Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Z. V., zastoupeného Mgr. Romanem Ambrožem, advokátem, sídlem Horácká 209, Křenice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 672/2025-609 ze dne 13. 8. 2025, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně č. j. 6 To 267/2024-574 ze dne 11. 3. 2025 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti č. j. 18 T 21/2023-516 ze dne 16. 9. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ("okresní soud") uznán vinným přečinem lichvy podle § 218 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen podle § 218 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody na 10 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byl zavázán zaplatit poškozenému V. V. ("poškozený") na náhradě škody částku 1 617 109 Kč.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně ("odvolací soud") zamítl napadeným usnesením jako nedůvodné. Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy sice z části provedly potřebné dokazování, z něj však vyvodily tendenčně pojatá a neúplná skutková zjištění, která byla následně nesprávně a nekomplexně hodnocena.
5. Podle stěžovatele z provedeného dokazování nevyplývá, že by posuzovaným skutkem došlo k naplnění jak objektivní, tak subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu lichvy. Nebylo dle jeho názoru prokázáno, že by si byl vědom zdravotních potíží poškozeného, ani že by měl vědomost o reálném rozdílu mezi tržní hodnotou a sjednanou kupní cenou dotčených nemovitostí. Tento cenový rozdíl navíc podle stěžovatele, s přihlédnutím k dalším okolnostem prodeje, nedosahoval intenzity hrubého nepoměru.
6. Stěžovatel dále namítá, že skutkový závěr obecných soudů o hodnotě předmětných nemovitostí nemá podle jeho názoru dostatečnou oporu v provedeném dokazování, neboť vychází ze znaleckého posudku vypracovaného s časovým odstupem přibližně pěti měsíců od uzavření kupní smlouvy. Z tohoto důvodu stěžovatel zpochybňuje správnost stanovení obvyklé ceny nemovitostí ke dni právního jednání a má za to, že závěry znaleckého posudku neodpovídají skutkovým okolnostem posuzované věci.
7. Konečně uvádí, že prakticky jediným důkazem, na němž soudy postavily závěr o vině stěžovatele, je výpověď poškozeného, což je ovšem osoba omezená ve svéprávnosti. Jím předestřený popis skutkového děje obecné soudy bez dalšího přijaly a prezentovaly jej jako jediný možný.
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá.
11. V této věci Ústavní soud ve světle stížnostní argumentace žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky v postupu obecných soudů neshledal. Úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat skutkové závěry trestních soudů, ledaže jde o mimořádné případy extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedeným dokazováním. Zjištění skutkového stavu je primárně úkolem soudu prvního stupně, přičemž jeho pochybení může za stanovených podmínek zhojit soud odvolací či dovolací (srov. znění § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu). Ústavní soud není čtvrtou instancí, natož instancí, která by měla krom excesů přehodnocovat skutkové závěry trestních soudů.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje argumenty, které uváděl již v odvolání a dovolání. Jeho námitky zůstávají v rovině polemiky s tím, jak obecné soudy vyhodnotily provedené důkazy. Všem těmto námitkám se již každý z dotčených soudů podrobně věnoval a své závěry vždy přesvědčivě odůvodnil.
13. Ústavní soud se proto ztotožňuje se závěry obecných soudů a v jejich odůvodnění neshledává žádné ústavněprávní pochybení. Námitkou stěžovatele týkající se jeho nevědomosti o zdravotním stavu poškozeného se dostatečně zabývá okresní soud v bodech 17 a 18 napadeného rozsudku. Na základě provedených důkazů a z nich vyplývajících skutkových zjištění okresní soud odůvodněně dochází k závěru, že stěžovatel o duševní poruše poškozeného v rozhodné době musel vědět.
14. Rovněž není pravdou, že okresní soud založil své skutkové závěry výlučně na výpovědi poškozeného. Okresní soud hodnotil opatřené důkazy jednotlivě, ale i v jejich vzájemné souvislosti. Z těchto důvodů okresní soud odůvodněně nepřihlédl k některým tvrzením svědků a stěžovatele samotného, a to pro jejich zjevný logický rozpor (body 18 a 20 napadeného rozsudku okresního soudu, bod 32 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
15. V neposlední řadě Ústavní soud konstatuje, že se obecné soudy náležitě a přesvědčivě vypořádaly rovněž s námitkou stěžovatele týkající se jeho údajné neznalosti tržní hodnoty předmětných nemovitostí v době jejich převodu. Z provedených důkazů lze oprávněně usuzovat, že si stěžovatel musel být extrémně nízké kupní ceny předmětných nemovitostí vědom (bod 30 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu