USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. J., zastoupeného Mgr. Pavlem Chráskou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ohradské náměstí 1621, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, identifikační číslo osoby 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o zaplacení 250 612 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 326/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2025, č. j. 58 Co 67/2025-1138, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupkyně žalovaného.
1. Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (soud prvního stupně) ze dne 17. 10. 2024, č. j. 7 C 326/2016-1094, potvrdil ve výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 250 612 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, změnil ve výroku II co do výše nákladů řízení (vše výrokem I
2. Rozhodováno bylo o žalobě, jíž se žalobce domáhal specifikované částky jako bezdůvodného obohacení (§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“), jež měl žalovaný získat bezesmluvním užíváním pozemků v žalobcově vlastnictví (protiprávním užitím cizí hodnoty), na nichž se nachází místní komunikace, v období od 1. 1. 2014 do 30. 9. 2016.
3. Soud prvního stupně konstatoval, že v průběhu řízení – za účelem odklizení tohoto sporu – žalovaný uhradil žalobci částku odpovídající výši bezdůvodného obohacení (jak bylo určeno dle soudem prvního stupně aprobovaného znaleckého posudku) a jeho příslušenství. Nepřisvědčil žalobcově námitce, že předmětnou částku jest započíst na jeho jiné (tvrzené) nároky, maje za prokázané, že platba žalovaného (její účel) byla jednoznačně identifikována.
4. Odvolací soud vzal skutkové a právní závěry soudu prvního stupně za správné, včetně hodnocení provedených znaleckých posudků o výši obvyklého nájemného, jež soudy považovaly za určující pro kvantifikaci bezdůvodného obohacení (§ 2999 odst. 1 o. z.). Přitom poukázal i na výsledky dalších řízení ve věcech požadavku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení za užívání obdobných pozemků. K žalobcem namítanému započtení žalovaným uhrazené částky na jiný nárok konstatoval, že i kdyby bylo lze přisvědčit argumentaci žalobce, že nevěděl, na kterou pohledávku žalovaný plní, započtení na závazek, který nebyl nejdříve splatný, by bylo v rozporu s § 1933 o. z.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále i jen „dovolatel“) dovoláním, v němž uplatňuje konkrétní hlediska přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu, a ohlašuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za chybné považuje posouzení jeho námitky započtení žalovaným uhrazené částky na jiný závazek (související s jiným řízením). Namítá, že žalovaný své plnění nikterak neidentifikoval, a pokud nebylo žalovaným již při plnění určeno, na který závazek plnění poskytuje, nebyl dlužník (žalovaný) později oprávněn určovat, na jaký dluh plní. Dále dovolatel vytýká, že při kvantifikaci bezdůvodného obohacení soudy nesprávně vyšly ze znaleckého posudku Equity Solutions Appraisals s.r.o. a nepřihlédly k dalším v řízení předloženým znaleckým posudkům zpochybňujícím závěry označeného posudku. Současně dovolatel brojí i proti rozhodnutí odvolacího soudu v části o náhradě nákladů řízení.
6. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (v textu i jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí (usnesení) vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
9. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
10. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
11. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vzniká majetkový prospěch, který je obohacený povinen vydat podle pravidel o bezdůvodném obohacení (§ 2991 a násl. o. z.), i užíváním cizí věci bez platné smlouvy či jiného právního důvodu (s účinností od 1. 1. 2014 jde o skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení vzniklého protiprávním užitím cizí hodnoty; § 2991 o. z.) Protože takový uživatel není schopen spotřebované plnění v podobě užívání cizí věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou.
Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je pak obecně částka, která odpovídá obnosům placeným obvykle v daném místě a čase za užívání obdobných statků a kterou by uživatel za běžných tržních okolností byl povinen vynaložit, pakliže by si právo užívat věc musel opatřit smluvně. Důvodně se tedy náhrada poskytovaná za užívání cizí věci bez právního důvodu zpravidla poměřuje obvyklou hladinou nájemného (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1972/2017, ze dne 25. 6.
2020, sp. zn. 28 Cdo 1799/2020, a ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3105/2020). Je-li přitom v poměrech konkrétní věci výše obvyklého nájemného závislá i na účelu a způsobu užívání, musí soud přihlédnout k tomu, jak ten, kdo se tímto způsobem obohatil, věc skutečně užíval a jakou úplatu by za takové užívání věci byl nucen za normálních okolností poskytovat (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3310/2018, a ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2183/2021). Nájemné, jakožto východisko pro určení výše bezdůvodného obohacení, tedy zpravidla vychází ze vztahu nabídky a poptávky a odpovídá výši úhrady za užívání obdobných pozemků za běžných okolností, kdy lze pak ovšem reflektovat i specifické podmínky daného užívacího vztahu (způsob, okolnosti, místo, čas, charakter užívání); k tomu srovnej např. i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15.
2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, a ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013.
12. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu také plyne, že zjištění výše obvyklého nájemného v daném místě a čase není otázkou právní, nýbrž skutkovou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2123/2015, ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 540/2020, a ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2065/2021). Skutkové závěry o úrovni nájemného v daném místě a čase se zpravidla činí na základě znaleckého posudku, neboť k jejich vyslovení jsou v zásadě zapotřebí odborné znalosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2169/2018, uveřejněný pod číslem 47/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), byť výjimečně není v závislosti na okolnostech konkrétního případu vyloučena kvantifikace obvyklého nájemného též na základě jiných podkladů (k tomu srovnej mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4494/2015, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 987/2017). Stejně tak je otázkou skutkovou, zda znalec, který zpracoval znalecký posudek, zvolil správnou metodu výpočtu obvyklého nájemného za užívání pozemku v daném místě a čase (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4754/2014, ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1315/2015, či ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2986/2020).
13. Znalecký posudek je pak jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018). Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a proč nevychází ze závěrů druhého znaleckého posudku (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 33 Odo 325/2001).
14. Námitky, jimiž žalobce zpochybňuje závěry odvolacího soudu o kvantifikaci bezdůvodného obohacení (poměřovaného hladinou obvyklého nájemného), jak k němu soudy dospěly po zhodnocení ve věci podaných znaleckých posudků, tak směřují zejména ke zpochybnění učiněných skutkových zjištění. Dovolacímu soudu při posuzování přípustnosti (a případně i důvodnosti) dovolání však přezkoumávat skutková zjištění soudů nižších stupňů nepřísluší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3311/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 258/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3680/2018). Otázka, k jakému znaleckému posudku se soud v nalézacím řízení přikloní a ze kterého vyjde, je pak otázkou hodnocení důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2123/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4541/2018).
15. Nad rámec výše vysloveného lze uvést, že soudy nižších stupňů řádně (v souladu s výše rekapitulovanými závěry rozhodovací praxe) vysvětlily, z jakého důvodu při určení výše bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému v rozhodném období vyšly ze znaleckého posudku znalecké kanceláře Equity Solutions Appraisals s.r.o. (akcentovat lze zejména konkluzi nalézacích soudů, že pozemky, z nichž vycházely znalecké posudky předložené žalobcem, nebyly porovnatelné s pozemky, o jejichž užívání jde v přítomné věci, a to buď z důvodů týkajících se charakteru pozemků či délky a účelu pronájmu). Přihlížel- li tedy odvolací soud i k podobnosti v charakteru pozemků srovnávaných za účelem zjištění výše obvyklého nájmu, nijak se tím od výše nastíněné rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Zbývá dodat, že pokud reálně nebylo možné v daném případě zajistit dostatečný vzorek obdobných pozemků, zůstalo právě na znalci, aby se s uvedenou situací po odborné stránce vypořádal, resp. je na soudu, aby zmíněné faktory zohlednil ve svých úvahách (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012, a usnesení téhož soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019, či ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012). Kritizuje-li pak dovolatel postup soudu při provádění znaleckého dokazování, jde o výtky vystihující vady řízení, k nimž dovolací soud (v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. věta druhá o. s. ř.) přihlíží (jen) v případě přípustného dovolání; zmatečnosti ani jiné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014).
16. K argumentaci, jíž brojí dovolatel proti posouzení namítaného započtení žalovaným v průběhu řízení uhrazené částky na nárok žalobce uplatněný v jiném sporu (namítá-li, že žalovaným nebylo v okamžiku plnění určeno, na který závazek plnění poskytuje, pročež byl následně „zbaven svého oprávnění určovat, na jaký závazek má být platba započtena“), lze uvést, že soudy v přítomné věci dospěly k závěru, že platba žalovaného byla jednoznačně identifikována (závěr skutkový), pročež nebylo lze přisvědčit námitce žalobce o započtení uhrazené částky na nárok plynoucí z jiného mezi týmiž účastníky vedeného řízení. Dovolací soud připomíná, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. není pak zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Úvaha odvolacího soudu o nutnosti započtení plnění žalovaného na závazek nejdříve splatný, již odvolací soud vyslovil ryze podpůrně, pro případ, že by bylo možné přisvědčit žalobci o jeho nevědomosti, na jakou pohledávku žalovaný plní, pak vychází z dikce ustanovení § 1933 odst. 1 o. z.; z judikatury dovolacího soudu k tomuto ustanovení viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 20 Cdo 2798/2022, či v něm odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1441/2018, řešící otázku interpretace a aplikace § 1933 odst. 1 o. z. v souvislosti se stanovením výše náhrady škody pro účely trestního řízení při započtení více plateb dlužníka (obviněného) poškozenou osobou (pojišťovnou). Za dané situace není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu ani s dovolatelem odkazovanou judikaturou (čl. IV bod 3 dovolání).
17. Brojí-li dovolatel také proti rozhodnutí v části o náhradě nákladů řízení, nelze než uvést, že dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné není již se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
18. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení. 19. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto v intencích § 243 odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. Na straně žalovaného lze za účelně vynaložené náklady v tomto dovolacím řízení považovat toliko náhradu hotových výdajů v paušální výši 300 Kč [§ 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu] v situaci, kdy u tohoto účastníka lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů (není-li v příslušném řízení prokázán opak, nepředstavují dle ustálené soudní judikatury náklady na zastoupení státu, hl. m. Prahy či statutárních měst advokátem účelně vynaložené náklady; srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, a ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 149/2016). 20. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 21. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz ). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 10. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu