Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky B. P., zastoupené Mgr. Lucií Bohatovou, advokátkou, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 100 Co 38/2025-1612 ze dne 28. února 2025 a usnesení Okresního soudu v Benešově č. j. 7 Nc 123/2021-1382 ze dne 10. ledna 2025, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a M. Š. a nezletilého A. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základní práva nezletilého vedlejšího účastníka zaručená čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a aby se podle § 39 téhož zákona usnesl, že věc je naléhavá.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") bylo na návrh vedlejšího účastníka (dále jen "otec") ze dne 8. 1. 2025 vydáno předběžné opatření, kterým bylo stěžovatelce umožněno stýkat se s nezletilým vedlejším účastníkem ve specializovaném pracovišti pro asistované styky rodičů s dětmi Area Fausta každé úterý od 10 do 12 hodin a každou neděli od 10 do 12 hodin a otci byla uložena povinnost nezletilého ke styku řádně předat a po jeho skončení převzít zpět do své péče. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatelka v minulosti neplnila soudní rozhodnutí a nepředala nezletilého do péče otce, byť byl nezletilý do jeho péče svěřen pravomocným rozsudkem okresního soudu č. j. 7 Nc 123/2021-616 ze dne 17. 7. 2023 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") č. j. 100 Co 261/2023-1194 ze dne 5. 6. 2024. Okresní soud zdůraznil, že stěžovatelka opět neplní soudní rozhodnutí, nepředává nezletilého do péče otce a že nezletilý byl v její péči více než měsíc do doby, než jí byl odňat na základě výkonu rozhodnutí. Okresní soud dospěl k závěru o důvodnosti otcova návrhu, neboť stěžovatelka nadále staví svůj zájem nad zájem nezletilého a snaží se otce z výchovy a z péče o nezletilého vyloučit. Zdůraznil, že stěžovatelka bez souhlasu otce podrobuje nezletilého psychiatrickým vyšetřením a svým konáním jej tak ohrožuje.
3. Napadeným usnesením krajského soudu bylo usnesení okresního soudu změněno tak, že stěžovatelka je oprávněna se s nezletilým stýkat každé úterý od 10 do 12 hodin ve specializovaném pracovišti Area Fausta, kde jej předá a po styku opět převezme otec, a dále v každém lichém kalendářním týdnu v sobotu a v neděli od 10 do 18 hodin s tím, že stěžovatelka nezletilého převezme a poté předá zpět otci v místě jeho bydliště.
4. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy zcela pominuly všechny její důkazní návrhy (video a audionahrávky, zprávy z psychiatrických vyšetření, trestní oznámení), kterými prokazovala, že otec nezletilého sexuálně zneužívá a týrá, a nijak se s předloženými důkazy nevypořádaly. Stěžovatelka nepopírá, že otci bránila ve styku s nezletilým, toto své jednání však odůvodňuje snahou ochránit nezletilého před otcem. Stěžovatelka napadá závěry obou soudů, že psychický stav nezletilého se zhoršil v průběhu její péče, a tvrdí, že tento závěr nemá oporu v žádném důkazu.
5. Stěžovatelka tvrdí, že obě napadená rozhodnutí neobsahují náležitosti rozhodnutí stanovené v § 157 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Obecné soudy podle ní neuvedly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů předložených stěžovatelkou řídily a proč k nim nepřihlédly.
6. Stěžovatelka napadá závěr krajského soudu, že v řízení o předběžném opatření nelze brát v úvahu tvrzení a důkazy, kterými nedisponoval okresní soud v době vyhlášení svého rozhodnutí. Tvrdí, že krajský soud porušil vyšetřovací zásadu, neboť zcela pominul důkazy, kterými stěžovatelka doplnila své odvolání.
7. Stěžovatelka upozorňuje, že řízení, které je předmětem této ústavní stížnosti, předcházelo řízení o zcela totožném návrhu otce doručeném okresnímu soudu dne 23. 12. 2024, jenž byl zamítnut usnesením č. j. 7 Nc 123/2021-1324 ze dne 30. 12. 2024, proti němuž otec nepodal odvolání. Stěžovatelka uvádí, že nový návrh otce ze dne 8. 1. 2025 neobsahoval žádné nové skutečnosti ani důkazy a otec tímto novým návrhem obcházel právní moc zamítavého usnesení. Stěžovatelka má za to, že podání nového návrhu místo využití řádného opravného prostředku je zneužitím procesního práva. Pokud měla být tímto novým důvodem neúčast stěžovatelky na schůzce s otcem u orgánu sociálně-právní ochrany dětí dne 6. 1. 2025, tak stěžovatelka upozorňuje, že se z této schůzky řádně a včas omluvila.
8. Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy měly hodnotit jí předložené důkazy tak, aby dospěly ke spolehlivému zjištění, do jaké míry je nezletilý výkonem rodičovských práv otce ohrožen na svém zdravém psychickém a fyzickém vývoji. Měly také přihlédnout ke skutečnosti, že nezletilý měl dvakrát po sobě zánět penisu, a to vždy po návratu od otce. Předložené důkazy podle stěžovatelky do značné míry nasvědčují tomu, že je nezletilý otcem zneužíván a týrán.
9. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy v rozporu se zásadou rovnosti účastníků věří neprokázaným tvrzením otce jen proto, že otec respektuje soudní rozhodnutí vydaná v jeho prospěch, a dehonestují stěžovatelku, která se snaží všemi prostředky jednání otce prokázat a nezletilého chránit.
10. Stěžovatelka navrhuje odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí a vyřízení ústavní stížnosti jako naléhavé podle § 39 zákona o Ústavním soudu, neboť v důsledku jejich výkonu vzniká na psychickém a fyzickém vývoji nezletilého vážná a neodčinitelná újma. Upozorňuje na zprávy o asistovaných stycích, z nichž vyplývá, že nezletilý ráno nesnídá a stěžuje si, že ho otec bouchá do hlavičky a říká mu, že maminka umře. Přikládá zprávu ze Střediska pro psychoterapii a rodinnou terapii, která má prokazovat, že nezletilý má závažný emoční problém a svého otce se bojí. Stěžovatelka dále navrhuje, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
12. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
13. S odkazem na svá předchozí rozhodnutí uvedl Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 1393/17 ze dne 29. 6. 2017 (U 14/85 SbNU 953), že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců. Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudu stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Podstatou přezkumu Ústavního soudu tak může být jen posouzení ústavnosti takových rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření. Ústavní soud je povolán ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). V rámci ústavněprávního přezkumu Ústavní soud posuzuje, zda ve věcech předběžných opatření týkajících se nezletilých dětí bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu nezletilého dítěte. To platí obzvláště tehdy, je-li důsledkem přijatého opatření významné narušení rodinných vazeb nezletilých a zásadní změna jejich výchovného prostředí.
14. Co se týče stěžovatelčiny námitky, že návrh otce ze dne 8. 1. 2025 byl totožný s jeho návrhem ze dne 23. 12. 2025, souhlasí Ústavní soud se závěrem krajského soudu (bod 22 napadeného usnesení), že otec svůj návrh nově postavil na skutečnosti, že stěžovatelka měla povinnost předat nezletilého dne 5. 1. 2025 zpět do jeho péče, avšak tuto povinnost nesplnila a nenacházela se ani v místě svého bydliště. Usnesením č. j. 7 Nc 123/2021-324 ze dne 30. 12. 2024 zamítl sice okresní soud obdobný otcův návrh ze dne 23. 12. 2024, rozhodoval však za situace, kdy stěžovatelka nepředala nezletilého do otcovy péče "pouze" dvakrát. Okresní soud v zamítavém usnesení uvedl, že jedinou možnou pomocí směřující k nápravě současného stavu se mu jeví respekt obou rodičů k sobě navzájem a k vydanému rozsudku okresního soudu č. j. 7 Nc 123/2021-616 ze dne 17. 7. 2023 ve spojení s rozsudkem krajského soudu č. j. 100 Co 261/2023-1194 ze dne 5. 6. 2024, kterým byl nezletilý svěřen do péče otce a matce s ním byl stanoven styk. Zároveň okresní soud v zamítavém usnesení stěžovatelku vyzval, aby se nad svým dosavadním přístupem zamyslela a do budoucna jej změnila. To se však nestalo, neboť stěžovatelka nezletilého opětovně otci nepředala, na což reagoval otec dne 8. 1. 2025 návrhem, o kterém rozhodl okresní soud napadeným usnesením. Ve svém návrhu otec zdůraznil, že stěžovatelka mu (resp. jeho otci, kterého k převzetí zplnomocnil) syna dne 5. 1. 2025 nepředala, nesdělila vážné důvody, které by ji vedly k nerespektování pravomocných rozhodnutí a v místě bydliště se ani nezdržovala. Na to reagoval okresní soud napadeným usnesením, ve kterém zdůraznil, že stěžovatelka rozhodnutí soudu opětovně neplní, nezletilého do péče otce nepředává a že nezletilý byl více než měsíc pouze v její péči až do 9. 1. 2025, kdy jí byl výkonem rozhodnutí odňat a předán otci. Okresní soud zdůraznil, že stěžovatelka neplní soudní rozhodnutí i přesto, že k tomu byla v předchozím (zamítavém) rozhodnutí vyzvána. Ústavní soud se proto nemůže ztotožnit se stěžovatelčinou námitkou o totožnosti otcových návrhů a v postupu okresního soudu neshledává žádné pochybení, kterým by mohlo být zasaženo do stěžovatelčiných základních práv.
15. Procesní postup otce, který proti zamítavému usnesení nepodal odvolání, je ostatně souladný i s právní doktrínou. Ta uvádí, že v případě negativního rozhodnutí je vhodnější poučit se, z jakého důvodu soud prvního stupně návrh zamítl, a podat nový návrh, který bude korespondovat s právním názorem soudu prvního stupně. Eliminuje se tak doba, která by byla potřeba pro administrativní úkony spojené s podaným odvoláním. Po nabytí právní moci zamítavého usnesení tak může navrhovatel podat nový návrh, který může být postaven na nových skutečnostech a důkazech (srov. JIRSA, Jaromír. § 75c. In: JIRSA, Jaromír a kol. Občanský soudní řád, 2. část: Soudcovský komentář. Systém ASPI. Wolters Kluwer. Podle právního stavu k 1. 1. 2023). Přesně tak postupoval otec při podání posuzovaného návrhu na vydání předběžného opatření, a z ústavněprávního hlediska nelze tomuto procesnímu postupu nic vytknout.
16. Ústavní soud se nemůže ztotožnit s argumentací stěžovatelky, že měl krajský soud v odvolacím řízení přihlédnout k předloženým zprávám o asistovaném styku a důkazům vyhotoveným po datu rozhodnutí okresního soudu. Podle § 75c odst. 4 o. s. ř. je pro předběžné opatření rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) usnesení soudu prvního stupně, v posuzovaném případě okresního soudu. Odvolací soud proto nemůže v odvolacím řízení proti meritornímu rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření přihlížet k jiným skutečnostem a důkazům, než k těm, k nimž přihlížel soud prvního stupně. Nové skutečnosti a důkazy nemohou rozhodování odvolacího soudu ovlivnit (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 101/09 ze dne 3. 12. 2009). Uvedenou problematikou se zabýval i Nejvyšší soud ve svém stanovisku sp. zn. Cpjn 202/2016 ze dne 8. 3. 2017, v němž zdůraznil, že řízení o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ve věci předběžného opatření nemá sloužit k tomu, aby byly zjišťovány další (i nově vzniklé) skutečnosti rozhodné pro nařízení předběžného opatření, ale plní význam čistě přezkumný. Odvolací soud v něm posuzuje, zda na základě skutečností a důkazů, které měl při svém rozhodnutí k dispozici soud prvního stupně v době, kdy o návrhu na nařízení předběžného opatření rozhodoval, je odvoláním napadené rozhodnutí věcně správné. To platí i pro řízení ve věcech předběžných opatření upravených zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Výklad, podle kterého nemohou účastníci řízení v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení ve věci předběžného opatření uvádět žádné nové skutečnosti nebo důkazy, označil Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 163/09 ze dne 26. 3. 2009 za ústavně konformní. Obdobně se vyjádřil i v usnesení sp. zn. II. ÚS 2647/09 ze dne 21. 10. 2009, ve kterém označil za ústavně souladný výklad, že speciální úprava § 75c odst. 4 o. s. ř. má, pokud jde o skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jako zvláštní právní úprava přednost před obecnou právní úpravou přípustnosti novot obsaženou v § 205a o. s. ř. Zjednodušeně řečeno, odvolací soud při rozhodování o odvolání ve věci předběžného opatření "vychází z obsahu spisu, jaký zde byl k datu vydání napadeného usnesení" (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 659/13 ze dne 14. 3. 2013).
17. S ohledem na výše uvedené závěry tedy krajský soud nemohl zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelky, pokud v odvolacím řízení nepřihlédl ke skutečnostem a důkazům, tvrzeným a předloženým až po vydání napadeného usnesení okresního soudu.
18. Procesní prostor k uplatnění nových skutečností a důkazů však stěžovatelce nabízí ustanovení § 77 odst. 2 o. s. ř., jež je v praxi vykládáno tak, že vyjde-li dodatečně najevo, že předpokládané důvody pro nařízení předběžného opatření nejsou dány, soud je může (resp. má za povinnost) zrušit, a to i bez návrhu [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 659/13 a v něm uvedený odkaz na bod 32 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 ze dne 19. 1. 2010 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)]. Pokud má tedy stěžovatelka za to, že důvody, pro které bylo na návrh otce nařízeno předběžné opatření, již pominuly, může podat návrh na jeho zrušení a uplatnit v něm důkazy, ke kterým krajský soud v nyní posuzovaném odvolacím řízení nemohl přihlédnout.
19. Pro rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření stanoví zákon relativně krátkou lhůtu (§ 75c odst. 2 o. s. ř.), která má umožnit, aby dočasná právní ochrana poskytovaná subjektivním právům a oprávněným zájmům účastníků prostřednictvím předběžného opatření byla skutečně rychlá a účinná. Důsledkem takové právní úpravy je ovšem stav, kdy soud rozhodující o předběžném opatření nemůže provádět dokazování, ale při rozhodnutí vychází pouze ze skutečností, jež jsou v té době osvědčeny (srov. výše citované stanovisko Nejvyššího soudu a usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1037/15 ze dne 21. 4. 2015). To znamená, že navrhovatel musí důvody potřeby této zatímní úpravy nejen tvrdit, ale především o nich musí navrhovatel soud přesvědčit, přičemž se tak neděje formou dokazování, protože pro dokazování v procesním smyslu nejsou podmínky. U ostatních okolností významných pro nařízení předběžného opatření postačí, budou-li alespoň osvědčeny do té míry, aby bylo možno předběžné opatření vydat (srov. výše citované usnesení sp. zn. II. ÚS 101/09 ).
20. Z hlediska ústavněprávního je důležité, že závěry obecných soudů jsou odůvodněné, logické a nevykazují známky libovůle. Okresní soud v napadeném usnesení podrobně popsal historii soudních řízení týkajících se nezletilého, ze kterých vyplývá, že stěžovatelka nerespektuje otce jako rodiče a její jednání proto směřuje proti zájmům nezletilého. Rozhodoval za situace, kdy stěžovatelka v minulosti neplnila soudní rozhodnutí a nepředala nezletilého dobrovolně do péče otce. Žádnému z obou soudů nelze vytýkat, že se v napadených usneseních detailněji nevyjádřily ke stěžovatelkou předloženým audio a videonahrávkám, neboť tak učinily v řízení o stěžovatelčině návrhu na vydání předběžného opatření ze dne 12. 12. 2024, který okresní soud zamítl usnesením č. j. 7 Nc 123/2021-1292 ze dne 19. 12. 2024 a krajský soud toto usnesení potvrdil svým usnesením č. j. 100 Co 17/2025-1597 ze dne 21. 2. 2025. Tato rozhodnutí byla napadena dne 28. 4. 2025 ústavní stížností a jsou předmětem řízení u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1255/25 .
21. Z napadených usnesení vyplývá, že oba soudy sledovaly nejlepší zájem nezletilého a byly si vědomy, že omezení styku stěžovatelky s nezletilým je krajním řešením (body 8-10 napadeného usnesení okresního soudu). Krajský soud ostatně právě s odkazem na zájem nezletilého na kontaktu se stěžovatelkou korigoval rozhodnutí okresního soudu a upravil víkendový styk bez asistence, ovšem s apelem na stěžovatelku, aby změnu využila k přesvědčení soudů, že je schopna akceptovat soudní rozhodnutí. Z odůvodnění napadených usnesení jsou zřetelné důvody, pro které obecné soudy dospěly k závěru, že v důsledku jejich rychlého autoritativního zásahu vznikne méně škod, než kdyby návrhu nevyhověly (srov. výše zmíněný komentář k § 75c o. s. ř.).
22. Ústavní soud uzavírá, že v postupu obou soudů neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo být chápáno jako porušení základních práv stěžovatelky a mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
23. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. S ohledem na bezodkladné posouzení ústavní stížnosti samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
24. K žádosti stěžovatelky o zaplacení nákladů právního zastoupení podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je třeba uvést, že pravidlem je úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky řízení (srov. § 62 odst. 3 téhož zákona). Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Přiznání náhrady nákladů v řízení před Ústavním soudem je přitom v rozhodovací praxi Ústavního soudu zcela výjimečné a přichází v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu. V řízení o této ústavní stížnosti, která je navíc zjevně neopodstatněná, Ústavní soud žádné takové okolnosti neshledal a netvrdí je ostatně ani sama stěžovatelka (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2046/24 ze dne 4. 9. 2024).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2025
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu