U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra
Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně
M. P., Z., zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v
Praze 2, Lublaňská 673/24, proti žalované NET4GAS, s.r.o., IČO: 27260364, se
sídlem v Praze 4, Nusle, Na Hřebenech II 1718/8, zastoupené Mgr. Petrem
Holubem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 1096/19, o zaplacení částky
230.068,22 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.
zn. 42 C 213/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 21. dubna 2016, č. j. 22 Co 60/2016-212, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
k rukám advokáta Mgr. Petra Holuba částku 11.567,60 Kč do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 18. června 2015, č. j. 42 C 213/2010-173, v odvoláním napadeném
výroku pod bodem II pouze tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni (krom
částky, jíž zaplacení jí bylo uloženo nenapadeným výrokem I rozsudku soudu
prvního stupně) dalších 41,47 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení; ve zbylém
rozsahu – o zamítnutí žaloby co do částky 230.026,75 Kč se specifikovaným
příslušenstvím – odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku
II potvrdil (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu) a současně rozhodl o
náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky, o nákladech vzniklých státu a o
vrácení nevyčerpané části zálohy na znalecký posudek složené žalobkyní (výroky
II, III a IV rozsudku).
Dovoláním žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu ve výroku I v rozsahu, v
němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (o zamítnutí žaloby co do
částky 230.026,75 Kč s přísl.), jakož i ve výrocích II a III (jimiž bylo
žalobkyni uloženo nahradit žalované náklady řízení v částce 40.717,95 Kč a
náklady státu ve výši 1.152 Kč).
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 věty první zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále
jen „o. s. ř.“; viz bod 2. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 296/2017
Sb.), neboť právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí,
odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu,
od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (není-li naplněno
žádné z hledisek přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., jímž se zde poměřuje
přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací
řízení).
Žalobkyní uplatněný nárok představuje bezdůvodné obohacení, jež vzniklo
žalované užíváním dotčené části označeného pozemku ve vlastnictví žalobkyně bez
právního důvodu (bez nájemní smlouvy či jiného titulu opravňujícího žalovanou k
užívání této cizí věci), a to za dobu ohraničenou daty 6. 8. 2008 a 5. 8. 2010
(kdy věc byla takto odvolacím soudem posuzována v režimu soukromoprávní úpravy
platné do 31. 12. 2013, tj. dle ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“).
Při určení náhrady za bezdůvodné obohacení – jak se podává z hodnotících úvah
odvolacího soudu, jež jsou obsaženy v odůvodnění napadeného rozhodnutí –
odvolací soud „vyšel z obvyklého (ročního) nájemného“ (ceny, jíž bylo by lze
dosáhnout pronájmem srovnatelných pozemků v daném místě a čase), při jehož
určení se řídil závěry (revizního) znaleckého posudku, doplněného výpovědí
znalce Ing. B. Malého (jímž byly zvažovány relevantní okolnosti mající vliv na
určovanou cenu, včetně druhu a umístnění pozemku či způsobu jeho užívání a kdy
„hodnotu pronájmu“ znalec odvozuje netoliko od zjištěné ceny pozemku, ale i z
její následné komparace s cenami za pronájem jiných obdobných pozemků v daném
místě a čase).
V rovině právních úvah – jde-li o dovoláním kritizované závěry o určení výše
náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním cizí věci bez právního důvodu
(§ 451 odst. 2, § 458 odst. 1 obč. zák.) – se tudíž odvolací soud napadeným
rozhodnutím nikterak nezpronevěřil závěrům ustálené rozhodovací praxe, dle níž
výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který
vznikl obohacené osobě (zde žalované), jež takto realizovala uživatelská
oprávnění k cizímu pozemku, aniž by za to platila úhradu a aniž by se tedy její
majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem,
který zakládá právo věc užívat, kdy majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je
peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a
čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, jíž by byl nájemce povinen
plnit podle platné nájemní smlouvy a kdy se proto výše náhrady poměřuje právě s
hladinou obvyklého nájemného (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4.
2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007,
sp. zn. 33 Odo 412/2005; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn.
33 Odo 1504/2005; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo
1081/2006; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo
4211/2010).
Zpochybňuje-li pak dovolatelka svými námitkami závěry odvolacího soudu o výši
obvyklého nájemného v daném místě a čase (při jehož určení se odvolací soud
opíral o výsledky provedeného znaleckého dokazování, tedy v prvé řadě o odborné
posouzení zjištěných skutečností revizním znaleckým posudkem, v němž se znalec
přesvědčivě vyslovil i k závěrům posudku podaného jiným znalcem), napadá tím v
prvé řadě správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, jež není otázkou
právní, ale skutkových zjištění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3.
2017, sp. zn. 28 Cdo 2501/2016; obdobně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5.
5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Principálně pak platí, že ani volba metody
ocenění v rámci odborné úvahy znalce nepředstavuje otázku právní, jejíž řešení
by bylo lze s úspěchem zpochybnit v dovolacím řízení (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4754/2014, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1196/2015). Rámci odborného
posouzení otázek skutkových se nevymykají ani námitky dovolatelky, dle nichž na
předmětný, žalovanou užívaný pozemek by bylo možno i pro účely jeho ocenění
pohlížet jako na pozemek stavební (jež znalec vyvrátil i s poukazem na dikci
ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně
některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2012; nyní § 9 odst. 4 téhož
zákona), nehledě na to, že ocenění prospěchu žalované – jak vidno shora –
zakládá se současně i na poměření s hladinou obvyklého nájemného, jehož bylo by
lze dosáhnout pronájmem pozemků srovnatelných co do svého druhu, umístění i
způsobu užívání (kdy i žalovanou užívaný pozemek ve vlastnictví žalobkyně je
zemědělsky obhospodařovanou ornou půdou, patřící do zemědělského půdního
fondu). Nadto nelze přisvědčit názoru dovolatelky, že by členění pozemku (pro
účely jeho oceňování) nemělo žádnou souvztažnost s hodnotou prospěchu získaného
jeho užíváním (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp.
zn. 28 Cdo 319/2012).
I z takto uvedeného tudíž vyplývá, že odvolacím soudem přijaté závěry (jde-li o
zpochybňovanou otázku kvantifikace náhrady za získané bezdůvodné obohacení, jež
odvolací soud odvozoval právě od prospěchu žalované, který poměřoval i s
částkou, jíž by žalovaná byla povinna platit dle nájemní smlouvy) se v principu
nevymykají závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, včetně
dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2008, sp.
zn. 28 Cdo 1748/2008, a ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 17/2014, a v rovině
právního posouzení věci (přes jistá specifika dané věci, v níž jde o užívání
předmětného pozemku ve vlastnictví žalované v souvislosti s umístněním zařízení
pro rozvod plynu pod povrchem pozemku) nejde ani o právní otázku dovolacím
soudem dosud neřešenou či vyžadující si jiné posouzení.
Odvíjí-li se výše prospěchu obohaceného od obvyklých nákladů na užívání dané
věci – obvyklého nájemného, jež mělo by být objektivní veličinou, nezávislou na
subjektivních faktorech (a je-li pro určení náhrady v principu bez významu, zda
a jakým způsobem takto obohacený využil plnění, kterého se mu dostalo již
samotným užíváním věci; srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11.
2004, sp. zn. 33 Odo 924/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7.
2015, sp. zn. 28 Cdo 772/2015), nemůže se – logicky – prosadit ani argumentace
dovolatelky, dle níž by snad měla participovat na hospodářských výsledcích
žalované (a i tato okolnost je bez významu pro kvantifikaci bezdůvodného
obohacení vzniklého žalované). Relevantní není ani námitka dovolatelky
pravděpodobným zatížením pozemku i v době budoucí (spojuje-li se náhrada za
bezdůvodné obohacení s užíváním pozemku bez právního důvodu v době před vydáním
rozhodnutí, nehledě na to, že posuzovaný protiprávní stav může být v budoucnu i
legalizován, ať již zřízením obligačního práva či zejména věcného práva k
pozemku ve prospěch vlastníka inženýrské sítě). K argumentaci dovolatelky, že
soudy měly při ocenění prospěchu žalované zohlednit i skutečnost, že žalobkyně
neudělila souhlas s umístněním energetického (plynového) zařízení na svém
pozemku (pod jeho povrchem) a jeho užíváním žalovanou za účelem jeho
provozování, sluší se uvést, že jde o okolnost, jež je (v dané věci i byla)
určující pro samotné naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení plněním
bez právního důvodu (jež přepokládá právě absenci dohody, souhlasu či jiného
titulu plnění).
Vzhledem k vázanosti dovolacího soudu kvantitativním rozsahem dovolání (§ 242
odst. 1 o. s. ř.) a konkrétním vymezením důvodu dovolání (§ 242 odst. 3 věty
první o. s. ř.), vycházeje též ze stavu v době vydání napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.), se dovolací soud při zkoumání
přípustnosti dovolání již nezabýval (zabývat nemohl) jinými otázkami, jež
nebyly vzneseny v dovolání (a jež se kupř. upínají i k později nastalým
okolnostem a s nimi související otázkou konkurence nároku na vydání
bezdůvodného obohacení (a jeho uplatnitelnosti) s jednorázovou náhradou za
omezení vlastnického práva v souvislosti s později zřízeným věcným břemenem
(služebností inženýrské sítě), jež pak zmiňuje i žalovaná ve svých vyjádřeních
k dovolání.
Ačkoliv dovolatelka v dovolání uvádí, že je podává i proti výrokům II a III
rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, ve
vztahu k těmto výrokům (jež zřejmě napadá toliko jako výroky závislé na
rozhodnutí ve věci samé) žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k
obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – v dovolání
nevznáší (nehledě na to, že těmito výroky rozsudku bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, proti nimž – nejde-li o vztahy ze
spotřebitelských smluv nebo o pracovněprávní vztahy – dovolání tak či tak
přípustné není; srov. § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř., ve znění účinném do 31.
12. 2013).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně
bylo odmítnuto a kdy k nákladům (k náhradě oprávněné) žalované, jež se
prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřila k dovolání, patří odměna
advokáta ve výši 9.260 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1
písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů],
spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč
na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň
z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2.007,60 Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, a z čl. II. bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. listopadu 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu