30 Cdo 5429/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobce
OSA – ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, z.s., se sídlem v
Praze 6, Čs. armády 20, IČ 63839997, zastoupeného Mgr. Martinem Michalicou,
advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1746/52, proti žalované Lázně Darkov,
a.s., IČ 61974935, se sídlem v Karviné-Hranice, Čsl. armády 2954/2, zastoupené
Mgr. Markétou Jančurovou, advokátkou se sídlem v Brně, náměstí Svobody 86/17, o
1.053.993,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn.
23 C 152/2010, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 26. června 2014, č.j. 1 Co 494/2013-548, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. června 2014, č.j. 1 Co
494/2013-548, se ve výrocích III., IV. a V. zrušuje a věc se vrací v uvedeném
rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalované se odmítá.
Žalobce se jako hromadný správce ve smyslu ustanovení § 97 odst. 1 zák. č.
121/2000 Sb., autorského zákona (dále jen „autorský zákon“) domáhal vůči
žalované zaplacení částky 1.053.993,- Kč s příslušenstvím s tím že se žalovaná
v této výši obohatila na úkor nositelů autorských práv, když v době od 1.
června 2007 do 31. prosince 2009 provozovala chráněná autorská díla jejich
zpřístupňováním hotelovým hostům prostřednictvím televizních a rozhlasových
přístrojů umístěných na pokojích svých ubytovacích zařízení bez licenční
smlouvy. Při vyčíslení částky bezdůvodného obohacení vyšel žalobce ze svého
sazebníku a ze sazebníku DILIA.
Rozsudkem ze dne 16. září 2013, č.j. 23 C 152/2010-390, Krajský soud v Ostravě
výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobci částku 223.070,- Kč s
příslušenstvím, výrokem II. zamítl žalobu, pokud se jí žalobce domáhal, aby
žalované bylo uloženo zaplatit mu dalších 830.000,- Kč s příslušenstvím a
výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně v souladu s
právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v jeho rozsudku ze dne 31. ledna
2013, sp.zn. 30 Cdo 3056/2012, zjistil celkové počty ubytovaných osob a poměr
ubytovaných osob, jimž byla poskytována komplexní lázeňská léčebně
rehabilitační péče vůči počtům ostatních ubytovaných „pouze“ na komerčním
základě, a to v létech 2007, 2008 a 2009 a při použití sazebníků OSA a DILIA. Soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2012, sp.zn. 30
Cdo 1759/2011, obsahující konstatování, že tzv. Sazebníku OSA lze podle
ustálené praxe v zásadě přisoudit hodnotu měřítka výše obvyklé autorské odměny
a s ohledem na žalobcem prokázanou výši odměny, za niž uzavíral licenční
smlouvy s dalšími subjekty v obdobném postavení jako žalovaná (subjekty
poskytujícími lázeňskou péči), vyčíslil výši obvyklé autorské odměny včetně
DPH, tedy výši bezdůvodného obohacení, kterého se dostalo žalované, částkou
223.070,- Kč. K odvolání žalobce proti výrokům II. a III. a žalované proti výroku I. a III. rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. června 2014, č.j. 1 Co 494/2013-548, výrokem I. rozsudek krajského soudu v
odvoláním napadené části výroku I. potvrdil, výrokem II. ho v další odvoláním
napadené části výroku II. změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci další
částku 34.568,- Kč s příslušenstvím, výrokem III. rozsudek soudu prvního stupně
ve zbylé odvoláním napadené části výroku II., co do částky 796.355,- Kč s
příslušenstvím potvrdil, a výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů. Odvolací soud uvedl, že v průběhu odvolacího řízení byly rozhodující sporné
otázky vyřešeny Evropským soudním dvorem ve věci C-351/12, na žalovanou se tedy
nevztahuje výjimka uvedená v ustanovení § 23 autorského zákona, a proto je
žalovaná povinna hradit odměnu za užití chráněných autorských práv na pokojích
všech svých ubytovaných pacientů, bez ohledu, zda se jedná o pacienty, u nichž
byla předepsána komplexní či příspěvková lázeňská péče, či o samoplátce. Při
stanovení výše autorské odměny, respektive bezdůvodného obohacení, pak odvolací
soud uvedl, že vzal v úvahu zejména kritéria, která jsou významná pro
přiměřenost autorské odměny ve smyslu ustanovení § 100 odst. 6 autorského
zákona, tedy specifické postavení lázní odlišující lázeňská ubytovací zařízení,
skutečnost, že lázně poskytují lázeňskou léčebně rehabilitační péči, žalovaná
ve zvláštních případech poskytuje zdravotní péči i na pokojích pacientů, je do
značné míry závislá na platbách zdravotních pojišťoven a nachází se v regionu s
vysokou nezaměstnaností, která limituje rozšíření klientely. Podle jeho názoru
nelze při určení výše obvyklé odměny vycházet z částek, které na základě
uzavřených licenčních smluv hradí žalobci jiná lázeňská zařízení, např. Priessnitzovy léčebné lázně a.s., Imperial Karlovy Vary a.s., Lázně Kundratice,
Léčebné lázně Jáchymov, Lázně Slatinice a.s. a další.
Vyšel z toho, že sazebník
OSA neodlišuje sazby pro žalovanou od stejného institutu ve vztahu k běžným
ubytovacím zařízením, nebere v úvahu specifičnost lázeňství a předmětné lázně
nejsou srovnatelné s žalovanou. Srovnatelnými by byly podle odvolacího soudu
např. Rehabilitační ústav Hrabyně nebo Léčebně rehabilitační ústav Kladruby, s
nimiž ovšem žalobce obdobnou dohodu či smlouvu neuzavřel. Při absenci možného
srovnání výše licenční odměny placené jinými léčebně rehabilitačními lázněmi
pak odvolací soud přistoupil k vyčíslení obvyklé odměny za užití chráněných
autorských práv a přihlédl zejména ke kritériím, která jsou významná pro
přiměřenost autorské odměny ve smyslu ustanovení § 100 odst. 6 autorského
zákona. Konkrétně pak výši licenčního poplatku vyčíslil na základě ustanovení §
23 autorského zákona ve znění novely účinné od května 2008, podle něhož autorům
přísluší odměna, která v úhrnu za všechny kolektivní správce nesmí přesáhnout
50 % výše poplatku za jeden přístroj stanovenou zvláštním zákonem. Podle
ustanovení § 6 zákona č. 348/2005 Sb. činí měsíční výše koncesionářských
poplatků 135,- Kč za televizní přijímač (dále jen „TV“) a 45,- Kč za rozhlasový
přístroj. Jednotliví kolektivní správci (tj. OSA, DILIA, OOA-S a INTERGRAM) si
musí částku ve výši 50 %, tj. 67,50 Kč za TV a 22,50 Kč za rozhlasový přístroj
rozdělit. Vzhledem k dohodě kolektivních správců náleží žalobci a jím
spravovaným autorům 33,41 Kč za TV, tj. 1,08 Kč denně a 11,25 Kč za rozhlasový
přístroj, tj. 0,36 Kč denně a tyto částky jsou maximem, které žalobce může
požadovat. Tyto částky pak odvolací soud snížil o 50 % a přiznal žalobci nárok
na vydání bezdůvodného obohacení v měsíční výši 16,705 Kč za 1 TV a 5,625 Kč za
1 rozhlasový přístroj. Dále zohlednil počet televizních a rozhlasových
přístrojů a obsazenost pokojů žalované v jednotlivých obdobích a tak dospěl k
celkové částce oprávněného nároku žalobce ve výši 257.638,- Kč, tedy částce o
34.568,- Kč vyšší, než kterou přiznal soud prvního stupně bez daně z přidané
hodnoty (dále jen „DPH“), když otázka navýšení platby o DPH je aktuální pro
příjemce, který ji odvádí do státního rozpočtu, nikoliv pro platící subjekt. V
dané věci je podle názoru odvolacího soudu požadováno vydání bezdůvodného
obohacení, tedy plnění bezesmluvní, u něhož k navýšení plnění o DPH nedochází.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dne 3. října 2014 každý z účastníků
řízení včasné dovolání. Žalobce svým dovoláním napadl jeho výrok III. a
žalovaná výroky I., II., IV. a V. uvedeného rozhodnutí,
Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z toho, že napadený výrok III. rozsudku
odvolacího soudu závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a která nebyla v
rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Podle jeho názoru se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce právní
relevance sazebníku kolektivního správce, když podle judikatury Nejvyššího
soudu se obvyklost autorské odměny v zásadě má odvíjet od sazebníku
kolektivního správce (např. rozsudek ze dne 18. prosince 2012, sp.zn. 30 Cdo
1759/2011) a dále také v otázce interpretace zákonného pojmu obvyklé odměny,
protože např. v citovaném rozsudku ze dne 18. prosince 2012, či rozsudku ze dne
22. října 2008, sp.zn. 30 Cdo 2277/2007, dovolací soud nikdy nezpochybnil, že
zákonný pojem obvyklé odměny podle § 40 odst. 4 autorského zákona je třeba
vykládat jako odměnu, kterou v době neoprávněného nakládání poskytovatel
licence ujednával s nabyvateli licence. Za dovolacím soudem dosud neřešené otázky žalobce považuje zda:
- je pro určení výše autorské odměny za provozování televizního vysílání na
pokojích ubytovacího zařízení právně relevantní jeho příslušnost k lázním (druh
ubytovaných hostů či činnost vykonávaná provozovatelem v jiných místnostech než
na pokojích – lázeňské zdravotní úkony),
- je pro určení výše autorské odměny za provozování televizního vysílání na
pokojích lázeňského ubytovacího zařízení právně relevantní, že výrazný podíl
jeho hostů představují pacienti vyžadující intenzivní léčebnou rehabilitaci
poúrazových a pooperačních stavů,
- je pro určení výše autorské odměny za provozování televizního vysílání na
pokojích lázeňských ubytovacích zařízení právně relevantní obsazenost těchto
pokojů a
- zda odměnou, která „by byla za získání takové licence obvyklá v době
neoprávněného nakládání s dílem“ (§ 40 odst. 4 autorského zákona), coby základ
pro výpočet bezdůvodného obohacení, je částka zahrnující DPH. V této
souvislosti také připomíná, že v jeho sazebníku je uvedeno, že sazby odměn se
navyšují o DPH v zákonné základní sazbě. Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci
změnil ve výroku III. tak, že uloží žalované povinnost zaplatit další částku
796.355,- Kč s úrokem z prodlení, dále ve výroku IV. tak, že uloží žalované
povinnost zaplatit žalobci plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního
stupně a ve výroku V. tak, že uloží žalované povinnost zaplatit žalobci plnou
náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalovaná spatřuje přípustnost svého dovolání v ustanovení § 236 a 237
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) s odkazem na to, že směřuje proti
výrokové části pravomocného rozhodnutí vrchního soudu, jež závisí na vyřešení
otázky, zda lze výjimku z povinnosti hradit autorské odměny při poskytování
zdravotních služeb, jež je zakotvena v § 23 autorského zákona, aplikovat na TV
a rozhlasové přístroje umístěné na pokojích pacientů v lázeňských zařízeních. Poukazuje na to, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od
předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2013, sp.zn. 30 Cdo
3056/2012, a to s poukazem na rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-351-12 OSA
v. Léčebné Mariánské Lázně a.s., jehož závěry předestírají otázky, jež dovolací
soud v citovaném rozhodnutí posuzoval odlišně. Žalovaná, jako dovolatelka, proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a
rozhodnutí, popř. aby tak ve smyslu § 243e odst. 2 o.s.ř. učinil rovněž ve
vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně. Dále navrhl, aby žalobci bylo uloženo
nahradit žalované náklady řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatuje, že obě dovolání
byla podána včas, osobami oprávněnými (účastníky řízení), řádně zastoupenými
advokáty a obsahují zákonem stanovené náležitosti (§ 241a odst. 1 o.s.ř.). Při posuzování obou dovolání soud přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto
procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014, a nejdříve se zabýval otázkou
jejich přípustnosti. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů v případech, kdy na
rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který dovoláním nebyl dotčen [§
242 odst. 2 písm. a) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že
- napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu
ustanovení § 237 o.s.ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna
2013, sen.zn. 29 NSCR 55/2013). Z dovolání musí být také patrno, které otázky
hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v
rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud
neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se
řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované
pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalovaná přípustnost dovolání dovozuje ze skutečnosti, že odvolací soud se v
napadeném rozsudku odchýlil od předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
31. ledna 2013, sp.zn. 30 Cdo 3056/2012. Tato výtka by se jevila jako
opodstatněná, pokud by však v mezidobí nebylo došlo ke změně judikatorní
situace při řešení předestřené právní otázky. Rozsudkem velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015,
sp.zn. 31 Cdo 3093/2013, se totiž dovolací soud odchýlil od závěrů
formulovaných v rozsudcích ze dne 31. ledna 2013, sp. zn. 30 Cdo 3056/2012, a
ze dne 28. března 2013, sp. zn. 30 Cdo 3093/2012, a uzavřel s přihlédnutím k
relativně aktuálnímu rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, že výjimka
uvedená v poslední větě § 23 autorského zákona, podle níž za provozování
rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 téhož zákona rovněž
nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotní péče ve
zdravotnických zařízeních, se obecně nevztahuje na pacienty ubytované v
lázeňských zařízeních. I v těchto případech se jedná o provozování rozhlasového
a televizního vysílání, a proto kolektivnímu správci, zastupujícímu autory
přísluší zejména oprávnění udělovat souhlas ke zpřístupňování děl lázeňskými
zařízeními, stejně jako sjednávat a vybírat autorské odměny za jejich užití a
domáhat se nároků na vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněného užití těchto
děl. Nejvyšší soud za takto vyložené situace neshledal předpoklad pro to, aby
se od uvedeného rozhodnutí velkého senátu jakkoli odchýlil. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud podané dovolání žalované podle § 243c
odst. 1 o.s.ř. odmítl. Žalobce ve svém dovolání nesouhlasí se způsobem, jakým odvolací soud určil
obvyklou licenční odměnu.
Zejména namítá, že soud nevyšel z jeho sazebníku a
dále nesouhlasí s tím, že odvolací soud nepovažoval za obvyklou licenční odměnu
tu, kterou mu platí na základě uzavřených smluv další lázeňská zařízení, dále
vzal v úvahu obsazenost pokojů žalované v rozhodném období, přičemž výši
bezdůvodného obohacení určil bez daně z přidané hodnoty. Nejvyšší soud se v rozsudku ze dne 31. července 2012, č. j. 30 Cdo
2883/2011-126, zabýval mimo jiné i kritérii pro výpočet výše autorské odměny za
provozování televizního a rozhlasového vysílání na pokojích ubytovacích
zařízení, kdy výslovně vyložil, že konkrétní výše nároků se odvíjí od počtu
televizních a rádiových přijímačů, vytíženosti ubytovacího zařízení a dalších
faktorů, bez kterých nelze částku konkrétně vyčíslit. Nepochybil proto odvolací
soud, pokud při svém rozhodování vzal v úvahu obsazenost pokojů v zařízení
žalované. Pokud žalobce nesouhlasí ve svém dovolání se závěrem odvolacího soudu, že
bezdůvodné obohacení, tedy bezesmluvní plnění nelze navyšovat o DPH, pak toto
stanovisko je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, který vychází z toho,
že plnění lze navyšovat o DPH pouze v případech, kdy toto bylo smluvně
zakotveno (srovnej např. rozsudek ze dne 14. června 2011, sp. zn. 32 Cdo
626/2010 , rozsudek ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. 32 Cdo 3923/2010 nebo
rozsudek ze dne 14. června 2011, sp. zn. 32 Cdo 626/2010). Dovolací soud však shledal přípustným a také důvodným dovolání žalobce, pokud
jím zpochybňuje správnost určení výše obvyklé licenční odměny. V prvé řadě
dovolatel správně upozorňuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince
2012, sp. zn. 30 Cdo 1759/2011, kde dovolací soud konstatoval, že tzv. Sazebníku OSA lze podle ustálené praxe v zásadě přisoudit hodnotu měřítka výše
obvyklé autorské odměny. Možnost stanovit náhradu škody jako paušální částku na
základě takových hledisek, jako je alespoň výše licenčních poplatků nebo
poplatků, které by musely být zaplaceny, kdyby porušovatel práv požádal o
udělení oprávnění k užívání příslušných práv duševního vlastnictví ostatně
připouští v čl. 13 odst. 1 i Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES
ze dne 29. dubna 2004, o dodržování práv duševního vlastnictví. Odvolací soud
však v tomto souzeném případě dovodil nepoužitelnost shora uvedeného rozsudku
ze dne 21. prosince 2012 a v důsledku toho i Sazebníku OSA, avšak učinil tak
prostřednictvím nepřesvědčivého argumentu, že tento sazebník neobsahuje žádnou
položku pro lázeňská ubytovací zařízení, jejich druhy a typy. Žalobce také důvodně namítá, že odvolací soud nepovažoval za obvyklou licenční
odměnu tu, kterou mu platí na základě uzavřených smluv další lázeňská zařízení. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně charakterizoval pojem
obvyklosti, ať už v souvislosti s odměnou, cenou nebo nájemným. Tak např. v
rozsudcích ze dne 27. listopadu 2002, sp. zn. 29 Odo 805/2001, a ze dne 5. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 1036/2012, zdůraznil, že při určení výše
peněžité náhrady ve smyslu § 458 obč. zák.
za bezdůvodné obohacení získané
zprostředkovatelskou činností je třeba vycházet z odměny obvykle poskytované za
obdobné zprostředkovatelské činnosti v daném místě a čase. Nejvyšší soud
opakovaně judikoval, že např. při stanovení obvyklé ceny členského podílu v
bytovém družstvu pro účely určení obvyklé ceny dědictví a rozhodnutí o dědictví
soudem (obdobně též při určení obvyklé ceny majetku ve společném jmění
zůstavitele a pozůstalého manžela a rozhodnutí podle ustanovení § 175l odst. 1
o.s.ř.), je nutno vycházet z ceny, kterou by bylo možné za převod takového
členského podílu v rozhodné době, tj. v době smrti zůstavitele, a místě
dosáhnout (srov. např. rozsudek ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo
2428/2000, usnesení ze dne 22.září 2004, sp. zn. 30 Cdo 791/2004 nebo usnesení
ze dne 24. dubna 2015, sp. zn. 21 Cdo 4422/2013). V rozsudcích ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, (uveřejněném pod č. 53/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 17. července 2008, sp. zn. 30 Cdo
5484/2007, ze dne 2. září 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009 nebo ze dne 14. dubna
2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009, popř. v usnesení ze dne 8. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1113/2014, vyšel dovolací soud z toho, že se výše bezdůvodného obohacení
za užívání cizí věci (nemovitosti) určí peněžitou částkou, která odpovídá
částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných věcí
(nemovitostí), zpravidla formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých
okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud nepřihlédl
při určení obvyklé licenční odměny k částkám placeným jinými lázeňskými
zařízeními také proto, že tato zařízení nepovažuje za srovnatelná s žalovanou,
aniž by ovšem rozdíly mezi nimi podrobněji a zejména přesvědčivě doložil. Proto
přistoupil k vlastnímu vyčíslení obvyklé odměny ve vztahu k žalované, kde
akcentoval zejména hledisko přiměřenosti. Podle názoru dovolacího soudu však
nelze z ustanovení § 100 odst. 6 autorského zákona, který pouze upravuje
některá dílčí kritéria, ke kterým by měl kolektivní správce přihlédnout při
uzavírání smluv s uživateli předmětu ochrany, dovozovat výši obvyklé odměny. Odvolací soud tak při stanovení výše bezdůvodného obohacení bez přesvědčivého
zdůvodnění zaměňuje obvyklou odměnu za odměnu přiměřenou. Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nelze pokládat v
dovoláním žalobce napadeném výroku III. ve věci samé za správný. Nejvyšší soud
jej proto, v uvedeném výroku, a v souvisejících výrocích o náhradě nákladů
odvolacího řízení, zrušil (§ § 243e o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu v
uvedeném rozsahu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o.s.ř.)., aniž nařídil ve
věci jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.). Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v
dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1 věty první, § 226 odst. 1 o.s.ř.). V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1 o.s.ř.).