32 Cdo 4179/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Moniky
Vackové v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené Mgr. M. Z., advokátem,
proti žalované K – S., s.r.o., zastoupené JUDr. Z. J., advokátkou v T., o
zaplacení 999.784,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v
Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 81/2002, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2007, č.j. 1 Cmo
216/2006-118, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Rozsudek odvolacího soudu se ve výroku II. a v souvisejících
výrocích III. a IV. o nákladech řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací
Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem svým rozsudkem ze dne 21. 3.
2006, č.j. 33 Cm 81/2002-85 (ve znění opravného
usnesení z 12. 5. 2006, č.j. 33 Cm 81/2002-94) zamítl žalobu, kterou se
žalobkyně domáhala vydání bezdůvodného obohacení ve výši v záhlaví uvedené, a
rozhodl o nákladech řízení mezi účastnicemi.
Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvého stupně
týkající se celé jistiny (tj. částky 999.784,- Kč) a části příslušenství,
konkrétně úroků z prodlení ve výši 12% p.a. z částky 582.800,- Kč od 2. 2. 1998
do 9. 5. 1998 a od 2. 2. 2002 do zaplacení a z částky 416.984,- Kč za dobu od
17. 2. 1998 do 9. 5. 1998 a od 17. 2. 2002 do zaplacení ( I. výrok ). Ve zbytku
požadovaného příslušenství změnil rozsudek soudu prvého stupně tak, že uložil
žalované, aby žalobkyni zaplatila úrok z prodlení ve výši 12% p.a. z částky
582.800,- Kč od 10. 5. 1998 do 1. 2. 2002 a z částky 416.984,- Kč za
dobu od 10. 5. 1998 do 16. 2. 2002 ( II. výrok ). Odvolací
soud dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soud prvého stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně,
společnost V. s.r.o. zaplatila žalované dne 2. 2. 1998 částku 582.800,- Kč a
dne 17. 2. 1998 částku 416.984,- Kč. Žalobkynino tvrzení o tom, že uvedené
částky byly kupní cenou za zboží, které nebylo dodáno, soud nevzal za
prokázané. Kupní smlouva uzavřena nebyla. Plnění bylo dle soudu prvého stupně
poskytnuto bez právního důvodu, čehož si V. s.r.o. byla vědoma již v okamžiku
plnění. Soud dospěl k závěru, že nárok na vrácení obou poskytnutých částek je
vzhledem k datu podání žaloby (10.5.2002) již promlčen, promlčel se uplynutím
čtyřleté promlčecí doby, která počala běžet ode dne, kdy plnění bylo žalované
poskytnuto.
Dle odvolacího soudu žalobkyně existenci kupní smlouvy tvrdí pouze obecně,
netvrdí však, ani neprokazuje konkrétní ujednání o podstatných náležitostech
kupní smlouvy. Odvolací soud se proto shodl se soudem prvého stupně, že
uzavření kupní smlouvy prokázáno nebylo. Dovodil však, že (kupní smlouva) byla
simulovaným právním úkonem. Vyšel přitom ve vazbě na § 135 o.s.ř. ( podle něhož
je „trestním rozsudkem vázán i civilní soud“) z rozsudku Okresního soudu v
Hradci Králové z 23. 10. 2003, č.j. 3 T 80/2002-366, jímž byli jednatel právní
předchůdkyně žalobkyně P. K. a jednatel žalovaného L. K. odsouzeni pro trestný
čin úvěrového podvodu spočívajícího ve vystavení fingovaných faktur a P.K.sám
za čerpání nadměrného odpočtu DPH. Poskytnuté plnění je dle odvolacího soudu
plněním bezesmluvním, tedy bezdůvodným obohacením, nárok na jeho vydání je však
již promlčen. Obecná čtyřletá promlčecí doba počala běžet ode dne, kdy k plnění
došlo ( § 394 odst. 2 obch. zák. ) a uplynula ve dnech 2. 2. 2002 a 17. 2.
2002, tedy před podáním žaloby. Úroky z obou částek byly promlčeny za dobu čtyř
let před podáním žaloby, tj. do 9. 5. 1998 a nemohou být přiznány za dobu po
promlčení pohledávky, neboť jsou jejím příslušenstvím, tedy nárokem
akcesorickým. Námitku promlčení právní řád připouští, odvolací soud ji za
nepřípustnou, nemravnou, ani učiněnou v rozporu s dobrými mravy nepovažuje.
Rozsudek odvolacího soudu napadly dovoláním obě účastnice.
Žalobkyně podává dovolání proti prvému výroku rozsudku, jemuž vytýká jednak
nesprávný závěr učiněný na základě rozsudku vydaného v trestním řízení o tom,
že kupní smlouva byla simulovaným právním úkonem. Zdůrazňuje v této
souvislosti, že trestní soudy nejsou specializovány v obchodních věcech, v
průběhu trestního řízení byla opakovaně vydávána protichůdná rozhodnutí soudy
prvého a druhého stupně, trestní řízení trpělo závažnými procesními vadami.
Postup Vrchního soudu v Praze, který vycházel výhradně z výsledků řízení v
trestní věci přesto, že se soudní praxe sjednotila v
tom, že je-li přestupkové či trestní řízení stiženo závažnými vadami, soudy
nejsou takovými rozhodnutím vázány, je dle dovolatelky nesprávný a zakládá
otázku zásadního právního významu.
Namítá dále, že závěr o tom, že nebyla uzavřena kupní smlouva, je nesprávný,
učiněný v rozporu s provedenými důkazy.
Za nesprávný považuje dovolatelka též závěr o promlčení nároku. K vzniku
bezdůvodného obohacení došlo teprve odstoupením od platně uzavřené kupní
smlouvy, které mohlo být účinné nejdříve 22. 12. 1999, od tohoto data teprve
počala běžet promlčecí doba na vydání bezdůvodného obohacení.
Nesprávný dle jejího názoru je konečně též závěr o tom, že námitka promlčení
nebyla vznesena v rozporu s dobrými mravy a závěr odvolacího soudu o nemožnosti
přiznat úroky z prodlení za dobu po promlčení jistiny. Dle dovolatelky Nejvyšší
soud tuto otázku dosud neřešil, jde tedy o otázku zásadního právního významu,
která zakládá přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalovaná svým dovoláním napadá druhý výrok rozsudku odvolacího soudu. Závěr o
tom, že nejsou promlčeny úroky z prodlení za dobu 4 let před podáním žaloby,
považuje za nesprávný, neboť příslušenství není samostatným nárokem a bez
jistiny nárok na jeho zaplacení nevzniká.
Obě dovolatelky navrhují, aby v jimi napadeném rozsahu byl rozsudek odvolacího
soudu zrušen.
Dovolací soud zkoumal nejprve přípustnost obou podaných dovolání.
Přípustnost dovolání podaného žalobkyní přichází v úvahu podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., ovšem pouze za předpokladu, že dovolací soud sám,
bez ohledu na názor dovolatelky, dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. O takový případ jde
zejména tehdy, řeší-li dovoláním napadené rozhodnutí právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla, nebo která odvolacími soudy
nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), ve všech případech pouze
tehdy, jde-li o otázku, která je pro napadené rozhodnutí
podstatná (je na ní založen výrok rozhodnutí odvolacího
soudu), byl-li zároveň způsob řešení právě takové otázky dovoláním napaden.
Dovolatelka ( žalobkyně ) nevymezila žádnou právní otázku, která by měla mít ve
smyslu shora uvedeném po právní stránce zásadní význam.
Podle § 135 odst. 1 o.s.ř. je soud ( v občanském soudním řízení ) vázán
rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek
nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je
spáchal. Soud je vázán výrokem rozsudku vydaného v trestním řízení, nikoli jeho
odůvodněním. Není však oprávněn zkoumat věcnou správnost výroku takového
rozhodnutí, ani procesní postup k příslušnému rozhodnutí vedoucí (srovnej
např. důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu 3 Cdon 1091/96 publikované ve Sbírce
soudních rozhodnutí pod č. 11/2000 ). Judikatura soudů je v tomto směru
jednotná.
Z tvrzení účastníků učiněných v průběhu řízení vyplývá, že trestní stíhání
statutárních orgánů žalované a právní předchůdkyně žalobkyně se týkalo téhož
skutku ( obsaženého ve výroku rozsudku vydaného v trestním řízení), který je
základem žalobou uplatněného nároku. Závěr odvolacího soudu o tom, že „je vázán
trestním rozsudkem“ v této věci tedy neřeší právní problém jinak, než
předpokládá zákon či stávající judikatura, neboť vychází z vázanosti výrokem
rozhodnutí soudu vydaného v trestním řízení o tom, že určitý skutek je trestným
činem a kdo jej spáchal.
Rozpor s hmotným právem při řešení této procesní otázky je z podstaty věci
vyloučen.
Co se týče výhrady vůči závěru odvolacího soudu o tom, že nebyly prokázány
skutečnosti směřující k uzavření kupní smlouvy, je třeba připomenout, že
dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán
skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkový stav věci se nemůže před
dovolacím soudem změnit ( § 241a odst. 4 o.s.ř.). Dovolacím důvodem
spočívajícím v tom, že skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, se
nelze vzhledem k posuzované přípustnosti dovolání zabývat (§ 241a odst. 3
o.s.ř.).
Též námitka související s počátkem běhu promlčecí doby má základ v nesouhlasném
stanovisku dovolatelky se skutkovými zjištěními odvolacího soudu o neexistenci
kupní smlouvy, ani tou se tudíž dovolací soud nemůže zabývat (§ 241a odst. 3
o.s.ř. ). Závěr odvolacího soudu o počátku běhu promlčecí doby v případě nároku
na vydání bezdůvodného obohacení není v rozporu s hmotným právem ( § 394 odst.
2 obch. zák. ).
Úvaha o tom, zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy ( § 3 odst.
1 obč. zák.), závisí vždy na okolnostech konkrétního případu; její
zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné
případy, je zpravidla vyloučeno (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000 a z 28. 4. 2005, sp.
zn. 33 Odo 177/2004, která jsou přístupná na webových stránkách Nejvyššího
soudu). Stejně je tomu i v tomto případě. Závěr dovolacího soudu o zásadním
právním významu napadeného rozhodnutí je podmíněn ( krom předpokladů daných v
citovaném § 237 odst. 3 o. s. ř.), též tím, že takové rozhodnutí má zásadní
význam i z hlediska možného zobecnění při řešení sporů jiných (obdobných).
Rozsudek odvolacího soudu nelze ani z tohoto pohledu považovat za zásadně
právně významný podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Otázka promlčení úroků z prodlení ve vazbě na promlčení jistiny byla již
Nejvyšším soudem řešena ( viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo
681/2006, 33 Odo 1344/2006, 21 Cdo 3477/2006 ) se závěrem, že
úroky z prodlení nelze přiznat za dobu následující po okamžiku, k němuž je
promlčena jistina. Z hlediska tímto dovoláním napadeného rozhodnutí (odvolací
soud nepřiznal úroky po promlčení jistiny ) nelze tedy hovořit o zásadním
právním významu rozhodnutí. Nejvyšší soud se však zabýval touto otázkou
podrobněji vzhledem k přípustnosti dovolání podaného žalovanou ( viz dále).
Dovolací soud, jak z uvedeného plyne, neshledal existenci podmínek daných
ustanovením § 237 odst. 3 o.s.ř., ani jiných okolností, z nichž by, s
přihlédnutím k obsahu žalobkyniných dovolacích námitek, bylo možno zásadní
právní význam rozhodnutí dovodit (§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ), jí podané
dovolání proto dle § 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání podané žalovanou směřující do II. výroku rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl změněn rozsudek soudu prvého stupně v části týkající se úroků z
prodlení, je přípustné ( § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ), a je i důvodné.
Povinnost platit úroky z prodlení vyplývající z vedlejšího (akcesorického)
závazkového právního vztahu nemůže trvat déle, než trvá závazek hlavní.
Splněním dluhu (závazku) nebo jeho zánikem z jiného důvodu zaniká (končí) také
povinnost platit úroky z prodlení, zůstává tu jen povinnost zaplatit dospělé
úroky z prodlení. Dojde-li k promlčení hlavního závazkového právního vztahu,
nemůže se takový právní následek uplynutí času nevztahovat k závazku vedlejšímu
(akcesorickému).
Povinnost platit úroky z prodlení se splněním dluhu (závazku) vzniká
jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto
závazku; tímto dnem počíná u tohoto práva podle ustanovení § 393 odst.1 obch.
zák. běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo promlčí \"jako celek\".
Tento závěr přijal Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 681/2006,
21 Cdo 682/2006 ze dne 8. 2. 2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura,
sešit č. 7/2007 pod číslem 104, soud nemá důvod se od něj odchýlit ani v tomto
případě.
Promlčení úroků může běžet samostatně, v případě důvodně uplatněné námitky
promlčení týkající se jistiny lze však věřiteli přiznat úroky z prodlení pouze
do okamžiku, k němuž je jistina promlčena, nejsou-li již vzhledem k okamžiku
počátku prodlení ( a vzniku práva na jejich úhradu ) také promlčeny. Při
splnění právě uvedeného je zajisté lze přiznat pouze za dobu, v níž byl dlužník
v prodlení.
Ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů vyplývá, že ve dnech 2. 2.
1998 a 17. 2. 1998 byla právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty žalované
částky 416.984,- Kč a 582.800,- Kč. Oba soudy hodnotily toto plnění jako plnění
poskytnuté bez právního důvodu, které je dlužník jako bezdůvodné obohacení
povinen vydat ( § 451 odst. 1 obč. zák. ). V důsledku povinnosti vydat
bezdůvodné obohacení dlužníku vzniká peněžitý dluh. K prodlení s plněním
peněžitého dluhu dochází uplynutím doby splatnosti a právo věřitele požadovat
úroky z prodlení vzniká, jakmile došlo k prodlení dlužníka, tj. není-li dle §
365 obch. zák. peněžitý dluh uhrazen včas a řádně. Pro nárok na vydání
bezdůvodného obohacení však není stanovena jeho splatnost, ustanovení § 369a
obch. zák. nelze pro vztahy z bezdůvodného obohacení použít. Lze proto
vycházet z § 340 odst. 2 obch. zák. a za počátek prodlení s vydáním
bezdůvodného obohacení považovat uplynutí lhůty „bez zbytečného odkladu“ poté,
kdy byl dlužník věřitelem o plnění požádán.
Z uvedeného vyplývá, že není správný rozsudek odvolacího soudu v té jeho části,
v níž byl změněn rozsudek soudu I. stupně a žalobkyni přiznány úroky z prodlení
již za dobu čtyř let před podáním žaloby, aniž by byla řešena otázka počátku
prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení. Nejvyšší soud proto rozsudek
odvolacího soudu ve II. výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení podle
ustanovení § 243b odst.2 části věty za středníkem zrušil a věc v této části
vrátil podle ustanovení § 243b odst.3 věty první o.s.ř. Vrchnímu soudu v
Praze k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího
řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 a § 226
o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. ledna 2009
JUDr. Miloslav G a l l u s
předseda senátu