3 Tdo 672/2025

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 8. 2025 o dovolání,

které podal obviněný Z. V. proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve

Zlíně ze dne 11. 3. 2025, č. j. 6 To 267/2024-574, jako soudu odvolacího v

trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 18 T

21/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. V. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále též jen „okresní

soud“) ze dne 16. 9. 2024, č. j. 18 T 21/2023-516, byl obviněný Z. V. (dále

také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem lichvy podle § 218

odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových

zjištění soudu dopustil tak, že (převzato z výroku rozsudku okresního soudu)

dne 4. 3. 2014 v XY za účelem získání majetkového prospěchu zneužitím slabých

stránek osobnosti poškozeného V. V., nar. XY, jenž je v důsledku lehké mentální

retardace více důvěřivý, naivní a manipulovatelný, a po opakovaném intenzivním

přesvědčování poškozeného otcem obviněného M. V., nar. XY, jenž poškozenému

zdůrazňoval nutnost prodeje nemovitého majetku pouze příbuzným a nemožnost

prodeje osobám bez příbuzenského poměru, kdy poškozený zejm. vzhledem k

intelektovému deficitu nebyl schopen na systematický tlak takto na něj vyvíjený

adekvátně reagovat, čehož si byl obviněný vědom, stejně jako si byl vědom

skutečnosti, že tohoto stavu poškozeného je možno využít k vlastnímu obohacení,

tedy s vědomím mentální retardace, nezkušenosti, naivity, důvěřivosti a snadné

manipulovatelnosti jmenovaného přiměl k uzavření kupní smlouvy o prodeji

nemovitostí, na jejímž základě poškozený V. V. jako prodávající na obviněného

jako kupujícího převedl pozemek parc. č. XY - vodní plocha o výměře 50 m2,

pozemek parc. č. XY - zahrada o výměře 66 m2, pozemek parc. č. XY - ostatní

plocha, ostatní komunikace o výměře 24 m2, pozemek parc. č. XY - zastavěná

plocha a nádvoří o výměře 731 m2, jehož součástí je stavba rodinného domu č.p. XY, XY, pozemek parc. č. XY - trvalý travní porost o výměře 2177 m2, pozemek

parc. č. XY - trvalý travní porost o výměře 58 m2, pozemek parc. č. XY -

zahrada o výměře 2157 m2, vše v k.ú. XY u XY, za kupní cenu ve výši 1 700 000

Kč, přičemž obviněný zejm. vzhledem k osobní znalosti lokality a původně

poškozeným požadované kupní ceně nejméně 2 500 000 Kč si musel být vědom toho,

že kupní cena je pro něj mimořádně výhodná a hodnota předmětných nemovitostí je

podstatně vyšší nežli dohodnutá kupní cena, což si následně ověřil i na základě

znaleckého posudku č. 1603-11/2014 vyhotoveného znalcem Františkem Juřenou dne

1. 8. 2014, jenž předmětné nemovitosti ohodnotil ke dni podpisu kupní smlouvy

částkou 3 206 061 Kč, kdy poškozený se v důsledku svého handicapu při uzavření

kupní smlouvy mylně domníval, že s ohledem na tvrzený příbuzenský poměr musí s

prodejem za obviněným navržených podmínek souhlasit a že hodnoty jejich

vzájemného plnění nejsou v hrubém nepoměru, čímž obviněný poškozenému V. V.,

nar. XY, způsobil škodu a pro sebe získal prospěch ve výši nejméně 1 506 061

Kč. Za to byl podle § 218 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na

10 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku

podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let, a současně mu byla podle §

82 odst. 3 tr. zákoníku uložena přiměřená povinnost, aby během zkušební doby

podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228

odst. 1 tr. ř.

2. Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku Krajský soud v Brně –

pobočka ve Zlíně (dále též jen „krajský soud“) zamítl podle § 256 tr. ř. jako

nedůvodné usnesením ze dne 11. 3. 2025, č. j. 6 To 267/2024-574.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

3. Předmětné rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný Z. V.

prostřednictvím svého obhájce dovoláním, a to s odkazem na důvody uvedené v §

265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. U prvního z nich výslovně označil (viz str. 4

a 31 dovolání) první a třetí alternativu, zatímco u druhého pouze odcitoval

jeho plné zákonné znění.

4. Ve zhruba třicetistránkovém odůvodnění nejprve zmínil, že si je vědom

rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v tom směru, že dovolání je mimořádným

opravným prostředkem určeným k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a

hmotněprávních vad, nikoli obecně k přezkoumávání dokazování nebo skutkových

zjištění soudů nižších stupňů, avšak zároveň připomněl, že Ústavní soud ve

svých rozhodnutích opakovaně vyslovil tezi o nutnosti ústavně konformního

výkladu podústavních norem. Pokud tedy dojde k porušení některé složky práva na

spravedlivý proces v rámci odvolacího řízení nebo řízení před soudem prvního

stupně, kdy ani odvolací soud tuto vadu neodstraní, mělo by dojít k nápravě

prostřednictvím mimořádného opravného prostředku Nejvyšším soudem. Dovolatel se

domnívá, že dovolací důvody vymezené ustanovením § 265b tr. ř. zakládají

nerovnost, když porušení základního práva může být přezkoumáno pouze za

předpokladu, že jeden z jeho důsledků lze podřadit pod toto ustanovení.

Základní lidská práva by však měla být zohledněna a chráněna všemi opravnými

prostředky stejně, ať už jsou jejich porušení a důsledky jakékoli. Ústavní soud

již několikrát podrobil kritice příliš restriktivní výklad dovolacích důvodů

Nejvyšším soudem s tím, že je povinností soudů poskytovat ochranu základním

právům a svobodám chráněným Ústavou a k tomuto zavázal i Nejvyšší soud v rámci

dovolacího řízení. Po této kritice Nejvyšší soud v novějších rozhodnutích

přehodnotil svůj postoj a zřejmě v důsledku tlaku Ústavního soudu přijal za své

dovolací důvody nevykládat příliš formalisticky a restriktivně.

5. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel

spatřuje v nesprávném hmotněprávním posouzení, když soud sice přijal jeho

prohlášení viny podle § 206c tr. ř., avšak následně tuto skutečnost nezohlednil

při ukládání trestu, resp. jeho druhu a výměry. Svou argumentací proto obviněný

brojí proti výroku o trestu a domáhá se toho, aby Nejvyšší soud přistoupil k

věcnému přezkoumání napadeného výroku o trestu. Za nesprávné hmotněprávní

posouzení je nutné považovat i pochybení v právním závěru o tom, zda měl či

neměl být uložen souhrnný trest, k čemuž se dovolatel blíže vyjádří v článku V.

svého podání (poznámka soudu: ve skutečnosti tak z pochopitelných důvodů – viz

níže – neučinil).

6. Následně obviněný připustil, že další odůvodnění jeho dovolání se v

mnohém opakuje a prolíná s několika jeho dřívějšími podáními učiněnými v této

věci, nicméně považuje za nezbytné, a to i v zájmu přehlednosti, daná tvrzení

opakovat. Z věcného hlediska není projednávaná věc nijak skutkově složitá,

soudy obou stupňů zčásti provedly potřebné dokazování, z něj však vyvodily

tendenčně pojatá a neúplná skutková zjištění, která byla následně nesprávně a

nekomplexně vyhodnocena. Orgány činné v trestním řízení v rozporu s provedeným

dokazováním demagogicky přijaly za zjištěné skutečnosti, které z dokazování

nevyplynuly. Obviněným přitom byly konstantně předestírány v průběhu řízení

skutečnosti, které z důkazů plynou naprosto jednoznačně a vyvracejí všechny (i

státním zastupitelstvím tvrzené) znaky skutkové podstaty žalovaného přečinu. Obviněný považuje za vhodné bodově vyzdvihnout klíčové aspekty, které byly

oběma soudy interpretovány v jeho neprospěch, přestože v kontextu provedeného

dokazování a při využití „selského rozumu“ se to jeví být absurdním. Konkrétně

jde o to, že předmětem posuzování byla transakce uskutečněna dne 4. 3. 2014,

tedy s časovým odstupem devíti let k okamžiku zahájení trestního stíhání a

momentálně již s časovým odstupem jedenácti let. Kriminalizace posuzovaného

jednání nastala až poté, co poškozenému byl rozhodnutím Okresního soudu v

Uherském Hradišti ze dne 12. 11. 2020 v civilním řízení ustanoven opatrovník,

tedy šest let po posuzované transakci. V době jejího uskutečnění nebyl

poškozený omezen ve svéprávnosti a žádné řízení o omezení svéprávnosti ani

nebylo vedeno, zahájeno či iniciováno. Vědomost dovolatele o údajných

psychických potížích poškozeného je orgány činnými v trestním řízení zcela

nepochopitelně a nedůvodně od samého začátku hodnocena jako jasná věc. Z

výpovědí všech svědků, kteří byli s poškozeným v kontaktu, přitom vyplývá, že

nikdo z nich žádnou psychickou poruchu poškozeného nezaznamenal. Zhruba rok

před posuzovanou transakcí byl poškozený účastníkem pozůstalostního řízení, kdy

notář by mu v případě jeho nezpůsobilosti byl povinen ustanovit opatrovníka,

což se však nestalo. Poškozený byl tedy zcela zjevně schopen účasti v daném

řízení a ani notář narušenou psychiku poškozeného nezaznamenal. Oba soudy v

odůvodnění svých rozhodnutí hodnotily výpověď poškozeného jako věrohodnou a v

jeho vystupování před soudem neshledaly žádné závady či viditelné znaky

narušení jeho psychického stavu, současně však dovolateli vytýkají, že si měl

být zdravotního stavu poškozeného při realizaci transakce vědom. Nepřiměřenost

výše kupní ceny měl navíc seznat ze znaleckého posudku, který však byl znalcem

Františkem Juřenou vyhotoven až dne 1. 8. 2014, tedy pět měsíců po uskutečnění

transakce. Škoda je orgány činnými v trestním řízení stanovena dokonce podle

znaleckého posudku, který byl vyhotoven až pro účely trestního řízení, navíc

znalcem, který hodnocení provedl pouze na základě listinných důkazů a v závěru

o ceně se liší od dalších znaleckých posudků, které byly provedeny k důkazu.

Ve

věci byly znalci zpracovány tři znalecké posudky ohledně ocenění tržní hodnoty

nemovitostí v době transakce a závěry se liší řádově ve statisících. Pokud se

ani znalci na tržní ceně nemovitostí neshodli, pak nelze dovolatele jako laika

vinit z toho, že měl mít o této tržní hodnotě povědomí.

7. Takřka jediným důkazem, na němž státní zastupitelství a později i

soudy postavily závěr o vině dovolatele, je výpověď poškozeného V. V., což je

ovšem osoba omezená ve svéprávnosti. Jím předestřený popis skutkového děje

soudy bez dalšího přijaly a prezentují jej jako jediný možný. Tvrzení

poškozeného jsou akceptována jako nezpochybnitelná, ačkoli orgánům činným v

trestním řízení bylo nepochybně známo, že jde o osobu omezenou na svéprávnosti. Současně za tohoto stavu byl akcentován nepříznivý psychický stav poškozeného,

který měl dovolatel rozeznat a zneužít ve svůj prospěch. Nabízí se tedy příměr

dvojího metru. V případě výpovědi poškozeného se jedná o subjektivní hodnocení

mnoho let staré události člověkem, který je nyní již omezen ve svéprávnosti, a

je tedy se vší úctou nutno k jeho tvrzením přistupovat s rezervou. Pouze s

obtížemi lze předpokládat, že osoba omezená ve svéprávnosti si je schopna s

odstupem devíti či více let od realizace „akvizice“ zapamatovat a soudu plynule

předestřít všechny skutečnosti. Podle přesvědčení obhájce poškozený byl a je a

pod vlivem svého opatrovníka Mgr. Rudolfa Korábka. Ten sám ve své výpovědi

uvedl, že svého opatrovance vyrozuměl o svém názoru na průběh předmětné

transakce a její právní vyhodnocení (v daném případě tedy v podobě její

kriminalizace), to vše za situace, kdy se sám této transakce jakkoli neúčastnil

a neměl a ani nemohl mít k dispozici informace a znalost okolností, které zde

byly v roce 2014. Vycházel tak pouze z listin (kupní smlouvy), které se mu

dostaly do ruky. Lze proto důvodně předpokládat, že takto přijatý výklad celé

transakce založený jen na deset let starých listinách je velmi zjednodušený a

tendenční. Pokud byl takový názor poškozenému předestřen, ten jej de facto

nekriticky převzal a byl ochoten zrevidovat jinak deset let nikým

nezpochybňovaný reálný děj transakce. Zjevně pod tlakem opatrovníka a jeho

prostřednictvím vše vmanipuloval do trestněprávní roviny a, jak je v módě,

ubíral se cestou kriminalizace jinak zcela standardního občanskoprávního vztahu

dvou účastníků. To ovšem odporuje ustálené judikatuře Ústavního soudu, v níž

bylo jasně akcentováno, že trestní právo představuje prostředek ultima ratio. Při hodnocení jednotlivých výpovědí poškozeného je třeba přihlédnout i k

„transparentním“ rozdílům mezi jeho vyjádřeními v hlavních líčeních a veřejném

zasedání před odvolacím soudem. Při opakovaném výslechu u okresního soudu

uvedl, že dovolatel na něj v průběhu několika málo jejich setkání nevyvíjel

žádný nátlak a vše mělo být iniciováno a vedeno otcem dovolatele. Na výslovnou

otázku potvrdil, že mu byl jasný obsah vyjednávání o prodeji nemovitostí a

chápal vše ve vztahu k výši konečné smluvní kupní ceny. Sám předestřel několik

specifik převáděných nemovitostí, jež právě byly promítnuty v dohodnuté kupní

ceně. Prohlásil, že byl rád, že se nemovitostí mohl zbavit a mít klid. I tato

okolnost zapadá do odvolacím soudem v jeho prvním rozhodnutí zastávaného

stanoviska, že na výši kupní ceny může mít vliv řada okolností, včetně těch,

které jsou kontrahenty subjektivně vnímány.

O věrohodnosti výpovědi poškozeného

jsou důvodné pochybnosti, takže tato není způsobilá být v pozici klíčového, a

nutno dodat také jediného, důkazu o vině dovolatele, jak to pojaly soudy obou

stupňů. Poškozený uvedl, že prostřednictvím realitní činnosti H. byl k

dispozici zájemce, který za předmětné nemovitosti nabídl kupní cenu 3,5 milionu

Kč. O existenci takového zájemce se však ani v nejmenším nezmínili další

svědci, zejména svědek H. Ten jednoznačně uvedl, že zájemci, kteří si za jeho

přítomnosti nemovitosti prohlédli, od koupě ustoupili. Tímto svědkem tvrzená

kupní cena 2,4 milionu Kč byla postupem času snižována. Pokud jde o poškozeným

uváděnou částku 3,5 milionu Kč, lze spekulovat o tom, že se upnul k částce

uvedené ve znaleckém posudku zpracovaném pro účely trestního řízení. Po devíti

letech od provedení posuzované transakce se stylizuje do pozice poškozeného,

kdy prakticky o 180 stupňů obrátil svůj léta jinak nezpochybňovaný postoj a

osočil obviněného z tzv. nevhodného jednání a nátlaku. Toto své tvrzení

následně před soudem prvního a druhého stupně modifikoval tak, že se dovolatel

v rámci realizace transakce vůči němu jakkoli nevhodně, posuzováno z pohledu

zákonné definice přečinu lichvy podle § 218 tr. zákoníku, nechoval. Teprve

poté, co do celé věci vstoupil ustanovený opatrovník Mgr. Rudolf Korábek, byl

obviněný zcela nečekaně osočen z „nekalých praktik“, a to v poměrně erudované

podobě, jež se v zásadě vymyká obvyklým myšlenkovým pochodům osoby omezené ve

svéprávnosti. V podstatě tak zde není řešeno lichvářské jednání obviněného, ale

snaha osoby, která se v postavení opatrovníka snaží zajistit nemalé finanční

prostředky pod ochranou klauzule „ochrany zájmů opatrovance“. Soudy nekriticky

přijaté pojetí a hodnocení výpovědi poškozeného je ve zjevném rozporu s řadou

dalších provedených důkazů a jednoznačně vedlo k chybným skutkovým zjištěním a

následně nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku.

8. Pro závěr o naplnění znaků trestného činu podle § 218 tr. zákoníku

nestačí jen existence plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v

hrubém nepoměru, ale je také nutné, aby přistoupily další skutečnosti,

konkrétně zneužití stavu, ve kterém se oběť (poškozený) nachází. Z dokazování

provedeného před soudy obou stupňů je podle přesvědčení dovolatele zřejmé, že

ani jedna z těchto zákonem předvídaných podmínek naplněna nebyla. Dovolatel

nemá vysokoškolské vzdělání, jeho vzdělání je na úrovni střední školy a celý

život se živí jako technik a též manuální prací. V zásadě nemá ponětí, jakým

způsobem se převádí vlastnictví k nemovitostem. Předmětnou transakci se vůbec

nepokoušel řešit sám za použití nějakých z internetu stažených vzorů kupní

smlouvy, jak se velmi často děje, ale naopak ihned poté, co s poškozeným

projednal okolnosti prodeje, spěchal za advokátkou JUDr. Šťastnou se zadáním,

nechť se o realizaci transakce postará. Pokud by soudy řádně zhodnotily

provedené důkazy, z výpovědi jmenované advokátky by zjistily, že to nebyl

dovolatel, kdo kupní smlouvu připravil, ale jednalo se o práci advokátky, která

pak zajišťovala i advokátní úschovu kupní ceny a celý proces řízení o vkladu

vlastnického práva. Není tedy pravdou, že by poškozený byl tzv. postaven před

hotovou věc, jak se snaží tvrdit soudy. Ani jeden z nich výpověď klíčové

svědkyně JUDr. Šťastné nehodnotil, případně ji přímo bagatelizoval a upozadil.

Obviněný již v rámci podání vysvětlení před policejním orgánem, poté ve

výpovědi v přípravném řízení i před soudem a v neposlední řadě i v písemné

komunikaci s opatrovníkem poškozeného zaujal zcela konstantní stanovisko, že

právní jednání prodávajícího a kupujícího bylo založeno na zákonem předvídané

autonomii vůle smluvních stran a nevybočovalo ze zákonného rámce. Jeho právní

čistota byla zajištěna mj. i účastí advokáta při zpracování smluvních dokumentů.

9. Hrubý nepoměr ve smyslu § 218 tr. zákoníku je nutno posoudit z

hlediska současných objektivních směnných hodnot obou plnění, je však též nutné

přihlédnout k dalším konkrétním okolnostem případu. V té souvislosti obviněný

poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 30 Cdo

1776/2007, a rozsudek téhož soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009,

s tím, že účastníci kupní smlouvy nejsou v zásadě vázáni či omezeni při

sjednání výše kupní ceny, tato není upravena cenovým předpisem, a mohou si tak

sjednat cenu, která se odchyluje od ceny obvyklé (tržní). Při posouzení, zda v

konkrétním případě jde vskutku o hrubý nepoměr vzájemných plnění, si nelze

zpravidla vystačit se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich prostým

srovnáním, ale je zapotřebí přihlédnout k dalším okolnostem, které, ať již

přímo či nepřímo, mohou mít vliv na realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru,

ekonomická prognóza, vývoj na trhu atd.). Pokud takové okolnosti objektivního

charakteru zaznamenány nebudou, soud přistoupí k posouzení hodnot vzájemných

plnění, kdy úvahy o hrubém nepoměru může zakládat skutkové zjištění o

poskytnutém plnění, které představuje například polovinu hodnoty plnění druhou

smluvní stranou, tedy v podmínkách sledované smlouvy o převodu nemovitosti

například situace, kdy prodávající (vlastník nemovitosti) převádí vlastnické

právo k nemovitosti nikoli za cenu obvyklou (tržní), ale za polovinu této jinak

obvyklé (tržní) ceny. Žádný ze soudů rozhodujících v nynější trestní věci

nepřihlédl jednak ke společné vůli smluvních stran a jednak k řadě okolností

majících přímý vliv na reálnou tržní cenu daných nemovitostí. V tomto směru se

soudy odchýlily od citované judikatury a rozhodly se vycházet pouze a jedině ze

znaleckého posudku pro ocenění nemovitostí zpracovaného znalcem Ing. Vladimírem

Vaculíkem pro účely trestního řízení. Dovolatelem tzv. způsobenou škodu

nepřijatelně určily pouhým matematickým propočtem rozdílu mezi cenou znaleckou

a cenou sjednanou. Rovněž v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2008, č. j. 23 Co 332/2008-135, bylo konstatováno, že obecně se při uzavírání

kupních smluv příčí dobrým mravům, pokud dojde k porušení zásady „krácení přes

polovinu hodnoty“. Jak obviněný opakovaně uvedl, kupní cena byla sjednána

konsensem kontrahentů a je zcela přiměřená reálné tržní ceně nemovitosti

odvíjející se nejen od jejího technického a stavebního stavu, ale i od ceny

obvyklé pro obdobné nemovitosti v daném čase a místě. To ostatně potvrdili

účastníci transakce bezvýhradným podpisem kupní smlouvy a na ni navazujících

dokumentů, vše pod dohledem advokátní kanceláře, která zajistila potřebné

formální náležitosti.

Kupní cena ve výši 1 700 000 Kč byla dohodnuta při vědomí

následujících podstatných okolností: velmi špatný technický stav rodinného

domu, druh pozemků v době prodeje – zahrada či orná půda (budoucí využití

pozemků pro zástavbu deklarované zpracovatelem znaleckého posudku je nutno

označit toliko za nedůvodné dedukce znalce nemající oporu v informacích

registrovaných v katastru nemovitostí), dispozice pozemků, které bezprostředně

navazují na sousední pozemky jiných vlastníků, možnost přístupu na pozemky

pouze přes garáž domu, požadavek prodávajícího na úhradu kupní ceny vcelku,

nikoli ve splátkách, požadavek prodávajícího na prodej nemovitostí jako celku,

tj. včetně přilehlých pozemků, o které řada zájemců neměla zájem, několik

měsíců trvající nabídka vlastníka na prodej nemovitostí za částku 2 500 000 Kč,

posléze dokonce sníženou pod hranici 2 000 000 Kč, jež nevedla k zajištění

reálného zájemce, subjektivní vnímání vlastnictví nemovitostí poškozeným (tento

výslovně prohlásil, že byl rád, že se nemovitosti zbavil a měl klid). Všechny

tyto okolnosti standardně určují reálnou tržní cenu nemovitostí a je nutno brát

je v úvahu při posuzování přiměřenosti sjednané kupní ceny, nikoli pouze

demagogicky vycházet ze znaleckého posudku (jednoho z několika), který navíc

vznikl až několik měsíců po uzavření kupní smlouvy a jeho primárním důvodem

bylo plnění daňových povinností prodávajícího, což takový posudek přirozeně

ovlivňuje a neodpovídá to reálné tržní ceně nemovitostí. V důsledku soudy

zvoleného postupu by došlo k nebezpečné kriminalizaci prakticky každého

realitního obchodu uskutečněného v České republice, neboť je možno vycházet z

faktu, že sjednaná kupní cena se v drtivé většině těchto obchodů neshoduje s

cenou znaleckou. I kdyby však bylo vycházeno z matematického rozdílu mezi cenou

určenou znalcem a cenou sjednanou, tak by to nebylo možné kvalifikovat jako

porušení zásady „krácení přes polovinu hodnoty“, jejíž překročení je podmínkou

nápadně nevýhodného nepoměru mezi plněními smluvních stran, jak bylo popsáno v

již zmíněném „judikaturním rozhodnutí“ Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2008, č. j. 23 Co 332/2008-135. Právě toto rozhodnutí analogicky definuje

termín hrubý nepoměr vzájemných plnění, jehož naplnění je zákonem předvídanou

podmínkou pro vznik trestní odpovědnosti za přečin podle § 218 tr. zákoníku. I

za přiměřeného použití selského rozumu je nutno dojít k závěru, a že kupní cena

sjednaná mezi obviněným a poškozeným nevybočuje ze zásad a principů, které byly

předmětem výše označeného výkladu, ale i jiných soudních rozhodnutí. Projednávaný skutkový děj proto nelze pod danou skutkovou podstatu podřadit.

10. Znalec Ing. Vladimír Vaculík, který zpracoval znalecký posudek pro

účely trestního řízení (a který byl nedůvodně přijat jako rozhodující důkaz o

tzv. tržní ceně předmětných nemovitostí, byť k důkazu byly provedeny další dva

zpracované znalecké posudky), vycházel výhradně z posudků předcházejících, aniž

by nemovitosti fyzicky navštívil. Pozemky hodnotil s předpokladem jejich

využití pro developerské projekty, tedy jako pozemky stavební, ač v

inkriminované době se jednalo o ornou půdu či zahradu, což byl samozřejmě

klíčový aspekt určující jejich cenu. V době transakce o jakémkoli využití

pozemků pro developerskou výstavbu neměli majitelé ani ponětí, natož aby to

bylo zohledňováno v ceně. Obviněný následně odcitoval některé pasáže z výpovědi

jmenovaného znalce v hlavním líčení a uzavřel, že znalec měl k dispozici pouze

minimum podkladů pro relevantní ocenění nemovitostí k roku 2014, neprovedl

jejich obhlídku, neznal reálný stav v „geografickém uspořádání v terénu“ a

zároveň přiznal, že znalecká cena se může lišit od ceny sjednané v návaznosti

na konkrétní podmínky a požadavky kontrahentů. Není jasné, jak může být

obviněnému kladeno za vinu, že měl o hrubém nepoměru mezi plněními vědět, když

ani více znalců oceňujících tytéž nemovitosti se na ceně neshodlo a jejich

závěry se liší ve značných finančních objemech. Takový požadavek kladený soudy

na osobu obviněného je zcela absurdní, vyvrácený nejen provedeným dokazováním

ale i zcela jednoduchou úvahou za použití selského rozumu. Jako chybný a

nelogický je nutno odmítnout i poukaz soudů na znalecký posudek vyhotovený

Františkem Juřenou, který měl být pro obviněného vodítkem pro určení smluvní

kupní ceny. Tento posudek byl zpracován až mnoho měsíců po realizaci transakce.

Obviněný neměl křišťálovou kouli, aby mohl při jednání s poškozeným počítat se

znaleckým ohodnocením, které bude provedeno až za několik měsíců. „Ve věci tak

nastal dovolací důvod spočívající ve vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž

řešení se obecné soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu

i soudu ústavního“.

11. S odkazem na komentářovou literaturu obviněný dále rozebral, co se

rozumí tzv. rozumovou slabostí poškozeného, s tím, že ve vztahu k ní by navíc

muselo být dáno jeho úmyslné zavinění. Orgány činné v trestním řízení by mu

tedy musely prokázat, že věděl, že poškozený se nachází nebo jedná pod vlivem

výše uvedeného stavu. To však v řešeném případě v žádném ohledu prokázáno

nebylo. Obhájce obviněného je přesvědčen, že závěr soudů, že si byl obviněný

vědom duševní poruchy poškozeného V. V., a co víc, že měl této skutečnosti

zneužít, není opřen o jediný relevantní důkaz a jedná se o čistou spekulaci. Poškozený totiž nebyl v době uzavírání transakce omezen ve svéprávnosti, k tomu

došlo až rozhodnutím soudu po zhruba šesti letech. Jakákoli vědomost obviněného

o zdravotním stavu poškozeného je tedy čistě spekulativní. První komplexní

posudek o psychickém profilu poškozeného byl zpracován až v roce 2019 pro účely

řízení o omezení svéprávnosti. Jak mohl obviněný sám bez potřebných odborných

znalostí, když v oboru klinické psychologie je naprostým laikem, erudovaně

posoudit zdravotní stav poškozeného, zvláště pak za situace, kdy k tomu neměl

žádný důvod, například v podobě informací o možných psychických potížích

poškozeného? Ve znaleckém posudku zpracovaném MUDr. Františkem Honzákem sice

bylo uvedeno, že poškozený trpí lehkou mentální retardací, avšak zároveň bylo

konstatováno, že posuzovaný je schopen chápat význam smlouvy a je schopen v

těchto oblastech právně jednat. Je pak s podivem, že v rámci hodnocení důkazů

soudy z tohoto znaleckého posudku účelově použily jen tu část, která se do

určité míry a za určitých podmínek může jevit jako opora pro jimi tvrdošíjně

přijaté alternativy posuzovaného skutkového děje a jeho právní hodnocení,

zatímco ostatní závěry opomenuly. V té souvislosti obviněný poukazuje na

ustanovení § 4 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož se má za to, že každá

svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou

péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Rovněž Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 7 Tdo 486/2010 uzavřel, že v

soukromoprávním vztahu je třeba trvat na tom, aby na ochranu svých majetkových

zájmů primárně dbali především samotní účastníci takového vztahu. Od nich je

nutné požadovat, aby postupovali obezřetně, aby dodržovali alespoň elementární

zásady opatrnosti, zvláště když pro to jsou snadno dosažitelné prostředky. Jelikož v době transakce žádné omezení svéprávnosti poškozeného neexistovalo,

tak citované zákonné ustanovení zaručuje očekávání obviněného o právní

způsobilosti poškozeného. Ten se jako osoba, které svědčilo dědické právo,

účastnil pozůstalostního řízení ve věci zemřelého F. V. (otec poškozeného), kdy

tato věc byla vedena u Okresního soudu v Uherském Hradišti zhruba rok před

realizací posuzované transakce. V rámci tohoto pozůstalostní řízení nabyl

předmětné nemovitosti. Jeho způsobilost účastnit se řízení však nebyla notářem

ani dozorujícím soudem shledána omezenou či narušenou.

Pokud by tomu tak bylo,

bylo by zákonnou povinností notáře ustanovit poškozenému v daném řízení

opatrovníka, což se však nestalo. Ani notář jako osoba navýsost způsobilá a ze

zákona povinná neměl jakýchkoli pochybností o zdravotním stavu účastníka

řízení. Pokud byl poškozený bez omezení způsobilý se v roce 2013 účastnit

poměrně složitého procesu pozůstalostního řízení, aniž by notář shledal důvod

pro ustanovení opatrovníka, pak nelze přisvědčit tvrzení soudů, že by jakékoli

narušení svéprávnosti poškozeného byl schopen rozpoznat obviněný v rámci řešené

transakce o rok později. Poškozený měl zjevně zachovány své rozpoznávací a

ovládací schopnosti natolik, že byl schopen vnímat poměrně složitý děj a obsah

právních úkonů realizovaných v průběhu pozůstalostního řízení. Nelze proto

předpokládat, že by k nějaké změně narušující tyto schopnosti forenzně

podstatnou měrou došlo o několik měsíců později při prodeji nemovitostí, jak je

předestřeno napadenými rozhodnutími. Ostatně i advokátka JUDr. Jitka Šťastná

uvedla, že u poškozeného neshledala jakékoli znaky nezpůsobilosti účastnit se

dané transakce. To by pro orgány činné v trestním řízení mělo být dostatečným

důkazem o tom, že vědomost obviněného o tvrzené duševní poruše poškozeného či

dokonce jejím zneužití jsou pouhou spekulací. Z provedeného dokazování

jednoznačně vyplývá, že pokud poškozený je něco schopen v průběhu celé

transakce vnímat, tak je to především otázka výše kupní ceny, což je ostatně

aspekt prolínající se prakticky neustále celým jeho slovním projevem v

přípravném řízení i v řízení před soudy. Jasně z něj vyplývá, že poškozený je

srozuměn s tím, že vyšší kupní cena se automaticky rovná navýšení jeho aktiv a

s tím je spojena „možnost poškozeného využít všech výhod vyšší finanční

bonity“. Pokud tedy poškozený logicky vnímal závěr „vyšší kupní cena = vyšší

kupní síla“ v průběhu tohoto řízení, pak minimálně stejné, avšak spíše

rozsáhlejší, musely jeho schopnosti být v roce 2014. To samo o sobě vylučuje

obžalobou předestřenou variantu neschopnosti poškozeného tento klíčový aspekt

transakce vnímat a případně jej ovlivnit svým právním jednáním. Jinými slovy,

výše kupní ceny by zcela jistě byla tou úplně poslední náležitostí smlouvy,

která by se pro poškozeného mohla jevit jako nepochopitelná, resp. by se jistě

jednalo o první logicky nejzásadnější záležitost, kterou by mohl poškozený

rozporovat, což však prokazatelně neučinil. Jednoznačným aspektem a důkazem

skutečných úmyslů kupujícího a jeho neviny žalovaným přečinem je i to, že

transakce byla právně zaštítěna účastí advokátní kanceláře, u níž jistě nelze

předvídat, že by byla ochotna akceptovat jakýkoli požadavek obviněného, který

by se vymykal standardním principům používaným v realitních obchodech. S

určitou nadsázkou lze dojít k závěru, že podanou obžalobou je nepřímo atakována

i dotčená advokátní kancelář.

Pokud měl ustanovený opatrovník poškozeného

pochybnosti o platnosti smlouvy, pak se měl tohoto primárně domáhat cestou

občanskoprávní žaloby, nikoli celou věc, i s vědomím existence řady důkazů

podporujících pravdivost verze obviněného, kriminalizovat.

12. V další části dovolání obviněný zrekapituloval obsah prvního

(kasačního) usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 23. 1.

2024, odcitoval a zdůraznil některé pasáže výpovědí poškozeného, znalce Ing.

Vladimíra Vaculíka a svědka F. H., a to s poznámkami prakticky totožnými jako

v předchozích částech odůvodnění dovolání. Vyjádřil přesvědčení, že původní

pochybnosti odvolacího soudu deklarované v jeho usnesení ze dne 23. 1. 2024

nebyly ani po doplnění dokazování rozptýleny, naopak se potvrdila řada

pochybností v tomto rozhodnutí „navozených“.

13. Projednávanou věc je podle dovolatele třeba konfrontovat i s jednou

ze základních zásad českého soudního řízení, a to konkrétně zásadou

předvídatelnosti práva. S obdobnými případy se má zacházet obdobně a s

rozdílnými rozdílně a má být respektována kontinuita práva i rozhodování a

rozhodovací praxe. Objektivně shodné případy mají být posuzovány a řešeny

shodně. V té souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2005,

sp. zn. II. ÚS 487/03. Obhájce zároveň považuje za svoji povinnost alespoň ve

stručnosti zmínit právní případ, který řešil ve své advokátní praxi pro jednu

klientku zhruba před dvěma lety. Šlo o věc vyšetřovanou Policií České

republiky, KŘP hl. města Prahy, SKPV, odbor obecné kriminality, 5. oddělení.

Byla tam celá řada aspektů, které se více či méně prolínají se skutkovým dějem

v nyní posuzované věci, přesto zde byl přijat zcela opačný závěr, tedy

„nevinen“. Ve své 25 let dlouhé praxi advokáta se obhájce dosud nesetkal s tak

do očí bijícím střetem opačných rozhodnutí dvou orgánů činných v trestním

řízení v prakticky velmi obdobných případech. Považuje to za flagrantní

narušení výše zdůrazněné zásady předvídatelnosti práva. Základní fakta z oné

jiné trestní věci obhájce následně popsal s tím, že se jednalo o převod bytové

jednotky, kde ve smlouvě uvedená kupní cena činila 100 000 Kč, zatímco znalec

stanovil cenu 12 000 000 Kč. Pro nynější soudní řízení je podstatné, že kromě

občanskoprávní roviny řešení situace bylo v této věci podáno trestní oznámení

pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1,

odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, avšak policejní orgán věc odložil podle § 159a

odst. 1 tr. ř. s tím, že o podezření ze spáchání trestného činu nejde a není

namístě věc vyřídit jinak. Odůvodněno to bylo zejména tím, že trestní právo

nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů

jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů a poškozená byla v podstatě

odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Kupní cena přitom byla ve

smlouvě sjednána pod úrovní jednoho procenta ceny odhadní. I když konkrétní

aspekty předestřené právní věci se samozřejmě liší od aspektů skutkového děje v

nyní posuzované věci dovolatele, princip zůstává shodný. Obhájce věří tomu, že

dovolací soud bude na rozdíl od soudu nižších stupňů zásadu předvídatelnosti

práva ctít.

14. Obviněný se v rámci zvoleného způsobu obhajoby nesnažil činit

jakékoli obstrukce, nikdy netvrdil nic nelogického či jím fakticky neprožitého.

Soudům vždy nabízel logická a na sebe navazující tvrzení a vysvětlení, která

přirozeně mohou být v podrobnostech deformována časovým odstupem devíti let,

ale v principu jsou jednoduchá, ověřitelná a výrazně pravděpodobnější, než řada

spekulativních a nepodložených tvrzení a závěrů obžaloby. Chybné a neodůvodněné

úvahy a myšlenkové pochody soudů nižších stupňů budou mít časem nepochybně svůj

následek, a to nikoli jen v podobě povinnosti obviněného platit či konat, jak

se to děje v civilním soudním řízení, ale též v podobě trestního postihu, který

by se s obviněným spolu s narušením jeho důvěry ve spravedlnost a objektivitu

soudního aparátu nesl po celý jeho další život. Následně obviněný znovu

poukázal na některé nálezy Ústavního soudu a zdůraznil nutnost respektování

principu ultima ratio. Odcitoval ustanovení § 12 odst. 2 a § 13 odst. 1 tr.

zákoníku a uzavřel, že pokud měl ustanovený opatrovník poškozeného pochybnosti

o platnosti smlouvy, pak měl toto primárně řešit cestou občanskoprávní žaloby a

nikoli celou věc, s vědomím existence řady důkazů podporujících pravdivost

verze obviněného, kriminalizovat. Obviněný proto zdvořile žádá „dosenát

Krajského soudu v Brně“, nechť pečlivě a objektivně zváží veškerá fakta, která

jsou k dispozici, a v rámci svého postupu a úvah hledá nejen zákonnost ale

zejména spravedlnost. Na samý závěr pak obviněný vyjádřil přesvědčení, že

napadená rozhodnutí a procesní postup soudů obou stupňů jsou v rozporu mj. s

čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních

práv Evropské unie. Je přesvědčen, že soudy dospěly k nesprávnému rozhodnutí,

bezdůvodně nebyly provedeny některé dovolatelem navrhované důkazy a napadená

rozhodnutí neodpovídají závěrům provedeného dokazování a platné „trestněprávní

legislativě“, zároveň jsou zde další vady řízení a rozhodnutí, což jsou „právní

skutečnosti zákonem vymezenými jako dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1

písm. g) a h) tr. ř.“

15. Z výše rekapitulovaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud

podle § 265k tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně

ze dne 11. 3. 2025, č. j. 6 To 267/2024-574, a „na to navazující“ rozsudek

Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 9. 2024, č. j. 18 T 21/2023-516,

zrušil a „věc přikázal odvolacímu soudu k dalšímu řízení“. Současně požádal,

aby Nejvyšší soud „s ohledem na výše uvedené skutečnosti a důkazy“ podle § 265h

odst. 3 tr. ř. „odložil výkon uloženého trestu“. Tento postup navrhuje v

návaznosti na popsané zásadní chyby napadeného rozhodnutí a předcházejícího

řízení, jež by podle jeho názoru měly vést ke zrušení napadeného rozhodnutí.

16. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen

„státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného úvodem poznamenal,

že že se v něm prolíná argumentace směřující do problematiky dokazování

skutkových zjištění s argumentací mířící vůči hmotněprávním závěrům soudů,

resp. proti právní kvalifikaci řešeného jednání. Z odůvodnění přezkoumávaných

rozhodnutí však vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými

v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky

zakotvené v § 125 odst. 1, resp. § 134 odst. 2, tr. ř. a jako taková jsou plně

přezkoumatelná. Není chybou, pokud soudy pracují s výpovědí svědka –

poškozeného V. V. jako se spolehlivým a klíčovým usvědčujícím důkazem. Tento

důkaz není osamocený, naopak koresponduje se zjištěními, jež se týkají místních

a časových okolností transakce, jakož i s důkazy listinnými a znaleckými

posudky, podporují ho též výpovědi některých svědků, např. V. či H. Zároveň

platí, a to je podstatné, že soudy pečlivě vysvětlily, na základě čeho považují

poškozeného za věrohodného svědka a současně správně poukázaly na nevěrohodnost

obviněného. Jím tvrzený zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a

učiněnými skutkovými zjištěními neexistuje, naopak skutková zjištění mají v

provedených důkazech podklad. Shledat nelze ani obviněným naznačenou vadu

opomenutých důkazů. I kdyby se snad soudy nevypořádaly formálně správně se

všemi důkazními návrhy, nemohlo by to mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci

samé, protože skutkový stav byl zjištěn úplně, v souladu s realitou a v rozsahu

nezbytném pro spravedlivé rozhodnutí, to vše za situace, kdy o vině nepanují

důvodné pochybnosti. Doplnění dokazování by za této situace bylo nadbytečné. Z

ustálené judikatury přitom vyplývá, že neprovedení nadbytečných důkazů

nezakládá vadu důkazů opomenutých, čemuž ostatně odpovídá i dikce § 265b odst.

1 písm. g) tr. ř., podle níž se musí jednat o důkazy „podstatné“. K naplnění

dovolacího podle tohoto zákonného ustanovení proto nedošlo.

17. Naplněn nebyl ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř., soudy při volbě právní kvalifikace činu nepochybily. Skutková věta

odsuzujícího rozsudku ve spojení se souvisejícími částmi odůvodnění

přezkoumávaných rozhodnutí vykazuje veškeré zákonné znaky přečinu lichvy podle

§ 218 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. V prvé řadě lze shledat

rozumovou slabost a nezkušenost poškozeného (lehká mentální retardace a s ní

související větší důvěřivost, naivita a manipulovatelnost, resp. nevšednost a

novost situace z hlediska jeho dosavadního života), dále lze konstatovat i to,

že obviněný slabosti a nezkušenosti poškozeného úmyslně zneužil (nečestně

využil jeho osobní nedostatečnosti s nekalým záměrem ve svůj prospěch), když si

dal poskytnout plnění (ve skutkové větě popsané nemovitosti), jehož hodnota

hrubě neodpovídala poskytnutému protiplnění (3 206 061 Kč oproti 1 700 000 Kč),

čímž pro sebe získal značný prospěch (konkrétně 1 506 061 Kč). O naplnění všech

znaků inkriminovaného deliktu proto nelze pochybovat, a to včetně subjektivní

stránky trestného činu.

18. Nedošlo ani k porušení zásady ultima ratio, jak obviněný naznačuje.

Jeho jednání totiž nevykazuje žádné výjimečné rysy, díky kterým by bylo možné

říci, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné

činnosti. Ostatně žádné takové výjimečné okolnosti fakticky neoznačil ani sám

obviněný. Existence paralelní občanskoprávní odpovědnosti sama o sobě takovou

mimořádnou okolností není.

19. S odkazem na uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud

dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně

neopodstatněné, a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr.

ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném

zasedání státní zástupce vyslovil i pro případ vydání jiného než navrženého

rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.

Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

20. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních

předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku.

Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm.

c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit

(§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení §

265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové

náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od

ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti

pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut

řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve

smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

21. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným

mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové

vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu,

které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí

zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným

dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba,

aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.

22. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy,

jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění

znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo

jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly

nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod podle § 265b

odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním

posouzení.

IV.

Důvodnost dovolání

23. Nejvyšší soud předně podotýká, že vzhledem k reálně nastolené

procesní situaci a zvolené argumentaci se obviněnému při podání dovolání

primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho

druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení

rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z

rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a)

až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů

dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jestliže obviněný tento

dovolací důvod neuplatnil, lze v tom spatřovat jistou nelogičnost či

nedůslednost, což ovšem nepředstavuje natolik zásadní vadu, aby dovolací senát

musel striktně trvat na formálním upřesnění předloženého opravného prostředku

dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. Dále se

proto zaměřil na to, zda napadené usnesení krajského soudu či jemu

předcházející řízení byly vskutku zatíženy vadami zakládajícími existenci

dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., jak tvrdí obhajoba.

Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není.

24. Dovolání obviněného je velmi obsáhlé a rozvleklé, některá tvrzení i

celé pasáže textu se v něm i několikrát opakují. Podstatná část dovolání je ve

skutečnosti jen překopírovaným textem předchozího odvolání (viz č. l. 536-550),

toliko mírně upraveným či doplněným. O „nestandardním“ způsobu zpracování a tím

pádem i úrovni dovolání výmluvně svědčí např. pasáž na str. 6, kde obhájce

formálně deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

zdůvodňuje tím, že soud přijal prohlášení viny dovolatele, aniž by to zohlednil

při uložení trestu, a že pochybil i v závěru o tom, zda měl či neměl být uložen

souhrnný trest, což ovšem řešené věci absolutně neodpovídá. S velkou mírou

pravděpodobnosti jde o tvrzení, které v textu dovolání zůstalo omylem po

zkopírování textu z jiného procesního podání obhájce v jiné trestní věci. Tomu

nasvědčuje i připojený odkaz, že vše bude blíže rozvedeno v části V. dovolání,

kde se však rozebírají skutečnosti úplně jiné. Těžko pochopitelný je i konečný

návrh, jak by měl Nejvyšší soud ve věci rozhodnout, prezentovaný na str. 31-32.

Obviněný se zde domáhá, aby bylo zrušeno nejen napadené usnesení krajského

soudu, ale i „navazující“ rozsudek soudu okresního, ovšem s tím, že věc má být

k dalšímu řízení přikázána odvolacímu soudu. Nabízí se samozřejmě otázka, o čem

by měl za takové situace odvolací soud rozhodovat – podle požadavku obviněného

by měl projednat jeho odvolání proti v té chvíli již neexistujícímu rozsudku

soudu prvního stupně. Podobně nepochopitelný je též podnět obviněného k

„odkladu výkonu uloženého trestu“. Zde také není jasné, čeho a proč se obviněný

vlastně domáhá, když výkon uloženého trestu odnětí svobody mu byl podmíněně

odložen na zkušební dobu.

25. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nejprve

vhodné v obecné rovině rozvést, že postihuje tři varianty nejzávažnějších

pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv.

opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s

procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného

bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu, což má za

následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na

straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. Právě

pod tuto poslední alternativu by na první pohled mohla spadat drtivá většina

námitek obviněného. K tomu, aby byl citovaný dovolací důvod uplatněn

opodstatněně, však musí být podle zákonného znění a výkladové praxe Nejvyššího

soudu splněna také podmínka, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň

mohly mít podstatný význam pro takové skutkové závěry soudů, které byly

určující pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak

významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném

řízení. Takovéto parametry však námitky obviněného směřující proti způsobu

hodnocení důkazů jednoznačně nemají a pod označený „skutkový“ dovolací důvod je

tak nelze podřadit. Na str. 4 a 31 dovolání obviněný formálně deklaroval i vadu

spočívající v tzv. opomenutých důkazech, k tomuto však ve zbylém textu nenabídl

jediný konkrétní argument. To, že by soudy odmítly provést některý z jím

navržených podstatných důkazů, ve svém mimořádném opravném prostředku ve

skutečnosti vůbec netvrdí.

26. Nejvyšší soud nezjistil, že by obhajobou zpochybňovaná skutková

zjištění byla produktem deformativního hodnocení provedených důkazů, v nichž by

soudy rekonstruovaný skutkový stav neměl potřebnou oporu, nebo s nimi byl

dokonce v přímém rozporu. Je třeba zdůraznit, že tzv. zjevný rozpor ve smyslu §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze kvalifikovaně reklamovat pouhým popíráním

trestné činnosti, předkládáním jiných hypotetických verzí skutkového děje ani

prostou polemikou s hodnocením důkazů soudy. Právě tak lze přitom

charakterizovat příslušný segment dovolací argumentace obviněného, který

setrvale odmítá, že věděl o mentální retardaci, snadné manipulovatelnosti,

důvěřivosti a naivitě poškozeného, že v návaznosti na předchozí jednání svého

otce tohoto „deficitu“ poškozeného záměrně zneužil, že jednal v zištně, že

obvyklá (tržní) hodnota převáděných nemovitostí byla mnohem vyšší než v kupní

smlouvě uvedená kupní cena atd. Na základě těchto tvrzení dovolatel následně

zpochybňuje naplnění nejen objektivní ale i subjektivní stránky přisouzeného

trestného činu, tedy své úmyslné zavinění. Většina těchto námitek má zjevně

„skutkový základ“, je primárně založena na zpochybnění způsobu hodnocení důkazů

ze strany soudů.

27. Dovolací senát má však za to, že soudy při hodnocení důkazů nijak

nepochybily, naopak lze v zásadě odkázat na přesvědčivá odůvodnění jejich

meritorních rozhodnutí, která žádné prvky nepřípustné a neakceptovatelné

libovůle nenesou (viz zejm. body 17.-21. rozsudku okresního soudu a body

17.-28. usnesení soudu krajského). Již soud prvního stupně se s výše popsanou

konstantní obhajobou obviněného vypořádal logickými a strukturovanými úvahami,

které plně respektovaly požadavky na odůvodnění rozsudku ve smyslu § 125 odst.

1 tr. ř. Opatřené důkazy podrobil kritickému a komplexnímu zhodnocení a

dostatečně podrobně a srozumitelně vysvětlil, proč po jejich analýze neměl o

vině dovolatele žádné důvodné pochybnosti, které by mohly skýtat prostor pro

aplikaci obhajobou implicitně vzývané zásady in dubio pro reo. Jestliže

odvolací soud následně k těmto rozhodným skutkovým závěrům neměl výhrad, i on

své stanovisko odůvodnil v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.).

To, že nevyhověl odvolání obviněného, samozřejmě neznamená, že rezignoval na

svoji přezkumnou povinnost, či dokonce toleroval závažné procesní vady v

předchozím řízení, jak naznačuje obhajoba. Z prostého faktu, že soud hodnotí

provedené důkazy v rozporu s představami obviněného, automaticky nelze

dovozovat, že své rozhodnutí zatěžuje vadou spočívající v reklamovaném zjevném

rozporu (extrémním nesouladu) mezi obsahem důkazů a z nich vyvozenými

skutkovými zjištěními, jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

28. Dovolatel ve skutečnosti nenabídl žádný konkrétní příklad, na němž

by demonstroval, jak soudy nižších stupňů vyložily některý z provedených důkazů

ve zřetelném rozporu s jeho obsahem a vyzněním. Domáhá se pouze toho, aby

provedené důkazy byly zhodnoceny jiným (jeho představám lépe vyhovujícím)

způsobem. Prosazuje přitom vlastní skutková tvrzení, aniž by ovšem zohlednil

všechny relevantní důkazy nejen jednotlivě, ale zejména i v jejich logickém

souhrnu a ve vzájemných souvislostech. Toto naopak správně učinily soudy obou

stupňů. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je patrné mimo jiné i to, proč dospěly k

závěru, že obviněný si byl vědom “mentální nedostatečnosti“ poškozeného, této

úmyslně zneužil a získal tím plnění, o kterém dobře věděl, že je v hrubém

nepoměru k hodnotě jeho protiplnění. Rozhodně není pravdou, že by napadená

rozhodnutí byla založena jen na obecných předpokladech a spekulacích, jak tvrdí

dovolatel, stejně tak jako ani to, že by se v dané věci z hlediska dokazování

jednalo o situaci tzv. „tvrzení proti tvrzení“ (s tím, že tvrzení poškozeného

jsou z mnoha důvodů v dovolání zmíněných nevěrohodná). Naopak, k dispozici bylo

vícero vzájemně se doplňujících důkazů svědčících o vině dovolatele, soudy na

tyto důkazy adresně poukázaly a jasně vysvětlily, proč odmítly obhajobu

obviněného. Pro jeho dovolací argumentaci je příznačné, že jednotlivé důkazy či

dokonce jen jejich fragmenty, vytrhává z kontextu a prezentuje je jako důkaz o

své nevině, zatímco jiné důkazy, případně části téhož důkazu, jejichž obsah se

mu již nehodí, záměrně ponechává stranou pozornosti – viz např. hodnocení

obsahu znaleckého posudku znalce Ing. Vladimíra Vaculíka a jeho výpovědi v

hlavním líčení, znaleckého posudku znalce MUDr. Františka Honzáka, výpovědi

svědka F. H. aj.

29. Pokud obviněný poukazuje na některé tzv. „klíčové body“, resp.

okolnosti, z nichž následně dovozuje vadnost závěru o jeho vině (str. 8-9

dovolání), pak je třeba uvést, že zčásti evidentně nejde o okolnosti důležité,

natožpak klíčové (viz např. jak dlouhá doba uplynula od uzavření předmětné

kupní smlouvy do zahájení trestního stíhání, do současnosti či do okamžiku,

kdy byl poškozenému v opatrovnickém řízení ustanoven opatrovník, že v době činu

nebyl poškozený ještě formálně omezen ve svéprávnosti rozhodnutím soudu, že v

dědickém řízení – kde byl ovšem jediným do úvahy přicházejícím dědicem – nebyl

zastoupen opatrovníkem atd.) a zčásti jde o okolnosti, k nimiž se dostatečně

vyjádřily již soudy nižších stupňů. Ostatně sám obviněný na více místech svého

mimořádného opravného prostředku připouští, a že z jeho strany jde v podstatě

jen o opakování dosavadní obhajoby, o rekapitulaci dříve uplatněných

obhajovacích argumentů před soudy prvního a druhého stupně. V rámci dovolacího

řízení v daném směru neuvádí prakticky nic nového, pouze vyjadřuje svůj

nesouhlas s tím, jak se okresní a krajský soud k jeho argumentaci postavily, že

ji odmítly. Až na výjimky [viz níže – část odůvodnění týkající se dovolacího

důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] nejde o nic jiného než o prostou

polemiku s tím, jak soudy zhodnotily provedené důkazy. Takováto polemika ovšem

není způsobilá naplnit dovolací důvod ve smyslu první alternativy § 265b odst.

1 písm. g) tr. ř.

30. Nad rámec toho, co v odůvodněních svých meritorních rozhodnutí

správně uvedly soudy prvního a druhého stupně, tak postačí doplnit následující.

Zcela jistě není pravdou, že podle závěru soudů měl obviněný nepřiměřenost

kupní ceny (její hrubý nepoměr k obvyklé hodnotě nemovitostí) seznat až ze

znaleckého posudku Františka Juřeny, který byl ovšem vyhotoven až několik

měsíců po dokončení celé transakce. Ve výroku rozsudku okresního soudu je

naopak jasně uvedeno, že obviněný si musel být oné nepřiměřenosti vědom

„zejména vzhledem k osobní znalosti lokality a původně poškozeným požadované

kupní ceně nejméně 2 500 000 Kč…což si následně ověřil na základě znaleckého

posudku č. 1603-11/2014 vyhotoveného znalcem Františkem Juřenou dne 1. 8.

2014“. Tomu pak odpovídá i odůvodnění rozsudku. K argumentu obviněného, že se

cena nemovitostí uvedená ve více znaleckých posudcích lišila, a to až o

statisíce, s tím, že pokud se na přiměřené ceně neshodli ani znalci, tak to

nelze klást za vinu jemu jako laikovi (že neměl povědomí o tržní hodnotě

nemovitostí), postačí uvést, že je samozřejmě zcela běžné, že při stanovení

obvyklé (tržní) hodnoty nemovitostí, zvláště je-li jich posuzováno více

dohromady, se mohou závěry znalců v závislosti na jimi použitých metodách,

získaných srovnávacích podkladech apod. lišit. V daném případě se ovšem

neliší v tom (a to je pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného důležité,

což on zjevně účelově přehlíží), že kupní cena uvedená ve smlouvě uzavřené mezi

ním a poškozeným je každopádně extrémně nízká – ve srovnání se skutečnou tržní

hodnotou nemovitostí řádově poloviční.

31. Obviněný dále ve svém dovolání velmi nekonzistentně brojí na jednom

místě proti tomu, že soudy při stanovení výše jeho neoprávněného prospěchu

vycházely ze znaleckého posudku znalce Ing. Vladimíra Vaculíka, aby na jiném

místě naopak reklamoval, že vycházely ze znaleckého posudku znalce Františka

Juřeny s tím, že tento byl ovšem zpracován „pro účely plnění daňových

povinností a nikoli pro stanovení tržní ceny, což jeho výsledek podstatně

ovlivňuje“. K tomu dovolací senát uvádí, že obecně vzato lze předpokládat, že

tzv. „vyhlášková“ cena, jež je rozhodná pro stanovení výše daňové povinnosti

při převodu nemovitosti, bude většinou spíše nižší než obvyklá tržní cena. To

se v daném případě také potvrdilo následným znaleckým posudkem Ing. Vladimíra

Vaculíka. V posuzované věci soudy každopádně při stanovení výše prospěchu

obviněného nevycházely (jakkoli se to nabízelo) z posledně uvedeného znaleckého

posudku, který byl důvodně opatřen již v přípravném řízení, nýbrž z mnohem

dříve zpracovaného a pro dovolatele příznivějšího znaleckého posudku znalce

Františka Juřeny. Při posuzování, zda smluvená kupní cena je ve vztahu k

obvyklé hodnotě nemovitostí v hrubém nepoměru, tedy soudy nevycházely z částky

3 500 000 Kč, nýbrž jen 3 206 061 Kč. Důvod tohoto postupu Nejvyššímu soudu

uniká, nižšími soudy vysvětlen nebyl. V odůvodnění rozsudku okresního soudu

bylo v bodech 3. a 17. sice formálně deklarováno, že vina dovolatele byla

prokázána (mimo jiné) znaleckým posudkem Ing. Vladimíra Vaculíka a jeho

výpovědí v hlavním líčení, ve skutečnosti však byl následně pro stanovení

(minimální) výše prospěchu obviněného vzat za podklad znalecký posudek

Františka Juřeny. To byl postup vysloveně ve prospěch obviněného a závěr na

jeho základě učiněný již nelze v tomto řízení korigovat, neboť dovolání podal

právě jen obviněný a na jeho podkladě nelze napadené rozhodnutí změnit v jeho

neprospěch [§ 265p odst. 1, § 265s odst. 2 tr. ř.]. Obdobně to platí i ve

vztahu k postupu okresního soudu, který v popisu skutku ve výroku rozsudku při

vyčíslení prospěchu obviněného nezohlednil ani to, že obviněný na základě

„ujednání“ s poškozeným na tohoto účelově přenesl veškeré související platební

povinnosti, a to nejen úhradu odměny jím (obviněným) „najaté“ advokátky JUDr. Jitky Šťastné a poplatku za podání návrhu na vklad vlastnického práva do

katastru nemovitostí, ale i daně z nabytí nemovitých věcí (což je povinnost,

která by jinak stíhala jeho) a s tím související náklady na vypracování

znaleckého posudku znalcem Františkem Juřenou. Toto, z provedeného dokazování

jasně vyplývající, skutkové zjištění okresní soud promítl toliko do výroku o

povinnosti obviněného k náhradě škody (viz výroková část rozsudku a bod 27. jeho odůvodnění). Za stávajících procesních okolností je však nadbytečné se

tímto blíže zabývat, a to i proto, že nejde o skutečnosti, které by v daném

případě mohly být určující pro naplnění znaků trestného činu [§ 265b odst. 1

písm. g) tr. ř.].

Bez ohledu na ně (zda jsou či nejsou zohledněny) totiž není

pochyb, že výše prospěchu obviněného dosáhla částky alespoň 1 000 000 Kč a

nedosáhla ještě částky 10 000 000 Kč, tedy jde o prospěch značný ve smyslu §

138 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku. Pochyb není ani o tom, že mezi

plněními smluvních stran byl hrubý nepoměr (viz níže). Tomu všemu pak plně

odpovídá zvolená právní kvalifikace činu podle § 218 odst. 1 alinea 1, odst. 2

písm. a) tr. zákoníku.

32. Pravdivé není ani další tvrzení dovolatele, že prakticky jediným usvědčujícím

důkazem proti němu, na němž soudy postavily odsuzující rozhodnutí, je výpověď

poškozeného V. V. (přičemž se všemožně snaží tuto výpověď, resp. osobu

poškozeného obecně, znevěrohodnit, např. poukazem na jeho omezenou svéprávnost,

velký časový odstup mezi posuzovanými událostmi a jeho výpovědí v trestním

řízení, údajnou manipulací ze strany opatrovníka apod.). Zde plně postačí

odkázat na odůvodnění rozsudku okresního soudu a usnesení soudu krajského, kde

je jasně uvedeno, z jakých důvodů měly soudy za věrohodnou výpověď poškozeného

a proč naopak jako zcela nepřesvědčivou a neakceptovatelnou odmítly výpověď (a

celou obhajobu) obviněného. Ten sice na více místech svého dovolání uváděl, že

výpověď poškozeného je ve zjevném rozporu s „řadou dalších provedených důkazů“,

avšak ve skutečnosti nespecifikoval, jaké jiné důkazy má na mysli, jaká

konkrétní zjištění z nich mají vyplývat a jak tato zjištění mají (mohou)

zpochybnit výpověď poškozeného. Další v dovolání prezentovaná tvrzení, že osoba

omezená ve svéprávnosti si po devíti či více letech nemůže pamatovat a „plynule

předestřít“ průběh a podstatné okolnosti předmětných transakcí a že poškozený

jednal pod vlivem (či dokonce v důsledku cílené manipulace) ustanoveného

opatrovníka Mgr. Rudolfa Korábka, nejsou ničím jiným než nepodloženou

spekulací, resp. ve vztahu k opatrovníkovi obviněním, k čemuž Nejvyšší soud

nepovažuje za nutné ani vhodné se jakkoli blíže vyjadřovat.

33. S odkazem na výše uvedené tak lze sumarizovat, že skutkový stav byl

soudy nižších stupňů zjištěn správně, resp. každopádně nedošlo k pochybení v

neprospěch obviněného. Jeho souvztažné námitky jsou jen obyčejnou polemikou se

způsobem hodnocení provedených důkazů, pokračováním jeho stále stejné obhajoby

při zarputilém popírání trestné činnosti a jako takové pod dovolací důvod podle

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v jeho první alternativě) nespadají.

34. Ve vztahu k druhému uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst.

1 písm. h) tr. ř. se vzhledem k podstatě a zaměření argumentace obviněného

patří nejprve stručně vyložit obsah základních pojmů obsažených v citovaném

zákonném ustanovení. „Právní posouzení skutku“ tkví v řešení otázek, zda

posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a

rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech

podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku,

popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní

trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde tedy striktně

omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace

odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. „Jiné nesprávné hmotněprávní

posouzení“ pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním

posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

35. Jsou-li právě rozvedená výkladová východiska aplikována na nyní

posuzovaný případ, pak lze z pohledu deklarovaného „hmotněprávního“ důvodu

dovolání ve vztahu k výroku o vině považovat za právně relevantní toliko

námitky obviněného, že za hrubý nepoměr ve smyslu § 218 odst. 1 tr. zákoníku se

nemůže jednat, pokud se poškozenému při prodeji nemovitostí dostalo alespoň 50%

jejich obvyklé hodnoty, a že řešený skutek neměl být posouzen jako trestný čin

i s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio (§ 12

odst. 2 tr. zákoníku). Tyto námitky jsou však, jak bude dále podrobněji

rozvedeno, nedůvodné.

36. Ostatní argumentace obviněného, týkající se např. zpochybnění

naplnění subjektivní stránky trestného činu (o rozumové slabosti poškozeného

nevěděl a vědět nemohl, stejně tak ani o tom, že tržní hodnota převáděných

nemovitostí je výrazně vyšší než kupní cena „dohodnutá“ s poškozeným apod.), má

čistě skutkový základ a soudy nižších stupňů se s ní vypořádaly. Smysl odkazu

obviněného na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 786/2010 (viz str. 22

dovolání) v souvislosti s úvahami, zda věděl či nevěděl o rozumové slabosti

poškozeného, je naprosto nejasný. K „argumentu“, že poškozený se sám (bez

jakéhokoli zastoupení) účastnil dědického řízení zhruba rok před posuzovaným

činem a že pokud by notář u poškozeného shledal omezenou či narušenou

způsobilost účastnit se řízení, pak by jistě došlo k ustanovení opatrovníka, se

vyjádřil již okresní soud (viz bod 15. odůvodnění rozsudku). Poškozený byl v

daném řízení jediným do úvahy přicházejícím dědicem a (zjednodušeně řečeno) mu

tedy vůbec nic negativního nehrozilo. Ze strany obviněného nejde zjevně o nic

jiného než o úpornou snahu vyhledat a ve svůj prospěch použít doslova, co se

dá, všechno možné i nemožné. Tomu plně odpovídají i jeho související spekulace,

že dané dědické řízení (kde, jak je třeba znovu připomenout, byl poškozený

jediným v úvahu přicházejícím dědicem a prakticky tedy „nebylo co řešit“) byl

„složitý proces“, resp. že zde šlo o „složitý děj a obsah právních úkonů

realizovaných v průběhu pozůstalostního řízení“.

37. V souvislosti s reklamací v závěru o hrubém nepoměru mezi plněními

smluvních stran obviněný především odkázal na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu

jedno rozhodnutí Krajského soudu v Praze v civilních věcech, z nichž částečně

citoval (viz str. 15-16 dovolání). Tato rozhodnutí však nemají pro posouzení

nynější trestní věci žádný reálný význam. Obviněný na ně odkázal s tím, že

soudy nižších stupňů nepřihlédly ke společné vůli stran (dané mimo jiné stavem

nemovitostí, snahou poškozeného se jich zbavit apod.) a k „řadě dalších

okolností majících přímý vliv na reálnou tržní cenu daných nemovitostí“. K tomu

je však především třeba uvést, že skutkový závěr soudů byl takový, že žádná

skutečná vůle poškozeného prodat dotčené nemovitosti za částku 1 700 000 Kč zde

nebyla. Poškozený kupní smlouvu podepsal v důsledku úmyslného a zištným motivem

vedeného protiprávního jednání obviněného, jemuž předcházelo ofenzivní

manipulativní jednání jeho otce. Ke stanovení obvyklé (tržní) hodnoty dotčených

nemovitostí byl správně přibrán znalec z příslušného oboru ekonomika, odvětví

ceny a odhady, specializace nemovitosti Ing. Vladimír Vaculík (viz jeho

znalecký posudek na č. l. 109-144 a výpověď v hlavním líčení na č. l.

447-450). Nejvyšší soud souhlasí se stanoviskem soudů nižších stupňů,

implicitně vyplývajícím z odůvodnění jejich rozhodnutí, že uvedený znalec

závěry svého písemně zpracovaného posudku ve své výpovědi před soudem obhájil a

o správnosti a úplnosti tohoto posudku nevznikají žádné důvodné pochybnosti.

Znalec zjevně vycházel mimo jiné i z toho, na co poukazuje obviněný, že rodinný

dům v době prodeje nebyl ze stavebnětechnického hlediska zdaleka v optimálním

stavu. Zároveň není pravdou, že by při stanovení hodnoty části převáděných

pozemků znalec vyšel z toho, že na nich následně byl realizován „developerský

projekt“, což jejich cenu významně zvýšilo. Na závěru, že obvyklá tržní hodnota

převáděných nemovitostí v době podpisu kupní smlouvy činila 3 500 000 Kč,

znalec ve své výpovědi před soudem jednoznačně setrval a důvody vysvětlil.

Podstatnou část uvedené sumy přitom tvořila hodnota pozemků, nikoli tedy jen

rodinného domu. Jen hodnota pozemků parč. č. XY, XY a XY (trvalý travní porost

a zahrada – pozemky netvořící funkční celek s pozemkem, na němž stojí rodinný

dům) podle závěrů znalce činila 1 375 574 Kč. Zároveň je třeba na tomto místě

připomenout to, co bylo zmíněno již výše, že při rozhodnutí o vině obviněného

(při posuzování, zda mezi kupní cenou uvedenou ve smlouvě a obvyklou hodnotou

nemovitostí je hrubý nepoměr) soudy nakonec z tohoto znaleckého posudku Ing.

Vaculíka reálně nevycházely. Vysloveně ve prospěch obviněného za minimální

obvyklou cenu nemovitostí považovaly částku 3 206 061 Kč uvedenou ve druhém

znaleckém posudku znalce Františka Juřeny.

38. Z hlediska dovolacího řízení nejzávažnějším argumentem je námitka

obviněného, že o lichvu (hrubý nepoměr vzájemných plnění) v daném případě

nemůže jít už proto, že poškozený dostal alespoň 50 % obvyklé hodnoty

předmětných nemovitostí, že by to bylo v rozporu ustálenou judikaturou. Žádnou

ustálenou trestní judikaturu vyznívající v naznačeném směru však obviněný

neoznačil. Na straně 15-16 dovolání specifikoval pouze dvě rozhodnutí

Nejvyššího soudu jedno rozhodnutí Krajského soudu v Praze, která však byla

vydána v civilních věcech. Je třeba odmítnout argument, že v těchto

rozhodnutích a konkrétně zejm. v „judikaturním rozhodnutí“ Krajského soudu v

Praze ze dne 4. 12. 2008, č. j. 23 Co 332/2008-135, bylo jasně definováno, co

se rozumí hrubým nepoměrem ve smyslu § 218 tr. zákoníku (zjednodušeně řečeno,

že pokud se poškozenému dostane alespoň polovina obvyklé ceny nemovitosti, pak

o tento trestný čin nepůjde) a že pokud se trestní soudy rozhodující v nynější

věci těmito rozhodnutími neřídily, pak tím založily existenci dovolacího důvodu

podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V daných civilních rozhodnutích jednak

nebylo vysloveno to, čeho se obviněný dovolává, a jednak pro rozhodnutí v

trestních věcech je samozřejmě důležitá především související trestní

judikatura. Civilní soudy v označených věcech řešily otázku přiměřenosti kupní

ceny z pohledu neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy v

případech, kdy nebyla dovozena trestní odpovědnost kupujícího a tedy absolutní

neplatnost právního úkonu pro rozpor se zákonem. V rozsudku Nejvyššího soudu ze

dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, rozhodně nebyl učiněn obviněným

vzývaný kategorický závěr ve smyslu, že pokud se prodávajícímu dostane alespoň

polovina obvyklé hodnoty převáděných nemovitostí, pak danou kupní smlouvu nelze

posoudit jako smlouvu lichevní. V odůvodnění bylo konstatováno pouze to, že

„úvahy o hrubém nepoměru může zakládat skutkové zjištění o poskytnutém plnění,

které představuje například polovinu hodnoty plnění druhou smluvní stranou,

tedy převádí-li vlastník nemovitosti vlastnické právo k ní nikoli za cenou

obvyklou (neboli tržní) ale za polovinu této jinak obvyklé (tržní) ceny. Ve

druhém z obviněným označených rozhodnutí Nejvyššího soudu – usnesení ze dne 17.

6. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1776/2007 – pak nebylo uvedeno už vůbec nic, co by

mohlo jeho argumentaci podpořit. Důvod, proč obviněný toto rozhodnutí zmínil,

není Nejvyššímu soudu jasný, neboť s jeho argumentací spíše koliduje. V dané

věci totiž byla jako lichevní posouzena kupní smlouva týkající se nemovitostí

při zjištění, že výše sjednané kupní ceny byla „minimálně o jednu třetinu

nižší, než za jakou se daly předmětné nemovitosti prodat v daném místě a čase“.

39. Žádná ustálená trestní judikatura, jež by vyznívala v obviněným

vzývaném smyslu (pokud protiplnění pachatele představuje alespoň 50 % obvyklé

hodnoty plnění, jehož se mu dostalo od poškozeného, pak se nejedná o hrubý

nepoměr ve smyslu § 218 odst. 1 tr. zákoníku), neexistuje. Judikatura je

konstantní pouze v tom směru, že pokud jde o cenu, za niž bylo koupeno, a

obvyklou cenu nemovitostí, tak o hrubý nepoměr mezi nimi ve smyslu citového

citovaného zákonného ustanovení se jedná vždy, když vyplacená kupní cena

nedosahuje ani poloviny obvyklé tržní ceny (viz např. usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 7 Tdo 64/2016, ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo

553/2018, aj.). Ve všech takových případech bylo jednání pachatele posouzeno

již jako lichva. Na druhé straně nikdy nebylo řečeno, že pokud pachatel

poškozenému zaplatí alespoň polovinu tržní ceny nemovitostí, pak se o lichvu

nejedná. Jestliže se toto obviněný pokouší ve svém dovolání tvrdit, pak nejde o

nic jiného než o cílenou dezinterpretaci.

40. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že jestliže se poškozenému při prodeji

nemovitosti dostane řádově jen polovina její obvyklé (tržní) hodnoty, pak se v

závislosti na dalších konkrétních okolnostech případu o hrubý nepoměr ve smyslu

§ 218 odst. 1 tr. zákoníku jednat může. Při zohlednění specifických okolností

nyní posuzované věci není důvod závěr soudů nižších stupňů o existenci hrubého

nepoměru jakkoli zpochybňovat. Podle skutkových zjištění prezentovaných ve

výroku rozsudku soudu prvního stupně činila obvyklá hodnota převáděných

nemovitostí nejméně cca 3 200 000 Kč, zatímco v kupní smlouvě byla uvedena

kupní cena ve výši jen 1 700 000 Kč, což představuje zhruba 53 % ceny obvyklé.

Již toto zjištění (při dalších konkrétně objasněných okolnostech činu) závěr o

hrubém nepoměru mezi plněními stran odůvodňuje. Obiter dictum se navíc znovu

připomíná, že celkový majetkový prospěch obviněného byl reálně ještě vyšší než

„jen“ 1 506 061 Kč, což je částka explicitně uvedená v popisu skutku ve výroku

rozsudku (viz výše – bod 31. tohoto odůvodnění).

41. Obviněný ve svém dovolání každopádně neprezentoval žádná tvrzení a

už vůbec ne pádné argumenty, které by mohly vést k závěru, že v daném případě

zjištěný poměr mezi kupní cenou uvedenou ve smlouvě a obvyklou hodnotou

nemovitostí není hrubým nepoměrem ve smyslu § 218 odst. 1 tr. zákoníku.

Připomíná se, že Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumává vždy jen v

rozsahu a z důvodů, které jsou v dovolání uvedeny (§ 265i odst. 3 tr. ř.).

42. Dovolací senát považuje za vhodné se pro úplnost vyjádřit i k

opakovaně zdůrazňovanému tvrzení obviněného, že poškozenému se předmětné

nemovitosti dlouhodobě (několik měsíců) nedařilo prodat za částku 2 500 000 Kč

(v souvislosti s čímž odkazoval na inzerát založený na č. l. 334 spisu), a

dokonce ani za cenu následně postupně snižovanou až pod hranici 2 000 000 Kč.

Toto tvrzení nemá žádnou oporu v provedených důkazech, naopak je s nimi v

příkrém rozporu. O tom, že by mělo s postupem času docházet ke snižování

inzerované ceny, natož pak až pod hranici 2 000 000 Kč, žádný důkaz nesvědčí.

Podle skutkových zjištění soudů ve skutečnosti k žádnému „dlouhodobému“

inzerování nabídky prodeje domu poškozeného nedošlo, naopak byl tento dům s

pozemky nabízen k prodeji jen krátce. To zřetelně vyplývá ze svědecké výpovědi

F. H., který uvedl, že za jeho účasti byl prodej domu inzerován asi jen dvakrát

v místním tisku a bez fotografií, nikoli na internetu (se zdůvodněním, že on je

už starší člověk). Pak mu již poškozený oznámil, že se na prodeji domu domluvil

s příbuznými. K předmětnému inzerátu na č. l. 334 spisu se vyjádřila svědkyně

Z. V. (dříve F.), na jejíž realitní kancelář se se žádostí o zprostředkování

prodeje v určitý moment obrátil zmíněný H. Tato svědkyně vypověděla, že k

žádnému reálnému nabízení nemovitostí k prodeji vlastně nedošlo, se žádným

zájemcem se na místě podívat nebyla, neboť H. jí prakticky obratem po

zveřejnění inzerátu oznámil, že poškozený dům prodal sám. Z toho důvodu také

nemohlo dojít k postupnému snižování požadované kupní ceny. Ve vztahu k

předmětnému inzerátu považuje Nejvyšší soud za důležité připomenout i to, že v

něm uvedená částka 2 500 000 Kč byla požadována pouze za část nemovitostí

poškozeného, které nabyl v rámci dědického řízení, nikoli tedy za všechny

nemovitosti, které od něj následně na základě kupní smlouvy ze dne 4. 3. 2014

získal obviněný. Ze znění inzerátu na č. l. 334 jednoznačně vyplývá, že za

uvedenou částku byl prodáván pouze rodinný dům a přilehlé pozemky s

hospodářskými budovami o celkové výměře zhruba 900 m?, nikoli též další pozemky

netvořící s rodinným domem funkční celek, jejichž celková výměra činila několik

tisíc metrů čtverečních a obvyklá hodnota (podle znalce Ing. Vladimíra

Vaculíka) výrazně přes 1 milion Kč.

43. K závěrečnému porovnání věci dovolatele s jinou trestní věcí,

kterou podle vyjádření obhájce za jeho procesní účasti řešila Policie České

republiky, KŘP hl. města Prahy, SKPV, odbor obecné kriminality, 5. oddělení,

postačí jen stručná poznámka. Onu jinou věc obhájce vůbec nijak nespecifikoval

(spisovou značkou, jménem obviněné osoby či jinak), v důsledku čehož nelze

předložené tvrzení jakkoli ověřit. Každopádně Nejvyšší soud nyní posuzuje

výlučně konkrétní jednání dovolatele v této věci, a to s ohledem na všechna

její specifika a všechny zjištěné podstatné okolnosti. Neposuzuje a posuzovat

ani nemůže jiné (tvrzené) jednání jiné osoby v jiné trestní věci a nemůže se v

té souvislosti vyjadřovat ani ke „správnosti“ rozhodnutí Policie České

republiky či jiného orgánu činného v trestním řízení, které bylo v této jiné

trestní věci učiněno. Sám obhájce přitom navíc uvedl, že v oné jiné věci bylo

šetřeno jednání kvalifikované jako trestný čin podvodu (nikoli lichvy) a

zároveň připustil, že „konkrétní aspekty dané věci se samozřejmě lišily od

aspektů ve věci dovolatele“. Samozřejmě nelze akceptovat postup dovolatele,

resp. jeho obhájce, kdy tento vylíčí okolnosti jiného údajně spáchaného skutku

jiné osoby v jiné trestní věci, popíše rozhodnutí, které zde bylo učiněno, s

tímto se ztotožní, označí jej za správné a s poukazem na něj a na „zásadu

předvídatelnosti práva“ se pak domáhá toho, aby stejně bylo rozhodnuto i v jeho

vlastním případu.

44. Konečně pokud jde o námitku údajného porušení zásady subsidiarity

trestní represe, resp. principu ultima ratio, k této obviněný neuvedl vůbec nic konkrétního, nepřipojil k ní žádnou bližší

argumentaci. Vůbec nevysvětlil, proč by v jeho případě měla být společenská

škodlivost řešeného jednání natolik nízká, že by nemělo být namístě uplatnění

trestní odpovědnosti. Ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne

30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, se podává, že společenská škodlivost není

zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro

uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.

zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba

zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného

trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění

kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům

zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o

tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není

trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se

uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice

trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové

podstaty. Tak tomu ovšem v případě dovolatele rozhodně není. Ten svým jednáním

naplnil znaky nejen základní, ale i kvalifikované skutkové podstaty trestného

činu, a to konkrétně podle § 218 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. To sice ještě

automaticky neznamená, že je bezpodmínečně třeba uplatnit trestněprávní

odpovědnost (že uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů nemůže

být dostačující), nemalý význam to však jistě má, neboť společenská škodlivost

takového jednání je obecně podstatně vyšší, než v případě jednání naplňujícího

znaky pouze základní skutkové podstaty téhož trestného činu (§ 218 odst. 1 tr.

zákoníku). Posuzovaným činem se obviněný obohatil o vpravdě nezanedbatelnou

částku – výše jeho neoprávněného majetkového prospěchu činí nejméně 1,5 milionu

korun. Lze proto uzavřít, že zde nejsou žádné takové okolnosti, které by mohly

resultovat v závěr, že jednání dovolatele z hlediska spodní hranice trestnosti

neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. V

uvedené souvislosti lze obviněnému, který opakovaně vehementně poukazuje na to,

že jeho věc neměla být řešena prostředky trestního práva, nýbrž jen v

„občanskoprávní rovině“, také připomenout, že pokud byl nejprve osloven

opatrovníkem poškozeného (dávno před podáním trestního oznámení) se žádostí o

vysvětlení předmětné transakce, včetně způsobu stanovení výše kupní ceny, tak

na toto po celé dlouhé měsíce nijak nereagoval. Na výzvy Mgr. Korábka ze dne

29. 9. 2021 a 22. 11. 2021 nereagoval vůbec, odpověděl až na jeho třetí přípis

ze dne 10. 2. 2022, a to až s dalším poměrně výrazným časovým odstupem dne 21.

3. 2022, přičemž jakékoli své pochybení kategoricky odmítl. Až poté se

opatrovník poškozeného rozhodl obrátit na policii.

45. Souborně lze tedy uzavřít, že obviněný Z. V. ve svém dovolání

uplatnil jednak námitky, které nebylo možné podřadit pod žádný ze zákonných

dovolacích důvodů, a jednak námitky, které z pohledu ustanovení § 265b odst. 1

písm. h) tr. ř. postrádají opodstatnění. Vzhledem k vzájemné podmíněnosti a

provázanosti pak nemohl být naplněn ani další jinak v úvahu přicházející

dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě,

který dovolatel navíc ani výslovně neoznačil.

V.

Způsob rozhodnutí

46. Nejvyšší proto rozhodl tak, že předložené dovolání (jako celek)

odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Své

rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v

neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného

zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř. V dané souvislosti se znovu připomíná, že

dovolání bylo z podstatné části, resp. prakticky výhradně, vystavěno na

stejných námitkách, na kterých obviněný založil svoji procesní obranu již v

dřívějších fázích trestního řízení, včetně řízení odvolacího, a s nimiž se

dostatečně podrobně a přesvědčivě vypořádaly již soudy nižších stupňů. Závazek

plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,

který se promítá mj. do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí,

nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném

řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal

již soud nižšího stupně. Touto problematikou se v minulosti několikrát zabýval

i Ústavní soud, který k ní např. ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp.

zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě

s Evropským soudem pro lidská práva (s odkazem na jeho rozsudky ze dne 21. 1.

1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku a ze dne 19. 12. 1997,

č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací

soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění

soudu nižšího stupně. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro

odvolací řízení, pak se tím spíše tento princip uplatní v řízení dovolacím.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný

prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. 8. 2025

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Vypracoval:

JUDr. Ondřej Círek