obviněného A. M. P., přestože sám k tomu žádné dokazování neprováděl ani neopakoval.
18. Obviněná rovněž namítla nesprávné právní posouzení otázky škody a její výše. Soudy si neujasnily, v čem konkrétně má podvod spočívat, a jaké měl důsledky. Nesouhlasí s tím, že nárok vykázaný pojišťovně byl neoprávněný v plném rozsahu, a to bez ohledu na to, zda a které z vykázaných úkonů provedeny byly, a které nikoliv. Takový závěr by bylo možno učinit v rámci civilního sporu, neplatí ale pro trestní řízení s ohledem na povinnost trestních soudů spolehlivě zjistit vznik škody a její výši. Jestliže byla zdravotní pojišťovna uvedena v omyl v celém rozsahu předkládaných výkazů, není podle obviněné v příčinné souvislosti s tímto omylem škoda v celé výši, pakliže i rozsudky uvádí, že nějaká péče poskytnuta byla. Nalézací soud si byl této skutečnosti vědom, když ještě v průběhu hlavního líčení se státní zastupitelství pokoušelo zjistit skutečný rozsah poskytnutých úkonů zdravotní péče. Když se tato snaha nezdařila, oba soudy udělaly úkrok stranou tvrzením, že je to vlastně jedno, protože škodou je veškerá vykázaná péče bez ohledu na to, v jakém rozsahu byla skutečně poskytnuta. Právní závěry soudů obou stupňů o škodě a její výši coby obligatorního znaku trestného činu podvodu jsou v příkrém rozporu s obecnou právní úpravou i ustálenou judikaturou vyšších soudů. Obviněná v obecné rovině charakterizovala trestněprávní pojem prospěchu a zdůraznila, že je tento pojem třeba odlišovat od znaku škody. Odkázala na řadu rozhodnutí týkajících se prospěchu (rozhodnutí uveřejněná pod č. 55/1996, č. 12/1998, č. 1/1990 Sb. a č. 42/2005 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 42/2007, a ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 34/2007) a uzavřela, že soudní praxe po delší dobu kontinuálně vykládá znak prospěchu v tom smyslu, že jej tvoří skutečně čistý příjem a nelze do něj zahrnout náklady na poskytnutí plnění, byť vadného nebo neúplného.
19. Obviněná dále měla za to, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. V obžalobě jí bylo přičítáno jednání jejího statutárního orgánu, resp. prokuristy Bc. Jana Gabriela, a externího smluvního specialisty na vykazování zdravotní péče, obviněného A. M. P. Tímto směrem vedla svou obhajobu. Nalézací soud však zprostil obviněného Bc. Gabriela obžaloby a současně konstatoval, že obviněné nelze přičítat ani jednání A. M. P. Následně upravil skutkovou větu tak, že se obviněné přičítá jednání svědkyň I. S., M. J. a G. N. Podle obviněné tím došlo k porušení jejího práva na obhajobu, neboť nevěděla, jakému obvinění se má bránit. Postup soudu pro ni byl nepředvídatelný a překvapivý. Tím došlo i k porušení § 225 odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 190 odst. 2 tr. ř., jak je vyložil Ústavní soud například v nálezu ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 639/03, neboť obhajoba má být upozorněna i v případě změny ke stejné či mírnější právní kvalifikace skutku za předpokladu, že takové poučení bude mít pro obhajobu praktický význam a pokud by jinak mohla být její práva skutečně krácena. Nový výklad nalézacího soudu byl pro obhajobu obviněné zcela zásadní, přesto neměla možnost na něj reagovat již v hlavním líčení a mohla se k závěrům nalézacího soudu vyjádřit teprve v podaném odvolání. Odvolací soud se s touto námitkou vypořádal v rozporu se skutečností, jelikož obžaloba byla založena na tvrzení o přímém pachatelství právě a jen obviněných JMS a.s., Bc. Jana Gabriela a A. M. P., s využitím tzv. živého nástroje (zdravotních sester), který sám trestně deliktně nejedná. Skutečnost, že uvedené tři svědkyně nebyly nikdy trestně stíhány, zvyšuje pochybnosti o správnosti a důvodnosti závěru o trestnosti jejich jednání a možnosti přičítat jejich jednání obviněné jako právnické osobě.
20. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
21. Opisy dovolání obviněných zaslala předsedkyně senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) považuje dovolací argumentaci obou obviněných do značné míry za opakování, resp. pokračování jejich obhajoby uplatňované v dřívějších fázích trestního řízení, na niž soudy nižších stupňů již měly příležitost reagovat a vypořádat se s ní.
22. K dovolání obviněného A. M. P. uvedl, že nepovažuje za opodstatněnou námitku odkazující na zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť ve věci nejsou dány žádné okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost činu, a to tím způsobem, že by vytýkané jednání neodpovídalo typickým případům zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Státní zástupce nepřisvědčil ani argumentaci obviněného ve vztahu k významu vypracování pracovní pomůcky v podobě tzv. hada pro vykazování hrazené zdravotní péče, kterou měly vyplňovat zdravotní sestry bez jeho účasti a výzev. Byl to právě tento obviněný, který v zařízení JMS a.s. zavedl pro vykazování hrazené zdravotní péče na tiskopisech ORP uměle vytvořený algoritmus, který byl označován jako tzv. had, a to za cíleným navýšením hrazené péče ze strany zdravotních pojišťoven. Třebaže zavedený algoritmus nevyplňoval následně přímo obviněný, nýbrž se tak dělo zdravotními sestrami profesně působícími v zařízení JMS a.s., obviněný ovlivňoval tento proces prostřednictvím e-mailové komunikace a osobních návštěv zařízení. Pravidelně se dostavoval do zařízení a nechával si od zdravotních sester předkládat ke kontrole ošetřovatelskou dokumentaci a tiskopisy ORP. Výsledky provedené kontroly a následné pokyny zdravotním sestrám, mimo návštěv v zařízení, zasílal obviněný elektronickou komunikací. Ze zápisů z jednání vyplývá, že určoval znění ošetřovatelské dokumentace a tiskopisů ORP, přičemž vyžadoval, aby byly používány jím dané konkrétní informace, aby u klienta byla doplněna péče, aby klient, který opustil zařízení, byl nahrazen jiným klientem, aby na tiskopisech ORP byl doplněn podpis lékaře a otisk razítka ošetřujícího lékaře, aby byl klient přeregistrován jiné zdravotní pojišťovně apod.
23. Podle státního zástupce nebyla obviněná JMS a.s. zkrácena na právu na obhajobu tím, že v souvislosti se zproštěním obžaloby Bc. Jana Gabriela byla konstrukce přičitatelnosti protiprávního jednání obviněné dovozena primárně skrze působení zdravotních sester I. S., M. J. a G. N. Obviněná se mohla již v průběhu řízení před soudem vyjadřovat a reagovat na zapojení zdravotních sester do trestné činnosti podvodného charakteru. Přes korigování účasti sekundárního subjektu zůstala před vynesením odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Praze zachována právní kvalifikace podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
24. Jestliže obviněná JMS a.s. a částečně rovněž obviněný A. M. P. brojili proti konstrukci přičitatelnosti protiprávního jednání právnické osobě, státní zástupce ke korektivu podle § 8 odst. 2 písm. b) t. o. p. o. uvedl, že v posuzované věci nebyla identifikována existence žádného kontrolního mechanismu směrem k zabezpečení prevence a detekce rizik vyskytujících se v procesu vykazování hrazené zdravotní péče. Nebylo zjištěno, že by dozorčí rada projednávala informace procesu vykazování hrazené péče nebo že by se prováděla kontrola zaměstnanců v této oblasti. Do popředí vystupuje leda kontrola uskutečňovaná obviněným A. M. P. v tiskopisech ORP, která však byla vedena zcela závadovým způsobem a podporovala rozvoj trestněprávního následku. Seznámení zdravotních sester s metodikou vykazování hrazené zdravotní péče u zdravotních sester vyznívalo velice mlhavě tam, kde se vůbec připustilo u některých z nich. Ve výsledku lze proto hovořit o zanedbání realizace dohledu a kontroly nad zdravotnickým personálem u vedení, resp. managementu obviněné JMS a.s.
25. Co se týče kritiky zahrnutí obviněného A. M. P. do konstrukce přičitatelnosti protiprávního jednání obviněné JMS a.s., lze připustit, že Vrchní soud v Praze v odůvodnění rozsudku naznačil dílčí výkladový posun z hlediska vymezení okruhu fyzických osob, jejichž protiprávní činy mohou založit trestní odpovědnost právnické osoby, když oproti soudu prvního stupně zaujal názor o možnosti podřazení jmenovaného taktéž pod kategorii sekundárního subjektu uvedeného v § 8 odst. 1 písm. d) t. o. p. o., byť zde v postavení obdobném zaměstnancům při plnění jejich pracovních úkolů. Problematické mohou být interpretační hranice role obviněného A. M. P., nakolik se reálně choval jako zaměstnanec bez pracovní smlouvy a nakolik spolupracoval s právnickou osobou externě v pozici smluvně najatého poradce jako osoby samostatně výdělečně činné. Každopádně i nadále zůstala určující již výše rozebíraná konstrukce přičitatelnosti protiprávního jednání právnické osoby primárně skrze působení zdravotních sester jako zaměstnanců této právnické osoby.
26. Pokud jde o námitky obou obviněných týkající se zjištění a vyčíslení výše škody způsobené trestným činem, státní zástupce akceptoval stanovisko soudů, že výše škody způsobená trestnou činností podvodného charakteru se odvíjela od souhrnu peněžních prostředků obviněné JMS a.s. vyplacených zdravotními pojišťovnami, a to bez ohledu na případné částečné poskytnutí úkonu zdravotní péče, neboť se tak stalo bez splnění podmínek poskytování hrazených služeb v režimu zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Rozdílný přístup k oběma poškozeným zdravotním pojišťovnám ve vztahu k vyslovení adhezního výroku se odvíjel od toho, že bez dalšího dokazování a bez dalších podkladů by nebylo možné rozhodnout o nároku na náhradu škody České průmyslové zdravotní pojišťovně, neboť uplatňovala nárok v částce vyšší, než byla zjištěna v rámci trestního řízení, a proto byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
27. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání obviněných A. M. P. a JMS a.s. odmítl jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
28. Na vyjádření státního zástupce zaslali dovolacímu soudu oba obvinění repliku.
29. Obviněný A. M. P. poukázal na to, že ačkoli státní zástupce ve svém vyjádření připustil nikoliv řádné zjištění škody vzniklé údajným trestným činem, přesto učinil nesprávný závěr o tom, že obviněný je pachatelem trestného činu podvodu. K některým skutečnostem uvedeným v dovolání se státní zástupce vůbec nevyjádřil. Podle názoru obviněného musí být věc řešena podle základních pravidel trestní odpovědnosti fyzických osob obsažených v obecné části českého trestního zákoníku. Obviněný dále zdůraznil, že v českém trestním právu platí zásada souběžné a nezávislé trestní odpovědnosti fyzických osob a právnických osob uvedená v § 8 odst. 3 a § 9 odst. 3 t. o. p. o. Proto jeho vyvinění z celé kauzy, o kterém je nadále přesvědčen, nebude mít vliv na případnou trestní odpovědnost právnické osoby (a naopak).
30. Obviněná JMS a.s. v reakci na vyjádření státního zástupce zdůraznila, že na kontrolu vykazování zdravotní péče měla sjednaného obviněného A. M. P. Žádným dalším školením nebylo možné vysvětlovat zdravotním sestrám, že nesmí podepisovat ORP poukazy za lékaře indikujícího péči. Porušení této povinnosti nemohlo zabránit žádné školení. I Nejvyšší státní zastupitelství se ztotožnilo s argumentem, že jednání A. M. P. jí nelze přičítat. Vůbec se však nevyjádřilo k základní právní úvaze uvedené v dovolání, že jí nelze přičítat ani jednání zdravotních sester. Nevyjádřilo se ani k námitce, že excesivnímu jednání A. M. P. nebyla obviněná schopna zabránit ani v teoretické rovině, leda by bylo ad absurdum uvažováno o tom, že na činnost externího odborníka A. M. P., jehož úkolem byla mimo jiné evidence, kontrola a správné vykazování poskytnuté péče, by najala dalšího externího odborníka, který by jeho postup kontroloval, a posléze další a další kontrolory, vždy ovšem na stejném východisku, kdy obviněná sama nebyla schopna, ale především ani nebyla oprávněna poukazy ORP zkoumat a kontrolovat.
31. K podaným dovoláním se vyjádřila též poškozená VZP ČR. Má za to, že napadený rozsudek je správný, námitky obviněných jsou neopodstatněné a nezakládají důvod pro změnu nebo zrušení rozsudku. K námitce stran vyčíslení škody, spočívající v tom, že soudy nezkoumaly, zda a které zdravotní výkony (vykázané k úhradě z veřejného zdravotního pojištění) provedeny byly, a které nikoliv, poškozená považuje za správný závěr, že bez splnění podmínek plynoucích ze zákona č. 48/1997 Sb. (tj. bez řádné indikace ošetřujícím lékařem) se nejednalo o výkony způsobilé k úhradě, proto je namístě výši škody způsobenou trestnou činností podvodného charakteru odvíjet od souhrnu peněžních prostředků, které poškozená vůči JMS a.s. uhradila. Poškozená proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněná.
III. Formální podmínky věcného projednání dovolání
32. Obvinění A. M. P. i JMS a.s. jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.
33. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadají pravomocný odsuzující rozsudek odvolacího soudu, jímž byl podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o trestech a o náhradě škody a obviněným (konkrétně JMS a.s.) byl za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu uložen trest a rozhodnuto o povinnosti k náhradě škody.
34. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo v souvislosti s jednotlivými výhradami vznesenými v dovoláních rovněž zapotřebí posoudit, zda konkrétní dovolací argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů, na které obvinění v dovoláních odkázali. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
35. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18.
11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III.
ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II.
ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
36. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
IV. Důvodnost dovolání
37. Především je třeba zdůraznit, že dovolací námitky obou obviněných jsou z valné části opakováním obhajoby, kterou obvinění uplatňovali již v předcházejících stadiích trestního řízení. Stejné výhrady uplatnili v řízení před nalézacím soudem i v řádném opravném prostředku. Oba soudy se s nimi zevrubně a přiléhavě vypořádaly, proto lze na příslušné pasáže jejich rozhodnutí v podrobnostech a nad rámec dále uvedeného odkázat. Pouze v návaznosti na konkrétní dovolací výhrady lze uvést následující.
K dovolání obviněného A. M. P.
38. Obviněný A. M. P. v dovolání odkázal na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ovšem neuvedl, které z jeho námitek by měly tomu kterému z deklarovaných důvodů dovolání odpovídat. Přestože své námitky rozčlenil do jednotlivých kapitol, jeho argumentace zůstala poněkud neuspořádaná. Na různých místech opakovaně polemizoval jak s právním posouzením skutku či jiným hmotněprávním posouzením, tak se skutkovými zjištěními soudů. V rovině obecných proklamací rovněž vytýkal soudům jejich procesní postup.
39. Vlastní dovolací argumentaci uvedl námitkou tvrzeného nesprávného právního posouzení skutku. Své námitky o absenci příčinné souvislosti a nenaplnění znaku jednání v podobě uvedení jiného v omyl ovšem založil výlučně na vlastní verzi skutkového děje, odlišné od toho, jak byl skutek popsán v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně. Tímto způsobem ve skutečnosti nebrojil proti právnímu posouzení skutku, ale napadal rozhodná skutková zjištění soudů. Nesouhlas se skutkovými závěry soudů obviněný vyjádřil i v dalších částech dovolání (v kapitole V., části kapitoly VI., kapitole VII. a části kapitoly VIII.). Ve všech případech tak činil způsobem, který deklarovanému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádnému jinému z dovolacích důvodů neodpovídá.
40. Ani současné znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o dovolání se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip, z čehož plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Rozsah i obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu upravuje § 265i odst. 3 tr. ř. V této souvislosti lze odkázat například na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
41. Prostá polemika se skutkovými závěry soudů, navíc vedená z převážné části na úrovni obecných proklamací (obviněný takto na různých místech dovolání zdůrazňoval, že své povinnosti vykonával pečlivě a podle právních norem a vždy jednal v nejlepším zájmu pacientů; po dovolacím soudu požadoval, aby zvážil všechny aspekty případu) nemohla přezkumnou povinnost dovolacího soudu založit. Nad její rámec lze ve stručnosti uvést, proč nemohl dovolací soud přisvědčit jeho výhradám, podle kterých se vyplňování příslušných zdravotních výkonů do poukazů ORP dělo bez jeho účasti a jeho kontrola dokladů vyplněných zdravotními sestrami byla pouze evidenční, nikoliv obsahová, a podle kterých nebyl informován o tom, že razítka a podpisy ošetřujících lékařů připojovaly zdravotní sestry bez vědomí lékařů.
Participace obviněného na trestné činnosti totiž byla daleko významnější, než obviněný připouští. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný nejen vytvořil plán péče (tzv. hada) jako pomůcku pro vyplňování tiskopisů ORP, ale také formuloval znění údajů v tiskopisech ORP tak, aby maximalizoval vykazování úkonů zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění. Věděl přitom, že v těchto tiskopisech jsou nepravdivě vykazovány úkony zdravotní péče bez předchozí indikace ošetřujícího lékaře a z určité části také úkony za péči reálně neuskutečněnou.
Uvedené skutkové závěry vyplynuly především ze svědeckých výpovědí ošetřujících lékařů a zdravotních sester. B. K. i I. K. odmítli, že by ORP poukazy vystavovali a že by indikovali úkony, které jsou v nich vykázané.
I. K. poukazy v rozhodném období nepodepisovala. B. K. sice připustil, že část ORP poukazů podepsal, avšak dělo se tak až na základě požadavku sester a zpětně. Snaha obviněného v dovolání zpochybnit věrohodnost výpovědí obou lékařů (dokonce je obvinit z křivé svědecké výpovědi na základě pouhého nesouhlasu s obsahem jejich výpovědí či nařknout z neposkytování náležité lékařské péče pacientům) nemohla být úspěšná, neboť soud prvního stupně se s touto otázkou vypořádal dostatečně přesvědčivě (odst. 163 jeho rozsudku).
Rovněž všechny zúčastněné zdravotní sestry (I. S., M. J., G. N.) potvrdily, že ORP poukazy byly vytvářeny bez součinnosti s ošetřujícím lékařem. Docházelo k tomu na podkladě plánů péče a také zpětně, jelikož plány péče byly obviněnému leckdy zasílány ke schválení až ke konci daného měsíce. Svědkyně G. N. vypověděla, že ORP poukazy měla opatřovat razítkem a parafou ošetřující lékařky. Pokud obviněný během kontroly zjistil, že na tiskopisu chybí razítko či podpis lékaře, musela to orazítkovat a podepsat před ním (odst. 77 rozsudku soudu prvního stupně).
Z výpovědí zdravotních sester dále vyplynulo, že plány péče vytvářené na základě pokynů obviněného vždy neodpovídaly zdravotnímu stavu klientů a rozsahu skutečně poskytované péče. Uvedené svědecké výpovědi korespondují s obsahem zajištěné e-mailové korespondence a se zápisy z porad vypracovanými obviněným.
Vyplývá z nich, že z popudu obviněného byly ve větším množství ORP poukazy upravovány zpětně a úkony v nich byly uváděny účelově podle požadavků obviněného a že docházelo i k úpravám zdravotnické a ošetřovatelské dokumentace (např. v příloze 2 srov. č. l. 7, 19, 28, 37, 55, 210, 487, 506, 535, 587 a řadě dalších). V otázce fiktivního vykazování úkonů poskytované péče nelze pominout ani odborné vyjádření MUDr. Martina Voldřicha (byť jeho závěry soudy správně vyhodnotily pouze jako orientační a podpůrné pro závěry o vině obviněného), podle kterého by reálně mohlo být provedeno s ohledem na časový rozvrh a personální obsazení přibližně jen 40–60 % objemu vykázané péče.
42. S ohledem na uvedené lze uzavřít, že napadená rozhodnutí netrpí žádnými vadami důkazního řízení, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména strana 163 až 167 rozsudku nalézacího soudu a body 29 a násl. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr.
ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily.
To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
43. Pokud jde o námitky právní, směřovaly jak do oblasti procesní, tak hmotněprávní. Úspěšné nemohly být žádné z nich, a to z následujících důvodů. Žádnému z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. neodpovídaly námitky procesního charakteru, podle nichž se konečný rozsudek odchyluje od původních obvinění vznesených v přípravném řízení a v obžalobě (výhrada z úvodu kapitoly VI. dovolání), odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nedosahuje přiměřené úrovně kvality (první odstavec kapitoly VIII.), došlo k dlouhému odročení jednání předtím, než bylo vyneseno konečné rozhodnutí (druhý odstavec kapitoly VIII.
a kapitola IX.). Všem těmto výhradám je navíc společné, že zůstaly v rovině pouhých náznaků, z nichž nebylo zřejmé, kam obviněný svými úvahami vlastně směřuje. Naznačená pochybení soudů obviněný blíže nerozvedl, místo toho je zakončil obecným konstatováním. Například, že vytýkané pochybení „navozuje přirozené otázky ohledně právní přesnosti a spravedlnosti rozsudku“, že „může vést k pochybnostem o objektivitě a závažnosti zákonných argumentů, které byly použity k dosažení konečného verdiktu“, anebo že „vyvolává oprávněné otázky o transparentnosti a řádnosti soudního procesu“.
Na tomto místě je proto třeba opakovaně zdůraznit, že zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu a z důvodů, které byly v dovolání zřetelně vymezeny (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Rozhodně není úkolem Nejvyššího soudu, aby si dovolací argumentaci obviněného jakkoli domýšlel, resp. ji doplňoval. Například v tom smyslu, zda obviněný hodlal namítat porušení práva na spravedlivý proces v důsledku toho, že nebyla zachována totožnost skutku, anebo že trestní řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu.
Pokud obviněný obdobným způsobem své výhrady konkrétně nevymezil, nemohly být předmětem přezkumné činnosti dovolacího soudu. Bezpředmětná je námitka obviněného, že spolu s ním nebyla odsouzena žádná další fyzická osoba a ani nebyla stanovena přímá odpovědnost žádného vedoucího pracovníka nebo člena vedení společnosti JMS a.s. Zmíněná okolnost totiž nemůže mít žádný dopad na trestní odpovědnost obviněného.
44. Rozhodně nelze přisvědčit tvrzení o „značné nedostatečnosti odůvodnění odvolacího soudu, které nedosahuje přiměřené úrovně kvality“. Ani v tomto případě dovolatel svými až dehonestačními hodnotícími výrazy nijak neobjasnil, v čem konkrétně má spočívat obsahová či jiná vada odůvodnění rozsudku vrchního soudu. Jak již bylo uvedeno, Nejvyšší soud má naopak za to, že odůvodnění splňuje veškeré požadavky § 125 odst. 1 tr. ř., přičemž odvolací soud se poměrně detailně a dostatečně podstatnými odvolacími námitkami obviněného (i spoluobviněné právnické osoby) zabýval zejména při prezentaci své přezkumné činnosti pod body 28.
až 44. Nejvyšší soud setrvale poukazuje na to, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim postaví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1.
4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13, a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 750/14). Přezkoumávaná soudní rozhodnutí pak takový ucelený argumentační systém, kterým je obhajoba obviněného vyvrácena, nepochybně skýtají. Odvolací soud za těchto okolností nebyl povinen zabývat se každou jednotlivostí obsaženou v jeho odvolání. Závazek plynoucí z článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (vznesenou námitku), protože odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit i na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18.
12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a rovněž rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Ruiz García proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, § 26 a rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, § 59-60). Podmínkou takového postupu je však to, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí být patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II.
ÚS 2027/2017), což odvolací soud v přezkoumávané věci v dostatečném rozsahu i kvalitě učinil. Stejně tak nelze odvolacímu soudu vyčítat jeho procesní postupy ve věci a chronologii termínů nařízení a konání jednání ve věci, neboť jde o procesní postupy ve výlučné gesci soudu, nikoli obviněného. Ten není podle trestního řádu povolán ani oprávněn k tomu, aby snad tyto postupy měl ovlivňovat, a pokud se uchýlil k jejich kritice, není zřejmé, který z dovolacích důvodů by měl být postupem soudu naplněn či jakou újmu na spravedlivosti procesu měl obviněný utrpět.
Proto se Nejvyšší soud ani nemohl takovými námitkami blíže zabývat.
45. Pouze v obecné rovině zůstala také námitka, s jistou dávkou tolerance již odpovídající deklarovanému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle níž neměl obviněný z vytýkaného jednání žádný osobní prospěch (namítnuta v kapitole VI. a X.). Dovození trestní odpovědnosti za této situace podle obviněného „podkopává základní principy trestního práva, které vyžadují jasnou kauzalitu mezi činem a odpovědností, a volá po podrobnější analýze“. S ohledem na nesrozumitelnost takové dovolací argumentace lze pouze konstatovat, že znakem skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.
zákoníku není „prospěch“ na straně pachatele činu (byť jinak lze přisvědčit teoretickoprávnímu rozboru a poukazu na judikaturu dovolatelem stran rozlišení pojmu škoda a prospěch). Skutková podstata tohoto trestného činu předpokládá pouze obohacení „sebe nebo jiného“, přičemž výše obohacení není stanovena a může být menší, ale i větší než způsobená škoda. V projednávané věci podle skutkové i právní věty výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně obviněný svým jednáním (za součinnosti zdravotních sester) neoprávněně obohatil společnost JMS a.s.
Aniž by to mělo vliv na otázku viny, lze nad rámec uvedeného podotknout, že tvrzení obviněného o tom, že neměl jakýkoliv osobní prospěch z plateb, které zdravotní pojišťovny uhradily JMS a.s., není zcela přesné. Poukázat je třeba na tři smlouvy uzavřené mezi obviněným a společností JMS a.s., z nichž plyne, že výše odměny obviněného byla závislá na výši úhrad od zdravotních pojišťoven. Obviněný byl tedy přímo zainteresován na co nejvyšším vykazování objemu poskytnuté péče hrazené zdravotními pojišťovnami (srov. odst. 132 rozsudku soudu prvního stupně).
46. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odpovídá rovněž námitka porušení subsidiarity trestní represe (uvedená v kapitolách VI. a X. dovolání). K výkladu § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a principu ultima ratio lze odkázat na výkladové stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr.
zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu.
Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
47. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. Třebaže právním vztahům, které mají v základu soukromoprávní povahu, poskytují primární ochranu předpisy práva mimotrestního, zvláště občanského a obchodního, neznamená to, že zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio bez dalšího vylučuje spáchání trestného činu a uložení trestní sankce při závažném porušení takových povinností, které lze jinak sankcionovat i mimotrestními prostředky. Není ani vyloučeno souběžné uplatnění trestněprávní a soukromoprávní odpovědnosti, naopak to bude praktické v případech, kdy byla trestným činem poškozenému způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma anebo na jeho úkor získáno bezdůvodné obohacení (srov. § 43 a násl., § 228 a § 229 tr. ř.).
48. V projednávané věci naplnilo jednání obviněného všechny obligatorní znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Samotný způsob provedení činu a jeho určitá sofistikovanost, doba jeho páchání, výše způsobené škody i úmyslná forma zavinění zjevně vylučují úvahu o tom, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům daných skutkových podstat, a že by tak nedosahoval požadovaného stupně společenské škodlivosti. Mimotrestní způsob řešení by v případě obviněného neskýtal dostatečnou ochranu před jeho škodlivým jednáním jak samotným poškozeným, tak zejména zájmům společnosti jako celku. Nadto je třeba zmínit, že dovolatel zmínil uvedenou zásadu a princip toliko okrajově v již zmíněných bodech VI. a X. dovolání, především však v návaznosti na obecně rozporovaná skutková zjištění (tedy že šlo pouze o formální nedostatky dokumentace ORP, které navíc ani on osobně nezpůsobil), popř. skutková zjištění stran výše způsobené škody při nezohlednění rozsahu eventuálně fakticky poskytnuté péče. Přitom aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku je vázána na soudy správně zjištěný skutkový stav a děj, nemůže vycházet z odlišných představ obviněného, které mu lépe vyhovují a jimiž se snaží prezentovat nikoli menší společenskou škodlivost (trestného) činu, nýbrž absenci znaků trestného činu a tudíž jeho úplnou beztrestnost.
49. Opodstatněné nejsou ani výhrady obviněného proti výroku o povinnosti nahradit VZP ČR způsobenou škodu. Především je třeba zdůraznit, že s námitkou obhajoby týkající se nezohlednění skutečně poskytnuté péče při posuzování otázky výše způsobené škody se přiléhavě vypořádal již soud prvního stupně (odst. 68 až 70 jeho rozsudku). Podmínkou uhrazení zdravotních služeb ze zdravotního pojištění je podle § 18 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění to, že zdravotní služby jsou poskytovány na základě indikace ošetřujícího lékaře pojištěnce.
Indikací se pro účely § 18 rozumí činnost ošetřujícího lékaře spočívající v návrhu dalšího léčebného postupu spojená s vyžádáním hrazených služeb, které budou poskytnuty jinými zdravotnickými pracovníky než lékaři, přičemž indikace musí předcházet poskytnutí hrazených služeb a nemůže být doplňována či nahrazována až zdravotnickými pracovníky, u nichž byly hrazené služby vyžádány (srov. Michal Koščík, Jaroslav Blatný, Jakub Král, Filip Křepelka a Jaroslav Stránský, Zákon o veřejném zdravotním pojištění.
Komentář. Praha: Wolters Kluwer 2020). V souvislostech projednávané věci proto není rozhodné, zda úkony zdravotní péče vykázané ze strany JMS a.s. zdravotním pojišťovnám reálně provedeny byly a zda případně mohly být pro pacienty prospěšné, jelikož nebyly indikovány ošetřujícím lékařem, a proto také byly zcela nezpůsobilé k úhradě z veřejného zdravotního pojištění. Za škodu způsobenou zdravotním pojišťovnám proto bylo třeba považovat souhrn veškerých plateb zdravotních pojišťoven poskytnutých na základě nepravdivých poukazů ORP, specifikovaných ve výroku odsuzujícího rozsudku.
Se závěry soudů nižších stupňů se tak dovolací soud plně ztotožnil. Je zároveň přesvědčen, že exkurs dovolatele na téma „indikace“ (kapitola VIII. dovolání) je zcela zbytečný, neboť podstata uvedeného pojmu i v souvislostech projednávaných ve věci byl oběma nižším soudům dostatečně znám, soudy zcela správně vnímaly princip a mechanismus poskytování péče prostřednictvím tiskopisů ORP, které nakonec v odůvodnění svých rozhodnutí přehledně a srozumitelně popsaly. Nelze tedy v žádném případě mluvit o „nepochopení problematiky“ z jejich strany.
50. Rozhodnutí odvolacího soudu o povinnosti obviněného společně a nerozdílně s JMS a.s. nahradit škodu způsobenou VZP ČR vycházelo z uplatněného a specifikovaného nároku, jehož výše byla upřesňována s ohledem na zápočty plateb na náhradu škody ve vztahu k uplatněným nárokům JMS a.s. u této zdravotní pojišťovny. Naproti tomu Česká průmyslová zdravotní pojišťovna nedokázala podle závěru odvolacího soudu aktuální výši požadovaného nároku přesvědčivě odůvodnit. Vzhledem k tomu, že by zjišťování aktuální výše zůstatku škody po zohlednění vzájemných zápočtů překračovalo rámec a potřebu trestního stíhání, soud podle § 229 odst.1 tr. ř. odkázal tuto poškozenou s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Takový postup je plně srozumitelný a i Nejvyšší soud jej považuje za věcně správný, tudíž nemůže podpořit dovolatelem prezentované pochyby o správnosti hmotněprávních závěrů soudů nižších stupňů.
51. Žádný vliv na solidární odpovědnost obviněného k náhradě škody zdravotní pojišťovně nemají smluvní ujednání mezi obviněným a společností JMS a.s. o omezení jeho odpovědnosti za způsobenou škodu. Takové ujednání je záležitostí pouze smluvních stran, avšak nemůže negativně ovlivnit postavení třetích osob, zvláště poškozených trestnou činností. S ohledem na charakter právního vztahu mezi obviněným a JMS a.s., jakož i na úmyslné způsobení škody obviněným, nelze uvažovat ani o dílčí povinnosti k náhradě škody ve smyslu § 2915 odst. 2 občanského zákoníku, ani o režimu podle § 2914 občanského zákoníku ve spojení s § 257 zákoníku práce. Tímto směrem ostatně obviněný ani své výhrady neformuloval.
52. Lichá je rovněž obava obviněného, že povinnost k náhradě škody mu může být uložena dvakrát, jelikož má být souběžně vedeno civilní řízení o zaplacení stejných částek. Jednak je třeba poukázat na to, že k okamžiku rozhodnutí trestního soudu bylo řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 185/2017 podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušeno, a jednak, že pravomocné přiznání nároku na náhradu škody v trestním řízení vytváří překážku rei iudicatae (věci rozsouzené). K tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1166/2006.
K dovolání obviněné právnické osoby
53. Obviněná JMS a.s. v dovolání odkázala na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Převážná část její dovolací argumentace obsahu deklarovaného důvodu dovolání odpovídala, byť v některých otázkách ne zcela respektovala skutková zjištění učiněná soudy. Žádnou z relevantně uplatněných námitek neshledal Nejvyšší soud opodstatněnou.
54. Především nebylo možné přisvědčit námitce obviněné, podle které jí nelze podle § 8 odst. 2 t. o. p. o. přičítat jednání zdravotních sester proto, že tyto falšovaly doklady, které měli vystavovat ošetřující lékaři jako zaměstnanci společnosti Medifin a.s. Fakticky tedy podle dovolatelky nejednaly za ni, ale právě za společnost Medifin a.s. Obviněná k tomu odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 972/2016. Taková argumentace obviněné se míjela s podstatou vytýkaného jednání.
V této věci skutečně nejde o to, že by společnost Medifin a.s., resp. její zaměstnanci (lékaři) či jiné osoby jednající v jejím zájmu (zdravotní sestry), nesprávně vyplňovaly poukazy ORP. Podstata věci spočívá v tom, že zdravotní sestry jako zaměstnankyně obviněné v součinnosti s externím poradcem obviněným A. M. P. vytvářely bez vědomí lékařů nepravdivé poukazy ORP, které byly následně společností JMS a.s. uplatněny u zdravotních pojišťoven za účelem neoprávněného získání finančních prostředků z veřejného zdravotního pojištění na její provoz.
Podvodné jednání ve smyslu § 209 tr. zákoníku, tj. uvedení v omyl, spočívalo v předložení oněch nepravdivých ORP poukazů zdravotním pojišťovnám ze strany obviněné společnosti JMS a.s. Společnost Medifin a.s. se na tomto podvodném jednání nijak nepodílela a nebylo žádným způsobem činěno v jejím zájmu. Po skutkové i právní stránce se jedná o případ diametrálně odlišný od věci řešené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 8 Tdo 972/2016, kdy naopak byla dotčená právnická osoba zneužita ke zcela subjektivním kriminálním zájmům obviněných fyzických osob, které spáchaly čin na její úkor, a uvedly ji do situace, kdy odpovídala za škodu, kterou způsobily podvodným vylákáním úvěru a k jejímuž splácení ji zavázaly.
V nyní projednávané věci je proto zřejmé, že ve smyslu § 8 odst. 1 t. o. p. o. jde o trestný čin spáchaný právě obviněnou právnickou osobou JMS a.s., jelikož daný protiprávní čin spáchali v jejím zájmu a v rámci její činnosti její zaměstnanci při plnění pracovních úkolů. Skutečnost, že zdravotní sestry na podkladě plánu péče (tzv. hada) vytvářely a nepravdivě vyplňovaly poukazy ORP v rámci plnění pracovních úkolů, je zcela zřejmá mimo jiné ze zajištěné e-mailové komunikace, v níž jim právě tuto činnost (podle bližších pokynů obviněného A.
M. P.) uložil jejich nadřízený Bc. Jan Gabriel (např. v příloze 2 na č. l. 48-51).
55. Rovněž nebylo možné souhlasit s námitkou obviněné, že jí bylo podle § 8 odst. 2 písm. b) t. o. p. o. nesprávně přičteno jednání zdravotních sester s odůvodněním, že neprovedla řádnou kontrolu poukazů ORP. Obviněná uvedla, že neměla žádný důvod poukazy kontrolovat a žádná případná kontrola by protiprávnímu jednání sester nezabránila. Dokonce argumentovala tím, že sama byla jednáním obviněného A. M. P. a zdravotních sester uvedena v omyl, a byla tedy sama poškozena. Taková argumentace obviněné zjevně vychází z nepochopení konstrukce přičitatelnosti jednání zaměstnance právnické osobě za podmínek § 8 odst. 2 písm. b) t.
o. p. o. Právnická osoba ani zde trestně neodpovídá za výsledek (tedy za to, že se její zaměstnanec dopustil trestného činu), ale zaviněně na základě koncepce přičitatelnosti. Tedy odpovídá za to, že její zaměstnanec trestný čin spáchal [1] na podkladě rozhodnutí, schválení nebo pokynu orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až c) t. o. p. o. anebo [2] proto, že orgány právnické osoby nebo osoby uvedené v § 8 odst. 1 písm. a) až c) t. o. p. o. neprovedly taková opatření, která měly provést podle jiného právního předpisu nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, zejména neprovedly povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností zaměstnanců nebo jiných osob, jimž jsou nadřízeny, anebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu.
V případě druhé alternativy z uvedeného vyplývá, že právnická osoba nebude trestně odpovídat za trestný čin spáchaný zaměstnancem v případě, kdy provedla taková opatření, která měla provést podle jiného právního předpisu nebo která po ní lze spravedlivě požadovat. Jinými slovy, pokud právnická osoba provedla požadovaná opatření, a přesto její zaměstnanec spáchal trestný čin, jedná se o exces, který jí nelze přičítat. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně obviněná neměla zavedeny žádné prevenční ani kontrolní mechanismy.
Její zaměstnanci pověření agendou vykazování zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění nebyli proškolováni, neexistovaly žádné interní předpisy vymezující práva a povinnosti těchto pracovníků, včetně pracovníků vedoucích, a ani neprobíhaly žádné kontroly činnosti těchto pracovníků. Na problematiku vykazování zdravotní péče sice najala externího pracovníka A. M. P., jeho primárním úkolem však bylo maximalizovat výši vykazovaných hrazených úkonů (jak vyplývá mimo jiné již ze způsobu nastavení jeho odměňování).
Tento externí pracovník žádné kontrole své činnosti nepodléhal. U obviněné nastavený systém vykazování zdravotní péče pak zcela pominul úlohu ošetřujících lékařů, jimž nejenže nebyly vytvořeny odpovídající podmínky (stěží mohli sami elektronicky vyplňovat poukazy ORP, pokud veškeré své záznamy o poskytnuté péči byli nuceni psát ručně na papír), ale nebyli nijak konfrontováni ani s obsahem a rozsahem péče poskytované klientům ze strany JMS a.s.
Úvaha obviněné, zda by eventuálně přijatá opatření (školení či kontroly) byla dostatečně účinná k zabránění spáchání trestného činu, je tedy bezpředmětná v situaci, kdy žádná taková opatření vůbec neprovedla. V této souvislosti nelze pominout ani úlohu ředitele zařízení Bc. Jana Gabriela. Pokud obviněná vyzdvihla, že neměl dostatečné odborné znalosti a schopnosti k provádění kontroly, jde taková okolnost k její tíži, jelikož je to právě právnická osoba, resp. osoby za ni jednající, kdo odpovídá za výběr a ustanovování vedoucích pracovníků.
56. Pro právní posouzení skutku a dovození trestní odpovědnosti obviněné nemá žádný význam ani její polemika s názorem odvolacího soudu, že na obviněného A. M. P. bylo možné nahlížet jako na osobu v postavení obdobném zaměstnanci ve smyslu § 8 odst. 1 písm. d) t. o. p. o. Je třeba zdůraznit, že otázka viny byla vyřešena již na úrovni soudu prvního stupně, kdy výrok o vině ponechal odvolací soud nedotčen. Obviněný tímto způsobem v podstatě brojil jen
proti důvodům napadeného rozhodnutí, což činí jeho námitky nepřípustnými (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.). Obecně platí, že i pracovníci stojící vně právnické osoby a vykonávající pro ni specifické úkoly (tzv. outsourcing) mohou být podle konkrétních okolností případu považováni za osoby v obdobném postavení jako zaměstnanci. Jakýkoliv závěr o tom, zda lze tímto způsobem nahlížet i na postavení A. M. P., však nemůže nic změnit na trestní odpovědnosti obviněné, založené již na přičitatelnosti jednání jejích zdravotních sester za podmínek § 8 odst. 2 písm. b) t. o. p. o., o níž není pochyb a která byla jako jediná i skutkově vyjádřená ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně.
57. Pokud obviněná dále namítla, že škoda nebyla řádně zjištěna, shodovala se podstata její argumentace s námitkami proti způsobu zjištění škody a její výše vznesenými obviněným A. M. P. Na tomto místě proto postačí odkázat na to, co dovolací soud uvedl již ve vztahu k námitkám tohoto obviněného. Doplnit lze pouze tolik, že způsob určení výše škody rozhodně není v příkrém rozporu s obecnou právní úpravou i ustálenou judikaturou vyšších soudů, jak se dovolací soud snažila přesvědčit obviněná. Přestože na podporu takového tvrzení citovala řadu soudních rozhodnutí, všechny se týkaly určování výše prospěchu jakožto znaku skutkových podstat některých trestných činů. Přitom sama obviněná již na úvod svých úvah vyzdvihla nutnost odlišovat mezi prospěchem a škodou jakožto znaky skutkových podstat trestných činů, a následně se ani náznakem nepokusila vzájemné odlišnosti těchto pojmů argumentačně překlenout se zdůvodněním, proč by obviněnou citovaná soudní rozhodnutí měla dopadat na nyní projednávanou věc. Takovou chybějící argumentaci si ovšem dovolací soud nemohl a ani nehodlal domýšlet. Podstatným je, že trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku je z hlediska zákonných znaků definován mj. způsobením škody konkrétního rozsahu, nikoli prospěchem. Proto není důvodu, aby se Nejvyšší soud k tomuto právnímu pojmu dále vyjadřoval.
58. Jako neopodstatněnou shledal dovolací soud i námitku obviněné, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces tím, že soud prvního stupně vydal nepředvídatelné a překvapivé rozhodnutí, když jí jako právnické osobě ve smyslu § 8 odst. 2 písm. b) t. o. p. o. přičítal trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaný zdravotními sestrami I. S., M. J. a G. N., ačkoliv obžaloba jí přičítala trestný čin spáchaný obviněnými Bc. Janem Gabrielem a A. M. P.
59. K tomu je třeba uvést, že soud prvního stupně skutečně změnil popis skutku oproti tomu, jak byl uveden v podané obžalobě. K úpravě došlo zejména v souvislosti s tím, že obviněný Bc. Jan Gabriel byl § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby. Ani podle názoru obviněné neměla změna v popisu skutku dopad na zachováni totožnosti skutku. Oproti podané obžalobě pohlížel soud prvního stupně odlišně také na otázku právního posouzení skutku z hlediska přičitatelnosti trestného činu obviněné právnické osobě (srov. § 220 odst. 3 tr.
ř.). Jednalo se o důsledek zproštění obžaloby obviněného Bc. Jana Gabriela a závěr soudu, že obviněný A. M. P. se protiprávního jednání nedopustil v pozici zaměstnance ani osoby v obdobném postavení ve smyslu § 8 odst. 1 písm. d) t. o. p. o. Soud prvního stupně nicméně dospěl k závěru, že obviněné lze přičítat jednání zdravotních sester, které při nepravdivém vykazování úkonů zdravotní péče jednaly v součinnosti s obviněným A. M. P. Tento odlišný náhled soudu prvního stupně neměl za následek situaci předvídanou v § 225 odst. 2 tr.
ř., kdy by soud uznal obviněnou právnickou osobu vinnou trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, a proto nebylo třeba obviněnou ani upozorňovat na možnost přísnějšího posuzování skutku podle § 190 odst. 2 tr. ř. Dovolací soud dospěl k závěru, že popsané změny v popisu skutku a právní kvalifikaci činu nemohly mít dopad ani do práva obviněné na spravedlivý proces v tom smyslu, že by obviněná v řízení před soudem nevěděla, proti jakému obvinění se má bránit (kdy v těchto souvislostech tvrdila nepředvídatelnost a překvapivost meritorního rozhodnutí ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 21.
7. 2004, sp. zn. I. ÚS 639/03). Činnost zdravotních sester je ve výroku odsuzujícího rozsudku popsána v podstatě shodně jako v obžalobě. Není zřejmé, v čem obviněná spatřuje právně významné odlišnosti, když v obou případech byla činnost sester popsána tak, že je řídil obviněný A. M. P., který jim dával úkoly a příkazy ohledně vyplňování příslušné dokumentace v rozporu se skutečným stavem, přičemž ony jeho pokyny plnily. Na základě obou způsobů popisu skutku je možné učinit stejný závěr o jejich podílu na jednání vykazujícím znaky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.
zákoníku. Uvedené svědkyně byly vyslechnuty v hlavním líčení, kde obviněná právnická osoba mohla prostřednictvím svého zástupce či obhájce klást otázky a vznášet připomínky ohledně jejich zapojení do trestné činnosti podvodného charakteru, případně navrhovat další důkazy, čímž byl zachován i prvek kontradiktornosti trestního řízení, jak zdůraznil již odvolací soud. Nejvyšší soud proto neshledal ani nezbytnost upozornění obviněné na odlišné posuzování některých právních otázek ze strany soudu prvního stupně, jelikož by to pro obhajobu obviněné nemohlo mít žádný praktický význam.
Navíc za situace, kdy na právní posouzení skutku soudem prvního stupně mohla reagovat řádným a rovněž mimořádným opravným prostředkem.
Ve věci bylo tedy po celou dobu vedeno řízení pro skutek, který byl co do jeho popisu vymezen v podstatných bodech stejně, žádným způsobem se nezměnila ani jeho právní kvalifikace, přičemž změnu v dílčím závěru, koho jednání se právnické osobě přičítá je třeba považovat za právní nuanci bez vlivu na spravedlivost řízení vedeného vůči ní.
60. Na přiléhavosti právního posouzení skutku ve vztahu k obviněné JMS a.s. nic nemění ani skutečnost, že žádná ze zmíněných zdravotních sester nebyla trestně stíhána. Nehledě na to si totiž nalézací soud musel obsah a význam jejich participace na trestném činu posoudit jako předběžnou otázku. Přitom je třeba zdůraznit, že vztah trestní odpovědnosti právnické osoby k trestní odpovědnosti fyzické osoby je v § 9 odst. 3 t. o. p. o. vymezen jako souběžný samostatný a nezávislý odpovědnostní vztah. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim nevychází z akcesority trestní odpovědnosti právnické osoby, a proto ji neváže na trestní odpovědnost konkrétní fyzické osoby, jejíž jednání je právnické osobě přičítáno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1199/2015).
V. Způsob rozhodnutí
61. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněných nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 10. 2024
Mgr. Pavel Göth předseda senátu