Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele PRAGOIMEX a.s., se sídlem Pod náspem 795/12, Praha 9, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 7. 9. 2018 č. j. 4 VZV 2/2018-57 a proti usnesení Policie ČR ze dne 19. 6. 2018 č. j. NCOZ-112-114/TČ-2018-417704, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, neboť má za to, že jim bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále se domnívá, že jsou napadená usnesení v rozporu s čl. 40 odst. 2 Listiny zakotvujícím zásadu presumpce neviny a s čl. 90 a čl. 89 odst. 2 Ústavy.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených usnesení zjistil, že usnesením Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ostrava, 3. oddělení, ze dne 19. 6. 2018 č. j. NCOZ-112-114/TČ-2018-417704 bylo rozhodnuto tak, že bylo zahájeno proti stěžovateli a dalším obviněným v usnesení uvedeným trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestných činů, a to zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě a zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti, zločinu podplácení a zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby.
3. O stížnosti stěžovatele proti tomuto usnesení bylo rozhodnuto usnesením Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky Ostrava dne 7. 9. 2018 č. j. 4 VZV 2/2018-57, kterým byla stěžovatelem podaná stížnost zamítnuta, neboť dle státního zastupitelství nebyla, shodně jako stížnosti ostatních obviněných, důvodná.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nesouhlasí se zahájeným trestním stíháním a je přesvědčen, že napadená usnesení nesplňují zákonem požadované náležitosti ve smyslu judikatury Ústavního soudu, přičemž odkázal na nálezy sp. zn. III. ÚS 463/2000 , sp. zn. IV. ÚS 219/03 , sp. zn. III. ÚS 271/96 a sp. zn. I. ÚS 781/04 ze dne 13. 12. 2005, které vyžadují vyčerpávající odůvodnění a vypořádání se se všemi argumenty obžalovaného. Stěžovatel opakuje své argumenty ze stížnosti proti zahájení trestního stíhání a uvádí, že nebyly státním zastupitelstvím v jeho rozhodnutí zohledněny. Stěžovatel je toho názoru, že v tomto případě orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu se základními zásadami trestního řízení, zejména se zásadou přiměřenosti (zdrženlivosti) ve smyslu ustanovení § 2 odst. 4 trestního řádu, který vymezuje, že orgány činné v trestním řízení projednávají trestní věci s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána; při provádění úkonů trestního řízení lze do těchto práv osob, jichž se takové úkony dotýkají, zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení. Stěžovatel spatřuje porušení této zásady orgány činnými v trestním řízení v tom, že tyto se snaží za každou cenu přiřadit posuzovanému jednání trestněprávní podtext a zcela opomíjí a ignorují běžnou realitu. Podle stěžovatele již dříve Ústavní soud zdůrazňoval "nezbytnost procesní čistoty trestního řízení" a stěžovatel se domnívá, že procesní čistota řízení v jeho věci nebyla naplněna, a proto je ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci nepochybně založena. Stěžovatel současně zdůrazňuje, že postupem orgánů činných v trestním řízení je v tomto případě nastolován pravý opak toho, co bylo do trestního práva zakotveno ustanovením § 12 odst. 2 trestního zákoníku, tj. zásada subsidiarity trestní represe.
5. Ústavní soud poté, co se seznámil s napadenými usneseními a argumentací stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99 , dostupné na http://nalus.usoud.cz), či jeho majetek za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (mezi mnohými srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 , usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99 ,
,
,
IV. ÚS 262/03 a další, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní a obvykle v přijatelné lhůtě nezhojitelná. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 , dostupné na http://nalus.usoud.cz).
8. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02 , dostupný na http://nalus.usoud.cz); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. "Mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze spatřovat kupříkladu v takovém odůvodnění rozhodných usnesení, jímž byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno na rozhodovací důvody alespoň usuzovat.
9. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v procesních postupech orgánů činných v trestním řízení neshledal porušení ústavních práv a svobod stěžovatele. Z napadeného usnesení srozumitelně vyplývá, z jakých důvodů došlo k zahájení trestního stíhání a je pochopitelné, že v této fázi řízení nemůže státní zástupce sdělovat a hodnotit všechny důkazy, které mají orgány činné v trestním řízení ve své dispozici.
10. Stěžovatelem citovaná judikatura Ústavního soudu se vztahuje zpravidla k rozhodnutím obecných soudů ve věci samé, nikoli ke standardům odůvodnění rozhodnutí o stížnostech proti zahájení trestního stíhání. Ústavní soud například ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 zdůraznil právě to, že "postavení státního zastupitelství v přípravném řízení, a jeho procesní vztahy k obviněnému (obžalovanému) jsou výrazně jiné než procesní vztahy mezi účastníky řízení před obecnými soudy a obecnými soudy samotnými a opačně.
Zatímco od odsuzujících rozhodnutí obecných soudů se v trestních věcech, v jejich postavení (zcela) nezávislých orgánů soudní (veřejné) moci, zákonem vyžaduje - stručně vyjádřeno - dosažení lidsky dosažitelné jistoty, že inkriminovaný skutek se stal a že to byl obžalovaný, který jej spáchal, a k tomuto účelu a cíli se vztahuje řada dalších ústavně chráněných zásad, postavení státního zastupitelství naproti tomu je potud odlišné, že již zmíněné procesní vztahy jsou jednak ovlivněny prvky zřetelně inkvizičními, jednak, a to především, tím, že k podání obžaloby (vznesení obvinění) podle zákona zcela postačí důvodné podezření, že inkriminovaný skutek, který je státním zastupitelstvím pokládán za trestný čin, se stal, a že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že jeho pachatelem je určitá osoba..." V tomto rozhodnutí Ústavní soud též zdůraznil velkou odlišnost rozsahu odůvodnění rozsudku a usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť "po státním zastupitelství jako žalobci a zástupci státu nelze vyžadovat, aby zejména v přípravném řízení stíhaného seznamovalo s důkazní situací tak, jak se v tom kterém okamžiku (fázi) přípravného řízení jeví, případně jak a z jakých důvodů ji hodnotí, a vyjasňovalo tak předčasně (do okamžiku skončení vyšetřování) své bližší či vzdálenější procesně-taktické záměry (cíle)".
V nyní posuzovaném případě tedy příslušné státní zastupitelství dostálo standardům, které Ústavní soud ve své nálezové judikatuře ohledně rozsahu odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání po něm požaduje.
11. Závěrem lze tedy konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. listopadu 2018
Ludvík David, v. r. předseda senátu