USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně CREDITEX HOLDING, a. s., se sídlem v Praze 9 – Vysočanech, U Vysočanského pivovaru 701/3, IČO 16193938, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, proti žalovanému Mgr. Martinu Kopčilovi, se sídlem v Brně, Kameníčkova 1114/2, IČO 15533387, oddělenému insolvenčnímu správci majetkové podstaty dlužnice UNIMEX-INVEST, s. r. o., v konkursu, se sídlem v Ostravě – Porubě, Svojsíkova 1596/2, IČO 25872117, o zaplacení částky 14 240 822,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 C 37/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 9. 2020, č. j. 51 Co 267/2020-1210, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 60 887 Kč k rukám JUDr. Petra Hromka, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně (bývalá nájemkyně nebytových prostor) se domáhala, aby jí dlužnice (bývalá pronajímatelka) zaplatila částku 14 240 822,20 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že jejich právní předchůdkyně uzavřely dne 12. 5. 1995 smlouvu o nájmu nebytových prostor (dále jen „Smlouva“), že nájem byl sjednán na dobu určitou (do 30. 5. 2094) a že nájemné za celé období nájmu ve výši 16 000 000 Kč zaplatila předem. Dlužnice jí však bránila prostory řádně užívat. Od Smlouvy proto odstoupila, a požadovala, aby jí dlužnice zaplatila slevu na nájemném ve výši 41 991,20 Kč, a dále, aby jí vrátila poměrnou část zaplaceného nájemného za dobu od odstoupení od Smlouvy do konce doby, na kterou byl nájem sjednán (do 30. 5. 2094), ve výši 14 198 831 Kč s příslušenstvím.
2. Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 1.
3. Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) – poté, co jeho předchozí rozsudky ze dne 30. 9. 2010, č. j. 51 Co 267/2010-273, a ze dne 13. 3. 2019, č. j. 51 Co 267/2010-949, byly zrušeny rozsudky Nejvyššího soudu (soudu dovolacího) ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2222/2011, a ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3463/2019 (dále jen „Rozsudek“), a věc byla vždy vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení – rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 3. 9. 2020, č. j. 51 Co 267/2020-1210, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že uložil dlužnici povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 14 240 639,20 Kč s tam uvedenými úroky a úroky z prodlení [výrok I a)], a potvrdil ve zbývajícím rozsahu [výrok I b)]. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III).
4. Zjistil, že dne 12. 5. 1995 uzavřela společnost JULIUS MEINL Praha spol. s r. o. (později Alfa Real Estate, s. r. o.) jako nájemkyně a společnost "SCIRON" v. o. s. jako pronajímatelka smlouvu o nájmu tam specifikovaných nebytových prostor určených k podnikání v obchodním domě Luna v Písku (dále jen „nebytové prostory“ a „obchodní dům Luna“). Smlouva byla uzavřena na dobu určitou od 1. 6. 1995 do 30. 5. 2094 a smluvní strany se dohodly, že nájemné za celé období 99 let bude uhrazeno jednorázovou platbou ve výši 16 000 000 Kč. Takto stanovené nájemné bylo zaplaceno dne 9.
6. 1995. Dne 12. 5. 1995 uzavřely smluvní strany i smlouvu o zřízení práva užívání části nemovitosti jako věcného břemene (dále též jen „smlouva o zřízení věcného břemene“), která se týkala stejného předmětu jako Smlouva. Věcné břemeno bylo zřízeno na dobu platnosti nájemního vztahu 99 let. Kapitalizovaná hodnota práva odpovídajícího věcnému břemeni byla stanovena ve výši jednoho ročního nájmu 161 616,20 Kč a byla zahrnuta v celkové ceně plnění ze Smlouvy. Dne 1. 6. 2000 uzavřela žalobkyně jako kupující a společnost JULIUS MEINL Pramen a.
s. jako prodávající smlouvu o prodeji části podniku, kterážto část zahrnovala i nájem nebytových prostor, jenž dříve tvořil součást podniku původní nájemkyně, jejíž podnik jako celek byl v minulosti vložen do základního kapitálu prodávající. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2002, č. j. 12 K 151/2001-106, byl na majetek společnosti "SCIRON" v. o. s. prohlášen konkurs. Dne 18. 11. 2004 správce konkurzní podstaty dané společnosti vypověděl společnosti Alfa Real Estate, s.
r. o., nájem nebytových prostor. Na základě dražby provedené podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, se novým vlastníkem obchodního domu Luna stala dlužnice. Oznámením ze dne 10. 7. 2006, doručeným dlužnici dne 24. 7. 2006, odstoupila žalobkyně od Smlouvy s odůvodněním, že od 20. 4. 2006 jí dlužnice znemožnila pronajaté prostory užívat. Následně bylo rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 30. 8. 2007, č. j. 7 C 130/2006-152 (ve spojení s rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28.
7. 2011, č. j. 6 Co 967/2008-523, a ze dne 6. 11. 2012, č. j. 6 Co 967/2008-685), určeno, že na budově obchodního domu Luna nevázne věcné břemeno zřízené smlouvou ze dne 12. 5. 1995, a byla zamítnuta žaloba na určení, že Smlouva je neplatná.
5. Na tomto skutkovém základě odvolací soud nejprve dovodil, že žalobkyně je právní nástupkyní původní nájemkyně společnosti JULIUS MEINL Praha spol. s r. o., a je tedy v daném sporu aktivně věcně legitimována. Poté se zabýval platností Smlouvy. Přitom shledal, že Smlouva obsahuje všechny podstatné náležitosti stanovené v § 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), jsou v ní dostatečně specifikovány pronajaté nebytové prostory (k tomu odkázal na závazný právní názor vyjádřený v Rozsudku) a byla splněna i podmínka stanovená v § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., aby s jejím uzavřením souhlasil příslušný národní výbor (zde národní výbor v Písku); proto ji pokládal za platnou.
Naproti tomu však považoval za absolutně neplatnou smlouvu o zřízení věcného břemene, jelikož podle jeho názoru v ní bylo dotčené věcné břemeno vymezeno neurčitě (resp. nedostatečně pouhým odkazem na předmět nájmu podle Smlouvy). Vzhledem k tomu pak podle něj nebylo možné uvažovat o tom, že by v jejím důsledku zanikl nájemní poměr založený Smlouvou z titulu tzv. privativní novace. Poté zaujal rovněž názor, že nájem nebytových prostor založený Smlouvou nezanikl ani výpovědí ze dne 18. 11. 2004, jíž učinil správce konkursní podstaty společnosti "SCIRON" v.
o. s. (dále též jen „Výpověď“). Výpověď totiž adresoval ještě společnosti Alfa Real Estate, s. r. o., a to přesto, že věděl (z titulu své funkce přinejmenším měl vědět), že tato společnost již v té době nebyla nájemkyní nebytových prostor; přitom okolnost, že se Výpověď nakonec dostala i do dispozice žalobkyně, její neúčinnost odvrátit nemohla. Následně odvolací soud uzavřel, že žalobkyně od Smlouvy platně odstoupila svým oznámením ze dne 10. 7. 2006, a to z důvodu podle § 679 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen „obč. zák.“); okolnost vytknutou citovaným oznámením (a v řízení rovněž prokázanou), tedy úplné znemožnění užívání nebytových prostor výměnou zámků na vstupních i vnitřních dveřích od těchto prostor, kterou provedla dlužnice dne 20.
4. 2006, lze totiž postavit na roveň odnětí takové části pronajaté věci, že by tím byl zmařen účel Smlouvy. Podle § 351 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník
(dále jen „obch. zák.“), tak v důsledku odstoupení od předmětné smlouvy zanikla všechna práva a povinnosti stran z ní plynoucí, přičemž žalobkyni vznikl podle § 351 odst. 2 obch. zák. nárok na vrácení poměrné části předplaceného nájemného (uhrazeného původní pronajímatelce v celé výši dne 9. 6. 1995), kterýžto nárok jí svědčí vůči subjektu, jenž byl pronajímatelem v době ukončení nájmu, tedy vůči dlužnici, jak vyložil již Nejvyšší soud v Rozsudku. Vedle toho jí podle téhož ustanovení současně náleží i právo na úhradu úroků z poskytnutého nájemného, jehož výši určil odvolací soud postupem podle § 502 odst. 1 obch. zák. a které, jde-li o úrok z částky 14 198 648 Kč, přiznal žalobkyni (s poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3295/2009, a usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11.
6. Proti citovanému (v pořadí třetímu) rozsudku odvolacího soudu podala dlužnice (nezastoupena advokátem) včasné dovolání datované dnem 15. 1. 2022 (č. l. 1237 až 1253 spisu) doplněné podáním datovaným dne 22. 1. 2021 (č. l. 1317 až 1318), z nichž není zřejmé označení osoby, která je za právnickou osobu učinila. Dovolání je sice datováno dnem 15. 1. 2021, tj. v době, kdy žalovaná neměla statutární orgán, bylo však podáno z datové schránky právnické osoby a současně i předáno k poštovní přepravě dne 21. 1. 2021, tj. v den, kdy se podle zápisu v obchodním rejstříku novou jednatelkou společnosti stala Beata Rašková. I kdyby ale uvedené dovolání bylo skutečně podáno osobou, která nebyla oprávněna jednat za společnost, jak namítá žalobkyně, nová jednatelka udělila procesní plnou moc advokátovi JUDr. Jaroslavu Brožovi, MJur, takže nejpozději jeho podáním datovaným dne 11. 3. 2021 (č. l. 1364 až 1377 spisu), doplněným podáním datovaným dne 16. 4. 2021 (č. l. 1438 až 1439 spisu), bylo konkludentně schváleno podané dovolání, a tedy odstraněn případný nedostatek podmínky řízení. Byla tak reálně projevena vůle osoby oprávněné jednat za společnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2787/2014; 25 Cdo 3588/2014 a v něm citovanou judikaturu).
7. Usnesením ze dne 22. 12. 2021, č. j. KSOS 31 INS 4184/2021-A-153, Krajský soud v Ostravě (insolvenční soud) zjistil (s účinky od 22. 12. 2021, 12.37 hod.) úpadek dlužnice a na její majetek prohlásil konkurs. Prohlášením konkursu na majetek dlužnice bylo řízení v této věci ze zákona přerušeno. Podáním ze dne 31. 1. 2024 oddělený insolvenční správce dlužnice Mgr. Martin Kopčil navrhl, aby v řízení bylo pokračováno. Usnesením ze dne 14. 2. 2024, č. j. KSOS 31 INS 4184/2021-B-429, insolvenční soud tomuto návrhu vyhověl a rozhodl, že v předmětném dovolacím řízení lze pokračovat a že okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku se oddělený insolvenční správce stává účastníkem daného řízení místo dlužnice.
8. Za této situace Nejvyšší soud (soud dovolací) pokračoval v dovolacím řízení se zmíněným odděleným insolvenčním správcem jako s žalovaným, resp. dovolatelem, a dovolání proti posledně uvedenému rozsudku odvolacího soudu pak odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a to dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, dílem pro nepřípustnost a dílem i pro zjevnou bezdůvodnost. K obsahu podání dlužnice, jež nebylo sepsáno advokátem (§ 241 odst. 4 o. s. ř.), přitom nepřihlížel (viz § 241a odst. 5 o. s. ř.).
9. Dovolatelem zpochybněná otázka aktivní věcné legitimace žalobkyně v daném sporu přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Řešení této otázky odvolacím soudem totiž dovolatel zpochybňuje poukazem na okolnosti a důkazy (výroční zpráva společnosti JULIUS MEINL Pramen a. s. za rok 2001, smlouva o převodu jmění uzavřená mezi žalobkyní a společností AHOLD Czech Republic, a. s.), které poprvé zmínil až v dovolání a které tak představují tzv. skutkové novoty; v dovolacím řízení však platí zákaz skutkových novot (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). Pro úplnost lze dodat, že při výkladu smlouvy o prodeji části podniku ze dne 1. 6. 2000 vycházel odvolací soud ze všech relevantních důkazů, které měl v tomto ohledu k dispozici, a nelze mu úspěšně vytýkat, že si pro daný účel neobstaral (snad z vlastní iniciativy) další výkladový materiál, neboť ve sporném řízení se činnost soudu nesmí vyznačovat pátráním po důkazech [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod č. 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 190/09)].
10. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. ani pro řešení otázky určitosti předmětu nájmu, jak byl vymezen ve Smlouvě. Tuto otázku totiž odvolací soud vyřešil v intencích právních názorů vyslovených v Rozsudku, jimiž byl vázán a na něž lze pro stručnost odkázat. Od těchto právních názorů se pak dovolací soud neodklání ani v současné fázi řízení.
11. Napadá-li dovolatel splnění podmínky stanovené v § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve skutečnosti nesouhlasí především se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a jeho hodnocením provedeného dokazování a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
12. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda „mohlo dojít k privativní novaci, pokud byla smlouva, která evidentně nahradila původní smlouvu (v našem případě nájemní), shledána později (po několika letech) neplatnou“. Tato otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud se od této rozhodovací praxe neodchýlil.
13. Podle ní absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou. Absolutní neplatnost nastává nezávisle na tom, která smluvní strana neplatnost způsobila a zda některá z nich uzavřela smlouvu v dobré víře. Není rozhodné, zda strany o důvodu její neplatnosti věděly (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2064/2006, ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1270/1999, uveřejněný pod č. 13/2002 Sbírky soudních rozhodnutí, či ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2477/2003).
14. Je-li tedy smlouva o zřízení věcného břemene (podle ničím nezpochybněného právního názoru odvolacího soudu) absolutně neplatná pro neurčitost, nemohl v jejím důsledku zaniknout nájemní poměr založený Smlouvou z titulu tzv. privativní novace; absolutně neplatná smlouva totiž nemohla vyvolat žádné právní účinky, a to bez ohledu na to, zda ji smluvní strany považovaly (po určitou dobu) za platnou.
15. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že v této souvislosti nezkoumal, zda věcné břemeno užívání nebytových prostor nevzniklo stranám dotčené smlouvy na základě jiné právní skutečnosti, neuvádí náležitý údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 237 – 238a o. s. ř.), a v tomto rozsahu je tedy dovolání vadné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
16. Dovolatel dále zpochybňuje i závěr odvolacího soudu o neúčinnosti Výpovědi a v této souvislosti předkládá k dovolacímu přezkumu otázky (které pokládá za dosud neřešené), zda „veškeré úkony, které jsou učiněny vůči původnímu nájemci, je nutno považovat za úkony účinné i vůči případnému dalšímu nájemci, došlo-li k přechodu nájmu na právního nástupce původního nájemce, tento přechod nájmu není pronajímatelem zjistitelný z veřejně dostupných zdrojů a nebyl pronajímateli ani oznámen“ a zda „projev vůle může působit vůči určité osobě i v případě, že byl adresován osobě odlišné, ale osoba, které adresován být měl, se s obsahem projevu vůle seznámí a neučiní právně relevantní kroky, kterými by napadala platnost doručeného projevu vůle či platnost či účinnost samotného doručení“. Ani tyto otázky přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají.
17. Dovolateli lze přisvědčit, že v dané věci je nutno vycházet z § 477 obch. zák. a při převodu (části) podniku, jehož součástí je nájemní právo, užít obdobně
(a nikoli jen přiměřeně) § 526 obč. zák. Z něj plyne, že i když se postupník stává dlužníkovým věřitelem (není-li dohodnuto jinak) již uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky, dokud není dlužníkovi postoupení pohledávky oznámeno postupitelem nebo dokud mu postupník postoupení pohledávky neprokáže, může dlužník přivodit zánik svého závazku vůči dosavadnímu věřiteli (ať již splněním či jiným způsobem) a postupníkovi povinen plnit není (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3019/2009, a tam uvedenou judikaturu).
Dovolatel však především polemizuje se zjištěným skutkovým stavem, konkrétně se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že správce konkursní podstaty společnosti "SCIRON" v. o. s. v době dání Výpovědi věděl (měl vědět), že nájemkyní předmětných nebytových prostor již není společnost Alfa Real Estate, s. r. o., ale žalobkyně; již předtím jí totiž byly ze strany jmenované společnosti (tehdejší pronajímatelky) účtovány náklady spojené s nájmem nebytových prostor (jak o tom svědčí faktury zmíněné v bodu 26 odůvodnění napadeného rozsudku).
S ohledem na uvedený skutkový závěr je pak bez významu, že v řízení nebyl proveden přímý důkaz skutečnosti, že „došlo k oznámení o přechodu práv a povinností z nájemní smlouvy pronajímateli“, neboť i nepřímé důkazy (již zmíněné faktury) v tomto konkrétním případě umožňují spolehlivě dovodit, že notifikační (příp. důkazní) povinnosti podle § 477 odst. 2 obch. zák. ve spojení s § 526 obč. zák. zde bylo učiněno zadost (k prokazování právně významných skutečností pouze nepřímými důkazy viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněný pod č. 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
18. Byla-li Výpověď adresována společnosti Alfa Real Estate, s. r. o., pak byla dána subjektu, jenž v rozhodné době nebyl nájemcem předmětných nebytových prostor a vůči němuž se (vzhledem k již nastalé účinnosti smlouvy o prodeji části podniku ze dne 1. 6. 2000 vůči společnosti "SCIRON" v. o. s.) tehdejší pronajímatel svého závazku ze Smlouvy zprostit nemohl. Taková výpověď tudíž nemá žádné právní účinky (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3842/2007, uveřejněný pod č. 33/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a nic na tom nemění, že se dostala i do sféry dispozice žalobkyně jako tehdejší nájemkyně nebytových prostor. Jednostranné adresné právní úkony, mezi něž náleží i výpověď z nájmu nebytových prostor, totiž ke svému vzniku vyžadují, aby byly učiněny vůči subjektům, jejichž právních poměrů se mají dotýkat. Pojmovým znakem jednostranného písemného právního úkonu tedy je, že je v něm především označen adresát tohoto úkonu – tj. příslušný subjekt, jemuž je úkon určen a jemuž teprve dojitím takového úkonu mohou vzniknout odpovídající práva či povinnosti. Není-li v takovém úkonu adresát seznatelným způsobem uveden v tom smyslu, že právě jemu je tento úkon určen (adresován), nejde logicky o úkon adresný. V takovém případě adresný právní úkon ani nevzniká a jako neadresný projev vůle není proto způsobilý vyvolat žádné právní účinky v poměrech subjektu, který v něm není jako adresát právního úkonu označen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3809/2009).
19. Jelikož žalobkyně (tehdejší nájemkyně nebytových prostor) nebyla označena za adresáta tam zaznamenaného projevu vůle, tímto jednáním adresný projev vůle směřující k ukončení nájmu nebytových prostor (výpověď) vůči ní ani nevznikl. Jestliže tedy odvolací soud dovodil, že nájemní poměr založený Smlouvu Výpovědí nezanikl, neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
20. V judikatuře dovolacího soudu byla již vyřešena také další dovolatelem formulovaná otázka, zda nájemce nebytových prostor mohl odstoupit od Smlouvy postupem podle § 679 obč. zák., jestliže mu zákon č. 116/1990 Sb. poskytoval možnost písemně vypovědět smlouvu na dobu určitou v případě, že pronajímatel hrubě porušuje své povinnosti z nájmu [§ 9 odst. 3 písm. c) zákona č. 116/1990 Sb.].
21. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1167/2001, uveřejněném pod č. 35/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal a odůvodnil právní názor, že nájem nebytových prostor na dobu určitou může skončit před uplynutím doby, na kterou byl sjednán, i jinak, než výpovědí pronajímatele nebo nájemce z důvodů uvedených v § 9 odst. 2 a 3 zákona č. 116/1990 Sb. Ani v případě nájmu nebytových prostor sjednaného na dobu určitou tedy nelze vyloučit důvody zániku daného nájemního vztahu, upravené v rámci obecných ustanovení o nájemní smlouvě (srov. např. § 679, § 684 obč. zák.), resp. obecné důvody zániku závazků, jako je např. odstoupení od smlouvy (§ 48 obč. zák.) nebo splynutí (§ 584 obč. zák.).
22. Napadený rozsudek odvolacího soudu z citované judikatury vychází, a lze jej tak i v této části pokládat za výraz standardní soudní praxe. Ani pro řešení této otázky tudíž není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř.
23. Namítá-li dovolatel, že jednání žalobkyně, která využila možnosti odstoupit od Smlouvy (oznámením ze dne 10. 7. 2006) po více než roce poté, kdy nemovitosti nabyla společnost UNIMEX-INVEST, s. r. o., je v rozporu s dobrými mravy, náležitě nevymezuje údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 – 238a o. s. ř.). I v tomto rozsahu je tedy dovolání vadné.
24. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani další dovolatelem zpochybněná otázka pasivní věcné legitimace dlužnice k vydání (zaplacení) žalovaného plnění. Při jejím řešení odvolací soud respektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v Rozsudku, a tedy nepochybil, jestliže dovodil, že trval-li nájemní vztah založený Smlouvou ke dni, kdy se dlužnice stala vlastníkem objektu (obchodního domu Luna), nabytím vlastnictví vstoupila do původního nájemního vztahu na straně pronajímatelky a byla vázána ujednáními Smlouvy. Odstoupila-li žalobkyně následně od Smlouvy platně, došlo k zániku nájemního vztahu a teprve tím vzniklo právo žalobkyně domáhat se vypořádání poskytnutého plnění ze zrušené smlouvy; nejde tudíž o pohledávku či dluhy vzniklé za trvání původního nájemního vztahu. Proto je třeba tento nárok uplatnit vůči subjektu, který byl pronajímatelem v době ukončení nájmu, tedy v tomto případě vůči dlužnici.
25. Uvedené závěry vycházejí z judikatury Nejvyššího soudu, citované v Rozsudku (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 339/2006), která byla přijata k výkladu § 680 odst. 2 obč. zák. upravujícímu zvláštní případ právního nástupnictví (sukcese) týkající se práv a povinností typických pro nájemní vztah. Jde o judikaturu dlouhodobě ustálenou a dovolací soud neshledal důvod se od ní odchýlit (postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích), jak navrhoval dovolatel.
26. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. ani pro řešení otázky doby, od níž má být placen úrok náležející straně, která odstoupila od obchodního závazkového vztahu peněžní povahy podle § 351 odst. 2 obch. zák., neboť i tuto otázku odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Závěr odvolacího soudu o obchodní povaze nájemního poměru založeného Smlouvou dovolatel nezpochybnil; pro úplnost lze i přesto dodat, že i tento závěr je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu – k tomu srov. zejména jeho rozsudek ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010, uveřejněný pod č. 40/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Touto otázkou se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3295/2009 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3077/11), na něž odkázal i odvolací soud, v němž uzavřel, že straně, která před odstoupením od smlouvy poskytla druhé straně peněžní plnění, náleží úroky podle § 351 odst. 2 obch. zák. od doby poskytnutí peněžních prostředků.
27. Řešení otázky výše předmětných úroků, kterou dovolatel zpochybnil v doplňku dovolání ze dne 16. 4. 2021, vyplývá z § 502 obch. zák. (na nějž § 351 odst. 2 obch. zák. odkazuje), podle něhož je dlužník (není-li, jako v tomto případě, dohodnuto jinak) povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytovaly banky v místě jeho sídla v době uzavření smlouvy. I s touto normou je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu, proto dovolání v této části dovolací soud posoudil jako zjevně bezdůvodné ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. (k případům, v nichž je dána zjevná bezdůvodnost dovolání, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1714/2019, a ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 21 Cdo 713/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 26 Cdo 2814/2022).
28. Námitkami, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, že odvolací soud jej nepoučil podle § 118a o. s. ř. a neprovedl všechny důkazy k otázce splnění podmínky platnosti Smlouvy stanovené v § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení však může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§ 237 – 238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají. Uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Jen pro úplnost dovolací soud dodává, že řízení namítanými vadami netrpí.
29. Odvolací soud provedl všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a ve svém rozsudku (viz bod 20 odůvodnění napadeného rozsudku) přiléhavě vysvětlil, z jakých důvodů neprováděl další navrhované důkazy ke shora uvedené otázce – jejich provedení neshledal potřebným zejména proto, že rozhodnou okolnost již měl za spolehlivě prokázanou jinak. Nemohlo tedy jít o tzv. opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud (a v návaznosti na jeho rozhodovací praxi též Nejvyšší soud) spojuje nejen posouzení rozhodnutí jako nepřezkoumatelného, nýbrž zároveň též závěr o porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18.
4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, a ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07, a dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011). Napadené rozhodnutí splňuje náležitosti rozsudku odvolacího soudu (§ 211 ve spojení s § 157 odst. 2 o. s. ř.), je pochopitelné a srozumitelné a nevykazuje takové nedostatky, které by byly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění dovolatelových práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno, nebyl ani důvod pro postup podle § 118a o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011).
30. Přípustnost dovolání nezakládají ani zmatečnostní vady, které dovolatel uplatnil námitkami, že soud byl nesprávně obsazen a žalovaná nebyla před soudem řádně zastoupena. Tyto vady mohou být právně významné pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost
(§ 229 a násl. o. s. ř.), kterou ostatně žalovaná podala (viz podání ze dne 22. 2. 2021 na č. l. 1347 až 1348 spisu a ze dne 31. 3. 2021 na č. l. 1419 až 1422 spisu).
31. Dovolání proti výrokům o nákladech řízení, které jsou – s
přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – dovolatelem napadány jen jako výroky akcesorické, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 32. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 14. 6. 2024
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu