21 Cdo 713/2020-227
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobkyně HEBÍK TRANSPORT s. r. o. se sídlem ve Všemyslicích, Neznašov č.
184, IČO 26065924, zastoupené JUDr. Vlastimilem Hájkem, advokátem se sídlem v
Českých Budějovicích, Krajinská č. 224/37, proti žalovanému M. K., narozenému
dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ilonou Nohelovou, advokátkou se sídlem v
Praze 4, Na květnici č. 1113/8, o určení trvání pracovního poměru a zaplacení
119 382 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn.
10 C 78/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 9. října 2019, č. j. 62 Co 183/2019-180, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2019,
č. j. 62 Co 183/2019-180, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle
nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak. Z obsahu dovolání je nutno vyvodit závěr, že rozsudek odvolacího soudu je
napaden v celém rozsahu. Dovolání hodlalo brojit i proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně také
ve výrocích III., IV., V., VIII. a XIV., avšak ve vztahu k těmto výrokům, jimiž
bylo rozhodnuto o nárocích se samostatným skutkovým základem, dovolání žádné
důvody neobsahuje; dovolání v tomto rozsahu tak trpí vadou, pro niž nelze v
dovolacím řízení pokračovat (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), a proto muselo být
odmítnuto. Dovolání dále napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně také ve výroku II., XV. a XVI., tedy ve výrocích
o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku, jakož i rozsudek odvolacího
soudu ve výroku II., tedy ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a dovolání proti
rozhodnutí o povinnosti zaplatit soudní poplatek není přípustné podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř., a proto muselo být odmítnuto. Při řešení stěžejní otázky, tedy otázky významu absence podpisu jednajícího
(zaměstnance) při písemném právním jednání, kde je písemná forma ze zákona
obligatorní [tak je tomu v tomto případě – srov. ustanovení § 60 věty třetí ve
spojení s ustanovením § 56 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“)], se odvolací soud neodchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2886/2019, a zde vyjádřený právní
názor, že výpověď z pracovního poměru je zdánlivým (nicotným, putativním)
právním jednáním také tehdy, nebyla-li učiněna v písemné formě, tedy i v
případě, že neobsahuje podpis jednajícího (srov. § 561 odst. 1 o. z.); již v
rozhodnutích ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 368/99, nebo ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 43/2001, Nejvyšší soud dovodil, že písemná forma právního
úkonu (nyní právního jednání) předpokládá existenci dvou náležitostí –
písemnosti (spočívající v tom, že obsah právního úkonu je zachycen v textu
listiny) a podpisu jednající osoby. Na rozdíl od textu písemnosti musí být
podpis zásadně vlastnoruční, tím je zaručena určitá jedinečnost (shodně též v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12.
2018, sp. zn. 21 Cdo 682/2018, které
bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním
číslem 29/2020)]. Námitky dovolatele vyjádřené v bodě IV. tak přípustnost
dovolání založit nemohou. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za
nesprávné právní posouzení věci se pokládá vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, které dovolatel pokládá za chybné. Námitky, jimiž žalovaný
uplatňuje jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení § 241a
odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř., tedy pokud zpochybňuje skutková zjištění, z nichž
rozsudek odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr a
předestírá-li vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od
odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, nejsou způsobilé založit
přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. Uvedené platí pro
posouzení námitek, že „…(žalovaný) prohlašuje, že listinu obsahující okamžité
zrušení pracovního poměru opatřil svým vlastnoručním podpisem…“, že „…na
obálce, ve které dovolatel okamžité zrušení pracovního poměru zaslal, je
dovolatel vlastní rukou podepsán…“, že „…na listině, obsahující okamžité
zrušení pracovního poměru je jednající osoba dovolatele jednoznačně
identifikována…“ a že „…podpis byl nahrazen mechanickými prostředky…“; žalovaný
tím předkládá vlastní, od zjištění soudu odlišné skutkové závěry a jeho námitka
přípustnost dovolání založit nemůže (§ 237 o. s. ř.). V této souvislosti přípustnost dovolání nezakládá námitka rozporu rozhodnutí
odvolacího soudu s „rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. 21
Cdo 563/2005“, neboť dovolatelem uvedené rozhodnutí se projednávané
problematiky (významu podpisu na listině, obsahující okamžité zrušení
pracovního poměru) nijak nedotýká, vyjadřuje se k problematice doručování
písemností zaměstnance; stejně tak se projednávané problematiky nijak netýká
dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 21
Cdo 5943/2016, neboť toto rozhodnutí se vyjadřuje k problematice výkladu
právních jednání. Přípustnost dovolání nemohou založit ani odkazy dovolatele na judikaturu
Ústavního soudu, týkající se významu emailové korespondence, neboť na skutkovém
zjištění o činění právního jednání prostřednictvím e-mailu není rozhodnutí
odvolacího soudu založeno (takový skutkový stav nebyl zjištěn). Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, vztahující se k otázce
interpretačních pravidel pro výklad právního jednání (ustanovení § 18 zák. práce), neboť na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nestojí; stěžejní pro
rozhodnutí odvolacího soudu nebyla otázka výkladu právního jednání, nýbrž
otázka jeho formy, což jsou otázky z hlediska svého obsahu zásadně odlišné. Pokud jde o námitky žalovaného o porušení práva účastníka řízení na spravedlivý
proces ve smyslu ustanovení článku 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod
(námitka, že soudy rozhodly o něčem jiném, než bylo předmětem řízení, námitka o
porušení rozsahu poučovací povinnosti a jeho důsledcích). Výtkou o porušení
práva na spravedlivý proces žalovaný vystihuje případ vady řízení, kterážto
není samostatně uplatnitelným důvodem dovolání. K vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud ve smyslu ustanovení §
242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne, jen je-li dovolání z jiného důvodu přípustné (k
tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo
3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo
4553/2014). K této námitce navíc nutno dodat, že u jednání soudu prvního
stupně dne 21. 1. 2019 žalobkyně navrhla změnu žaloby v tom směru, jak bylo
soudy rozhodnuto, na podkladě tohoto návrhu soud prvního stupně změnu žaloby
připustil, usnesení bylo vyhlášeno u téhož jednání (srov. ustanovení § 95 odst. 1, § 168 odst. 1 § 170 odst. 1 o. s. ř.). Námitka, že soudy rozhodly o něčem
jiném, než bylo předmětem řízení, je tak zjevně nedůvodná. Stejně tak je
nedůvodná námitka o „překročení rozsahu poučovací povinnosti“, neboť, jak
vyplývá z protokolu o jednání ze dne 22. 10. 2018, soud prvního stupně pouze
účastníkům sdělil svůj předběžný právní názor na otázku významu absence podpisu
na listině – okamžitém zrušení pracovního poměru -, který byl odlišný od názoru
žalobkyně; uvedené je zcela v souladu se zásadou předvídatelnosti rozhodnutí
soudu, kdy již v usnesení ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4809/12, či v
nálezu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 1312/11, Ústavní soud zdůraznil, že
soudní rozhodnutí musí být výsledkem předvídatelného postupu soudu, kdy
účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapeni
rozhodnutím soudu, na tyto závěry navázal Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne
29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012, nebo rozsudku ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5812/2016. Dovolání žalovaného proti zbylému výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzeny výroky IX. a XI. rozsudku soudu prvního stupně, bylo posouzeno
Nejvyšším soudem jako dovolání zjevně bezdůvodné (srov. ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. ). Za zjevně bezdůvodné je třeba považovat takové dovolání, jehož přípustnost má
zakládat otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), dále otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež
nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (k právní úpravě občanského soudního
řádu ve znění účinném po 31. 12. 2013 srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2699/2018), či otázka, jejímž řešením je zcela
zjevně bezúspěšné uplatnění práva, tedy takové uplatnění práva, kdy je již ze
samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu
spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího
nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn.
21 Cdo 987/2013, které bylo
uveřejněno ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, roč. 2014, pod
číslem 67). Ve vztahu k otázce výkladu právní normy již dříve Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že právní teorie v zásadě rozlišuje (podle metod a způsobů
výkladů) jazykový výklad (provádí se na základě zjištění smyslu slov a vět
podle gramatických, morfologických a syntaktických pravidel), logický výklad
(spočívá v tom, že smysl normy se zjišťuje pomocí pravidel formální logiky),
systematický výklad (smysl normy se zjišťuje srovnáním s jinými právními
normami, v souvislosti s širším celkem, s celým zákonem), historický výklad
(smysl normy vysvětluje z okolností, za nichž vznikla, a v souvislosti s cílem,
který sledovala) a teleologický výklad (smysl a funkci právní normy vysvětluje
v souvislosti se společenskými a sociálními podmínkami a potřebami, v nichž se
má norma realizovat). Přitom platí, že žádnou z těchto metod výkladu nelze
používat výlučně nebo izolovaně, poněvadž všechny metody jako celek tvoří
součást myšlenkového postupu směřujícího k zjištění pravého smyslu právní
normy. Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou
základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž
spočívá občanský zákoník, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím
chrání (§ 2 odst. 1 o. z.). Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze
podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit (§ 2 odst. 2 o. z.). Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního
smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo
se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu. Výklad a
použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke
krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (§ 2 odst. 3 o. z.) – srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 995/2019, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3822/2018. Výklad nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních
zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke
mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí, konkrétně rozdílu mezi pracemi
zařazenými do 3. resp. 5. skupiny podle Přílohy k tomuto vládnímu nařízení (pro
odvětví doprava), nemůže činit interpretační potíže, jak dovozuje dovolatel. Je-li totiž činnost v dopravě - pátá skupina čl. II. Přílohy - charakterizována
jako „řízení, údržba a opravy motorových vozidel, jejichž délka přesahuje 8
metrů, a která jsou určena pro přepravu více než 16 osob“, pak nelze pochybovat
o tom, že kumulativně musí být splněny obě podmínky, tedy jak stanovená délka,
tak i že vozidla jsou určena pro přepravu více než 16 osob; výklad, který
předkládá žalovaný, tedy, že by „mohl přepravit třeba 200 osob“, je naprosto
nesmyslný a v rozporu s touto normou. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).