26 Cdo 2477/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava
Feráka ve věci žalobkyně V. U., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) B.
H., 2) J. H., a 3) S. H., zastoupeným advokátem, o vyklizení části
nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 12 C
15/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 10. června 2003, č.j. 11 Co 154/2003-169, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě
nákladů dovolacího řízení 1.025,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Bruntále (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem
ze dne 14. 11. 2002, č.j. 12 C 15/2000-151, uložil žalovaným 1), 2) a 3)
povinnost vyklidit a vyklizené odevzdat žalobkyni do 2 měsíců od právní moci
rozsudku „7 místností v půdním prostoru, WC v půdním prostoru a sklepní
místnost v domě č.p. 137 v H. B.“ (dále jen „předmětné prostory“ a „předmětný
dům“), žalovaným 1) a 2) uložil zaplatit žalobkyni na nákladech řízení společně
a nerozdílně 6.887,40 Kč a proti žalované 3) žalobkyni náhradu nákladů řízení
nepřiznal. Předchozí rozsudek ze dne 15. 5. 2001, č. j. 12 C 15/2000-71, jímž
soud prvního stupně uložil tutéž povinnost k vyklizení žalované 1) „společně se
všemi osobami, které v bytě bydlí“, byl k odvolání žalobkyně a žalované 1)
zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě (odvolacího soudu) ze dne 21. 12.
2001, č.j. 11 Co 873/2001-99, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 10. 6. 2003,
č.j. 11 Co 154/2003-169, citovaný v pořadí druhý rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalovaným uložil předmětné prostory vyklidit do
šesti měsíců od právní moci rozsudku a zaplatit žalobkyni na nákladech řízení
společně a nerozdílně 10.331,- Kč; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení
účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za
zjištěno, že žalobkyně získala předmětný dům do vlastnictví na
základě dohody o vydání nemovitosti uzavřené dne 19. 9. 1996 s obcí H. B. a
schválené Okresním úřadem v B. – okresním pozemkovým úřadem, že v domě se
nalézají předmětné prostory, které žalovaní užívají k bydlení nejméně od r.
1981, kdy byly jako podnikový byt přiděleny žalované 1) a jejímu tehdejšímu
manželovi rozhodnutím národního podniku M. ze dne 22. 12. 1981, že dohodu o
užívání bytu ze dne 31. 7. 1985 podepsal za správu domu pouze M. n.p., že tyto
původně půdní prostory se souhlasem tehdejšího vlastníka zrekonstruoval pro
účely bydlení svépomocí bývalý manžel žalované 1), že však nikdy nebyly
zkolaudovány jako byt, že manžel žalované 1) předmětné prostory opustil v r.
1996 a jejich manželství bylo rozvedeno v r. 2000 a že 4. 3. 1997 uzavřela obec
H. B. s žalovanou 1) dohodu o nájmu bytu, jejímž předmětem byly rovněž
předmětné prostory.
Na základě uvedených skutkových zjištění soudy obou stupňů (s odkazem na závěry
ustálené judikatury, z nichž vyplývá, že základním pojmovým znakem bytu jako
předmětu občanskoprávních vztahů je účelové určení místností, které byt tvoří,
k trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu)
především dovodily, že předmětné prostory nejsou a nikdy nebyly bytem, proto k
nim nemohlo vzniknout právo osobního užívání ani právo nájmu a žalovaní je
užívají bez právního důvodu, zasahují tak do vlastnického práva žalobkyně a
žalobě na vyklizení předmětných prostor je nutno vyhovět z důvodu ochrany
vlastnického práva dle § 126 odst. 1 občanského zákoníku. Soudy obou stupňů též
zvažovaly, zda okamžitá realizace vyklizovací povinnosti bez zajištění bytové
náhrady není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Oba soudy
shodně s poukazem na skutečnost, že žalovaná 1) v průběhu řízení (po vydání
prvého vyhovujícího rozsudku soudu prvního stupně) prodala nemovitost
způsobilou uspokojovat bytové potřeby žalovaných, z výtěžku nezajistila
žalovaným náhradní bydlení a neplatila též žalobkyni úhradu za užívání
předmětných prostor, neshledaly předpoklady pro to, aby vyklizení předmětných
prostor bylo výjimečně na základě § 3 odst. 1 obč. zák. vázáno na zajištění
bytové náhrady. Zatímco soud prvního stupně s přihlédnutím k „problematické
situaci na trhu s byty“ stanovil žalovaným k vyklizení bytu lhůtu dvou měsíců
od právní moci rozsudku, odvolací soud s poukazem na okolnost, že žalovaní
nezavdali příčinu k tomu, že předmětnou nemovitost obývají bez právního titulu,
že tyto prostory byly otci žalovaných 2) a 3) [jakož i žalované 1)] přiděleny
jako byt a od roku 1981 do doby, kdy se vlastnicí domu stala žalobkyně, se
neodehrálo nic, z čeho by žalovaní mohli dovodit, že v nemovitosti bydlí bez
právního důvodu, stanovil lhůtu k vyklizení v rozsahu šesti měsíců od právní
moci rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dovolatelé)
dovolání, v němž aniž se výslovně zabývali otázkou jeho přípustnosti,
uplatnili dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/ zákona číslo
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o.s.ř.“) a tvrdili, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Vadu řízení spatřují v tom, že soud neprovedl všechny potřebné
důkazy pro posouzení, zda předmětné místnosti byly kolaudovány jako bytový
prostor či nikoliv. Navíc běžná praxe obecních i městských úřadů je dle
dovolatelů taková, že o nahlížení do správních spisů zde není činěn žádný
úřední záznam, takže by pro kohokoli nemělo být obtížné, aby ze správního spisu
některé listiny nepozorovaně odstranil. Proto měly být provedeny další důkazy
ke zjištění, zda předmětný prostor byl kolaudován jako bytový, jako např.
zjištění, kde se nachází archiv bývalého n.p. M. a požádání správce archivu o
vyhledání listin vztahujících se k objektu či výslech bývalých zaměstnanců n.p.
M., např. ředitele závodu a bytového referenta. Za nejzávažnější pochybení
soudů obou stupňů „procesního rázu s dopadem na skutkový stav i právní
posouzení“ označili dovolatelé okolnost, že se soudy nezabývaly námitkou
žalované, že protiprávní stav byl vyvolán právním předchůdcem žalobkyně n.p.
M., který rozhodl o přidělení podnikového bytu, prostory jako bytové fakticky
předal a uzavřel i protokol o předání bytu. Dovolatelé mají za to, že žalobkyně
je právním nástupcem n.p. M., je tedy nutno na ni hledět, jako by protiprávní
stav zavinila sama, když vstupuje do práv a povinností předchozích
pronajímatelů. Žalobkyně je proto podle názoru dovolatelů povinna protiprávní
stav odstranit zajištěním náhradního bydlení. Žalovaná se splnění této
povinnosti domáhá samostatnou žalobou, jejíž kopii k dovolání přiložila, dle
jejího názoru však soudy obou stupňů měly uvedenou povinnost posoudit v řízení,
v němž bylo vydáno dovoláním napadené rozhodnutí, jako otázku předběžnou.
Žalovaná 1) žádá, aby důvody v citované žalobě uvedené, jakož i obsah jejího
odvolání proti rozsudku ze dne 14. 11. 2002 byly považovány za dovolací důvody.
Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu,
popřípadě i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu,
popřípadě soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření poukázala na to, že dovolání v dané věci by
bylo přípustné pouze tehdy, jestliže by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po
právní stránce zásadní význam, že však dovolatelé v dovolání netvrdí, že by
tento předpoklad byl splněn, a tvrdit to ani nemohou, neboť napadené rozhodnutí
zásadní právní význam nemá. Otázka, co je a co není byt, je řešena několika
rozsudky Nejvyššího soudu, které jsou ve spise citovány. Již z tohoto důvodu by
mělo být dovolání dle názoru žalobkyně odmítnuto. Žalobkyně dále vyvrací
opodstatněnost dovolacích námitek, označuje rozsudky soudů obou stupňů za
správné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaných buď odmítl, anebo
zamítl, a přiznal žalobkyni náhradu dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního
zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť
toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost
napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud uvážil, že ačkoli
je napadený rozsudek formulován jako měnící, byl jím ve skutečnosti v pořadí
druhý vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změněn pouze ve výrocích o lhůtě
k plnění a o nákladech řízení, jinak – pokud jde o uložení povinnosti
žalovaným předmětné prostory vyklidit bez zajištění bytové náhrady – jsou
rozsudky soudu obou stupňů obsahově shodné, a tudíž je rozsudek odvolacího
soudu ve věci samé nutno považovat pro účely posouzení přípustnosti dovolání za
potvrzující (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 52/1999 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Proti měnícím výrokům o lhůtě k plnění a o nákladech
řízení žalovaní v dovolání evidentně nebrojí (ostatně přípustnost dovolání
proti těmto výrokům nelze opřít o žádné ustanovení občanského soudního řádu).
Naopak dovolání – vzhledem k obsahové konkretizaci uplatněných dovolacích
důvodů směřuje proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně fakticky ve
výrocích o věci samé potvrzen.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v
daném případě jeho výroku, jímž je shodně se soudem prvního stupně ukládáno
žalovaným vyklidit předmětné prostory bez zajištění bytové náhrady) se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady řízení podle § 241a odst.
2 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v
případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné
především proto, že šlo v obou případech o vyhovující rozhodnutí, tudíž v
pořadí druhým rozsudkem soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto jinak než v
dřívějším rozsudku, jak to pro účely založení přípustnosti dovolání normuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř.
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1
písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je
spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních.
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně jen důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod,
kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, relevantní jen
otázky (z těch, na jejichž řešení napadené rozhodnutí spočívá), jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Dovolatelé nenapadají právní závěr odvolacího soudu, že (vzhledem k
dovoláním nezpochybnitelnému skutkovému zjištění, že předmětné prostory nebyly
kolaudovány jako byt) žalovaným nevzniklo k předmětným prostorám právo
osobního užívání bytu ani právo nájmu, a žalovaní tedy užívají tyto prostory
bez právního důvodu. Uvedený závěr tedy nepodléhá dovolacímu přezkumu.
Z obsahu dovolání lze dovodit, že dovolatelé spatřují nesprávné právní
posouzení věci v tom, že odvolací soud (ani soud prvního stupně) neposoudily
jako předběžnou otázku, zda vzhledem k tomu, že právní předchůdce žalobkyně
n.p. M. přidělil a odevzdal žalované 1) a jejímu bývalému manželovi předmětné
prostory jako podnikový byt, je žalobkyně povinna zajistit žalovaným náhradní
bydlení, a tedy zda povinnost žalovaných předmětný byt vyklidit měla být vázána
na zajištění bytové náhrady. Předně je nutno přisvědčit dovolatelům, že
uvedenou právní otázku bylo třeba řešit jako otázku předběžnou v řízení o
vyklizení předmětných prostor, zároveň je však třeba konstatovat, že ji takto
odvolací soud také řešil. Řešení této otázky by pak mohlo být pokládáno za
zásadně právně významné proto, že na něm rozhodnutí odvolacího soudu vskutku
zčásti spočívá, jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi
ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky
neodchýlil.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu je otázka, zda lze vyklizení
prostor užívaných k bydlení podmínit zajištěním bytové náhrady, ačkoli právo na
bytovou náhradu nevyplývá z výslovného ustanovení zákona ani z jeho
analogického použití, vyřešena a ustálena, a to především rozsudkem velkého
senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn.
31 Cdo 1096/2000, uveřejněným pod č. 59/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že má-li být pro
rozpor s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku) odepřen
výkon práva na vyklizení bytu tak, že vyklizení bude podmíněno zajištěním
bytové náhrady, musí být přesvědčivě doloženo, že skutková zjištění dovolují
závěr, že výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy skutečně je. Takový
závěr musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt
vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu apod.),
tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, (tedy doložením, že lze
spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila).
Při úvaze o tom, zda vyklizení má být výjimečně vázáno na zajištění bytové
náhrady, sice nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě
bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto
titulu nezpůsobil, avšak z výše uvedeného vyplývá, že nejde o hledisko jediné.
Dalšími významnými hledisky pro posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. je
dle judikatury Nejvyššího soudu okolnost, zda osoby, užívající nemovitost (její
část) platí vlastníku za užívání úhradu (srov. rozsudky ze dne 1. 6. 2001, sp.
zn. 26 Cdo 365/2000, a ze dne 16. 5. 2003, sp. zn. 26 Cdo 948/2001) a zda
stržily za prodej jiné nemovitosti větší částku, která jim umožňovala zajištění
bytové náhrady (rozsudek ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1822/97). Uvedené
závěry se uplatní i v případě, že jde o vyklizení prostor, jež přes svoje
stavebně právní určení sloužily dlouhodobě k bydlení, přičemž ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. lze aplikovat buď tak, že se vyklizení podmíní zajištěním
bytové náhrady, anebo se realizace žalobcova práva odloží stanovením delší
lhůty k vyklizení (srov. rozsudek ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 26 Cdo
3050/2000). Ustálená soudní praxe je jednotná rovněž v tom, že důsledky
absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu nejsou závislé na tom, kdo neplatnost
zavinil (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp.
zn. 20 Cdo 1270/99, uveřejněného pod č. 13 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže v dané věci odvolací soud (jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí)
přihlédl jak k okolnostem na straně žalobkyně, tak i na straně žalovaných, tyto
okolnosti (včetně skutečnosti, že předmětné prostory byly žalované 1/ a jejímu
bývalému manželovi přiděleny a odevzdány právním předchůdcem žalobkyně, jíž
však nepřikládal dominantní význam) zhodnotil ve vzájemných souvislostech, a
dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro to, aby vyklizení předmětných
prostor žalovanými bylo vázáno na zajištění bytové náhrady, avšak stanovil pro
vyklizení delší (šestiměsíční) lhůtu, pak postupoval v souladu s ustálenou
judikaturou. Z toho, jak se obecně správné právní východisko užité odvolacím
soudem prosadilo v konkrétní věci (tedy kterou ze zkoumaných okolností měl soud
shledat v dané konkrétní věci za převažující nad jinými), již na zásadní právní
význam rozhodnutí (jenž se pojí právě s obecným přesahem do soudní praxe)
usuzovat nelze. V tomto smyslu tedy rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam nemá (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
27.10.1999, sp.zn. 20 Cdo 1735/99, a ze dne 30.8.2000, sp.zn. 20 Cdo 2482/99,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1/2001, pod pořadovým číslem 6).
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti
potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237
odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z
úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o.s.ř.);
samy o sobě však, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst.
5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 149 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 140 odst. 1
per analogiam o.s.ř. a zavázal žalované, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k
solidární náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v
souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto
náklady sestávají z odměny advokátky v částce 950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7
písm. d/ ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1
a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z
paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (srov. § 2 odst. 1, §
13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné usnesení, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 9. září 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu