Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CREDITEX HOLDING, a. s., sídlem U Vysočanského pivovaru 701/3, Praha 9 - Vysočany, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem, sídlem Vinohradská 34/30, Praha 2 - Vinohrady, proti II. výroku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2024 č. j. 26 Cdo 1004/2024-1790, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Mgr. Martina Kopčila, sídlem Kameníčkova 1114/2, Brno, odděleného insolvenčního správce majetkové podstaty obchodní společnosti UNIMEX-INVEST, s. r. o., v konkursu, sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností (včetně jejího doplnění podáním ze dne 2. 9. 2024) podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení II. výroku shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení. Stěžovatelka namítá, že napadeným výrokem bylo porušeno její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na rovnost účastníků řízení podle 37 odst. 3 Listiny. Současně se stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti domáhá toho, aby jí Nejvyšší soud nahradil náklady právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") domáhala vůči obchodní společnosti UNIMEX-INVEST, s. r. o. (na jejíž majetek byl v průběhu dovolacího řízení prohlášen konkurs, v jehož důsledku přešlo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou na odděleného insolvenčního správce, tj. vedlejšího účastníka) zaplacení částky 14 240 822,20 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka uvedla, že její právní předchůdkyně uzavřela s právní předchůdkyní obchodní společnosti UNIMEX-INVEST, s. r. o., dne 12. 5. 1995 smlouvu o nájmu nebytových prostor na dobu určitou (do 30. 5. 2094), přičemž nájemné za celé období ve výši 16 000 000 Kč jí zaplatila předem. Pronajímatelka jí však posléze bránila prostory řádně užívat, proto od smlouvy o nájmu nebytových prostor odstoupila a požadovala slevu na nájemném ve výši 41 991,20 Kč a vrácení poměrné části zaplaceného nájemného za dobu od odstoupení od smlouvy do konce doby, na kterou byl nájem sjednán, a to ve výši 14 198 831 Kč s příslušenstvím. Okresní soud rozsudkem ze dne 11. 1. 2010 č. j. 30 C 37/2007-155 žalobu stěžovatelky zamítl jako nedůvodnou. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") poté, co jeho dva předchozí rozsudky byly zrušeny Nejvyšším soudem, změnil rozsudkem (v pořadí již třetím) ze dne 3• 9. 2020 č. j. 51 Co 267/2020-1210 výrok rozsudku obvodního soudu tak, že uložil pronajímatelce povinnost zaplatit stěžovatelce částku 14 240 639,20 Kč s příslušenstvím, ve zbytku výrok ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
3. Proti rozsudku krajského soudu podala pronajímatelka dovolání. Prohlášením konkursu na její majetek bylo dovolací řízení ze zákona přerušeno, načež podáním ze dne 31. 1. 2024 vedlejší účastník navrhl, aby bylo v řízení pokračováno. Usnesením ze dne 14. 2. 2024 č. j. KSOS 31 INS 4184/2021-B-429 krajský soud tomuto návrhu vyhověl a rozhodl, že v dovolacím řízení lze pokračovat, přičemž okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku se vedlejší účastník stává účastníkem dovolacího řízení místo pronajímatelky.
Za této situace Nejvyšší soud pokračoval v dovolacím řízení s vedlejším účastníkem jako dovolatelem. K předmětnému dovolání podala stěžovatelka v průběhu řízení několik vyjádření. Usnesením ze dne 14. 6. 2024 č. j. 26 Cdo 1004/2024-1790 Nejvyšší soud dovolání vedlejšího účastníka odmítl (I. výrok), neboť v dovolání předestřené právní otázky podle něj nemohou jeho přípustnost založit, a uložil mu povinnost nahradit stěžovatelce náklady dovolacího řízení ve výši 60 887 Kč (II. výrok). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení podle § 243f odst. 3 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.
s. ř."), neodůvodnil.
4. Stěžovatelka rekapituluje průběh řízení před soudy a namítá porušení výše uvedených základních práv a svobod (viz bod 1.). Nákladový výrok usnesení Nejvyššího soudu je podle ní rovněž rozporný s čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 95 Ústavy a čl. 1, čl. 2 a čl. 3 odst. 1 Listiny. Uvádí, že správně jí měl Nejvyšší soud přiznat náhradu nákladů dovolacího řízení za celkem devět úkonů právní služby, konkrétně za: 1) vyjádření ze dne 25. 6. 2021 k dovolání a k podanému návrhu na odklad vykonatelnosti, 2) vyjádření ze dne 26. 10. 2021 k procesní nezpůsobilosti protistrany, 3) vyjádření ze dne 17. 12. 2021 k návrhu na odklad právní moci napadeného rozsudku krajského soudu, 4) vyjádření ze dne 16. 9. 2022 k přípisu Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2022, 5) další vyjádření ze dne 6. 3. 2024 k věci samé, 6) vyjádření ze dne 19. 3. 2024 a závěrečný návrh ve věci samé, 7) vyjádření ze dne 22. 3. 2024 a doplnění návrhu na provedení nezbytných šetření, 8) vyjádření ze dne 28. 3. 2024 k návrhu vedlejšího účastníka na určení lhůty k provedení procesního úkonu, a 9) nahlížení do soudního spisu u Nejvyššího soudu dne 11. 6. 2024. Nejvyšší soud však procesně úspěšné stěžovatelce přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení pouze ve výši 60 887 Kč, což odpovídá jedinému z celkem devíti úkonů právní služby.
5. Řízení před soudy trvalo nepřiměřeně dlouho a vzhledem k vysoké hodnotě předmětu sporu byly úkony právní služby časově i odborně mimořádně náročné, což Nejvyšší soud při rozhodování o nákladech dovolacího řízení žádným způsobem nezohlednil. Absenci odůvodnění nákladového výroku pokládá stěžovatelka za neústavní. Je toho názoru, že Nejvyšší soud měl své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle § 157 o. s. ř. řádně odůvodnit a vysvětlit, jaké úvahy ho vedly k přiznání náhrady nákladů za jediný úkon právní služby. Nepřiznal-li Nejvyšší soud stěžovatelce náhradu nákladů za všechny úkony učiněné v dovolacím řízení a neodůvodnil-li tento postup, dopustil se nepřípustné svévole a zasáhl do práva stěžovatelky na legitimní očekávání, že jí bude přiznána náhrada nákladů řízení v plném rozsahu.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. proti rozhodnutí Nejvyššího soudu takový prostředek nebyl k dispozici.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv další revizní instancí v soustavě obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. To platí tím spíše, napadá-li stěžovatelka pouze výrok o náhradě nákladů soudního řízení. Ústavnímu soudu do rozhodování o nákladech řízení "zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod" [nález ze dne 12. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1531/07
(N 189/47 SbNU 461), jakož i řada dalších rozhodnutí].
8. Stěžovatelka ústavní stížností napadá toliko nákladový výrok usnesení Nejvyššího soudu, kterým jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení ve výši 60 887 Kč. Tuto částku považuje stěžovatelka za nedostatečnou vzhledem k údajné náročnosti případu a dalším úkonům, které v řízení učinila (viz bod 4. výše). Ústavní soud vzhledem k výše uvedeným východiskům posuzoval pouze to, zda nákladový výrok usnesení Nejvyššího soudu neobsahuje zřetelný prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [viz např. nálezy ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06
(N 27/44 SbNU 319) nebo ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. I. ÚS 800/06
(N 121/46 SbNU 143)], popř. zda nedošlo k extrémního excesu při použití příslušných zákonných ustanovení [viz např. nález ze dne 25. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3332/09
(N 66/56 SbNU 749)]. Obzvláště při rozhodování o nákladech řízení platí, že nikoli každé vadné použití podústavního práva má za následek porušení ústavně zaručených práv a svobod.
9. V posuzované věci je podstatné, že Nejvyšší soud postupoval podle § 243f odst. 3 o. s. ř. (jde o lex specialis vůči § 157 odst. 2 o. s. ř., jehož se stěžovatelka dovolává), který mu při odmítnutí dovolání umožňuje výrok o náhradě nákladů řízení neodůvodňovat. V tomto postupu Ústavní soud v obecné rovině neshledává ústavní nesoulad [srov. usnesení ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 863/15
, bod 22., ze dne 25. 2. 2020
sp. zn. III. ÚS 59/20
, bod 9., mutatis mutandis srov. také usnesení ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 863/15
, ze dne 7. 3. 2017
sp. zn. II. ÚS 1986/16
nebo ze dne 27. 6. 2017
sp. zn. III. ÚS 3494/16
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Navzdory absenci odůvodnění nákladového výroku je přitom patrné, jak Nejvyšší soud k výši náhrady nákladů řízení dospěl. Jak uvádí sama stěžovatelka, výše přiznané náhrady nákladů dovolacího řízení odpovídá odměně za jeden úkon právní služby. Tímto úkonem je bezpochyby vyjádření k dovolání, které je úkonem právní služby podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
Ostatní úkony advokáta, za něž stěžovatelka požaduje náhradu nákladů právního zastoupení, nejsou bez dalšího samostatnými úkony právní služby podle § 11 advokátního tarifu. Za "účtovatelné" úkony nelze považovat zejména opakovaná doplňování uvedeného vyjádření (za něhož je přiznána odměna jako za "plný" úkon právní služby - srovnatelný s podáním samotného dovolání), úkonem právní služby zjevně není ani návrh na provedení dokazování, "vyjádření" k přípisu soudu, nahlížení do spisu, ani závěrečný návrh na rozhodnutí ve věci.
Napadené usnesení tak není významné z hlediska kvalitativního (viz bod 18. doplnění ústavní stížnosti), natož z hlediska kvantitativního.
10. Vzhledem k tomu, že dovolání vedlejšího účastníka bylo odmítnuto, tj. nebylo podrobeno věcnému přezkumu, a stěžovatelce byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení ve výši převyšující 60 000 Kč, nepovažuje Ústavní soud napadený nákladový výrok za extrémně nespravedlivý či zjevně excesivní (obdobně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 59/20
, kde Ústavní soud uvedl, že ani případné vadné nepřiznání odměny za úkon právní služby v dovolacím řízení, v němž bylo dovolání odmítnuto, nepředstavuje porušení základních práv). To platí tím spíše, požaduje-li stěžovatelka náhradu nákladů dovolacího řízení i za takové úkony, které zjevně nejsou účtovatelnými úkony právní služby podle § 11 advokátního tarifu.
11. K žádosti stěžovatelky o zaplacení nákladů právního zastoupení podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je třeba uvést, že pravidlem je úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky řízení (srov. § 62 odst. 3 téhož zákona). Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je přitom v rozhodovací praxi Ústavního soudu zcela výjimečné a přicházející v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu. V řízení o ústavní stížnosti, která je navíc zjevně neopodstatněná, přitom Ústavní soud žádné takové okolnosti neshledal a netvrdí je ani sama stěžovatelka (k tomu srov. např. usnesení ze dne 31. 3. 2022 sp. zn. II. ÚS 62/22
nebo ze dne 11. 4. 2023
sp. zn. III. ÚS 700/23
).
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl její ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu