Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Michaela Janovského, zastoupeného Mgr. Pavlem Chráskou, advokátem, sídlem Ohradské náměstí 1621/5, Praha 13 - Stodůlky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2025 č. j. 28 Cdo 1985/2025-1174, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2025 č. j. 58 Co 67/2025-1138 a výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. října 2024 č. j. 7 C 326/2016-1094, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatele vůči vedlejšímu účastníkovi o zaplacení 250 612 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 169 242,10 Kč (výrok II.). V daném řízení se stěžovatel domáhal specifikované částky jako bezdůvodného obohacení, jež měl vedlejší účastník získat bezesmluvním užíváním pozemků ve vlastnictví stěžovatele, na nichž se nachází místní komunikace. Obvodní soud shledal nárok stěžovatele oprávněným pouze do částky 189 290 Kč včetně zákonného úroku z prodlení. Současně konstatoval, že v průběhu řízení vedlejší účastník uvedenou částku stěžovateli uhradil, přičemž nepřisvědčil námitce stěžovatele, že danou částku je třeba započíst na jeho jiné nároky. Náhradu nákladů řízení poměrně rozdělil.
3. K odvolání stěžovatele byl shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu ve výroku I. potvrzen a ve výroku II. byl změněn tak, že stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů řízení 8 400 Kč (výrok I.) a na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II.). Krajský soud se neztotožnil s názorem obvodního soudu ohledně náhrady nákladů řízení. Zdůraznil, že stěžovatel byl ve sporu zcela neúspěšný, kdy dílem byl jeho nárok shledán nedůvodným a dílem nereagoval na chování vedlejšího účastníka učiněné v průběhu řízení (byť v jeho závěru - k úhradě bezdůvodného obohacení došlo až těsně před vyhlášením rozsudku) a po zaplacení bezdůvodného obohacení nevzal žalobu zpět. Rozhodl proto, že vedlejšímu účastníkovi náleží právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení.
4. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustné, neboť nesměřovalo proti žádnému z rozhodnutí (usnesení) vypočtených v § 238a občanského soudního řádu a nebylo přípustné ani podle § 237 občanského soudního řádu.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími došlo v jeho neprospěch k svévolnému odepření práva na náhradu nákladů řízení. Opětovně uvádí, že ve věci podal žalobu, protože vedlejší účastník mu neplatil, co měl. Po osmi letech trvání soudního sporu vedlejší účastník měsíc před vynesením rozsudku zaplatil neidentifikovanou částku. Stěžovatel tvrdí, že tuto částku započetl na jiný závazek vedlejšího účastníka vůči němu. Vedlejší účastník podle něj ztratil oprávnění určit, na který závazek ve vztahu k němu (stěžovateli) plní, protože při samotném plnění dne 5. 9. 2024 mu nesdělil svoji vůli, na který závazek vůči němu chce své plnění poskytnout. Za dané situace nemůže podle stěžovatele uspět výtka, že měl po úhradě ze strany vedlejšího účastníka vzít žalobu částečně zpět. To učinit nemohl, neboť danou platbu započetl na jiný závazek vedlejšího účastníka vůči němu. Následně krajský soud vedlejšího účastníka prohlásil za procesně zcela úspěšného a rozhodl, že mu náleží náhrada nákladů řízení, ač procesně úspěšným byl on (stěžovatel), neboť se svojí žalobou uspěl.
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu], s výjimkou návrhu na zrušení výroku II. v záhlaví specifikovaného rozsudku obvodního soudu. Tato část rozhodnutí byla již změněna shora označeným rozsudkem krajského soudu, přičemž z logiky věci plyne, že Ústavní soud nemůže zrušit již zrušené rozhodnutí. Ústavní soud se může zabývat až konečným pravomocným výsledkem řízení.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. V nyní posuzované věci z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy. Závěrům obvodního soudu a městského soudu, které shodně shledaly, že nárok stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení byl oprávněný pouze do částky 189 290 Kč včetně zákonného úroku z prodlení, však nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Za stavu, kdy vedlejší účastník zmíněnou částku ještě před vyhlášením rozsudku uhradil, přičemž stěžovatel coby žalobce tomuto kroku vedlejšího účastníka nepřizpůsobil svůj procesní postup a nevzal žalobu zpět, byla žaloba správně v celém rozsahu zamítnuta.
Obvodní soud i městský soud v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vysvětlily, z jakého důvodu při určení výše bezdůvodného obohacení vyšly ze znaleckého posudku znalecké kanceláře Equity Solutions Appraisals, s. r. o. Namítá-li stěžovatel, že vedlejším účastníkem nebylo v okamžiku plnění určeno, na který závazek plnění poskytuje, k tomu je třeba zdůraznit, že příslušné soudy dospěly k závěru, že platba vedlejšího účastníka byla jednoznačně identifikována, proto nebylo možno přisvědčit námitce stěžovatele o započtení uhrazené částky na nárok plynoucí z jiného mezi týmiž účastníky vedeného řízení.
9. Krajský soud rovněž přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil svůj závěr o náhradě nákladů řízení. Při vědomí skutečnosti, že k úhradě bezdůvodného obohacení došlo až krátce před vyhlášením rozsudku, krajský soud zdůraznil, že stěžovatel byl ve sporu zcela neúspěšný, když dílem byl jeho nárok shledán nedůvodným a dílem nereagoval na chování vedlejšího účastníka učiněné v průběhu řízení (byť v jeho závěru). Rozhodl proto, že vedlejšímu účastníkovi náleží právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Ústavní soud neshledal v tomto jeho postupu žádné znaky neústavního pochybení.
10. Ústavní soud setrvale judikuje, že problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje spor o nákladech řízení intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3931/18
). Zdrženlivost Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech týkajících se (výhradně) nákladů řízení je dána rovněž okolností, že proti výrokům o nákladech řízení není z rozhodnutí zákonodárce přípustné ani dovolání, takže nedává logický smysl, aby sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem bylo nahrazováno judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 270/24
). Ke zrušení rozhodnutí o nákladech řízení se Ústavní soud uchyluje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti, případně že bylo zasaženo i jiné základní právo (viz např. usnesení ze dne 4. 9. 2024 sp. zn. III. ÚS 2087/24
; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Tento svůj postoj Ústavní soud potvrdil i ve stanovisku pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (č. 97/2025 Sb.), podle něhož jsou ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou (bod 34 stanoviska). Z ústavněprávního hlediska obstojí takový postup obecných soudů, který není svévolný a respektuje principy plynoucí z ústavního pořádku a ustálené judikatury Ústavního soudu.
11. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah stěžovatelova dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání stěžovatele není přípustné, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí se dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkami stěžovatele. Závěrům Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost stěžovatele odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. ledna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu