USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobce B. F., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr.
Vladislavou Hanákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Čechticích, nám. Dr. Tyrše
56, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem v Praze 4, Na
Pankráci 546/56, IČO 65993390, o zaplacení částky 506.604 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 23/2017, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2020 (nesprávně
uvedeno ze dne 16. ledna 2019), č. j. 53 Co 343/2019-310, takto:
I. Dovolání se o d m í t á.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 30. 7. 2019, č. j. 18 C 23/2017-251,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 253 302 Kč, spolu
se zákonným úrokem z prodlení, ve výši 8,05 % ročně, z částky 253.302 Kč, od 1. 4. 2015 do zaplacení, jakož i částku ve výši 253.302 Kč, spolu se zákonným
úrokem z prodlení, ve výši 8,05 % ročně, z částky 253.302 Kč, od 1. 7. 2015 do
zaplacení (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení částku ve výši 145.252,30 Kč k
rukám zástupkyně žalobce (výrok II.); dále rozhodl, že žalovaný je povinen
zaplatit České republice náhradu nákladů státu ve výši 8.855 Kč (výrok III.). K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 1. 2020
(nesprávně uvedeno ze dne 16. ledna 2019), č. j. 53 Co 343/2019-310, rozsudek
soudu prvního stupně částečně změnil ve výroku I. tak, že žalobu o zaplacení
částky 43.962 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 1. 4. 2015 do
zaplacení, částky 43.962 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 1. 7. 2015 do zaplacení a o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky
209.340 Kč od 1. 4. 2015 do 30. 12. 2016 a z částky 209.340 Kč od 1. 7. 2015 do
30. 12. 2016, zamítl (výrok I.), v části ohledně částky 418.680 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 8,05 % ročně od 31. 12. 2016 do zaplacení jej potvrdil (výrok
II.) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení
před soudy obou stupňů ve výši 142.106,70 Kč k rukám advokátky JUDr. Vladislavy
Hanákové, Ph.D. (výrok III.) a České republice na účet Obvodního soudu pro
Prahu 4 náhradu nákladů řízení výši 8.855 Kč (výrok IV.). Soudy obou stupňů tak rozhodly o žalobou uplatněném nároku žalobce na zaplacení
náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé žalovanému faktickým užíváním bez
jakéhokoli právního důvodu části pozemků ve vlastnictví žalobce parc. č. XY,
parc. č. XY a parc. č. XY v kat. území XY o celkové rozloze užívané plochy
6.978 m2, a to za období I. a II. čtvrtletí roku 2015, na nichž měl umístěny
své (dočasné) stavby, respektive jejich pozůstatky. Právním důvodem užívání
pozemků žalovaným byla původně nájemní smlouva ze dne 20. 9. 2004 uzavřená mezi
účastníky na dobu určitou od 1. 1. 2005, nejpozději do 31. 12. 2009, přičemž
pozemky byly žalovanému pronajaty za účelem výstavby silničního okruhu kolem
XY. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 9. 2013, č. j. 21 C
12/2013-56, byla žalovanému uložena povinnost předmětné nemovitosti vyklidit, a
protože tak žalovaný neučinil, byla na základě tohoto rozsudku zahájena
exekuce. Úřadem městské části Praha 16 je pak pod sp. zn. 00575/13/OVDŽ/Jj
vedeno řízení o odstranění stavby z pozemků, přičemž ještě v květnu 2018 nebyly
provedeny veškeré úpravy. Při určení výše náhrady z bezdůvodného obohacení
vzniklého žalovanému vyšly soudy obou stupňů z revizního znaleckého posudku
soudem ustanoveného znalce Ing. Mertena, ve znění jeho dodatků, ve spojení s
výslechem znalce, jímž výše obvyklé ceny nájemného v daném místě a čase byla
určena v částce 120 Kč/m2/rok.
Odvolací soud však
– na rozdíl od soudu prvního stupně - nepovažoval za opodstatněný nárok žalobce
na navýšení výsledné výše této náhrady o částku odpovídající dani z přidané
hodnoty (dále jen „DPH“) z přiznaného plnění; v tomto ohledu odkázal na
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4189/2014, jakož
i na závěry vyplývající z rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5429/2014,
sp. zn. 30 Cdo 2715/2015
a sp. zn. 30 Cdo 998/2016, s tím, že závěry učiněné v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 7 Afs 124/2016, nelze na danou věc
aplikovat, neboť skutkové okolnosti jsou odlišné v tom, že jím byla řešena
otázka zdanění plnění podle smlouvy o dílo, od níž bylo odstoupeno. Za
nesprávný (s poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, a ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007, které se podle
jeho názoru uplatní i v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník - dále
jen „o. z.“) označil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně též v části,
jíž byl žalobci přiznán zákonný úrok z prodlení z částky představující
bezdůvodné obohacení žalovaného ode dne 1. 4. 2015, resp. od 1. 7. 2015 do
zaplacení, jelikož je třeba vyjít z § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého
neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění
ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. V dané věci je
tak třeba stanovit splatnost bezdůvodného obohacení „ve vazbě na výzvu věřitele
ke splnění“, jíž je předžalobní výzva žalobce ze dne 27. 12. 2016, doručená
žalovanému dne 29. 12. 2016. Žalobce tudíž nemá nárok na zákonný úrok z
prodlení
do 30. 12. 2016, neboť žalovaný se dostal do prodlení nejdříve dne 31. 12. 2016.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), neboť podle § 237 o. s. ř. není přípustné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. především v
řešení otázky, „zda podléhá bezdůvodné obohacení v případě bezesmluvního
užívání pozemků DPH?“; resp. otázky, „zda lze nepřiznat žalobci částku
odpovídající DPH vůči žalovanému za stavu, kdy žalobce je plátcem DPH a je dle
platného zákona o DPH tuto povinen přiznat a odvést?“, jinak řečeno, „zda lze v
občansko-právním řízení soudně odepřít žalobci povinnému odvést DPH právo na
náhradu částky DPH vůči žalovanému subjektu, který se na úkor žalobce
bezdůvodně obohacuje“, která by dle jeho mínění měla být dovolacím soudem
posouzena jinak, než jak byla vyřešena v jeho dosavadní judikatuře, a kterou
odvolací soud posoudil nesprávně. Při řešení této otázky je třeba vyjít z ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, která konstantně přijímá závěr, dle nějž užíváním cizí věci (v daném
případě pozemků) bez náležitého právního titulu vzniká uživateli majetkový
prospěch, bezdůvodné obohacení, jež je povinen vydat (srov. § 2991 o. z.). Za
účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), byly naznačené situace podřazovány skutkové
podstatě plnění bez právního důvodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4051/2016). Dle nyní účinné právní úpravy,
uvádějící demonstrativní výčet skutkových podstat bezdůvodného obohacení, lze
řečené kvalifikovat jako protiprávní užití cizí hodnoty ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3090/2018, ze dne 27. 11. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 3310/2018, a ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017,
jakož i další v něm citovaná rozhodnutí). Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dále ustálena v závěru, že plnění v
podobě výkonu práva užívání cizí věci, jehož se obohacenému (v daném případě
žalovanému) dostalo, není tento schopen in natura vrátit, a je proto povinen
nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (srov. § 2999 odst. 1 větu první
o. z. a § 458 odst. 1 in fine obč. zák).
Výše peněžité náhrady musí pak
vycházet z finančního ocenění prospěchu, který vznikl obohacené osobě, jež
takto realizovala uživatelská oprávnění k cizí věci, aniž by za to platila
úhradu a aniž by se tedy její majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v
souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat, kdy majetkovým
vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám
vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě
formou nájmu, jíž by byl nájemce povinen plnit podle platné nájemní smlouvy a
kdy se proto výše náhrady poměřuje právě s hladinou obvyklého nájemného (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4022/2011, ze
dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2638/2012, ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo
208/2013, ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3748/2014, a ze dne 23. 10. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 1060/2017). Je tomu tak proto, že institut bezdůvodného
obohacení směřuje k odčerpání prostředků od osoby, která je získala některou ze
skutkových podstat uvedených dříve v ustanoveních § 451 a § 454 obč. zák. a od
1. 1. 2014 v § 2991 o. z.; výše plnění za užívání cizí věci (nemovitosti) bez
právního důvodu, resp. jako protiprávní užití cizí hodnoty ve smyslu § 2991
odst. 2 o. z., se proto odvozuje od prospěchu, jenž získal obohacený, který je
povinen vydat vše, co sám získal, nikoliv od újmy ochuzeného (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 17/2014, ze dne
14. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1614/2018, a usnesení téhož soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4334/2013, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1315/2015).
S těmito závěry není právní posouzení věci odvolacím soudem v dané věci v
rozporu, jestliže výši peněžité náhrady za vzniklé bezdůvodné obohacení
odvozuje od prospěchu obohaceného (žalovaného) a poměřuje ji hladinou obvyklého
nájemného v daném místě a čase (zjištěného znaleckým dokazováním) a nepromítá
do ní i hledisko případné daňové povinnosti ochuzeného (okolnost, že žalobce z
nárokované částky odvedl státu daň z přidané hodnoty), neboť v tomto rozsahu se
žalovaný reálně nikterak na úkor žalobce neobohatil.
Požadavek na navýšení peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé
bezesmluvním užíváním částí předmětných pozemků žalovaným o daň z přidané
hodnoty přitom ani nemá oporu v právních předpisech. Tento závěr, k němuž
dospěl Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo
4189/2014, je bezpochyby přenositelný i do poměrů posuzované věci, neboť i dle
relevantních ustanovení zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve
znění účinném do 31. 12. 2015, rozhodném pro posuzovanou věc, byl nájem
nemovitých věcí zásadně osvobozen od daně z přidané hodnoty [srov. § 51 odst. 1
písm. f) a § 56 odst. 1, § 56a odst. 1 a 2 zákona] s tím, že plátcům bylo
umožněno se rozhodnout, že se tato daň uplatňuje také u nájmu nemovitých věcí
(srov. § 56a odst. 3 zákona).
Kromě relevantní právní úpravy pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 12.
2015, sp. zn. 32 Cdo 4189/2014, akcentoval i skutečnost, že výše náhrady za
bezdůvodné obohacení „není přímo závislá na tom, co si účastníci dohodli“.
Obdobný závěr pak formuloval i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 10.
2016, sp. zn. 7 Afs 124/2016, v němž mimo jiné uvedl, že ve vztazích z
bezdůvodného obohacení „obvykle neexistuje žádné dodání zboží za úplatu,
poskytnutí služby za úplatu ani pořízení zboží z jiného členského státu za
úplatu uskutečněné v tuzemsku osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování
ekonomické činnosti nebo právnickou osobou nepovinnou k dani, či nového
dopravního prostředku z jiného členského státu za úplatu osobou nepovinnou k
dani“.
V posuzované věci se žalobci přiznaná peněžitá náhrada z bezdůvodného obohacení
vzniklého žalovanému v I. a II. čtvrtletí roku 2015 neodvíjí od smluvně
sjednaného nájemného, nýbrž od (znalecky zjištěné) výše obvyklého nájemného v
daném čase a místě; nelze zde proto mechanicky aplikovat závěry formulované
Nejvyšším správním soudem v rozhodnutí sp. zn. 7 Afs 124/2016, kde navíc bylo
předmětné plnění poskytnuté na základě smlouvy a bezdůvodným obohacením se
stalo až po zániku smlouvy odstoupením (v okamžiku, kdy byla smlouva téměř
splněna). Oproti tomu totiž užívání předmětných pozemků žalovaným bez právního
důvodu a proti vůli žalobce (který se v exekuci domáhá jejich vyklizení
žalovaným), o něž jde v posuzované věci, nelze považovat za „poskytnutí služby
za úplatu“.
Na danou věc nedopadají ani závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 1. 2. 2010, č. j. 5 Afs 68/2009-113 (na nějž dovolatel poukázal),
v němž tento soud dospěl k závěru, že převodem staveb a pozemků ve smyslu § 51
písm. e), resp. § 56 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty,
je třeba rozumět ve smyslu šesté směrnice Rady 77/388/EHS i přechod staveb a
pozemků v dražbě.
Uvedené závěry týkající se řešení otázky, lze-li majetkový prospěch (poměřovaný
obvyklým nájemným) navýšit o daň z přidané hodnoty, z nichž Nejvyšší soud
vycházel i v rozsudku ze dne 4. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3341/2019, a dále v
usnesení ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1701/2019, ve věcech totožných
účastníků řízení, nekolidují ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 9.
2019, sp. zn. 28 Cdo 2169/2018, přijatým na zasedání občanskoprávního a
obchodního kolegia dne 28. 1. 2020 k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, v němž se dovolací soud vyslovil ke specifické otázce zjišťování
obvyklého nájemného porovnávací metodou při kvantifikaci bezdůvodného obohacení
vzniklého užíváním cizí věci, uzavíraje, že i v tomto směru je v zásadě
relevantní nájemné sjednávané v porovnávaných smlouvách, ať již v sobě zahrnuje
daň z přidané hodnoty (fakultativně uplatněnou plátcem DPH vůči jinému plátci;
§ 56a odst. 3 zákona č. 235/3004 Sb.) či nikoliv; s tou výjimkou, že je-li
aplikována porovnávací metoda ke zjištění obvyklého nájemného coby měřítka
prospěchu uživatele věci, jenž je plátcem daně z přidané hodnoty a věc užívá v
rámci své ekonomické činnosti za podmínek zakládajících nárok na odpočet daně
dle § 72 a násl. zákona č. 235/2004 Sb., je v porovnávaných nájemních
smlouvách, v nichž je platba nájemného sjednána s daní z přidané hodnoty,
zapotřebí od této daně odhlédnout.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že není žádného důvodu se při řešení
uvedené právní otázky odchýlit od shora citované ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu a že tato otázka, resp. otázky formulované žalobcem,
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají.
Dále dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v řešení otázek, dle jeho mínění
dovolacím soudem dosud neřešených: 1) „Kdy se ocitá dlužník v případě vědomého
a dlouhodobého bezdůvodného obohacování v prodlení?“; 2) „Nastává prodlení
dlužníka vůči věřiteli v případě dlouhodobého obohacování každý jednotlivý den
následující po dni, v němž se dlužník obohatil?“; 3) „Je dlužník povinen plnit
v tomto případě i bez vyzvání či jeho prodlení nastává až doručením formální
výzvy“? Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem k těmto otázkám
shledává v tom, že mu „úrok z prodlení přiznal až od doručení předžalobní výzvy
žalovanému, přestože se žalovaný obohacuje vědomě a úmyslně, a je od počátku
svého obohacování uvědomen o tom, že žalobce bude požadovat vydání bezdůvodného
obohacení ve výši obvyklého nájemného, a současně žalovanému nic nebrání v tom,
aby se žalobcem uzavřel řádnou nájemní smlouvu“. Oproti odvolacímu soudu
dovolatel zastává názor, že „prodlení dlužníka je nutno posoudit s ohledem na
všechny konkrétní okolnosti, aby bylo možné jednoznačně rozlišit, zda se jedná
o nevědomé, neúmyslné, případně i nedbalostní bezdůvodné obohacení, nebo zda
jde o naprosto vědomé a úmyslné bezdůvodné obohacení, kdy dlužník si je vědom
skutečnosti, že se obohacuje, a na čí úkor, přitom současně z pohnutek, které
by bylo možno nazvat alibistické, požaduje prosouzení nároku žalobce, nesnaží
se mimosmluvní užívání změnit na užívání smluvní, a tím zatěžuje nejen žalobce
samotného, ale i celý soudní systém“. „Toto zjišťování a hodnocení však
odvolací soud neprovedl, přiznal žalobci úrok z prodlení v návaznosti na
doručení předžalobní výzvy s odkazem na § 1958 odst. 2 o. z. s tím, že čas
plnění nebyl ujednán, ačkoliv měl postupovat dle § 1958 odst. 1 o. z., tedy
tak, že dlužník byl povinen platit i bez vyzvání“.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dospěla k závěru, že dovolání podle
237 o. s. ř. není přípustné, jestliže dovolatel jako důvod přípustnosti
dovolání předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního
práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (k tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013). Tak je tomu i v
dané věci, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na otázkách formulovaných
dovolatelem v dovolání ad 1) a ad 2) nezávisí, jelikož je odvolací soud neřešil.
K otázce ad 3) je pak možno uvést, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí
vyplývá, že odvolací soud výzvu žalobce ze dne 27. 12. 2016, učiněnou
prostřednictvím jeho zástupkyně, doručenou žalovanému dne 29. 12. 2016,
považoval za hmotněprávní úkon - výzvu podle § 1958 odst. 2 o. z., vedoucí k
zesplatnění pohledávky (což vyjádřil slovním spojením „výzvu věřitele ke
splnění“), a to za stavu, kdy mezi účastníky nebylo ujednáno, kdy žalovaný
jakožto dlužník má dluh (náhradu z bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému
v I. a II. čtvrtletí roku 2015 protiprávním užíváním částí pozemků žalobce)
splnit (opak žalobce netvrdil ani neprokazoval, přičemž čas plnění nebyl ani
jinak stanoven) a kdy tento dluh tak ještě nebyl splatný a žalovaný tudíž nebyl
v prodlení s jeho plněním. Jestliže žalobce touto výzvou vyzval žalovaného ke
splnění dluhu do 7 dnů od jejího doručení (jak se v ní uvádí), tj. do 5. 1.
2017, pak je jednoznačné, že mu nevznikl nárok na zaplacení zákonného úroku z
prodlení z odvolacím soudem mu přisouzené částky do 30. 12. 2016, když do
tohoto data nebyl žalovaný s plněním dluhu v prodlení. Co žalobce míní
„formální výzvou“, v dovolání nikterak nevysvětlil, byť současně ve svých
námitkách použil termín „předžalobní výzva“; výzvu podle § 1958 odst. 2 o. z.
ovšem nelze zaměňovat s výzvou podle § 142a občanského soudního řádu (toto
ustanovení ostatně žalobce ve výzvě
ze dne 27. 12. 2016 ani nezmínil). K uvedenému přiměřeně srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 643/17. Tato otázka tudíž
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. taktéž nezakládá. Lze jen dodat, že s
ohledem na shora uvedené je zcela nesprávný právní názor soudu prvního stupně,
že žalovaný se dostal do prodlení s úhradou pohledávky žalobce uplatněné v
tomto řízení tak, že s úhradou částky ve výši 253.302 Kč požadované za I.
čtvrtletí roku 2015 se dostal do prodlení dnem 1. 4. 2015, a s úhradou částky
253.302 Kč požadovanou žalobcem za II. čtvrtletí roku 2015 se dostal do
prodlení dnem 1. 7. 2015.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu