Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Lucií Bohatovou, advokátkou, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2025 č. j. 100 Co 226/2025-2014 a usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 28. července 2025 č. j. 7 Nc 123/2021-1924, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a nezletilého B. B. a C. B. (jedná se o pseudonymy), jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzeným porušením svých práv na soudní ochranu a rovnost účastníků v řízení, jakož i ústavních zásad ochrany zájmu dítěte a ochrany rodiny a rodičovství.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka a druhý vedlejší účastník jsou rodiči nezletilého prvního vedlejšího účastníka. Na počátku roku 2025 bylo na návrh otce vydáno předběžné opatření o asistovaném styku nezletilého se stěžovatelkou každé úterý od 10 do 12 hodin, a dále o styku bez asistence v každém lichém kalendářním týdnu v sobotu a neděli od 10 do 18 hodin. Soudy to odůvodnily tak, že stěžovatelka v minulosti nepředala nezletilého do péče otce, byť byl nezletilý do jeho péče svěřen pravomocným rozsudkem, stěžovatelka opět neplní soudní rozhodnutí a staví svůj zájem nad zájem nezletilého a snaží se otce z výchovy a péče o nezletilého vyloučit. Zdůraznil, že stěžovatelka bez souhlasu otce podrobuje nezletilého psychiatrickým vyšetřením a svým konáním jej tak ohrožuje.
3. V dubnu téhož roku stěžovatelka požádala o zrušení nařízeného předběžného opatření, navrhla předběžná opatření o předání nezletilého do své výchovy a zúženém styku otce, jakož i předběžné opatření o zákazu otci vycestovat s nezletilým do zahraničí. Okresní soud v Benešově tyto návrhy stěžovatelky v záhlaví uvedeným usnesením zamítl. Toto rozhodnutí k odvolání stěžovatelky potvrdil Krajský soud v Praze napadeným usnesením.
4. Podle obecných soudů nadále platí to, pro co bylo nařízeno předběžné opatření o asistovaném a zúženém styku. Stěžovatelka stále pracuje s utkvělou představou, že otec nezletilému ubližuje, nezletilý v jeho péči neprospívá a fyzicky i psychicky trpí. To vede k tomu, že stěžovatelka neustále podrobuje nezletilého "výslechům" o otci, roli otce v životě nezletilého odmítá respektovat. Krajský soud uvedl, že nemíní bagatelizovat tvrzení stěžovatelky o psychickém, fyzickém či dokonce sexuálním násilí na nezletilém ze strany otce, ovšem tvrzení stěžovatelky nejsou nijak doložena. Předložené audionahrávky naopak zachycují manipulativní a konfliktní chování stěžovatelky. Zprávy ošetřujícího lékaře stěžovatelky jsou založené jen na tvrzeních stěžovatelky a na základě dvou vyšetření, provedených za nestandardních okolností. Nepůsobí věrohodně. Probíhá řízení ve věci samé, věc řeší policie, sociální pracovníci, případ je závažný a vyhrocený, jakmile by soudy shledaly nějaký problém, bylo by možné rozhodnout operativně, a to i bez návrhu. Pro podrobnější dokazování je prostor právě v probíhající věci samé. Z týchž důvodů nelze vyhovět návrhům stěžovatelky na vydání předběžných opatření v opačném duchu. Není důvod zakazovat cesty do zahraničí, neboť nic nenasvědčuje tomu, že otec by tím nerespektoval nařízený styk matky a nezletilého.
5. Stěžovatelka tvrdí, že je téměř rok proti vůli nezletilého vyloučena z práva na jeho výchovu, a to bez zákonného důvodu a aniž bylo prokázáno, že jakkoli jedná v rozporu se zájmy nezletilého. Z lékařské zprávy psychiatra, psychoterapeuta a rodinného terapeuta stěžovatelky vyplývá, že nezletilý v péči otce trpí a dochází k nevratným změnám na jeho psychickém vývoji. Soudy bezdůvodně věří otci, přestože otec sám je patologický manipulátor, což je lékařsky doloženo. Otec také nezletilého týrá a sexuálně zneužívá. Soudy tato tvrzení bagatelizují, nijak se jimi nezabývají a důkazy řádně nehodnotí, což je evidentně projev systematických nedostatků řešení sexualizovaného násilí páchaného na dětech, které často páchají právě ti nejbližší. Takové jednání se obecně obtížně prokazuje.
6. Odložila-li se trestní věc řešená na základě oznámení stěžovatelky, neznamená to, že se trestný čin nestal. Soudy ignorovaly i podnět stěžovatelky na nařízení předběžného opatření ze dne 28. 5. 2025. V opatrovnických věcech by se mělo presumovat postavení oběti a nezletilí by měli být povinně zastoupeni advokátem. Konečně se stěžovatelka domáhá náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto zásadně věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců. Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Podstatou přezkumu Ústavního soudu tak může být jen posouzení ústavnosti takových rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek nařízení předběžného opatření. Ústavní soud je povolán ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl.
2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). U předběžných opatření týkajících se nezletilých dětí tedy Ústavní soud zejména posuzuje, zda byl zájem dítěte předním hlediskem při rozhodování. To platí obzvláště tehdy, je-li důsledkem přijatého opatření významné narušení rodinných vazeb nezletilých a zásadní změna jejich výchovného prostředí.
10. Závěry obecných soudů má Ústavní soud za odůvodněné a logické. Žádné známky libovůle v nich Ústavní soud neshledal. Ústavní soud vychází také ze svého usnesení ze dne 7. 5. 2025 sp. zn. I. ÚS 1141/25
, jímž odmítl ústavní stížnost stěžovatelky proti samotnému nařízení předběžného opatření. Nynější argumentaci, že tehdejší situace nadále trvá a stále jsou důvody pro asistovaný a zúžený styk, Ústavní soud rozumí. Soudy takové řešení odůvodnily věcně, a přestože jde skutečně o poměrně razantní opatření, Ústavní soud na základě úvah obsažených v napadených rozhodnutích nemá pochyb, že obecné soudy dostatečně zvažovaly zájem nezletilého i zájmy a práva stěžovatelky jako matky. Nic nelogického, necitlivého či přehnaně formalistického Ústavní soud v závěrech obecných soudů nespatřuje.
11. Ani Ústavní soud nemůže bagatelizovat jakákoli tvrzení o sexuálním či jiném násilí na nezletilém. Obecné soudy však tomuto tvrzení přiznaly náležitou váhu a rozhodně jej neignorovaly. Stěžovatelka svá tvrzení dokládala v podstatě jen audionahrávkami komunikace mezí ní a nezletilým a zprávou svého ošetřujícího lékaře; z audionahrávek podle krajského soudu nic takového nevyplývalo, z lékařských zpráv v podstatě také ne, ošetřující lékař zaznamenal psychickou nepohodu nezletilého a jeho silný vztah k matce, což jsou však okolnosti, které obecné soudy znají a řeší se zejména ve věci samé. Obecné soudy rovněž popsaly konkrétní okolnosti, pro které těmto lékařským zprávám v tomto procesním kontextu nepřikládají význam: nepůsobí věrohodně a vychází jen z jednostranných prohlášení stěžovatelky, stejně jako další jí předkládané důkazy.
12. Ústavní soud považuje rovněž za rozhodné, že věc se řeší u více orgánů veřejné moci, případ řeší policie, probíhá řízení ve věci samé; z veřejných zdrojů je patrné, že jsou aktuálně nařízená ústní jednání. I v těchto řízeních je prostor pro hlubší dokazování a soudy mohou kdykoli operativně zasáhnout v zájmu nezletilého, ukáže-li se, že mu nebezpečí skutečně hrozí. Soudy si toho jsou dobře vědomy. V takto vyhrocené věci Ústavní soud považuje postup obecných soudů za rozumný. Napadená rozhodnutí ani nelze považovat za "potrestání" matky za ojedinělé selhání nebo nepřiměřenou reakci na něj; je patrné, že i její nenahraditelnou roli v životě nezletilého obecné soudy zohledňují (viz např. bod 35 napadeného usnesení krajského soudu). V podrobnostech lze též odkázat na další usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti v této kauze, v němž Ústavní soud již na některé i nyní uplatněné námitky reagoval (ze dne 7. 5. 2025 sp. zn. I. ÚS 1255/25
).
13. V nepřihlédnutí k podnětu k vydání předběžného opatření z května 2025 Ústavní soud nespatřuje nic problematického: nyní posuzovaný návrh na zrušení předběžného opatření podala stěžovatelka v dubnu roku 2025, soudy o něm rozhodovaly napadenými rozhodnutími v červenci a srpnu téhož roku. Soudy se v napadených rozhodnutích náležitě vypořádaly i s návrhy stěžovatelky na vydání předběžných opatření v opačném duchu. V údajně opomenutém podání, přiloženém k ústavní stížnosti, se stěžovatelka domáhala téhož. Napadená rozhodnutí se vypořádávají i s argumentací uplatněnou v tomto "podnětu".
14. Ústavní soud věc posoudil z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti lze odkázat na § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, přičemž je pravidlem úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky řízení (srov. § 62 odst. 3 téhož zákona). Náhrada nákladů řízení účastníkovi může být přiznána jen v odůvodněných případech a podle výsledku řízení. V nynější věci Ústavní soud neshledal, že by šlo o takový odůvodněný případ, a to již s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti, v němž stěžovatelka nebyla úspěšná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. ledna 2026
Jiří Přibáň
předseda senátu