USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a
soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně
CREDITEX HOLDING, a. s., se sídlem v Praze 9 – Vysočanech, U Vysočanského
pivovaru 701/3, IČO 16193938, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem
se sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, proti žalovanému Mgr. Martinu
Kopčilovi, se sídlem v Brně, Kameníčkova 1114/2, IČO 15533387, oddělenému
insolvenčnímu správci majetkové podstaty dlužnice UNIMEX-INVEST, s. r. o., v
konkursu, se sídlem v Ostravě – Porubě, Svojsíkova 1596/2, IČO 25872117, o
zaplacení částky 14 240 822,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Ostravě pod sp. zn. 30 C 37/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 9. 2020, č. j. 51 Co 267/2020-1210, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 60 887 Kč k rukám JUDr. Petra Hromka, Ph.D., advokáta se sídlem v
Praze 2, Vinohradská 34/30, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně (bývalá nájemkyně nebytových prostor) se domáhala, aby jí
dlužnice (bývalá pronajímatelka) zaplatila částku 14 240 822,20 Kč s
příslušenstvím. Tvrdila, že jejich právní předchůdkyně uzavřely dne 12. 5. 1995
smlouvu o nájmu nebytových prostor (dále jen „Smlouva“), že nájem byl sjednán
na dobu určitou (do 30. 5. 2094) a že nájemné za celé období nájmu ve výši 16
000 000 Kč zaplatila předem. Dlužnice jí však bránila prostory řádně užívat. Od
Smlouvy proto odstoupila, a požadovala, aby jí dlužnice zaplatila slevu na
nájemném ve výši 41 991,20 Kč, a dále, aby jí vrátila poměrnou část zaplaceného
nájemného za dobu od odstoupení od Smlouvy do konce doby, na kterou byl nájem
sjednán (do 30. 5. 2094), ve výši 14 198 831 Kč s příslušenstvím.
2. Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 1.
3. Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) – poté, co jeho předchozí
rozsudky ze dne 30. 9. 2010, č. j. 51 Co 267/2010-273, a ze dne 13. 3. 2019, č.
j. 51 Co 267/2010-949, byly zrušeny rozsudky Nejvyššího soudu (soudu
dovolacího) ze dne 29. 5. 2012,
sp. zn. 22 Cdo 2222/2011, a ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3463/2019
(dále jen „Rozsudek“), a věc byla vždy vrácena odvolacímu soudu k dalšímu
řízení – rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 3. 9. 2020, č. j. 51 Co
267/2020-1210, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že uložil
dlužnici povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku
14 240 639,20 Kč s tam uvedenými úroky a úroky z prodlení [výrok I a)], a
potvrdil ve zbývajícím rozsahu [výrok I b)]. Současně rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III).
4. Zjistil, že dne 12. 5. 1995 uzavřela společnost JULIUS MEINL Praha
spol. s r. o. (později Alfa Real Estate, s. r. o.) jako nájemkyně a společnost
"SCIRON" v. o. s. jako pronajímatelka smlouvu o nájmu tam specifikovaných
nebytových prostor určených k podnikání v obchodním domě Luna v Písku (dále jen
„nebytové prostory“ a „obchodní dům Luna“). Smlouva byla uzavřena na dobu
určitou od 1. 6. 1995 do 30. 5. 2094 a smluvní strany se dohodly, že nájemné za
celé období 99 let bude uhrazeno jednorázovou platbou ve výši 16 000 000 Kč.
Takto stanovené nájemné bylo zaplaceno dne 9. 6. 1995. Dne 12. 5. 1995 uzavřely
smluvní strany i smlouvu o zřízení práva užívání části nemovitosti jako věcného
břemene (dále též jen „smlouva o zřízení věcného břemene“), která se týkala
stejného předmětu jako Smlouva. Věcné břemeno bylo zřízeno na dobu platnosti
nájemního vztahu 99 let. Kapitalizovaná hodnota práva odpovídajícího věcnému
břemeni byla stanovena ve výši jednoho ročního nájmu 161 616,20 Kč a byla
zahrnuta v celkové ceně plnění ze Smlouvy. Dne 1. 6. 2000 uzavřela žalobkyně
jako kupující a společnost JULIUS MEINL Pramen a. s. jako prodávající smlouvu o
prodeji části podniku, kterážto část zahrnovala i nájem nebytových prostor,
jenž dříve tvořil součást podniku původní nájemkyně, jejíž podnik jako celek
byl v minulosti vložen do základního kapitálu prodávající. Usnesením Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2002, č. j. 12 K 151/2001-106, byl
na majetek společnosti "SCIRON" v. o. s. prohlášen konkurs. Dne 18. 11. 2004
správce konkurzní podstaty dané společnosti vypověděl společnosti Alfa Real
Estate, s. r. o., nájem nebytových prostor. Na základě dražby provedené podle
zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, se novým vlastníkem obchodního
domu Luna stala dlužnice. Oznámením ze dne 10. 7. 2006, doručeným dlužnici dne
24. 7. 2006, odstoupila žalobkyně od Smlouvy s odůvodněním, že od 20. 4. 2006
jí dlužnice znemožnila pronajaté prostory užívat. Následně bylo rozsudkem
Okresního soudu v Písku ze dne 30. 8. 2007, č. j. 7 C 130/2006-152 (ve spojení
s rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 7. 2011, č. j. 6
Co 967/2008-523, a ze dne 6. 11. 2012, č. j. 6 Co 967/2008-685), určeno, že na
budově obchodního domu Luna nevázne věcné břemeno zřízené smlouvou ze dne 12.
5. 1995, a byla zamítnuta žaloba na určení, že Smlouva je neplatná.
5. Na tomto skutkovém základě odvolací soud nejprve dovodil, že
žalobkyně je právní nástupkyní původní nájemkyně společnosti JULIUS MEINL Praha
spol. s r. o., a je tedy v daném sporu aktivně věcně legitimována. Poté se
zabýval platností Smlouvy. Přitom shledal, že Smlouva obsahuje všechny
podstatné náležitosti stanovené v § 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a
podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy (dále jen
„zákon č. 116/1990 Sb.“), jsou v ní dostatečně specifikovány pronajaté nebytové
prostory (k tomu odkázal na závazný právní názor vyjádřený v Rozsudku) a byla
splněna i podmínka stanovená v § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., aby s jejím
uzavřením souhlasil příslušný národní výbor (zde národní výbor v Písku); proto
ji pokládal za platnou. Naproti tomu však považoval za absolutně neplatnou
smlouvu o zřízení věcného břemene, jelikož podle jeho názoru v ní bylo dotčené
věcné břemeno vymezeno neurčitě (resp. nedostatečně pouhým odkazem na předmět
nájmu podle Smlouvy). Vzhledem k tomu pak podle něj nebylo možné uvažovat o
tom, že by v jejím důsledku zanikl nájemní poměr založený Smlouvou z titulu
tzv. privativní novace. Poté zaujal rovněž názor, že nájem nebytových prostor
založený Smlouvou nezanikl ani výpovědí ze dne 18. 11. 2004, jíž učinil správce
konkursní podstaty společnosti "SCIRON" v. o. s. (dále též jen „Výpověď“). Výpověď totiž adresoval ještě společnosti Alfa Real Estate, s. r. o., a to
přesto, že věděl (z titulu své funkce přinejmenším měl vědět), že tato
společnost již v té době nebyla nájemkyní nebytových prostor; přitom okolnost,
že se Výpověď nakonec dostala i do dispozice žalobkyně, její neúčinnost
odvrátit nemohla. Následně odvolací soud uzavřel, že žalobkyně od Smlouvy
platně odstoupila svým oznámením ze dne 10. 7. 2006, a to z důvodu podle § 679
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen „obč. zák.“); okolnost vytknutou citovaným oznámením (a v řízení rovněž prokázanou),
tedy úplné znemožnění užívání nebytových prostor výměnou zámků na vstupních i
vnitřních dveřích od těchto prostor, kterou provedla dlužnice dne 20. 4. 2006,
lze totiž postavit na roveň odnětí takové části pronajaté věci, že by tím byl
zmařen účel Smlouvy. Podle § 351 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník
(dále jen „obch. zák.“), tak v důsledku odstoupení od předmětné smlouvy zanikla
všechna práva a povinnosti stran z ní plynoucí, přičemž žalobkyni vznikl podle
§ 351 odst. 2 obch. zák. nárok na vrácení poměrné části předplaceného nájemného
(uhrazeného původní pronajímatelce v celé výši dne 9. 6. 1995), kterýžto nárok
jí svědčí vůči subjektu, jenž byl pronajímatelem v době ukončení nájmu, tedy
vůči dlužnici, jak vyložil již Nejvyšší soud v Rozsudku. Vedle toho jí podle
téhož ustanovení současně náleží i právo na úhradu úroků z poskytnutého
nájemného, jehož výši určil odvolací soud postupem podle § 502 odst. 1 obch. zák. a které, jde-li o úrok z částky 14 198 648 Kč, přiznal žalobkyni (s
poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo
3295/2009, a usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11.
6. Proti citovanému (v pořadí třetímu) rozsudku odvolacího soudu podala
dlužnice (nezastoupena advokátem) včasné dovolání datované dnem 15. 1. 2022 (č.
l. 1237 až 1253 spisu) doplněné podáním datovaným dne 22. 1. 2021 (č. l. 1317
až 1318), z nichž není zřejmé označení osoby, která je za právnickou osobu
učinila. Dovolání je sice datováno dnem 15. 1. 2021, tj. v době, kdy žalovaná
neměla statutární orgán, bylo však podáno z datové schránky právnické osoby a
současně i předáno k poštovní přepravě dne 21. 1. 2021, tj. v den, kdy se podle
zápisu v obchodním rejstříku novou jednatelkou společnosti stala Beata Rašková.
I kdyby ale uvedené dovolání bylo skutečně podáno osobou, která nebyla
oprávněna jednat za společnost, jak namítá žalobkyně, nová jednatelka udělila
procesní plnou moc advokátovi JUDr. Jaroslavu Brožovi, MJur, takže nejpozději
jeho podáním datovaným dne 11. 3. 2021 (č. l. 1364 až 1377 spisu), doplněným
podáním datovaným dne 16. 4. 2021 (č. l. 1438 až 1439 spisu), bylo konkludentně
schváleno podané dovolání, a tedy odstraněn případný nedostatek podmínky
řízení. Byla tak reálně projevena vůle osoby oprávněné jednat za společnost
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2787/2014;
25 Cdo 3588/2014 a v něm citovanou judikaturu).
7. Usnesením ze dne 22. 12. 2021, č. j. KSOS 31 INS 4184/2021-A-153,
Krajský soud v Ostravě (insolvenční soud) zjistil (s účinky od 22. 12. 2021,
12.37 hod.) úpadek dlužnice a na její majetek prohlásil konkurs. Prohlášením
konkursu na majetek dlužnice bylo řízení v této věci ze zákona přerušeno.
Podáním ze dne 31. 1. 2024 oddělený insolvenční správce dlužnice Mgr. Martin
Kopčil navrhl, aby v řízení bylo pokračováno. Usnesením ze dne 14. 2. 2024, č.
j. KSOS 31 INS 4184/2021-B-429, insolvenční soud tomuto návrhu vyhověl a
rozhodl, že v předmětném dovolacím řízení lze pokračovat a že okamžikem
zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku se oddělený insolvenční
správce stává účastníkem daného řízení místo dlužnice.
8. Za této situace Nejvyšší soud (soud dovolací) pokračoval v dovolacím
řízení se zmíněným odděleným insolvenčním správcem jako s žalovaným, resp.
dovolatelem, a dovolání proti posledně uvedenému rozsudku odvolacího soudu pak
odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. s. ř.“), a to dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě
odstraněny, dílem pro nepřípustnost a dílem i pro zjevnou bezdůvodnost. K
obsahu podání dlužnice, jež nebylo sepsáno advokátem (§ 241 odst. 4 o. s. ř.),
přitom nepřihlížel (viz § 241a odst. 5 o. s. ř.).
9. Dovolatelem zpochybněná otázka aktivní věcné legitimace žalobkyně v
daném sporu přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Řešení této
otázky odvolacím soudem totiž dovolatel zpochybňuje poukazem na okolnosti a
důkazy (výroční zpráva společnosti JULIUS MEINL Pramen a. s. za rok 2001,
smlouva o převodu jmění uzavřená mezi žalobkyní a společností AHOLD Czech
Republic, a. s.), které poprvé zmínil až v dovolání a které tak představují
tzv. skutkové novoty; v dovolacím řízení však platí zákaz skutkových novot (§
241a odst. 6 o. s. ř.). Pro úplnost lze dodat, že při výkladu smlouvy o prodeji
části podniku ze dne 1. 6. 2000 vycházel odvolací soud ze všech relevantních
důkazů, které měl v tomto ohledu k dispozici, a nelze mu úspěšně vytýkat, že si
pro daný účel neobstaral (snad z vlastní iniciativy) další výkladový materiál,
neboť ve sporném řízení se činnost soudu nesmí vyznačovat pátráním po důkazech
[srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007,
uveřejněný pod č. 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní
stížnost podanou proti citovanému rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne
18. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 190/09)].
10. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. ani pro řešení otázky
určitosti předmětu nájmu, jak byl vymezen ve Smlouvě. Tuto otázku totiž
odvolací soud vyřešil v intencích právních názorů vyslovených v Rozsudku, jimiž
byl vázán a na něž lze pro stručnost odkázat. Od těchto právních názorů se pak
dovolací soud neodklání ani v současné fázi řízení.
11. Napadá-li dovolatel splnění podmínky stanovené v § 3 odst. 2 zákona
č. 116/1990 Sb., ve skutečnosti nesouhlasí především se skutkovými zjištěními
odvolacího soudu a jeho hodnocením provedeného dokazování a uplatňuje tak jiný
dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení
důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s.
ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3.
2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn.
IV. ÚS 191/96).
12. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda
„mohlo dojít k privativní novaci, pokud byla smlouva, která evidentně nahradila
původní smlouvu (v našem případě nájemní), shledána později (po několika
letech) neplatnou“. Tato otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu
vyřešena a odvolací soud se od této rozhodovací praxe neodchýlil.
13. Podle ní absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona
(ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a
občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou. Absolutní
neplatnost nastává nezávisle na tom, která smluvní strana neplatnost způsobila
a zda některá z nich uzavřela smlouvu v dobré víře. Není rozhodné, zda strany o
důvodu její neplatnosti věděly (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
26. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2064/2006, ze dne 26. 4. 2001,
sp. zn. 20 Cdo 1270/1999, uveřejněný pod č. 13/2002 Sbírky soudních rozhodnutí,
či ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2477/2003).
14. Je-li tedy smlouva o zřízení věcného břemene (podle ničím
nezpochybněného právního názoru odvolacího soudu) absolutně neplatná pro
neurčitost, nemohl v jejím důsledku zaniknout nájemní poměr založený Smlouvou z
titulu tzv. privativní novace; absolutně neplatná smlouva totiž nemohla vyvolat
žádné právní účinky, a to bez ohledu na to, zda ji smluvní strany považovaly
(po určitou dobu) za platnou.
15. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že v této souvislosti
nezkoumal, zda věcné břemeno užívání nebytových prostor nevzniklo stranám
dotčené smlouvy na základě jiné právní skutečnosti, neuvádí náležitý údaj o
tom, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 237 – 238a o. s.
ř.), a v tomto rozsahu je tedy dovolání vadné (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
16. Dovolatel dále zpochybňuje i závěr odvolacího soudu o neúčinnosti
Výpovědi a v této souvislosti předkládá k dovolacímu přezkumu otázky (které
pokládá za dosud neřešené), zda „veškeré úkony, které jsou učiněny vůči
původnímu nájemci, je nutno považovat za úkony účinné i vůči případnému dalšímu
nájemci, došlo-li k přechodu nájmu na právního nástupce původního nájemce,
tento přechod nájmu není pronajímatelem zjistitelný z veřejně dostupných zdrojů
a nebyl pronajímateli ani oznámen“ a zda „projev vůle může působit vůči určité
osobě i v případě, že byl adresován osobě odlišné, ale osoba, které adresován
být měl, se s obsahem projevu vůle seznámí a neučiní právně relevantní kroky,
kterými by napadala platnost doručeného projevu vůle či platnost či účinnost
samotného doručení“. Ani tyto otázky přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
nezakládají.
17. Dovolateli lze přisvědčit, že v dané věci je nutno vycházet z § 477
obch. zák. a při převodu (části) podniku, jehož součástí je nájemní právo, užít
obdobně
(a nikoli jen přiměřeně) § 526 obč. zák. Z něj plyne, že i když se postupník
stává dlužníkovým věřitelem (není-li dohodnuto jinak) již uzavřením smlouvy o
postoupení pohledávky, dokud není dlužníkovi postoupení pohledávky oznámeno
postupitelem nebo dokud mu postupník postoupení pohledávky neprokáže, může
dlužník přivodit zánik svého závazku vůči dosavadnímu věřiteli (ať již splněním
či jiným způsobem) a postupníkovi povinen plnit není (k tomu srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3019/2009, a tam
uvedenou judikaturu). Dovolatel však především polemizuje se zjištěným
skutkovým stavem, konkrétně se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že správce
konkursní podstaty společnosti "SCIRON" v. o. s. v době dání Výpovědi věděl
(měl vědět), že nájemkyní předmětných nebytových prostor již není společnost
Alfa Real Estate, s. r. o., ale žalobkyně; již předtím jí totiž byly ze strany
jmenované společnosti (tehdejší pronajímatelky) účtovány náklady spojené s
nájmem nebytových prostor (jak o tom svědčí faktury zmíněné v bodu 26
odůvodnění napadeného rozsudku). S ohledem na uvedený skutkový závěr je pak bez
významu, že v řízení nebyl proveden přímý důkaz skutečnosti, že „došlo k
oznámení o přechodu práv a povinností z nájemní smlouvy pronajímateli“, neboť i
nepřímé důkazy (již zmíněné faktury) v tomto konkrétním případě umožňují
spolehlivě dovodit, že notifikační (příp. důkazní) povinnosti podle § 477 odst.
2 obch. zák. ve spojení s § 526 obč. zák. zde bylo učiněno zadost (k
prokazování právně významných skutečností pouze nepřímými důkazy viz např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013,
uveřejněný pod č. 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
18. Byla-li Výpověď adresována společnosti Alfa Real Estate, s. r. o.,
pak byla dána subjektu, jenž v rozhodné době nebyl nájemcem předmětných
nebytových prostor a vůči němuž se (vzhledem k již nastalé účinnosti smlouvy o
prodeji části podniku ze dne 1. 6. 2000 vůči společnosti "SCIRON" v. o. s.)
tehdejší pronajímatel svého závazku ze Smlouvy zprostit nemohl. Taková výpověď
tudíž nemá žádné právní účinky (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
17. 6. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3842/2007, uveřejněný pod č. 33/2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek) a nic na tom nemění, že se dostala i do sféry
dispozice žalobkyně jako tehdejší nájemkyně nebytových prostor. Jednostranné
adresné právní úkony, mezi něž náleží i výpověď z nájmu nebytových prostor,
totiž ke svému vzniku vyžadují, aby byly učiněny vůči subjektům, jejichž
právních poměrů se mají dotýkat. Pojmovým znakem jednostranného písemného
právního úkonu tedy je, že je v něm především označen adresát tohoto úkonu –
tj. příslušný subjekt, jemuž je úkon určen a jemuž teprve dojitím takového
úkonu mohou vzniknout odpovídající práva či povinnosti. Není-li v takovém úkonu
adresát seznatelným způsobem uveden v tom smyslu, že právě jemu je tento úkon
určen (adresován), nejde logicky o úkon adresný. V takovém případě adresný
právní úkon ani nevzniká a jako neadresný projev vůle není proto způsobilý
vyvolat žádné právní účinky v poměrech subjektu, který v něm není jako adresát
právního úkonu označen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010,
sp. zn. 26 Cdo 3809/2009).
19. Jelikož žalobkyně (tehdejší nájemkyně nebytových prostor) nebyla
označena za adresáta tam zaznamenaného projevu vůle, tímto jednáním adresný
projev vůle směřující k ukončení nájmu nebytových prostor (výpověď) vůči ní ani
nevznikl. Jestliže tedy odvolací soud dovodil, že nájemní poměr založený
Smlouvu Výpovědí nezanikl, neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
20. V judikatuře dovolacího soudu byla již vyřešena také další
dovolatelem formulovaná otázka, zda nájemce nebytových prostor mohl odstoupit
od Smlouvy postupem podle § 679 obč. zák., jestliže mu zákon č. 116/1990 Sb.
poskytoval možnost písemně vypovědět smlouvu na dobu určitou v případě, že
pronajímatel hrubě porušuje své povinnosti z nájmu [§ 9 odst. 3 písm. c) zákona
č. 116/1990 Sb.].
21. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo
1167/2001, uveřejněném pod č. 35/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
přijal a odůvodnil právní názor, že nájem nebytových prostor na dobu určitou
může skončit před uplynutím doby, na kterou byl sjednán, i jinak, než výpovědí
pronajímatele nebo nájemce z důvodů uvedených v § 9 odst. 2 a 3 zákona č.
116/1990 Sb. Ani v případě nájmu nebytových prostor sjednaného na dobu určitou
tedy nelze vyloučit důvody zániku daného nájemního vztahu, upravené v rámci
obecných ustanovení o nájemní smlouvě (srov. např. § 679, § 684 obč. zák.),
resp. obecné důvody zániku závazků, jako je např. odstoupení od smlouvy (§ 48
obč. zák.) nebo splynutí (§ 584 obč. zák.).
22. Napadený rozsudek odvolacího soudu z citované judikatury vychází,
a lze jej tak i v této části pokládat za výraz standardní soudní praxe. Ani pro
řešení této otázky tudíž není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř.
23. Namítá-li dovolatel, že jednání žalobkyně, která využila možnosti
odstoupit od Smlouvy (oznámením ze dne 10. 7. 2006) po více než roce poté, kdy
nemovitosti nabyla společnost UNIMEX-INVEST, s. r. o., je v rozporu s dobrými
mravy, náležitě nevymezuje údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 – 238a o. s. ř.). I v tomto rozsahu je tedy
dovolání vadné.
24. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani další
dovolatelem zpochybněná otázka pasivní věcné legitimace dlužnice k vydání
(zaplacení) žalovaného plnění. Při jejím řešení odvolací soud respektoval
závazný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v Rozsudku, a tedy nepochybil,
jestliže dovodil, že trval-li nájemní vztah založený Smlouvou ke dni, kdy se
dlužnice stala vlastníkem objektu (obchodního domu Luna), nabytím vlastnictví
vstoupila do původního nájemního vztahu na straně pronajímatelky a byla vázána
ujednáními Smlouvy. Odstoupila-li žalobkyně následně od Smlouvy platně, došlo k
zániku nájemního vztahu a teprve tím vzniklo právo žalobkyně domáhat se
vypořádání poskytnutého plnění ze zrušené smlouvy; nejde tudíž o pohledávku či
dluhy vzniklé za trvání původního nájemního vztahu. Proto je třeba tento nárok
uplatnit vůči subjektu, který byl pronajímatelem v době ukončení nájmu, tedy v
tomto případě vůči dlužnici.
25. Uvedené závěry vycházejí z judikatury Nejvyššího soudu, citované v
Rozsudku (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo
652/2013, uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
nebo ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 339/2006), která byla přijata k
výkladu § 680 odst. 2 obč. zák. upravujícímu zvláštní případ právního
nástupnictví (sukcese) týkající se práv a povinností typických pro nájemní
vztah. Jde o judikaturu dlouhodobě ustálenou a dovolací soud neshledal důvod se
od ní odchýlit (postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a
soudcích), jak navrhoval dovolatel.
26. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. ani pro řešení otázky
doby, od níž má být placen úrok náležející straně, která odstoupila od
obchodního závazkového vztahu peněžní povahy podle § 351 odst. 2 obch. zák.,
neboť i tuto otázku odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu. Závěr odvolacího soudu o obchodní povaze nájemního
poměru založeného Smlouvou dovolatel nezpochybnil; pro úplnost lze i přesto
dodat, že i tento závěr je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu –
k tomu srov. zejména jeho rozsudek ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010,
uveřejněný pod č. 40/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Touto
otázkou se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 29
Cdo 3295/2009 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní
soud usnesením ze dne 12. 11. 2013,
sp. zn. I. ÚS 3077/11), na něž odkázal i odvolací soud, v němž uzavřel, že
straně, která před odstoupením od smlouvy poskytla druhé straně peněžní plnění,
náleží úroky podle § 351 odst. 2 obch. zák. od doby poskytnutí peněžních
prostředků.
27. Řešení otázky výše předmětných úroků, kterou dovolatel zpochybnil v
doplňku dovolání ze dne 16. 4. 2021, vyplývá z § 502 obch. zák. (na nějž § 351
odst. 2 obch. zák. odkazuje), podle něhož je dlužník (není-li, jako v tomto
případě, dohodnuto jinak) povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry,
které poskytovaly banky v místě jeho sídla v době uzavření smlouvy. I s touto
normou je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu, proto dovolání v této
části dovolací soud posoudil jako zjevně bezdůvodné ve smyslu § 243c odst. 1 o.
s. ř. (k případům, v nichž je dána zjevná bezdůvodnost dovolání, srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1714/2019, a ze
dne 21. 7. 2020, sp. zn. 21 Cdo 713/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
7. 2. 2023, sp. zn. 26 Cdo 2814/2022).
28. Námitkami, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, že
odvolací soud jej nepoučil podle § 118a o. s. ř. a neprovedl všechny důkazy k
otázce splnění podmínky platnosti Smlouvy stanovené v § 3 odst. 2 zákona č.
116/1990 Sb., dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadami,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení však
může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§ 237 – 238a o.
s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání
(podle § 237 o. s. ř.) nezakládají. Uplatňuje tak jiný dovolací důvod,
než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Jen pro úplnost dovolací soud
dodává, že řízení namítanými vadami netrpí.
29. Odvolací soud provedl všechny důkazy relevantní pro právní posouzení
věci a ve svém rozsudku (viz bod 20 odůvodnění napadeného rozsudku) přiléhavě
vysvětlil, z jakých důvodů neprováděl další navrhované důkazy ke shora uvedené
otázce – jejich provedení neshledal potřebným zejména proto, že rozhodnou
okolnost již měl za spolehlivě prokázanou jinak. Nemohlo tedy jít o tzv.
opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud (a v návaznosti na jeho rozhodovací
praxi též Nejvyšší soud) spojuje nejen posouzení rozhodnutí jako
nepřezkoumatelného, nýbrž zároveň též závěr o porušení práva na spravedlivý
proces (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS
549/2000, a ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07, a dále též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011). Napadené
rozhodnutí splňuje náležitosti rozsudku odvolacího soudu (§ 211 ve spojení s §
157 odst. 2 o. s. ř.), je pochopitelné a srozumitelné a nevykazuje takové
nedostatky, které by byly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění
dovolatelových práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp.
zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Jelikož odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru, že
žalovaný neunesl důkazní břemeno, nebyl ani důvod pro postup podle § 118a o. s.
ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo
1591/2011).
30. Přípustnost dovolání nezakládají ani zmatečnostní vady, které
dovolatel uplatnil námitkami, že soud byl nesprávně obsazen a žalovaná nebyla
před soudem řádně zastoupena. Tyto vady mohou být právně významné pouze z
hlediska žaloby pro zmatečnost
(§ 229 a násl. o. s. ř.), kterou ostatně žalovaná podala (viz podání ze dne 22.
2. 2021 na č. l. 1347 až 1348 spisu a ze dne 31. 3. 2021 na č. l. 1419 až 1422
spisu).
31. Dovolání proti výrokům o nákladech řízení, které jsou – s
přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – dovolatelem napadány
jen jako výroky akcesorické, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s.
ř.
32. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje
(§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 14. 6. 2024
Mgr. Lucie Jackwerthová
předsedkyně senátu